neděle 21. července 2013

Tanzánie a Zanzibar

1.-21.7.2013

Tanzánie, Ruaha


Turci mají v letadle překvapivě dobré jídlo, a to i v ekonomické třídě (ostatně čím jiným bychom letěli na dovolenou). Kam se hrabou Němci ve své business třídě. Ale business u Francouzů je přeci jen lepší.

Po příletu ve 3 ráno do Dar Es Salámu nás na letišti čekala fronta na vízum. Jako jedněm z prvních nám odbavení trvalo hodinu a půl. Pak jsme zhruba jednou tak dlouho čekali na rozbřesk, než nás to přestalo bavit, a odcházeli spolu s posledními co z našeho letu víza dostávali. Taxíky z letiště jsou drahé, tak jsme šli na hlavní silnici na autobus. V šest ráno je ale dopravní špička, takže s batohy a bez praxe v bitvách při nastupování jsme se do autobusu nenarvali. Nastupování vypadá asi jako kdyby do zastávky přijel že Strahova autobus plný studentů, otevřely se jen jedny dveře a před nimi čekalo deset ostrých Číňanů, kteří by chtěli přistoupit. A dva cizinci s ruksaky k tomu. Naštěstí pár dalších místních lidí mělo podobný problém a jeden z nich stopnul auto, které i nás za drobnou úplatu dovezlo do centra. Ubytovali jsme se v YWCA. A spali a spali. A zaspali snídani.

Vyrazili jsme zkoumat možnost vyrazit na safari už z Daru. Nenašli jsme ale žádnou cestovku zmíněnou v průvodci. A jelikož nám přišly ceny za safari v cestovkách, které jsme našli, velké, rozhodli jsme se jet do Iringy autobusem a najít si safari do parku Ruaha až tam. Tak jsem večer vyrazil na autobusák nakoupit lístky. Přijít na to, jak nasednout do autobusu MHD, mi trvalo jen půl hodiny, a hned druhý, do kterého jsem se narval, byl ten správný. Zhruba osmikilometrovou cestu na autobusák jsme pak ujeli za hodinu a půl. Cestou zpátky jsem zase zkoušel autobusy, ale buď žádný správný nejel kolem, nebo nebyl označen tak, abych ho poznal. A padla tma. Tak jsem si připlatil a nechal se odvézt na motocyklu. Vzhledem k panující zácpě to byl nejrychlejší způsob dopravy, zvlášť když se jezdí i na červenou a v protisměru.

Ráno nám cesta ubíhala třikrát rychleji - jeli jsme mimo dopravní špičku. Dálkový autobus vyrazil na čas, v půl jedenácté, a po mnohých zastávkách jsme dorazili asi v sedm večer, tedy chvilku po setmění. Jelikož se nedoporučuje courat se venku za tmy a ani Klára nemá ráda hledat za tmy bydlení, zapadli jsme do prvního motelu, co jsme uviděli, hned u autobusáku. Nebyl zlý.

