Dva týdny nazpět tu měli volné pondělí - svátek práce. Nějak se jim popletl kalendář, asi. Dumali jsme, co s tím udělat, až za nás rozhodlo podnebí. Z původních dvou možností - Tongarira, stejně jako na Velikonoce, a Taranaki alias Mt Egmont, vyhrála ta první, neb na druhou bychom údajně potřebovali stále ještě mačky. Budeme si muset asi ještě chvilku počkat.
Vyrazili jsme v pátek a přespali na cestě. Je to sice o kus blíž než Rotorua, kam jsme jeli minule na dlouhý výlet, ale řídit v pátek v noci mi stejně nedělá dobře. Silnice jsou sice prázdné, ale po celém týdnu bývám unavený a je náročné neusnout.
Ráno jsme se dostali, spolu s davy turistů, na výchozí místo jednodenního Přechodu Tongarira - parkoviště nedaleko chaty Mangatepopo. Ač my jsme neměli v úmyslu sestoupit večer zpět do údolí (na rozdíl od těch davů turistů), ale plánovali jsme obejít celý čtyřdenní Severní Okruh (za tři dny), první část cesty byla bohužel společná. Na rozdíl od mé minulé návštěvy ale bylo lidí o chloupek méně - sice pořád Václavák, ale už ne Můstek, spíše Muzeum. Navíc bylo krásné počasí a nádherné výhledy na zasněženou sopku. Cestou jsme potkali další tři Čechy, tak jsme šli dohromady až ke Smaragdovým jezírkům.
S popisem to asi nemá smysl přehánět, jednou jsem o tom už psal a to by mělo stačit. Co se vyprávění týče, zas až tolik se toho taky nedělo. Zkrátka, od Smaragdových jezírek jsme neodbočili k chatě Ketetahi (konec prvního standardního dne pochodu, dle průvodce, a zároveň zacházka tam a zpátky 3 hodiny), ale rovnou jsme pokračovali dál došli k chatě Oturere. Ani tam jsme nezůstali - neměli jsme rezervaci - a pokračovali směrem na chatu Waihohonu, konci druhého standardního dne pochodu. Jinam tu ostatně ani jít nešlo. A asi hodinu před tou chatou jsme sešli do posledního údolí k říčce, postavili si tam stan - 500m od cesty je to legální - a užívali si panenské přírody a posledních výhledů na sopku osvícenou zapadajícím sluncem.
Druhý den jsme se pokoušeli jít zkratkou - od bivaku prostoupit údolím a dostat se k mostu přes říčku, u které jsme spali - neb jsme byli líní lézt zpátky na hřeben a znovu klesat dolů k tomu zmíněnému mostku po oficiální cestě. Nepočítali jsme ale s hustým křovím a bažinou. Po bezmála hodině marného úsilí jsme to vzdali, stáhli ocas mezi nohy a vylezli na místa, odkud jsme včera sestoupili k našemu tábořišti. Brzy jsme se dostali k chatě Waihohonu, natočili vodu a pokračovali dál. Vodu tu měli příšernou. Chata je to fungl nová, ještě ani není celá dostavěná, a vypadá vážně krásně - ale nádrže na vodu má také fungl nové a je z nich cítit plast. Tu vodu jsme pak pili další den a půl a vždy si při tom na tu krásnou novou chatu vzpomněli.
Zbytek dne byl celkem nudný. Pořád stejné krásné výhledy - scenérie se celé hodiny vůbec neměnila. Pochodovali jsme mezi oběma dominantami parku, sopkami Ngauruhoe a Ruapehu, a ony tam pořád staly a nic nedělaly. Nuda. Večer jsme sešli skoro až k vesnici Whakapapa, cíli třetího standardního dne, a zakempili v říčním údolí nedaleko místních vodopádů. Začínám přicházet na chuť stanování - když kolem vás neběhají davy Holandských prcků a celou noc nehulákají ožralí Germáni a když místo toho můžete sledovat poslední paprsky slunce na okolních kopcích, má to něco do sebe.
 |
| Výhled na Ruapehu poblíž druhého tábořiště |
Poslední den byl snad ještě nudnější než druhý - zrovna tak monotónní pochod, ale s trošku nudnějšími výhledy, neb jsme již nebyli mezi sopkami, ale vedle nich. Zato ale netrval moc dlouho, v jednu hodinu jsme byli u auta a frčeli domů.
Minulý týden se nám na žádný dlouhý vandr nechtělo. Tak jsem si vyrazili jen v sobotu a v neděli si pak váleli šunky. Šli jsme na přechod místního parku Belmont - takový hřebínek asi 450m vysoký, ze kterého nás před měsícem vyhodili, že se tam rodí ovce a že bychom rušili. Vypadá moc hezky - zelené kopečky s bílými ovečkami. A žádné stromy, takže všude výhled. A pochopitelně pořádný vítr.
 |
| Ovce v regionálním parku Belmont |
Včera byl svátek Guy Foxe. Pro ty co neví, byl to chlapík, který zkusil vyhodit do luftu Londýnský parlament, a kterého přitom chytili a nedobře se mu vedlo. Nikdo nám tu ale nebyl schopen říci, zda slaví to, že ho při tom chytili, nebo to, že to zkusil. Ať tak nebo tak, celou noc to tu vypadalo jako v Čechách na Silvestra. Při té příležitosti byla v práci zorganizována večeře s možností přizvat rodiny či známé a s podívanou na centrální městský ohňostroj z balkónu ve čtyřiadvacátém patře. Stříleli ho v zálivu ze dvou lodí. Z obou létalo totéž, takže jsme to měli stereo. Akorát doprovodná hudba nebyla slyšet tak daleko.
No a dneska je zase nevlídno, tak si zase válíme šunky. Jen mám strach, že nám pohodička záhy skončí - právě přestalo pršet.
