Prvni mesic bez prace na Zelandu - cestovani se Sarkou a Pizmonem

Wellington
Kdyz k nam prijeli Sarka a Petr, vladlo zrovna prave zelandske pocasi. Kupodivu nebyli vubec nadseni. Navic chytili nejakeho bacila, coz take prispelo k tomu, ze nemeli chut prilis pobihat po okoli. Neprotestovali jsme, neb jsme stejne byli ve skluzu co do uklizeni bytu, vareni a podobne. Takze jedine, co jsme spolecne videli, byl vyhled na mesto od vetrne elektrarny na kopci - az na to, ze kvuli mlze a desti a vetru toho moc videt nebylo.

V noci jsme prejeli na Jizni ostrov. I tam prsi. Dokonce ani slunny Nelson se par mrackum nevyhnul.

Abel Tasman
Pote, co jsme z duvodu deste vzdali kajakovani (kvuli vetru je stejne nepujcovali - alespon mame prima vymluvu) jsme vyrazili na trek. Behem cesty se mnoho zajimaveho nestalo. Svitilo slunicko, nikdo se nezranil, a tak byla cesta vicemene nudna, bez prihod. Akorat Pizmone malem sezral rejnok. Stalo se to kdyz jsme se na Vanoce vrhali do vln na prima plazicce u jednoho z mensich kempu. K Pizmonovi, stydne stojicimu po kolena ve vode a bez valneho nadseni se vrhat dale, se nahle vrhnul par domorodcu ve strednich letech a z plna hrdla hulakali "stingray, stingray". Ve vode byla cerna skvrna - asi krok pred Petrem - a nasledne se poroucela do vetsi hloubky a pryc.

K Vanocni veceri byli musle. Staci je nechat chvili - tak par hodin - ustat ve sladke vode, aby vyplivaly pisek (tyhle ho ani nemely) a pak postupne hayet do varici vody. Voda musi vyt vazne varici - a to i pote, co se do ni hodi ty studene musle. Takze to zere dost plynu. Ale je to sranda. Solit se to nemusi, je to slane az az od more. Ba primo presolene - zvlaste ty posledni, slane samy o sobe a varene v puvodne sladke, avsak po vyluhovani tuctu musli jiz radne slane tou dobou uz polevce.
Svatecni naladu dokresloval rudy ubrus a svicky. Prezentace jidla se nesmi odflaknout.

Po dokonceni treku jsem odjel stopem pro auto. Bylo to dal ney jsem cekal - na mape to vypadalo jako kousek, ale nebylo tomu tak. Ac jsem to stihl rychleji nez plan, nahnalo mi to radny strach, neb nasledujici Heaphy track mel byt zavrsen podobnou anabazi, ale v delce 500 km, kterouzto vzdalenost jsem mel zdolat tam i zpet (to jiz s autem) vcetne 30 km useku po sotoline, kam nikdo krom par farmaru a trempu nejezdi, za den a pul.