Ráno jsme vyrazili na snídani a na lov turistů, kteří by rádi sdíleli náklady na safari. Našli jsme jednu Rakušanku, která se měla připojit ke skupině tří dalších, kteří měli dorazit večerním autobusem. Každých pár hodin jsme pak chodili do kanceláře a ptali se, zda se těm třem dovolali a zda jsou ochotni nás přibrat. Nedovolali se, a navíc asi večer ani nedorazili. Každopádně druhé ráno to vypadalo stejně beznadějně jako první - den pryč a žádný výlet nepotvrzen. Tak jsme se plácli přes kapsu, šli k nejlevnější cestovce, kterou jsme našli, požádali o slevu a vyrazili sami. Do parku jsme dorazili v jednu odpoledne, což je prý dobře, neb vstupenky se prodávají na 24 hodin a takhle nám to vyjde na dva půldny. Přes poledne se zvířata údajně schovávají, ale my jsme cestou do kempu viděli snad víc zvěře než pak večer. V kempu jsme se ubytovali v plechové boudě se dvěma postelemi, dvěma okny, nočním stolkem a betonovou podlahou. Říkají tomu staré vládní bandy, což v místní řeči znamená boudy. A levnější bydlení uvnitř parku najít nejde - stojí jen troj či čtyřnásobek ceny ubytování ve městech. Všude kolem těch bud se válí sloní trus. Jinými slovy všude mezi postelí a společným záchodem uprostřed kempu, což má jisté nepříjemné implikace, pokud je v noci nutné si odskočit. Zatímco jsme se ubytovávali, řidič si zajel zpátky k bráně parku, aby vyřešil problém se svou kreditkou. Asi ho zaskočilo, že (prý) dnes ráno zvedli ceny ubytování o polovinu, a neměl na zaplacení. Večer jsme drandili po krajině a pozorovali západ slunce. Po večeři a návratu do kempu jsme potkali strážce parku se samopalem a velkou baterkou, který nás eskortoval do naší boudy a cestou nám ukázal slona deroucího se mezi chatky. Později jsme ho pozorovali, jak kolem naší boudy prošel zase z kempu ven.

Ráno jsme vstali před rozbřeskem, vylezli před chatu a pozorovali takový šedý kámen, jak se valí naším směrem. Byl to hroch vracející se z pastvy do řeky. Pak jsme až do konce platnosti vstupenky zase jezdili po parku. Zatímco předchozí večer jsme byli spíše ve vyšších polohách na prériích, teď jsme se drželi nedaleko řeky. Také jsme viděli víc zvěře, i když ne úplně stejné druhy.

Viděná zvěř:
  • Sloni-mnoho stád. Hledat slony mi šlo dobře, pokud nebyli moc daleko. Ostatní zvěř jsem přenechával Kláře, měla totiž děsnou radost vždycky když něco spatřila. 
  • Antilopy impala - jsou všude 
  • Antilopy waterbuck - jen letmo, neb jsou plaché 
  • Antilopy kudu větší - spíš u hranice parku 
  • Antilopy velikosti mohutného pražského krysaříka - vlastně vypadaly úplně stejně, jen měly navíc malé růžky 
  • Žirafy masajské - živé i mrtvé. Masajské proto, že mají klikaté fleky s mnoha fjordy.
  • Zebry - pár stád, ale jen poblíž řeky 
  • Obří stádo buvolů - takové černé krávy 
  • Rodinku lva a šesti lvic hned vedle cesty - strašně líná zvířata, jen leželi, zívali a občas se olízli. 
  • Hyenu, ale jen krátce 
  • Dvě lišky s myší v zubech 
  • Prase bradavičnaté - když běží, má ocas nahoru jako anténku 
  • Opice 
  • Mangusty - takové pruhované krysy. U svých doupat jich byla celá stáda. 
  • Rock hylux nebo tak nějak - takové krysy žijící na kamenech. Leží a dívají se do dálky, šplhají po kamenech a občas blbnou. Prý jsou příbuzné slonů. 
  • Různé ptáky, například zoborožce červenorohého, který se vyznačuje jednak absencí typického rohu na zobáku a jednak tím, že to je jeden z nejběžnějších ptáků v parku, ale teprve před pár lety byl tento druh objeven (ten místní má trošku jiné oči než jeho varianta žijící jinde, tak si je předtím asi pletli). 
  • Krokodýly, kteří byli línější než lvi 
  • Hrochy, téměř línější než ti krokodýli 
  • Jednoho mrtvého motýla 
  • Japonce, Rusy, černochy a další
Co se týče stromů, všude rostly baobaby a akácie (takové ty stromy s placatou korunou co jsou pro Afriku typické)

