Klára přivezla déšť

Od té doby, co mi přijela Klárka, pořád jenom prší. Takže jsme už týden zalezlí doma a nikam nechodíme. Navíc Klára nastydla.

V pátek jsem byl na vernisáži výstavy maorské moderny. První chyba - přišel jsem včas. Půl hodiny jsem čekal v místnosti, kde nebylo nic krom nástěnné malby zobrazující barevné fleky a písmo přes ně. Dokázal jsem se tím kochat neuvěřitelných pět minut. Druhým exponátem pak byla čtveřice televizí, kde běžely zábavné klipy typu "Jak zvracím", "Zvedání své matky tak dlouho jak to jen jde" (ano, pět minut stál na místě a držel matku v náručí) nebo cosi s názvem "Pyramida", kde se zahákl provázky do stativu a filmoval si nohy při tom, jak hlemýždím tempem táhl stativ s kamerou po podlaze - čtvrt hodiny. Pak vypnuli i to. Nakonec přišlo vysvobození - vedoucí galerie vylezl na stupínek a začal pět minut mohutně gestikulovat a velmi plamenně hovořit. Maorsky. Pak to shrnul do dvou anglických vět a předal slovo. Když bylo po projevech, začaly se nosit jednohubky a nalévat víno. To však bylo zakázáno vnášet mezi exponáty. Takže příští hodinu a půl jsem trávil kombinací kořistění jednohubek - ulovil jsem jich za celou dobu přesně 10 - prohlídkou exponátů - v celé galerii jsou dva pěkné, zbytek je ve stylu těch videí - a házením do sebe sklenic vína při přebíhání mezi místnostmi. Pozoruhodný kulturní zážitek. Myslím, že na letošek mám vystaráno.

V neděli jsme podnikli výlet. Nasedli jsem do auta a vyjeli na kopec nad námi k větrné elektrárně na vyhlídku. Děsně foukalo a tak jsem po dvou minutách sjeli zase dolů. Víc se nedalo, vzhledem ke Klářině chorobě. Ale netruchlím - (ne)pravidelně k té turbíně běhám, takže jsem se stejným výhledem kochal i například dnes, čímž si to plně vynahradím.

Celkově si tu teď žiju dobře. S Klárou to je přeci jen větší zábava.

Už je nás tu víc, nebojíme se vlka nic

V sobotu jsem měl jít s Andym na kola, ale v pátek pršelo, tak jsme to odpískali. Místo toho jsem se šel projít na Belmont Trig, kopec nad Lower Huttem. Krátká, tříhodinová procházka. Večer jsem pak vyrazil s Andym do hospody Southern Cross. Když jsem tam přišel, zkoušel jsem ho najít, zda tam už někde nesedí. Vypadalo to jako fuška, prozkoumat všechny co tam byli, bylo jich tam dost. Pak jsem si všiml že hospoda pokračuje ještě dál - a tam jich bylo jednou tolik. A pak tam byla ještě jedna místnost. A čtvrtá taky. Tak jsem to vzdal, zavolal mu a zjistil, že ještě nedorazil. Během večera jsem se zabavoval pivem - mají pípu s 8 druhy místního piva + Heineken - a kulečníkem, o kterém kdybych řekl že mi nešel tak bych se nehorázně chválil. 

Pohled na wellingtonský záliv cestou na Belmont Trig:

V neděli jsem sotva stačil zamést, poklidit a vyžehlit košile a už přijela Klára. A hned šla spát. Tak jsem ještě upekl pizzu a koláč bublaninového stylu (i když ne moc nabublaný) s kiwi. Kiwi koláč je dobrý, když se dost ocukruje - kiwi je kyselé, zvláště když je trochu nezralé (zralé ovoce jsem tu v krámě ještě neviděl), takže to chutná trochu jako rebarbora. Pak jsem Kláru překvapil tím, že má jít druhý den do školy. Šum na komunikačním kanále - myslela si, že začne chodit až za týden. Pomstila se mi tím, že vstala už v půl sedmé.