Heaphy track
Po prvnim dnu, kdy jsme dorazili k prvni chate, se to nejak zvrtlo. Klara rano vstala, ze ji boli krk a ze s tim nikam nejde. Mela to nejak hnute a skoro nemohla dojit ani dvacet metru na zachod. Navic zacalo prset - a neprestavalo. Tak jsme zustali sedet na miste dalsi dva dny. Mistni ranger, Mike, nam to ochotne toleroval, ac jsme meli predplacene rezervace na uplne jine chaty. Po dvou dnech prset prestalo a Klara se vicemene uzdravila.
Tim ale legrace neskoncila. Jak jsme se dozvedeli pozdeji, z planovanych 200 mm deste se vyklubalo asi 1300 mm, coz predstavovalo stopadesatiletou vodu. Cestou dolu jsme tedy museli prekonavat nekolik cerstvych sesuvu pudy. Mnoho ostatnich trempu se tim zablatilo az po kolena, my byli nastesti trochu sikovnejsi.
Potom co jsme dosli dolu, jsme zjistili, ze pres ty tri brody, pres ktere jsme sem prijeli, to take nepujde. Leda bychom si nekde sehnali nahon na vsechna ctyri kola a zvisili podvozek tak o pul metru. Vyckali jsme tedy druheho dne.
Voda opadla. O pet centimetru. zvazovali jsme sebevrazedny utok na rozvodnenou ricku i tak a nakonec se k nemu odhodlali. Nastesti jsme cestou potkali mistniho fousace s dymkou a dzipem. Nemel nic na praci - okolnim farmarum sice velka voda odnesla stado padesati krav (udajne je poydeji nasli dale po proudu), ale on nefarmaril, jen uzival zivota, tak mel dost casu pomahat. Nas i nekolik dalsich tedy pretahl na spagate pres ten nejhorsi tok, cimz nam dost mozna zachranil motor.
Cestou zpatky jsme jeli kolem historickeho visuteho mostu stojiciho jiz sto let pres prurvu asi patnact metru hlubokou a klenouci se nad rekou, ktera vypadala, ze neni hlubsi tri metru. Prohlizeli jsme si ho cestou na trek. Ted uz tam nestal.
Jeste jsme se dozvedeli, ze nejen my a farmari, ale i dalsi vyletnici se stali obeti zivlu. Jeden backpacker zaparkoval svou dodavku vedle malicke ricky, dobrych dvanact metru nad ni. V puli noci se probudil - spacak mu navlhl rekou. Utekl - a dobre udelal. O chvili pozdeji se voda valila pres dodavku celou. Pozdeji ji prodal mistnimu sedlakovi - pry mela dobre pneumatiky.

Nelson lakes
Prejeli jsme na Nelson lakes. Jezera a kopce. Pocasi bylo krasne, vylet bez nehod. Dosli jsme na lake Angelus, kde jsme stravili Silvestr. Spat jsme sli v devet.

Konec Heaphy
Pote jsem se dopravili na konec Heaphy tracku, abychom alespon videli o co jsme prisli. Je tam spousta palem, rozbourene more ve kterem se pro vlny a proudy neda koupat, skaly a plaze. Puvodne jsme planovali jit na vylet az druhy den, ale predpoved byla nehezka, tak jsme plany zmenili a vyrazili rovnou. Den byl zakoncen zlatym hrebem - opekanim masa na plazovych grilech.
Druhy den byla obloha bez mracku. Kazdy si jiste dokaze predstavit nasi rozmrzelost - zas se nedeje co nam slibovali. Sli jsme si tedy vybit vstek na vlnach, do kterych jsme se vrhali v mistech, kde bylo stridave sucho a stridave vody po prsa. Vlny si to nenechaly libit a malem nas zchromili. Sli po kolenou, bestie.
Pote nasledovala prohlidka mistnich skalnich bran. Musim priznat, ze Pravcicka je jen slabym odvarem. Daleko mensi a netece pod ni voda. Ta vetsi ze dvou navstivenych bran byla velka jako mnoho domu, dlouha dveste metru, nahore krapniky a dole poradna reka. A vse to bylo k videni zadarmo! Akorat doprava je na Pravcarnu lepsi - sem se muselo jet 15 km po rozbombardovane sotoline pres hory a doly. A pak jeste zpatky.
Stavili jsme se v mistnim centru (velikosti mensi Ceske vesnice), neb nam byl doporucen kramek prodavajici Pot of Gold. Ma to byt lektvar zabranujici svedeni bodancu od pisecnych much. Je to vsak hadi olej, jako vsechny podobne lektvary a repelenty ktere jsme tu vyzkouseli. Prodaval ho velmi alternativni chlapik, ktery o sobe prohlasoval, ze za mlada se zivil paseractvim (vozil pry zlato a drahe fotaky do Indie - verim, ze nemel mnoho konkurence), nez prisel na to, ze prodavani tohoto a podobneho haraburdi spolu s vlastnimi pohledy ho uzivi take a legalne.
Jeste k tem pisecnym moucham. Jsou tu vsude. Od Abel Tasmanu nas pronasleduji az po konec zapadniho pobrezi dole u Haastu. Jsou daleko hloupejsi nez komar - nechaji se zabit jednoduse - ale jsou jich mraky. Svadime s nimi udatne bitvy, ktere pres straslive ztraty nepritel vzdy vyhraje. Jsou proste neco jako Rusaci ve Finsku za druhe svetove. Verim, ze po nasich kazdovecernich genocidach vseho ziveho ve stanu nebude mit tento po prijezdu barvu zlutou, ale temne rudou. Bohuzel to vsak bude znamenat, ze je nasakly nasi vlastni krvi.