Co nás to stálo
  • Auto, řidič, benzín a vstupy pro ně 330 USD 
  • Vstup pro dva na den 60 USD 
  • Nocleh 60 USD 
  • Dýško řidiči 20 USD 
  • Večeře pro tři 21 000 TSH tedy asi 15 USD 
  • Cesta do Iringy 36 000 TSH (MHD nepočítaje), zpět taktéž, čtyři noci v Irinze 90 000 TSH 
(1 USD=20 CZK, 1 CZK=85 TSH, 1 USD = 1 660 TSH)

Ani cesta do z Daru do Iringy a z Iringy do parku ale nebyla nudná. Na půl cesty z Daru se projíždí parkem Mikumi, kde už jsme pár zvířat zahlédli. Krom toho jsme viděli množství místních chýší z pálených i nepálených cihel, pár Masajů zabalených v červených prostěradlech a s mačetou a kyjem u boku, baobaby kam se člověk podívá a zajímavou krajinu. Cestou zpět jsme se také stali svědky, ba i přímo účastníky, vyprošťování auta, které přeskočilo škarpu a zapíchlo se do hlíny a křoví. Ani jedno z aut nemělo vlečné lano, tak si uřízli bezpečnostní pás, přivázali ho někam za nárazníky vlečeného i vlekoucího vozu a táhli. Zjevně něco takového dělali poprvé v životě a moc u toho nepřemýšleli. Volantem zásadně kroutili opačně, než bylo potřeba. Div že auto nepřevrátili ani neurvali kolo. Ale povedlo se.

Po návratu do Iringy jsme si šli koupit lístky na autobus zpět k moři na druhý den a zjistili, že jsou beznadějně vyprodané. Takže se tu musíme válet o den déle. Kdybych měl Iringu popsat, použil bych asi slov hýžď světa, díra, správní středisko místního kraje, a to v tomto pořadí. Místní snad prominou, hodnotím to z pohledu turisty, který v tomto městě dočasně ztroskotal.

Po prováleném dni jsme nasedli do autobusu, který ujel půl hodiny a pak se na další hodinu zastavil kvůli poruše. Tu naštěstí dokázali opravit, tak jsme po necelých deseti hodinách dojeli do Daru. Cestou jsme v národním parku Mikumi zase viděli spoustu zvířat. Ubytovali jsme se jako minule, v YWCA, nad nejrušnější silnici ve městě.

Zanzibar

Ráno jsme nasedli na trajekt a dorazili do Stonetownu na Zanzibaru. Hned se na nás sesypali tři nadháněči. Dva jsme zahnali, třetí se nedal. Obešli jsme tři hotely s ním v patách, než přišel na to, že asi jdeme po ceně, a zaskočil nás překvapivě dobrou nabídkou na druhé straně města. Ale jelikož město není velké, tak jsme to zkusili. A vyplatilo se. Cena byla skoro tak nízká jak sliboval a kvalita slušná. Na pozdní oběd jsme zaskočili do blízké vývařovny na rybu s rýží. Výborná. Bohužel to bylo poprvé a naposledy, co jsme tam jedli, neb večer začal ramadán, což znamená, že krom turistů nikdo nesmí jist, dokud je venku světlo, a tak ta vývařovna na měsíc zavřela. Naštěstí hlady netrpíme. Trhy s ovocem jsou otevřené stále a po setmění jsou v parku na pobřeží stánky s grilovanými rybami a mořskými plody. Denně si tam cpeme břicha rybím špízem s oblohou - s přílohou se neobtěžujeme, neb by byla stejně drahá jako další porce ryby, a tak ji radši nahrazujeme masem. Také jsme zkusili humra, respektive spíše langustu, neb byl(a) bez klepet. Dobré, překvapivě hutné maso. Ale za tu cenu to nestojí, ryby jsou podobně dobré. Nejběžnější tu je kingfish, pak tuňák následovaný barakudou. Také jsme viděli žraloka, rybu mehe a marlina.

