Hned rano jsme sedli na autobus a rozjeli se do Prambananu. Je to nejvetsi hinduisticky chram v teto casti sveta a je v Unescu. Tentokrat jsme jeli nechlazenym autobusem, tedy melo nas to stat teoreticky babku. Ale nemohli jsme se dohodnout na cene pred odjezdem a pak nas, jako obvykle, vzali na hul.
Chram je to pekny. Je hinduisticky (a misty budhisticky), neprekvapi tedy, ze tam od cizincu vybiraji nekrestanske vstupne. Hlavni chram je v oblezeni davu Indonesanu. Vypada, ze to je vazne atrakce ohromnych rozmeru. Belochy by clovek mohl na prstech spocitat. Odchytili nas tam tri studenti, ze jsou zaskolovani na pruvodce a jestli bychom byli ochotni stat se pokusnymi morcaty. Ochotni jsme byli a tak jsme dostali pruvodcovani gratis. Jen cast motivu na chramech cenzurovali, ze jim je teprv 16 a ze o tom tedy nemohou hovorit.
Po hlavnim chramu jsme se odebrali ku vedlejsim. Mimo jine tu je druhy nejvetsi budhisticky chram v zemi, take uvnitr oploceni kde se plati vstupne a ktere je v tom Unescu. Tam pro zmenu nebyla temer ani noha. Je to pritom jen kilometr daleko - a pro lina individua tam jezdi turisticky vlacek. Zvlastni.
Ted zneuzivame pohostinnosti vstupni mistnosti, kde se kupuji listky. Aby cizinci nemeli reci, ze plati takovou palku (strasnych 13 USD) a nic moc za to nemaji, tak je tu gratis caj, kafe a internet. Tak delame ostudu. Jeste ze nevi, odkud jsme.
sobota 30. dubna 2011
Indonesie, cast 1
Prijeli jsme do Bali, konkretne na letiste u Denpasaru. Asi dvacet kilometru od mesta. Vysli jsme na silnici pred nej a cekali na bemo. Takove mikrobusy co tu slouzi misto verejne dopravy. A cekali a cekali. Ustlali jsme si u brany mistniho vojenskeho letectva, povidali si se strazi, a kdyby to netrvalo hodinu, rekl bych, ze to bylo fajn. Ale hodinu to trvalo a bemo se ani pak nedostavilo. Ani za dalsi pulhodinu. Tak jsme vzali taxika. Podle pruvodce ma stat asi polovinu toho, co predplaceni na letisti, pokud ho clovek primeje pouzit taxametr. Jelikoz jsme si vybrali spolehlivou spolecnost, primet ho k tomu nebylo tezke. Ale pruvodce keca. Bylo to i tak drazsi.
V Denpasaru chcipl pes. Vyspali jsme se - po dlouhe dobe nejen ze v posteli, ale i vlastni mistnosti nesdilene s nikym dalsim - a sli se podivat po te metropoli. Neni tam nic. Hlavni zajimavost - hinduisticky chram - je pomerne maly, neprilis stary (z minuleho stoleti) a presto omsely a vubec nezajimavy. A to je vsechno, vic toho nemaji. Ale jidlo je celkem levne a dobre, ovoce taky fajn, tak si nestezujeme. Odpoledne jsme se vydali do pujcovny motorek, ze se zmocnime dopravniho prostredku a dojedeme ke chramu Tanah Loh. Motorky vsak byly rozpujcovane - pokud si spravne prekladam majitelovo "finish - tomorrow", tak jsme odesli s prazdnou a nikam nejeli.
Rano - tedy, v pul desate, abych byl presnejsi - jsme se vydali zase k te pujcovne - a potazali se se stejnou odpovedi. Tak jsme sli na autobusak. A tam byli premluveni k pronajmuti drozky jen pro nas, ktera nas zaveze tam a zpet. Pochopitelne nas obrali nehorazne, ale videli jsme to a dovolit jsme si to mohli.
Chram Tanah Loh je obdoba naseho Karlova mostu. Misto babusek bumerangy, misto ruskych cepic didgaredoo. A davy turistu. Chram jako takovy neni zas tak zly, ale ani nestoji za tolik humbuku.