Po prejezdu horskeho hrebene, ktery nas oddeloval od mesta, kde nam dali tu mizernou predpoved, zacalo lit.

Zapadni pobrezi
Vecer jsme dojeli na Punakaiki (maorsky), tedy palacinkove skaly (ostatnimi jazyky) (preklad volnejsi nez volnz - ty skaly proste vypadaji jako palacinky a to maorske slovo taky, tak se toho Anglicani chopili a zacali tomu tak rikat). Ubytovali jsem se na zahrade mistniho backpackeru. To znamena horkou sprchu a vybavenou kuchyni.

Druhy den jsme kvuli pocasi vzdali Arthur pass a pokracovali do Hokitiki. Presne podle ocekavani, prodavali tam vsude zelene sutry (jadeit, tusim), ze ktereho jiz Maori vyrabeli vse mozne. Presne podle ocekavani, vsechno to bylo drahe.

Dalsi zastavkou byl Franz Joseph Glacier - ledovec padajici az do udoli. Da se k nemu skoro dojet autem. Posledni kousek k celu ledovce je nutne dojit, ale neni dlouhy. Takze to tam pripomina Vaclavak. Take je tam mozne pozorovat Key - mistni horske papousky (strasne ohrozene, jako ostatne vsechno puvodniho mistniho. A jako i v ostatnich pripadech, i za jejich ohrozeni muzou possumi, tedy vacice. Pry jich tu je 60 milionu (pro srovnani - ovci je jen 40 milionu, stejne tak divokych kraliku - take nepuvodnich. Lidi (rovnez nepuvodnich) jsou 4 miliony)). Papousek Kea je desne sikovny a navic desna bestie. Nejveci zabava pro nej pry je kradeni klicu od auta a vytahavani tesneni u automobilovych oken. Ani jedno nas nastesti zatim nepotkalo.

Vecer jsme prejeli na Fox Glacier a ubytovali se v kempu na pobrezi. Nadherny krvavy zapad slunce zvestoval nepekne pocasi dalsi den.

Nasledujici den jsme se prosli kolem Foxova ledovce, ktery byl pro sesuv pudy uzavren, a tak jsme ho mohli pozorovat jen z dalky.

Dalsi den jsme nedelali nic. Vubec nic. Prselo.

Pak prset prestalo a my se vypravili k chate Welcome Flats. Trek se jmenuje Copland track a vede prave k te chate a stejnou cestou zpatky. Take se tam da dojit i k dalsi chate, kdyz si to chce clovek protahnout (a pak opet zpatky). O to jsme se pokusili. A neuspeli. zase bylo par sesuvu, navic par ricek zmenilo koryto a teklo po cesticce nebo pres ni. To nas dostatecne znechutilo, az jsme se vratili pred dosazenim chaty. Stejne ta cesta ve sve druhe pulce jen lesem, zcela bez vyhledu.
Ale termalnich jezirek u Welcome Flats jsme si uzivali poradne. Trik byl v tom jit tam az po setmeni nebo rano, kdyz tam nejsou ani davy turistu, ani oblaka pisecnych much. A sel pri tom pozorovat zapad slunce na okolnich horskych velikanech.

Jelikoz bylo tak pekne, vratili jsme se vecer na Fox Glacier a znovu se podivali na Lake Mathewson, ve kterem se pri bezvetri a absenci mlhy zrcadli velehory.