Druhý den na Zanzibaru jsme vyrazili na výlet na Prison Island. Zařídili jsme to přes hotel. Nejdříve nás dovedli na centrální místo k lodičkám, kde jsme potkali další bělochy s podobným záměrem. Pak nás velký boss poslučoval a přidělil nám lodě. Jeli jsme s devíti dalšími - dvěma Němci, jedním šikmookým a zbytek byli Američané. A vyrazili jsme na ostrov na obří suchozemské želvy. Klára z nich byla nadšená. Nechali se totiž krmit i drbat na krku. Pak jsme poodjeli asi sto metrů od břehu a šnorchlovali. Viděli jsme už i hezčí moře, ale šlo to. Korály měli, pár ryb tam také bylo. Jen ten žahavý plankton tam mohl chybět - já z toho měl celou požranou nohu, Klára trochu míň, zato hloub a bolí ji to ještě tři dny poté. Odpoledne jsme šli na trh a pili jsme mošt z cukrové třtiny po litrech (nebo alespoň po litru a půl). Večer pak byly obvyklé rybí hody.

Další den jsme vyrazili na farmu pěstující koření. Nevím, jak vážně to s tím farmařením myslí. Vedle bylo pár sadů obvyklého ražení, ale tady na té to vypadalo spíš jak v lese. Jedna vanilka tady, druhá na opačném konci pozemku - to přeci nejde efektivně obdělávat. Ukázali nám, na co si člověk vzpomene. Kurkumu, zázvor, skořici, vanilku, hřebíček, pepř, nějaké barvící semínka a něco jako jablka s gelem na vlasy uvnitř, citronovou trávu,kardamon, muškátový oříšek, kakao a k tomu spoustu ovoce. Pak jsme jeli na oběd, kde nám udělali kořeněnou rýži s vegetariánským kari. Použili na to snad všechno koření, které tam pěstují. Museli jsme z toho vybírat celé kusy skořicové kůry. Následně jsme odjeli na pláž, odkud nás vyháněli sotva jsme se rozkoukali. Takže po hodině.

V pátek jsme odjeli na východní pobřeží do výrazně luxusnějšího hotelu, než v čem jsme bydleli dosud. Ale aby nebylo luxusu příliš, jeli jsme tam místní hromadnou dopravou. Chtěli nám cenu lístku více než zdvojnásobit tím, že si vymysleli nějaké úřední povolení. Rázně jsme odmítli, tak slevili, že jim bude to povolení stačit zaplatit jen částečně. Když už jsme čtyřikrát málem odešli, na povolení zapomněli. Autobus nás dovezl až do Jambiani, což nás nepotěšilo. Doufali jsme, že nám zastaví o pár kilometrů dřív, u hotelu. Tak jsme s ním projeli až na konec vsi (asi půl hodiny cesty jako po tankodromu) a pak rovnou zpátky. Tentokrát nám už zastavil správně. Nebylo to ani tak daleko, asi by šlo i jít pěšky. Teda kdyby v této zemi neměli ten blbý zvyk mít na hotelech jen pidicedulky se jménem místo pořádného transparentu, takže prakticky nejdou najít když tam člověka někdo nedovede.

Tady na pláži jsou buď drahé resorty, nebo chatrče domorodců stravujících se doma. Takže domorodé jídlo za domorodé ceny se tu nesežene. Ale nevadí - dal jsem si hranolky s tuňákem obalovaným v kokosu s mangovou omáčkou a bylo to vynikající.