Opet jsme se dopravili na nadrazi a zacali se handrkovat o cene do Probolinga, coz je uz na Jave. Nejlevnejsi by to melo byt neklimatizovanym autobusem, ale ridicovy cenove pozadavky byly nejnehoraznejsi a nam se nechtelo se hadat s takovou vychozi pozici. Tak jsme jeli s klimatizovanym, a myslim, ze jsme se dostali na nizsi cenu, nez pise pruvodce. Bylo nam slibeno obcerstveni cestou. Kdyz do autobusu vtrhla banda prodejcu vseho mozneho, zatimco jsme cekali na trajekt, mysleli jsme, ze to bylo ono a ze nas zase odrbali. Ale ne. Vazne nam dali najist, v poradne putyce o par hodin pozdeji (cela cesta byla osmihodinova) a vazne to bylo v cene.
V Probolingu, dle pruvodce meste zlodeju a podvodnych prodejcu jizdenek, nas prepadli podvodni prodejci jizdenek. Ale jeden z nich, Tony, nam nabidl dopravu k nasemu cili za 25 000 rupii (50 Kc), tedy cenu, kterou si uctuje normalni autobus. Neuveritelne.
V Cemoro Lavang je ubytovani drahe. Neni divu. Jezdi tam davy. Maji tam obri krater, uprostred ktereho je par dalsich sopek, z nichz jedna, Bromo, chrli velikanska oblaka popelu. Kdyz jsem se jeste vecer sel porozhlednout kolem, potkal jsem par Francouzek, ktere mi vypravely, jak rano cekaly tri hodiny v autobuse, aby je za 25 dovezl z Probolinga sem, jen aby autobusak prohlasil, ze nejede, neb neprisli lidi. A ony mu musely priplatit.
Rano jsme nevstavali v pul ctvrte, jako napriklad ty Francouzky, ale pospali jsme si. A vyrazili do krateru. Krajina je tu naramne sediva. Pred dvema mesici jim ta sopka zacala soptit a chrlit spousty popela, az prestala letat letadla do Indonesie, a je to tu poznat. Vsude nanosy popelu a vetsina stromu je mrtva. A i ted jeste je Bromo dost aktivni. Vylezli jsme na krater a divali se dolu do diry, ze ktere se valily ty mraky koure, ale na dno videt nebylo. Pak jsme se prochazeli kolem a lelkovali, v tom zaciname byt dost dobri.
Dalsi den jsme na vychod slunce vstali. A slunce nevyslo. Mraky prisly driv. Cekali jsme a cekali, ale nedockali se. A tak jsme odjeli do Sola. Zase jsme jeli s Tonym, nasim podvodnym prodavacem listku, neb nam zase dal cenu srovnatelnou s verejnou dopravou. Jen jsme mu meli slibit, ze ho nepraskneme tomu Svycarovi a Thajce, kteri jeli s nami. Nakonec jsme ho praskli, kdyz jsme zjistili, ze nas na slibeny objed zavezli do straslive drahe hospody (skoro tak jako ceske restaurace), kde za to dostal provizi. Svycar to ale bral sportovne a zatimco nas obirali v te restauraci, vykladal nam, jak ho obirali jinde. Historek mel dost. Zda se, ze se nechava odrbavat, kam vkroci. A jeho pritelkyne, ac je z techto koncin, mu z nejakeho duvodu vubec nepomuze.
Solo je pekne mesto. Jen kdyby nebyl zrovna patek, kdy zaviraji nejvetsi atrakci - kralovsky palac. Zato jsme zas videli festival tancu. Male holcicky se trumfovaly, ktera se to lepe naucila, a nekterym to i slo. Cele byly namalovane a nosily spousty cetek a vubec nehybaly trupem. Jen cupitaly chodidly, takze to vypadalo, jako by pluly po podlaze, a divne vrtely hlavou a mavaly rukama. Zajimave to bylo.