Haast pass a cesta na druhou stranu hor
Pro nedostatek casu i sil jsme vzdali planovany vylet v Mount Aspiring. A misto toho se o to vic kochali vyhledy a kratkymi prochazkami podel prusmyku z Haastu na vychod. Mistni vodopady vazne stoji za to. Jsou ohromne a uplne vsude. Je jich snad jeste vic nez possumu, nikdo si jich uz ani nevsima (krom Klary, ktera je jimi stale nadsena). Taky tam byly nejake vyhledy na kopce, pruzracne modre potoky a ledovcova jezera.

Vecer jsme prejeli jeste Lindis Pass a spali jiz na druhe strane hor - tedy bez pisecnych much. Spali jsme v hotelu Lindis pass. Tedy spise u nej. Navic uz mnoho let nemel strechu ci jine vybaveni a steny drzeli spise silou vule a gravitaci nezli cementem. Misto (vetsiny) much bylo okoli zamorene kraliky, coz jsme kvitovali s povdekem. Spolecnost nam navic delal jeden Nemec a jeden American. Cestovali spolu. Nemec mel silne rozladenou kytaru, jejiz zvuk smele soutezil s jeho zpevem i znalosti textu pisni. Nikdo se tak nemusel citit trapne, ze kazi muziku. American kytaru nemel, ale mel repelent. Temer 100% deet. Pry to zakazali pred deseti lety, protoze to dela rakovinu a kdyz se nahodou namaze na rty, neda se pak mluvit, protoze v nich clovek ztrati cit. Ale on si to tenkrat nakoupil do zasoby. A ted byl jedinym, kdo si dovolil nosit vecer kratke kalhoty.

Dojeli jsme na druhou stranu Mount Cook (to je tam co byly ty ledovce a Copland track). Pocasi bylo opet krasne a my meli pred sebou odpoledni vychazku nasledovanou dvoudennim trekem nahoru a zase dolu. Predpoved vsak nevestila nic dobreho - konkretne straslivy slejvak - odlozili jsme tedy trek o den. Nasledujici den jsme tedy vyplnili dalsimi prochazkami. Na vecer lehce kraplo.

Vyrazili jsme vzhuru a vylezli na kopec. Ubytovali jsme se vedle chaty. Stany tam, jako obvykle, krome nas nikdo netahal. A v chate byly prakticky pouze Zidi. Vsichni ostatni to meli jako jednodenni pochod - rano tam, vecer zpatky. Timto zpusobem sice videli kea ptaky, laviny na protejsim svahu i nadherne vylety, ale prisli o nadherny zapad slunce. A trochu mene nadherny vychod. Do toho jsme byli prakticky donuceni - mistni spravkyne chaty vsem doporucila at se na nej jdou podivat, a cesta od chaty na nedaleky hreben s vyhledem vedla zrovna kolem nasich stanu. Pri tom slonim dupani se spat nedalo.

Druhy den jsme vstali, sesli zase dolu a pokracovali v ceste. Dojeli jsme bez vyraznych prihod kousek pred Christchurch.

Spali jsme v kempu s teplou sprchou. To ho vsak zdaleka necinilo tak zajimavym, jako prihoda s possumem. Konecne jsem ho videl nazivo.Vyvalovali jsme se v kuchynce, kdyz tu nahle prisel jeden domorodec a jestli pry ho nechceme videt, ze jim prisel na navstevu. Uvazovali, ze by po nem hodili sekerou, ale kvuli detem a manzelkam to zavrhli. Asi je nechteli trefit, kdyby se sekerka odrazila. Posum si sedel metr nad zemi v rozsose stromu, dival se jak se na nej divame a vsechno mu bylo jedno.


Rano jsme vyrazili na Christchurch. Maji tam prijatelnou katedralu a pekne muzeum, ale jinak nic zvlastniho. Prespali jsme v luxusnim kempu a rano dovezli Sarku a Petra do mesta, aby se prestehovali do nejakeho backpackeru - tedy levneho hostelu. Jediny problem byl, ze jich byla polovina zavrena kvuli nedavnemu zemetreseni. Ale nakonec jsme jeden nasli.


A s Klarou jsme, uz sami, zamirili na sever na trajekt do Wellingtonu.