Kanárské ostrovy

Tenerife

Cesta na Kanáry trvala pět hodin, a to to byl přímý let. Holt, není to až zas tak blízko. Šestá hodina pak byl způsobena časovým posunem. Na letišti jsme si měli vyzvednout auto z půjčovny, ale ta po nás chtěla kreditku naprosto kreditní a zároveň jinou než AMEX. Nebo zaplatit spousty peněz na plné pojištění. A to vše potom, co nám už několikrát zdražili původně pěkně nízkou cenu. Tak jsme se na to vykašlali. A přišli o zálohu.

Bydlíme v hotelu Alborada ve vsi Las Galetas vedle městečka Pobřeží Ticha úplně na jihu Tenerife. Je to kousek k nejfrekventovanějším plážím, ale krom toho tu je i velký hotelový bazén s lehátky kolem, který je daleko lepší než přecpané pláže. Ke snídani i večeři jsou stoly prohýbající se pod vesměs levným jídlem, kterého se přecpáváme, abychom vydrželi bez oběda. U některých zájezdů jsem si všiml, že je výslovně napsáno, že není pro děti. Tady jsme ale seznali, že daleko horší jsou puberťáci. Děti na diskotéce v noci nepaří, ani do ranních hodin nejuchají pod okny.

První den dovolené, tedy sobotu, jsme strávili procházkou po místní vsi a u hotelového bazénu. A zjistili, že bez auta to přeci jen nepůjde. Tak jsme našli nějakou místní půjčovnu, která byla navíc podstatně levnější než ta naše původní, už tak relativně levná.

V neděli jsme se s Pižmou vypravili na letiště pro auto a večer, po dalším dni u bazénu, ho rovnou využili k návštěvě letoviska El Medano, kde blbnuly davy windsurferů a kiterů. Obě bandy drandily na vlnách ohromnou rychlostí, ti druzí navíc občas skákali a létali vzduchem neuvěřitelně vysoko.

Pondělí bylo stráveno návštěvou horské vsi Masca na severozápadním cípu ostrova. Vedle vsi je průrva, kterou se dá za tři hodiny dojít k moři a za další tři zpět. Kaňon byl fajn, jen krapet vyprahlý. Vody jsme měli spoustu, ale i tak ne dost.

Abychom nezanedbali severovýchod ostrova, kde jsou také hory, vyrazili jsme i tam. Z turistiky nakonec moc nebylo, nepočítám-li krátkou vycházku, neb nebylo zajímavých okruhů. Ty co byly, byly zavřené. Viděli jsme ale místní pláže, natrhali bobkový list ve vavřínovém lese a prošli si historické město La Laguna na břehu bývalého sezónního vnitrozemního jezera. Prima baráčky.

Následovala výprava do centra ostrova, kde je nejvyšší hora Španělska. Na tu jsme nevylezli, neb bylo vedro, nevypadalo to moc lákavě a navíc se na vrchol smí jen s povolením, které jsme neměli. Ale toulali jsme se pár hodin kolem sopečnou krajinou. Taky prima.

Ve čtvrtek jsme podnikli výlet na severní pobřeží do městečka Garachico. Měli tam částečně přírodní bazénky v rozeklaném skalnatém břehu, kde se dalo koupat. Vyrazili jsme podél lávového toku směrem vzhůru nad město a pak zase dolů. Výlet lehce bez pointy, ale alespoň jsme se prošli. Pak jsem se stavili ve vedlejším městečku podívat se na prastarý dračinec, což je prý bylina, ač vypadá jak strom. Měl být pár tisíc let stár. Cestou zpět jsme se stavili na černé pláži, která byla narvaná (na Tenerife prakticky pláže nejsou, takže nutně narvané být musí všechny) a kde se většina z nás jednou smočila.

V pátek jsme se zas jen váleli u bazénu, neb v brzkém odpoledni jsme vraceli auto na severu ostrova a přelétali na Gran Canarii.

Gran Canaria

Na Gran Canarii jsme měli objednané jiné auto - z Forda jsme přesedli na nové VW Polo - a rezervované ubytování, tentokrát již bez jídla. Bydleli jsme v turistickém megacentru na jihu ostrova v Maspalomas. Po příjezdu jsme ale zjistili, že objednaný apartmán pro čtyři sestává jen z jedné ložnice a rozkládacího gauče. Věda, že za stejnou cenu můžeme mít ložnice dvě, zachmuřili jsme se a rozhodli se pro změnu. Recepční naštěstí byla děsně milá a nevyhodila nás rovnou. Naopak, nechala nás na hotelové wifině najít konkurenční bydlení a počkala, až si i potvrdíme jeho dostupnost, než jsme se  spakovali a poroučeli se. Dost to bodlo. Až třetí apartmán, který jsme našli, totiž měl zároveň volno a zároveň recepci, kde nám měl kdo dát klíče a vzít si na oplátku peníze. Nakonec jsme bydleli ve velmi pěkném místě kousek od pláže ve dvou sousedních apartmánech (El Palmar se to tam jmenovalo). A večer jsme ještě našli levnou hospodu s báječnou obsluhou.