V Denpasaru chcipl pes. Vyspali jsme se - po dlouhe dobe nejen ze v posteli, ale i vlastni mistnosti nesdilene s nikym dalsim - a sli se podivat po te metropoli. Neni tam nic. Hlavni zajimavost - hinduisticky chram - je pomerne maly, neprilis stary (z minuleho stoleti) a presto omsely a vubec nezajimavy. A to je vsechno, vic toho nemaji. Ale jidlo je celkem levne a dobre, ovoce taky fajn, tak si nestezujeme. Odpoledne jsme se vydali do pujcovny motorek, ze se zmocnime dopravniho prostredku a dojedeme ke chramu Tanah Loh. Motorky vsak byly rozpujcovane - pokud si spravne prekladam majitelovo "finish - tomorrow", tak jsme odesli s prazdnou a nikam nejeli.
 |
| na sosky nejen v hlavnim chramu davaji hadry. Kolem pasu i hlavy. Vcetne statnich pomniku. |
Rano - tedy, v pul desate, abych byl presnejsi - jsme se vydali zase k te pujcovne - a potazali se se stejnou odpovedi. Tak jsme sli na autobusak. A tam byli premluveni k pronajmuti drozky jen pro nas, ktera nas zaveze tam a zpet. Pochopitelne nas obrali nehorazne, ale videli jsme to a dovolit jsme si to mohli.
Chram Tanah Loh je obdoba naseho Karlova mostu. Misto babusek bumerangy, misto ruskych cepic didgaredoo. A davy turistu. Chram jako takovy neni zas tak zly, ale ani nestoji za tolik humbuku.
 |
| vedlejsi kaple u chramu Tanah Loh |
Opet jsme se dopravili na nadrazi a zacali se handrkovat o cene do Probolinga, coz je uz na Jave. Nejlevnejsi by to melo byt neklimatizovanym autobusem, ale ridicovy cenove pozadavky byly nejnehoraznejsi a nam se nechtelo se hadat s takovou vychozi pozici. Tak jsme jeli s klimatizovanym, a myslim, ze jsme se dostali na nizsi cenu, nez pise pruvodce. Bylo nam slibeno obcerstveni cestou. Kdyz do autobusu vtrhla banda prodejcu vseho mozneho, zatimco jsme cekali na trajekt, mysleli jsme, ze to bylo ono a ze nas zase odrbali. Ale ne. Vazne nam dali najist, v poradne putyce o par hodin pozdeji (cela cesta byla osmihodinova) a vazne to bylo v cene.
V Probolingu, dle pruvodce meste zlodeju a podvodnych prodejcu jizdenek, nas prepadli podvodni prodejci jizdenek. Ale jeden z nich, Tony, nam nabidl dopravu k nasemu cili za 25 000 rupii (50 Kc), tedy cenu, kterou si uctuje normalni autobus. Neuveritelne.
V Cemoro Lavang je ubytovani drahe. Neni divu. Jezdi tam davy. Maji tam obri krater, uprostred ktereho je par dalsich sopek, z nichz jedna, Bromo, chrli velikanska oblaka popelu. Kdyz jsem se jeste vecer sel porozhlednout kolem, potkal jsem par Francouzek, ktere mi vypravely, jak rano cekaly tri hodiny v autobuse, aby je za 25 dovezl z Probolinga sem, jen aby autobusak prohlasil, ze nejede, neb neprisli lidi. A ony mu musely priplatit.
Rano jsme nevstavali v pul ctvrte, jako napriklad ty Francouzky, ale pospali jsme si. A vyrazili do krateru. Krajina je tu naramne sediva. Pred dvema mesici jim ta sopka zacala soptit a chrlit spousty popela, az prestala letat letadla do Indonesie, a je to tu poznat. Vsude nanosy popelu a vetsina stromu je mrtva. A i ted jeste je Bromo dost aktivni. Vylezli jsme na krater a divali se dolu do diry, ze ktere se valily ty mraky koure, ale na dno videt nebylo. Pak jsme se prochazeli kolem a lelkovali, v tom zaciname byt dost dobri.
