Shaanxi, Shanxi a Velká zed

Nejdříve drobná oprava: cesta do Xianu byla příjemná, neb jsme jeli lehátkovým vozem. Poněkud méně příjemná cesta na sedačkách, o které jsem psal, se ve skutečnosti konala až o čtyři dny později, mezi Xianem a Ping Yao. Po příjezdu do Xianu jsme neztráceli čas a vydali se k hoře Hua, tedy na Huashan. Ale ještě předtím jsme se radši pokusili koupit lístky na vlak mezi PingYao, naší další destinací, a Datongem, kam jsme mířili poté. Bylo to sice stále ještě celý týden daleko, ale vyděsilo nás, když jsme předchozí den nedokázali koupit lístky do lehátkového vozu a dostali jen lístky na sezení - a to pro vlak za čtyři dny (Xian - PingYao ), a ani ty už nebyly k mání vedle sebe, takže jsme jeli každý v jiném vagónu. Jak se ukázalo, dobře jsme udělali (tím myslím to nakupování lístků o týden dopředu, ne ježdění v jiných vagonech). Ale nepořídili jsme bez boje. U prvního okénka, po vystání velmi dlouhé fronty, mě vyhodili bez udání důvodu. Od druhého mě vyrazili také, jen co začala konverzace trochu váznout. Tam mi ale alespoň řekli, k jakému okénku jít dál. V něm na mě už čekali - a světě div se, uměli dobře anglicky. Takže mi vysvětlili, že lístky na vlak za týden dostat mužů, ale jen bez místenky, tedy na stání. Měl jsem přijít dřív. Naštěstí ale ten železničář sršel neobyčejnou ochotou a našel mi, že o den později jede vlak, který má volná nejen místa na sezení, ale i lehátka. Den navíc jsme k dispozici měli, takže volba byla jasná. Přeci jen, osmihodinová cesta v noci si trochu toho komfortu zaslouží.

Ale zpátky k věci. Po příjezdu v hoře jsme nechali batohy v hotelu, strávili čtvrthodinku vysvětlováním, že si pro ně přijdeme až zítra a že tam u té příležitosti i přespíme, a vyrazili jsme na kopec. U nástupu nás čekalo nepříjemné překvapení. Zdražili vstupné. O dost. Chtěli po nás 180 yuanů (x 2,6 na koruny) za vstup na nějakou blbou horu. Moc alternativ jsme ale neměli. Vylezli jsme tedy na hřeben a ubytovali se v nejdražším a nejhorším pokoji za celou naši cestu Čínou. Šestnáctilůžák, kde celou noc alespoň čtyři lidi neustále chrápali. A všichni to navíc byli Číňané, kterýžto národ se vyznačuje svou bezohledností. V pokoji si klidně kouří a když ve tři ráno vstávají na východ slunce, hlasitě se spolu baví. A celé to stalo dvakrát víc než nejdražší pokoj, co jsme kde měli až do teď.
 Ráno jsme zjistili, jak velkou jsme udělali chybu. Zdaleka jsme nebyli jediní, kdo přespával nahoře na kopci. Ale na rozdíl od nás a pár exotů spala většina domorodců venku na zemi nebo na lavičkách, obaleni pouze do pláštěnky. Měli jistě příjemnější noc a navíc zadarmo. Vedlejším efektem těchto bivakujících davů byl všudypřítomný bordel. Číňané jsou strašlivá prasata. Všechno háží po zemi. Jediné, co tuhle zemi zachraňuje před utopením v bordelu, jsou davy uklízečů.
Za hodinu jsme se probrodili odpadky až na úplný vrchol a naskytly se nám pěkné, ač trošku omezené, výhledy. (V Číně by nemělo cenu doufat, že by byl vidět například Ještěd z Boleslavi. Od té doby, co jsme sjeli z hor u Himalájí, nás smog provázel vždy a všude. Jediná otázka tak bývá, zda bude dnes vidět na kilometr nebo na deset.)
Po kopci jsme se volným krokem procházeli až do půlky odpoledne. A když už to vypadalo, že nás vedro zabije, slezli jsme dolů a zalezli do rezervovaného hotelu ve vsi pod kopcem.

 Ráno jsme se vrátili do Xianu, ubytovali se v zaplivanem hotýlku u nádraží - ovšem ne úplně nejzaplivanějšim, jen skoro, ty úplně zaplivané odmítají ubytovat cizince - a vyrazili jsme na špacír. Jako ve většině měst, i tady vystavují zvonovou a bubnovou věž. Taková větší obdoba našich zvonic, řekl bych. A také tam mají muslimskou čtvrť se stánkaři, z nichž většina se nám snažila vnutit sušené čínské dále. V tomto ohledu však selhali.