Druhý týden jsme začali tradičně - šli jsme se cournout na pláž. Je pozoruhodná. Nejprve jsou tam lehátka a deštníky a mezi nimi písek pro nemajetné. Ty posléze končí a začíná volná pláž. Na ní kdo není teplý je nudista. Tak jsme se tam rozvalili mezi ně. Okolí pláže je prima - mezi její vzdálenější částí a městem je několikakilometrové území písečných dun. Dobré focení a prima večerní procházky.
Neděle byla strávena návštěvou centra ostrova, kde mají zajímavé skály Roque Nublo. Výlet jen na pár hodin, ale nám stačil.

Puerto de Modán mají být místní Benátky. Skutečně tam jsou dva kanály, i když po nich nic nejezdí. Navíc mají pěkný přistav a moc hezké staré město se spoustou kvetoucích popínavých kytek nad okny i na obloucích nad uličkami. Mogán jako takový je oproti tomu dost nuda. Cestou zpátky jsme zkusili zkusit nějakou pláž cestou, ale pokus nevyšel - beznadějně jsme se zamotali v hotelích, tak jsme se na to vykvajzli a jeli domů.

V úterý jsme vyrazili do rokle Guayadeque, kde domorodci bydlí v norách (tedy spíše jeskyních). Potkali jsme jednoho bodrého, který Šárku s Pižmou zatáhl dovnitř a ukázal jim štěňata čivav. Z rokle jsme vylezli a pár hodin se táhli po jejím horním okraji. Rudé skály, dole pár eukalyptů - jako bych to už někde viděl. Cestou zpět jsme omrkli Aguimes, což je další z historických městeček s prima kostelem, náměstíčkem a tak.

Středa byl válecí den. Zase pláž, zase duny.

Ve čtvrtek nás čekal Teror. Což je místní město. I toto je historické. O kus vedle byl Arucas, také historický, navíc s destilérií. Jelikož nás už několik dní v naší oblíbené hospodě rozmazlovali dezertními likéry na závěr jídla a tady jsme je našli, neodolali jsme a zásobili se. Další zastávkou byla sopka s kráterem, tuším že Badamas. Kráter se dal obejít - procházka na asi na dvě a půl hodinky.

V pátek jsme se zase váleli na pláži, aby si to Klára ještě řádně užila, zatímco Pižmovci vyrazili v hrozném vedru zas do středu ostrova na skály, které jsme předtím vynechali.

A v sobotu jsme se pro změnu stavili opět na pláži, odpoledne pak u hotelového bazénu. Večer totiž Klára letěla domů a my přelétali na Lanzarote.

Ne každý den jsme se krmili v naší oblíbené putyce. Třikrát jsme si uvařili - objevili jsme krásy místní omáčky Mojo Verde, což se nejlépe přeloží jako cosi zeleného. Taková hustší voda s kořením. Dobře to jde ke špagetám, i když domorodi to dlabou s brambory. Jednou jsme se také stavili na pláži, kde je to hospodami narváno, a objednali si paellu, tedy rizoto jako od maminky s kousky ryb a mořských havětí. Chutná to přesně jak by člověk čekal, takže jsme se závislými nestali.

Lanzarote

Na Lanzarote jsme auto objednané neměli. Všechny půjčovny měly prázdné sklady. Úplně. Ale po příletu jsme na letišti našli jednu malou a ještě levnější než ty levné (které, pravda, zas tak levné nebyly, když zjistili, že budou mít vše rozpůjčováno), která auto měla a půjčila. Starý malý Chevrolet Matiz, do kufru se vejdou jen dva batohy. Ale jede. Ubytování jsme najité měli, a to v hlavním městě Arrecife, také to ale nebyla úplně šťastná volba. Uklízeli a stlali nám denně, recepční neuvěřitelně příjemný a bodrý, ale pokoje hotelové (tedy bez kuchyně), prostředí staré a omšelé. Bazén nebyl, ale nedaleko měli městskou pláž. Ale zůstali jsme tam, zas tak zlé to nebylo. Bydlel jsem na jednolůžáku.