 |
| Konickar se svym ponikem pred kraterem Broma |
 |
| krater Broma v pozadi |
 |
| vrchol krateru Bromo |
 |
| ranni mlha nad polem. Vychod slunce jsme nevideli |
Dalsi den jsme na vychod slunce vstali. A slunce nevyslo. Mraky prisly driv. Cekali jsme a cekali, ale nedockali se. A tak jsme odjeli do Sola. Zase jsme jeli s Tonym, nasim podvodnym prodavacem listku, neb nam zase dal cenu srovnatelnou s verejnou dopravou. Jen jsme mu meli slibit, ze ho nepraskneme tomu Svycarovi a Thajce, kteri jeli s nami. Nakonec jsme ho praskli, kdyz jsme zjistili, ze nas na slibeny objed zavezli do straslive drahe hospody (skoro tak jako ceske restaurace), kde za to dostal provizi. Svycar to ale bral sportovne a zatimco nas obirali v te restauraci, vykladal nam, jak ho obirali jinde. Historek mel dost. Zda se, ze se nechava odrbavat, kam vkroci. A jeho pritelkyne, ac je z techto koncin, mu z nejakeho duvodu vubec nepomuze.
Solo je pekne mesto. Jen kdyby nebyl zrovna patek, kdy zaviraji nejvetsi atrakci - kralovsky palac. Zato jsme zas videli festival tancu. Male holcicky se trumfovaly, ktera se to lepe naucila, a nekterym to i slo. Cele byly namalovane a nosily spousty cetek a vubec nehybaly trupem. Jen cupitaly chodidly, takze to vypadalo, jako by pluly po podlaze, a divne vrtely hlavou a mavaly rukama. Zajimave to bylo.
středa 20. dubna 2011
Australie
Prijeli jsme do Sydney. Doprava z letiste stoji 15 dolaru a vic, tak nam Nemka s Polakem prozradili, ze je lepsi do centra dojit pesky. Ze to neni tak moc daleko. Ale ac jsme vyhazeli spoustu zbytecnosti, ktere jiz nemuzeme tahat v aute, jiz v Christchurch, stale jeste mame batohy narvane a pekne tezke. Moc nas ten pochod nebavil.
Maji tu plno papousku. Daleko hezci nez Zelandsti ptaci, kteri jsou vesmes sedi a sedozeleni. A to si na nich Zelandani tak potrpi.
Dorazili jsme k Misovi - kolegovi z Bratislavy - a Basce, kteri nas nejen ubytovali, ale jeste nam delali po vecerech pruvodce. Za oboji jsme jim byli neskonale vdecni. A to nejen kvuli tomu, ze jsme nemuseli platit za ubytovani (Australie je desne draha. Svuj rozpocet jsem tu prekracovali tak dvakrat. A Sydney je nejdrazsi Australske mesto).
Maji tu moc dobre susi. Kam se hrabe Praha, tady se da sehnat za mene - ackoliv vsechno ostatni tu stoji dvojnasob.
Druhy den po priletu, coz byl prvni den, kdy jsme neco delali, jsme vyrazili do mesta. Videli jsme botanickou zahradu, ktera smrdi jako chlivek a stromy jsou v ni obsypane obrimi netopyry, kteri tem stromum prave neprospivaji - a kteri vyrabeji ten strasny smrad. Taky jsem videli operu a zjistili, ze ty bile kopule jsou kachlickovane. A most. A centrum s mnoha mrakodrapy.
Dalsi den jsme vyrazili na plaz. Ale ne na Bondy, ktera je nejslavnejsi, nybrz na Manly. Jede se tam trajektem a hned vedle plaze je pobrezni prochazka, kterou jsme hodlali absolvovat. Plaz samotna je pekna, ale koupat se nam nechtelo. Zas az takove teplo tu nemaji.
Behem prochazky se projevily vedlejsi priznaky ockovani. Nechali jsme se jeste v Christchurch opichat proti vsemu moznemu vcetne zlute zimnice. A prave tato injekce se muze projevovat chripkovymi priznaky, jak dela to co ma. A prave to nas potkalo. Byli jsme desne malatni a unaveni, coz se casovym posunem vysvetlit neda (je tu jen hodinovy)
Prisel vikend a my vyrazili i s Misem a Baskou do Modrych hor. Maji tu takove udoli ohranicene sraznymi skalami. Je moc pekne, ale taky moc velke. Potloukali jsme se tam pak jeste par dni sami a at jsme sli kam chteli, porad byl vyhled totozny. Nejen ze se nemenil z hodiny na hodinu, ale ani ze dne na den.