Ráno jsme naskočili do příměstského autobusu a vyrazili vstříc terakotové armádě. Ta odpočívá ve třech masových hrobech, původně pod lány kulturních plodin, aby je nikdo nenašel. Když v Egyptě stavěli pyramidy, alespoň si je vystavili, když už jim daly takovou práci. Čínani jsou ale holt jiní.
Začali jsme nejmenším hrobem, jak nám bylo doporučeno kolegy cestovateli. To proto, že ten největší je moc velký a jde-li člověk ve směru doporučeném Číňany a začne s ním, ostatní mu pak připadají zakrslé a nudné. Ve skutečnosti nám ale ta hlavní hala (hroby jsou zastrešené halami) zas tak úžasná nepřišla. Byl tam totiž nával. A ne jen tak ledajaký. Představte si pražskou tramvaj za špičky a protáhněte ji podél dvousetmetrové jámy v zemi.
Oproti mému očekávání byl odkryt jen zlomek válečníků. Doslova zlomek. Oproti dalšímu mému očekávání totiž ve zdraví nepřežil skoro ani jeden, všichni byli na kusy. A tak tam banda místních archeologů poskakuje kolem a lepí co se dá. A na co nemají zrovna čas, což je většina areálu, to zůstává stále pod zemí. Takže naši Blaničtí to mají ještě dobré. Tihle v Číně jsou také pod zemí, ale místo prostorné jeskyně mají hliněné chodby s propadlým stropem. A hlavu jako střep.

Večer jsme skočili na vlak a přepravili se do města Pingao, jednoho ze čtyř v celé Číně, které mají zachovalé historické jádro uvnitř hradeb. Ale to ne kvůli uvědomělosti místních občanů,ale jen kvůli tomu, že za časů velkého Maa byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit to strhnout a postavit něco moderního. Celé je to z šedivých cihel a na první pohled to tak vypadá dost nehostinně a nudně, ale není to zlé. Hned na nádraží jsme se nechali odchytit nadháněčem jednoho z nejlevnější hostelů v centru, který nás tam dovezl turistickým vláčkem. Takže jsme to měli výjimečně bez pobíhání po širokém dalekém okolí a shánění levného bydla, jen abychom znovu a znovu zjišťovali, že je moc brzy a mají ještě zavřeno. Stejně jsme se druhý den přestěhovali do levnějšího a lepšího hotelu, který jsme náhodou večer našli, ale to je mimo pointu. Nevýhodou toho druhého hotelu bylo jen to, že neměli internet a nemluvili anglicky. Takže nám trvalo asi půl hodiny jim vysvětlit, že nechceme ubytovat hned a nesnažíme se smlouvat o ceně (dostali se skoro na polovinu původní ceny, než na to přišli), ale že si chceme rezervovat pokoj na dalších pár dní. Oněch dalších pár dní jsme strávili oblézáním chrámů, měšťanských domů a hradeb. Mají jich tak akorát na tři dny, což je doba platnosti společné vstupenky, která je na ně potřeba.

Následně jsme se přesunuli o půl provincie dál na sever do města Datong. Je strašně nudné a my v něm měli strávit tři dny. Naštěstí jsem nastydl a válel se v posteli, což se nám postaralo o program. Ještě předtím jsme ale stihli navštívit slavné jeskyně s vytesanými Buddhy. Jeskyní tam byly tucty, Buddhů tisíce, od prťavých až po mnohopatrové.

Po přejezdu do Pekingu - ač vlakem, tak výjimečně ve dne - jsme začali hledat, kde složíme hlavu. Levných ubytoven tam jsou spousty. Ale jak recepční zjistili, že jsme bílí, hnali nás svinským krokem. Turistické hotely tam také jsou, ale buď beznadějně plné, nebo beznadějně drahé. Na nádraží jsme přijeli kolem třetí a v devět večer jsme pořád ještě nevěděli, kde tu noc strávíme. Pak se na nás usmálo štěstí a objevili jsme backpacker, tedy turistickou ubytovnu. Za cenu šestilůžáku nás ubytovali na trojlůžáku. A tam jsme zůstali až do konce.

 Program na hlavní město jsme měli poměrně bohatý. Z důvodu mé vytrvalé choroby jsme ho ale museli zkrátit jen na ty největší atrakce. Nakupování suvenýrů, na které byl původně den, se pak muselo vmáčknout někam mezi. Další čas jsme ušetřili vypuštěním prohlídky starých čtvrtí - takzvaných hutongů - kterých jsme si užili až až při hledání bydla. Navíc nestály za nic. Takže jsme viděli Zakázané město, Letní palác, což je takový pěkný park s pár paláci a chrámy, a Velkou zeď. Nechtěli jsme na ta nejnavštěvovanější místa té zdi, tak jsme jeli o něco dál, na něco od M. Sem tam na té zdi byly i místa, kde se to dalo vyfotit bez lidí. A bylo to celé do kopce a z kopce. Fakt nečekané krpály. Na zdi kvůli tomu musely být dost prudké schody. Nevýhodou toho místa je absence slušné dopravy, poslední úsek se musí taxíkem. Ale jelikož jsme se před autobusem sešli se třemi dalšími turisty, nebylo to zas tak zlé.

Let domů proběhl bez velkých vzrušení. Odlétali jsme v šest ráno, takže jsme na letišti museli být přes noc. A nebylo tam kde v klidu spát. Ukrajinská letadla jsou stará a nemají televizi, ale stejně jsme to prospali. Akorát v Kievě jsme měli trochu strach. Letadlo přistávalo a přitom byly všude kolem nás jen lesy. Už jsme byli sto metrů nad zemí - a stále jenom lesy. Kam to chce ten pilot poslat? Najednou jsme seděli - a město či kulturní krajina pořád nikde. Ale runway tam zjevně nakonec byla a to se počítá.