Neděle začala lovem jídla, neb tu měli vše zavřeno. Arrecife není na turisty zařízené. Vyřešili jsme to kombinací pekárnokavárny (to kam místní chodí na snídaně a svačiny) a krámkem u benzinky. Navštívili jsme sopečný park Timanfaya, kde to bouchlo před dvěma a půl stoletími. Čerstvá láva, kráter vedle kráteru, koryta lávových toků a tak. Dělají tam půlhodinovou projížďku autobusem zakončenou demonstrací podzemního tepla, kdy podpalují křoví přiložením ke skále v dvoumetrové díře v zemi. Pak lijí vodu do desetimetrových vrtů, které se jim odvděčí gejzírem. O kus dál zas pečou maso na roštu nad desetimetrovou velkou dírou. Co je ale hlavní, nikde se tam nedá chodit. Cítil jsem se podveden. Nedaleko mají ale návštěvní centrum, kde nám poradili, dali mapu a poslali kolem nedalekého kráteru Mancha Blanca na čtyřhodinovou procházku. Cestou domů jsme se ještě stavili v muzeu výroby vín El Grifo spojeném se skromnou ochutnávkou místní produkce.

V pondělí jsem řídil já. Takže, jak se dalo čekat, na tento den připadla potulka po místních vinohradech spojená s četnými ochutnávkami. Všechna vína tu jsou ale stejně jaková zvláštní, nejsem na to zvyklý, tak mi to až zas tak nejede. Dělají dobrá bílá sladká, ale jsou až moc sladká. Sto gramů cukru na litr znamená, že to chutná jako bezinková šťáva, než se naředí vodou. Zajeli jsme na záliv El Golfo, kde mají žluté, červené a šedé skály pozoruhodných tvarů, zelené jezero a modré moře. Navíc se tam dá koupat. Pláž je oblázková, moře u břehu lehce zapáchá a prudké větry ženou při koupání vodní tříšť do očí. Pak jsme popojeli na podivné rozeklané pobřeží - samá skála a v ní samá díra a z nich možná při velkém příboji cáká voda a kolem toho všude cestičky a vyhlídky. Trochu jako Palačinky na Zélandu, jen bez těch palačinek. A vykoupali jsme se u slanisek, na pláži s černým hrubým pískem vedle zařízení na vypařování vody a získávání soli tradičním způsobem. Silný vítr činil plavání dost nepříjemným, cákal vodu do obličeje. Pak jsme jeli domů a šli na rybu.

Den začal návštěvou podnikové prodejny aloe ver, z čehož byla dámská část výpravy nadšená a my ostatní o trochu míň, ale přežili jsme. Pak jeskyně - část lávového tunelu s jezírkem se slepými raky, do které ten slavný architekt Manrique, co jim tu na ostrově stavěl úplně vše, vestavěl množství barů a koupací bazén kde se nikdo nekoupe a koncertní síň. Pro nás zahozené peníze za vstup. Pak jiná část stejného tunelu, kterou žádný architekt nezničil - to bylo lepší. Pak vyhlídka na úplném severu ostrova, kde davy turistů hromadně oblézaly bránu se zákazem vstupu a kochaly se zdarma, zatímco správně měly zaplatit vstupné do slavné hospody a kochat se odtamtud. A pak na pláž, kde jsme vymrzli. Zas ten vítr.

Městys Teguise bývala hlavní městysí ostrova a podle toho také vypadá. Historicky. Včetně kostela, bílých domů se zelenými dveřmi a okenicemi a vůbec všeho, co k tomu patří. Nad ní je zakrslá pevnost a v ní muzeum pirátů skládající se téměř výhradně z plakátů s komixoidními obrázky dotyčných bukanýrů. Pevnost je na hraně kráteříku, který jsme si také obešli. Pak jsme vyrazili opět na pláž Tamara. A zas tam foukalo. Ve vlnách se ale blbne docela dobře.

Jelikož čtvrtek byl poslední den dovolené a ve dvě jsme měli být na letišti, nestihli jsme nic než cournutí po městě, kterého jsem tou dobou měl celkem plné zuby, a vyráchání na pláži. Abych to vysvětlil s tím městem - je malé, nepříliš úpravné (nejsou tu turisti, kterým by se chtěli podbízet) a vůbec vypadá dost autenticky (tedy pro turistu nezajímavě, leda by někoho braly víceméně zanedbané domy, víceméně neuklizené ulice a podobně). Krom toho je malé a tak jsme při svých večerních výletech za potravou viděli už všechno třikrát. Zpátky do Čech jsme letěli přes Fuenteventuru (tedy na opačnou stranu), abychom si to v tom letadle řádně užili.