Pozorování sportu a výlet do lesa

Už dlouho jsem sem nic nenapsal. To je tím, že se prostě nic zajímavého nedělo. Ale páteční návštěva zápasu v ragby za zmínku stojí. Vypravili jsme se tam s prací v rámci klubu pro socky ("social club"). Je to zvláštní sport. Někdo chytí letící míč a než udělá krok, všichni se na něj sesypou. Míč se vykutálí z hromady, někdo jiný ho popadne a vyrazí. Po třech krocích mu zastoupí cestu soupeř, a tak mu nezbude než míč nahrát kolegovi o pár kroků stranou a o pár kroků vzadu. Ten udělá pár kroků vpřed a situace se opakuje. Míč se tak poměrně rychle přemístí na druhou stranu hřiště - například zprava doleva - zatímco jeho vzdálenost od brány zůstává konstantní. Když se na někoho sesype příliš mnoho lidí, rozhodčí to odpíská a nakáže oběma mužstvům, ať vedle sebe postaví 3 hráče držící se za ramena. Za ně si stoupnou další tři a strčí své hlavy do zadků těm prvním. Za ně si stoupne třetí řada a napodobí druhou. A pak naráz všichni začnou tlačit. Když z toho chumlu konečně něco vypadne, dostáváme se zase na začátek tohoto popisu.
Jelikož je obtížné dostat se tímto způsobem vůbec k bráně, divácká nezáživnost se kompenzuje tím, že každý gól se počítá za několik bodů a je následován penaltou za dalších několik. Takže ač to ze začátku vypadalo, že místňáci dostávají na řiť, nakonec vyhráli s ohromným náskokem.
Nejzajímavější na celé hře bylo házení outů. Hází se kolmo ke hřišti a týmy jsou po obou stranách předpokládané dráhy letu míče, pečlivě segregované. Když míč vyletí, z každého týmu někdo vyskočí - dva metry do vzduchu. To mě nepřestalo bavit sledovat až do konce.
A když říkám nejzajímavější z celé hry, tak do toho počítám i přestávku. Ano, roztleskávačky přiběhly, ale moc dlouho nepobyly. Navíc i z dálky bylo vidět, že půlka z nich má poněkud britské proporce. Během druhé půlky zápasu se pak promenádovaly podél hřiště - a to byla chyba. Předtím si člověk alespoň mohl myslet, že je alespoň ta druhá půlka pěkná.
Ale abych jenom nenadával - hra měla i své světlé momenty. Před zápasem jsme vyfasovali pytlík bonbónů. I když... když si vzpomenu na jejich chuť...

Po hře jsme zašli na jedno s ostatními expaty. Pivo tu je malé, chutná jinak než doma a stojí $8. Někdy i méně, ale dneska ne.

V sobotu jsem se konečně trochu prospal. Nevýhodou bylo, že především díky tomu - a také nutnosti upéci si pizzu na cestu a nechuti se po ránu honit - jsme vyrazil na výlet ve 3 odpoledne. Do cílové stanice jsem dorazil v 5, jelikož tu neznají dálnice a bylo to 100 km daleko. Do tmy jsem urazil hodinový úsek a pro dobrou míru po setmění ještě jeden. Přespal jsem v Horském domě, což je oficiálně přístřešek před nepohodou pro denní použití. Krom dveří a paland ale má totéž co nevybavené horské chaty. Tedy střechu, podlahu, lavice, ponk, nádrž s vodou a záchod.

V neděli jsem měl před sebou desetihodinový pochod, který jsem i se zacházkou zvládnl za osm a půl. Když jsem vyrazil, potkával jsem lidi scházející z další chaty a všichni mi povídali, jaké to mám prima, že je tak pěkně. Pak jsem se dostal nahoru na hřeben a padla mlha. A potkával jsem zase lidi a zase všichni povídali, jaké to máme prima, že je takové hezké počasí, že nám vůbec nefouká. Když jsem sešel z hřebene do lesa, vyšlo konečně sluníčko, což mi tou dobou bylo už docela ukradené.

Ty hory mají charakter Krkonoš, i když asi je tam trochu víc zalesněných vrcholků. Ne však na této cestě. Les je pozoruhodný, z místních neopadavých listnáčů s kmeny hustě obrostlými mechovým plnovousem. Na větvích občas sedí přerostlí holubi s bílým břichem a vůbec se nebojí. Některé stromy jsou obité plechem, aby na ně nemohli possumi. Je tam docela pěkně.

Večer jsem si chtěl zase něco upéci, ale došla mi mouka. No což, o hladu nebudu. Dnes v pondělí jsem chtěl udělat něco pro zdraví - jít si zaběhat - ale zjistil jsem, že jsem děsná troska, páč mě z předchozího dne bolí nohy. Tak nikam nepůjdu. Děs běs - kde jsem nechal mládí a sílu?