Celých sedm dní v Jambiani v resortu Domokuchu jsme se jen váleli pod stromy a palmami na lehátkách na písku u pláže (ale ne přímo na pláži, neb tam stále otravovali prodejci zájezdů, mušlí, masáží a heny) a procházeli se po pláži, pokoušejíce se zahnat zmíněné prodejce zlým pohledem. Z chatky máme výhled na moře, které se Kláře líbí hlavně za odlivu. Příliv tu je dva a půl metrů vysoký, za odlivu odkryje pár set metrů široký pás kamenitopísčitých bazénků, na který se pěkně kouká, ale když se člověk chce vykoupat v mělkém moři na písčitém dne, Musí to celé přejít. O kilometr až dva dál na sever mají centrum kiteboardisti. Tam je písek až ke břehu i za odlivu a přitom je za odlivu hodně mělko hodně daleko, tak i když jim spadne padák do vody, neutopí se ani kdyby neuměli plavat, ale mohou se postavit na dně (jejich prkna jsou jen kus dřeva, vůbec nenadnáší). Navíc tu fouká každý den stabilní a zvláště odpoledne docela silný vítr, což se jim náramně líbí.

Výjimkou že stereotypu byly jen následující výlety:

Ještě o víkendu po pátečním příjezdu jsme se šli projít po pláži na sever. Došli jsme až ke třetí vesnici. Cestou zpět nás nalákal místní prodavač všeličeho do své plážové chatrče na levné jídlo. Vypadlo z něj, že čerstvou má jen chobotnici, kterou ten den ulovil jeho soused. Tak jsme si ji objednali. Naklepal ji pěstí na pláži, omyl od písku v moři a usmažil ji spolu s ručně dělanými hranolkami na pánvi na táboráčku dva metry od našeho stolu. Byla tuhá, ale dobrá. Jelikož výlet trval dlouho, vraceli jsme se až za tmy a cestou nás přepadli dva černoši s mačetou. Chtěli batoh (jak pak říkala Klára), ale já jim nerozuměl. Ten s mačetou se nějak dožral a přetáhl mě s ní naplocho. Tak jsme utekli - Klára po pláži a já do moře. Šel za mnou, ale moc se mu do vody nechtělo, a když jsem začal křičet, vykašlal se na to a zmizel ve křoví. Ještě se dvakrát vrátil, ale zůstal při břehu. Tak jsme vyvázli vcelku se zdravou koží. Jen jsem tím málem utopil mobil, ale i ten to nakonec rozdýchal.

V úterý jsme se vypravili na delfíny. Domluvili jsme si to s černochem, co měl krámek vedle rezortu, neb jsme usoudili, že sídlí-li takhle blízko, žádnou levárnu na nás zkoušet nemůže (a dobře jsme udělali - drobné nazpátek jsme z něj pak vyráželi víc jak den, prý ho podfoukli ve vsi když chtěl bankovku rozměnit). Objednali jsme si sdílený výlet, neb je o deset dolarů na pár levnější než když se jede exkluzivně jen ve dvou ($65 místo $75). Měli jsme být čtyři, ale ten druhý pár nakonec stejně nejel. Hurá. Musí se vyrážet nekřesťansky brzo, už v půl sedmé. Takže o hladu, bez snídaně. Dovezli nás do delfíní zátoky Kizimkazi, naložili do motorového člunu, vyjeli na moře. A nic. Nakonec někdo delfíny objevil. Sjelo se u nich deset člunů. Delfíni se nadechli a zmizeli u dna. Hrát si nechtěli, měli hlad. A chtěli nerušeně lovit. Ale bylo jim to málo platné. Dno nebylo moc hluboko, viditelnost slušná a delfíni si plavali jen tak zlehka, takže jsme je mohli od hladiny sledovat. A dřív nebo později se museli znovu nadechnout. A my na ně nahoře číhali. Sice jsme se žádného nedotkli, ale byli od nás jen dva, někdy i tři metry. Překvapilo mě, jak jsou zjizvení. Možná si chtěli hrát s lodním šroubem. Pak jsme ještě chvíli šnorchlovali u korálů a rybek a když jsme uznali, že jsme měli dost a že jsme od místního planktonu požahaní dostatečně, vrátili jsme se zpět a konečně se nasnídali.