Výlet co se trochu protáhl

Minulý pátek jsem se po práci vypravil na letiště a odcestoval do Napieru, což je uprostřed severního ostrova. Smyslem výletu bylo užít si ještě trochu více práce, než začne víkend. Jel jsem dohlédnout na inventuru. V Čechách jsem o tom vždy slýchal jen to nejzajímavější, až jsem se skoro i těšil. Nebylo to zas tak zlé, i když uznávám, že spánek má také něco do sebe.

Ráno mě tahali z postele telefonátem z recepce, že jsem se prý měl vystěhovat do 10 a teď už je půl dvanácté. Hrůza, člověka ani vyspat nenechají. Tak jsem se procházel po městě, celé centrum je postavené ve stylu Art Deco, o čemž jsem sice v životě neslyšel, ale prý je to známé. Něco mezi secesí, hotelem Internacional (nyní Holiday Inn) v Dejvicích a Boleslavskou spořitelnou. Prostě prvorepubliková architektura. Na Zélandu se sotva najde něco historičtějšího. A vážně to vypadalo dobře.

Ve čtyři mi letělo letadlo zpátky. Obě cesty byly s malým vrtulovým, Q900, nemýlím-li se, a byl to docela randál. Navíc před Wellingtonem jsme na chvilku vletěli do turbulencí - a to se začaly dít věci. konečně jsem pochopil, na co si Tomáš stěžoval když lítal do Slovinska a proč se mu tak nechtělo letět když to foukalo.

V neděli jsem vyrazil na výlet do kopců na druhé straně zálivu. Vzduchem je to sice kousek, ale po zemi přes 50km. Dojel jsem až na konec, k pobřeží, a plánoval jít do vnitrozemí, pak zpátky k pobřeží o kus dál a pak podél břehu k autu. Vyrazil jsem v 10, na místě byl v 11, před sebou pěkný devítihodinový výlet s volitelnou odbočkou na nejvyšší horu těchto kopců. Tu jsem si nakonec musel odpustit, abych se na pobřeží dostal do 6, za světla. To se povedlo - došel jsem ke břehu, setmělo se a začalo pršet. Řekl jsem si, že poslední dvě hodiny budou asi zábavné. Vědět ale JAK zábavné, smál bych se až bych se za břicho popadal. Rozdíl mezi pobřežní polňačkou a asfaltkou je totiž ten, že zatímco asfaltka se v noci leskne a jde odlišit od okolí i po hmatu, polňačka tohoto typu ne. Místy ji představují sotva znatelné koleje v rovině s okolním terénem. Bez světla tedy není možné po ní jít a nesejít. Já světlo naštěstí měl - dva mobily - ale oni si moc nerozumí s deštěm, navíc jednomu z nich jsem moc nevěřil, má trochu nespolehlivou baterku. Takže když mi ten druhý najednou zablikal a zhasl, docela mi zatrnulo. Naštěstí fungoval ten méně spolehlivý dobře. Jinak bych měl do rána o zábavu postaráno. Nakonec jsem zabloudil jen jednou a dvakrát si nebyl jist kudy cesta pokračuje. Navíc mi pomohl déšť - jinak sotva znatelné koleje se většinu cesty leskly. Ale skoro si říkám, jestli nepřišel čas s takovýmito legracemi přestat.

Pozorování sportu a výlet do lesa

Už dlouho jsem sem nic nenapsal. To je tím, že se prostě nic zajímavého nedělo. Ale páteční návštěva zápasu v ragby za zmínku stojí. Vypravili jsme se tam s prací v rámci klubu pro socky ("social club"). Je to zvláštní sport. Někdo chytí letící míč a než udělá krok, všichni se na něj sesypou. Míč se vykutálí z hromady, někdo jiný ho popadne a vyrazí. Po třech krocích mu zastoupí cestu soupeř, a tak mu nezbude než míč nahrát kolegovi o pár kroků stranou a o pár kroků vzadu. Ten udělá pár kroků vpřed a situace se opakuje. Míč se tak poměrně rychle přemístí na druhou stranu hřiště - například zprava doleva - zatímco jeho vzdálenost od brány zůstává konstantní. Když se na někoho sesype příliš mnoho lidí, rozhodčí to odpíská a nakáže oběma mužstvům, ať vedle sebe postaví 3 hráče držící se za ramena. Za ně si stoupnou další tři a strčí své hlavy do zadků těm prvním. Za ně si stoupne třetí řada a napodobí druhou. A pak naráz všichni začnou tlačit. Když z toho chumlu konečně něco vypadne, dostáváme se zase na začátek tohoto popisu.
Jelikož je obtížné dostat se tímto způsobem vůbec k bráně, divácká nezáživnost se kompenzuje tím, že každý gól se počítá za několik bodů a je následován penaltou za dalších několik. Takže ač to ze začátku vypadalo, že místňáci dostávají na řiť, nakonec vyhráli s ohromným náskokem.
Nejzajímavější na celé hře bylo házení outů. Hází se kolmo ke hřišti a týmy jsou po obou stranách předpokládané dráhy letu míče, pečlivě segregované. Když míč vyletí, z každého týmu někdo vyskočí - dva metry do vzduchu. To mě nepřestalo bavit sledovat až do konce.
A když říkám nejzajímavější z celé hry, tak do toho počítám i přestávku. Ano, roztleskávačky přiběhly, ale moc dlouho nepobyly. Navíc i z dálky bylo vidět, že půlka z nich má poněkud britské proporce. Během druhé půlky zápasu se pak promenádovaly podél hřiště - a to byla chyba. Předtím si člověk alespoň mohl myslet, že je alespoň ta druhá půlka pěkná.
Ale abych jenom nenadával - hra měla i své světlé momenty. Před zápasem jsme vyfasovali pytlík bonbónů. I když... když si vzpomenu na jejich chuť...

Po hře jsme zašli na jedno s ostatními expaty. Pivo tu je malé, chutná jinak než doma a stojí $8. Někdy i méně, ale dneska ne.

V sobotu jsem se konečně trochu prospal. Nevýhodou bylo, že především díky tomu - a také nutnosti upéci si pizzu na cestu a nechuti se po ránu honit - jsme vyrazil na výlet ve 3 odpoledne. Do cílové stanice jsem dorazil v 5, jelikož tu neznají dálnice a bylo to 100 km daleko. Do tmy jsem urazil hodinový úsek a pro dobrou míru po setmění ještě jeden. Přespal jsem v Horském domě, což je oficiálně přístřešek před nepohodou pro denní použití. Krom dveří a paland ale má totéž co nevybavené horské chaty. Tedy střechu, podlahu, lavice, ponk, nádrž s vodou a záchod.

V neděli jsem měl před sebou desetihodinový pochod, který jsem i se zacházkou zvládnl za osm a půl. Když jsem vyrazil, potkával jsem lidi scházející z další chaty a všichni mi povídali, jaké to mám prima, že je tak pěkně. Pak jsem se dostal nahoru na hřeben a padla mlha. A potkával jsem zase lidi a zase všichni povídali, jaké to máme prima, že je takové hezké počasí, že nám vůbec nefouká. Když jsem sešel z hřebene do lesa, vyšlo konečně sluníčko, což mi tou dobou bylo už docela ukradené.

Ty hory mají charakter Krkonoš, i když asi je tam trochu víc zalesněných vrcholků. Ne však na této cestě. Les je pozoruhodný, z místních neopadavých listnáčů s kmeny hustě obrostlými mechovým plnovousem. Na větvích občas sedí přerostlí holubi s bílým břichem a vůbec se nebojí. Některé stromy jsou obité plechem, aby na ně nemohli possumi. Je tam docela pěkně.

Večer jsem si chtěl zase něco upéci, ale došla mi mouka. No což, o hladu nebudu. Dnes v pondělí jsem chtěl udělat něco pro zdraví - jít si zaběhat - ale zjistil jsem, že jsem děsná troska, páč mě z předchozího dne bolí nohy. Tak nikam nepůjdu. Děs běs - kde jsem nechal mládí a sílu?