Ve středu výlet nebyl, zato rybáři chytili na hlubokém moři za útesem žraloka a dotáhli ho k nám do hotelu. Měl přes dva metry. Prý jich je na hlubokém moři spousta a proto se tam nejezdí šnorchlovat. Útes je naštěstí kilometry daleko, takže tam nemůžu doplavat, a jsem tak před žraloky v bezpečí. Jinde k potápění nic není.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na šnorchlování ($30 za oba, respektive za celou loď). Překvapilo nás - příjemně - že pro nás k rezortu přijela plachetnice. Spíše tedy džunka. Tady ji říkají dhow, je to dlabaná kanoe z jednoho kmene se stěnami čtyři centimetry tlustými se zvýšenými borty, postranními plováky a džunkovitou plachtou. Jezdí strašně pomalu. Nejprve jsme asi hodinu křižovali proti větru na jih. Dojeli jsme asi na půl cesty mezi břeh a útes, na místo, které měl kapitán vyhlédlé. Pak jsme se hodinu potápěli - korály slušné, i když ne úžasné, ryb spousty, hodně druhů, ale těch pestrých je méně než v Pacifiku. A zpátky jsme byli ani ne za půl hodiny, po větru.

Zpátky do Stonetownu jsme se dostali bez problémů. Do Paje nás hodili policajti a tam jsme chytili autobus. Kláru baví povídat si s domorodci, pokud nám nechtějí něco prodat, tak se cestou nenudila. Večer jsme si nacpali břicha grilovanými rybami a palačinkou s banány na nočním trhu s jídlem a přepili se litrem a půl chlazené šťávy z cukrové třtiny ochucené limetkou a zázvorem. Mám-li to hodnotit zpětně, tak té šťávy asi bylo moc. Poslední den jsme nakoupili ovoce na cestu, váleli se na pláži - nebo alespoň na kusu písku který jako pláž skoro vypadal - a nedělali nic užitečného ani zajímavého. Na trajektu jsme ukořistili místo na palubě, hned v první řadě. Prima výhledy a vítr jako na motorce. Na letiště jsme se dopravili autobusem. Strašně dlouho nejel, ale upokojilo nás, že se s námi dal do řeči domorodec jedoucí z práce stejným směrem, kterého jsme se pak zuby nehty drželi. To bylo dobře, neb zatímco já z pozice u stropu se zkrouceným krkem a skloněnou hlavou nic neviděl, on nám spolehlivě poradil, kde vystoupit. Pak už jsme jen dlouhé hodiny čekali na letadlo, které odlétalo ve tři čtvrtě na čtyři ráno.

Závěr

Celkově to byla prima dovolená. Nejpříjemněji nás překvapilo, jak byli domorodci milí, stále se usmívali a rádi pomohli, a prakticky nikdy za to nic nechtěli. I místní šizunkové a pouliční prodejci nevyvíjejí takovou úroveň nátlaku, na kterou jsme zvyklí od Arabů nebo z lecjakého asijského státu. Částečnou výjimkou byli pouze Zanzibarské pláže, kde byli prodavači a agenti svou všudypřítomnosti otravní. Ale ani ti nebyli neodbytní. NE pro ně skutečně znamenalo NE. Jediný problém byl, že než jsme se k tomu NE dostali, museli jsme se vždy pozdravit, představit a ubezpečit se, že se všichni vespolek máme náramně dobře.

Ale aby toho optimismu nebylo moc - jídlo tu stojí za starou bačkoru. Ano, mají spousty tropického ovoce. Ale hlavní chody nic moc. Prakticky celou dobu, co jsme byli na pevnině, jsme jedli kuře s rýží a vařeným špenátem (nebo snad jitrocelem? Průvodce něco takového naznačoval) nebo fazolemi. Domorodější varianta spočívala v nahrazení rýže přílohou jménem ugali, což je polenta vyrobená z nějaké mouky, neslaná a nemastná. Mým oblíbeným jídlem se nestala. Lepší to začalo být až na Zanzibaru, kde jsme si cpali břicha rybami.

Vzato kolem a kolem, Tanzánii můžeme doporučit.