Druhy den jsme uz byli sami. Chvili jsme se jeste prochazeli kolem Katoomby a pak prejeli z Katoomby do Blackheathu. Kemp tam je asi 7 km za mestem. Opet jsme nekoho stopli a opet tam asi nemeli puvodne cestu, ale vzali nas tam i tak. Jedina nevyhoda byla, ze jsme jeli na korbe nakladaku - za deste. Prekvapive, na aute prsi daleko vic, nez kdyz se jde pesky. Nemluve o absenci odpruzenych sedacek, coz je na lesni ceste plne vymolu docela znat. Nasledujici den byla v planu navsteva Blue gum forest, coz je udoli s jistym druhem eukalyptu. Ja uz byl nastesti v poradku - po dvou nocich, kdy me kvuli te injekci bolela stehna, ze jsem bez medikamentu nemohl ani spat, se to spravilo - ale Klara jeste ne. Navic se desne bala hadu. Tak zustala u stanu a ja se prosel tim udolim. Je to jine udoli nez ve kterem jsme byli minule dva dny a jeden nasledujici. Je take trochu mensi. Takze vyhledy byly zase cerstve a fajn.
Dalsi den jsem dojeli do Wentworth falls, kde cesta vedla po hrane udoli, ktere jsem jiz popsal, takze vyhledy nic noveho. Ale vedla nejen nahore po hrane skalu, ale i uprostred skaly po jakemsi skalnim ochozu, a to bylo prima. Vecer jsem zase dojeli k nasim kamaradum do Sydney.
Nasledoval presun do Ayers Rock, skaly uprostred pouste a tim i uprostred kontinentu. Pote, co jsme dorazili, jsme seznali, ze nas puvodni plan - pujcit si auto a spat a cestovat kolem v nem - je odsouzen k nezdaru. Zrovna zacinaly podzimni prazdniny - coz jsme netusili - a vsechny auta byly rozpujcovane do konce mesice. Coz, vzhledem k tomu, ze byla pulka mesice a my tam nemohli stravit vic jak tyden, byl problem.
Presunuli jsme se do kempu a tam se dali dohromady s Georgem. Opet Nemec, jako vetsina mistnich cestovatelu. Na rozdil od nas auto mel. A miril do King's Canyon, kam jsme take meli v planu zamirit. Tak jsme jeli spolu.
Do kanonu se jede tri hodiny. Nespechali jsme, tak jsem tam akorat dojeli a dali dve hodinove prochazky, nez jsme zalezli do kempu a skoncili u bazenu. Je tu totiz o poznani tepleji nez v Sydney a skoro porad nam tu svitilo slunicko. Take jsme cestou videli pozar buse. Ale jelikoz je po destich a mistni ruda poust vubec nevypada poustne, ba ani jako louky u nas na konci leta, ale je cela zlutozelena od keru a travy, tak se tem pozar moc nesiril a nikomu nebyl nebezpecny. Podezrivam mistnaky, ze ho zapalili naschval, aby jim vse nebezpecne shorelo dokud je jeste rozumna sance ze se to nerozsiri nekontrolovane. Pry to tu tak delali uz domorodci po nescetne veky, aby tim snizili riziko pozaru - a upekli si klokana ci dva. Pak je staci sebrat a ohlodavat.
Jak se ukazalo, vylet na King's Canyon byla dobra volba. Kanon jako takovy je fajn, ale jeste lepsi je jeho okoli. Nahorni plosina tam vypada jak cokolada - piskovec je rozpraskany do ctvercu a jednotlive dilky zvetrane, takze to vypada jako ohromna plan plna mohyl. Take tam maji jezirko, kde je nadherne koupani akorat v polovine ctyrhodinove prochazky, coz vychazi zhruba na poledne. Lepsi to byt nemuze. Vecer jsme se vratili do Ayers Rock, ci Uluru, jak tomu tady rikaji domorodci.
Rano jsme vyrazili na tu skalu, tedy Uluru. Plan byl vylezt na vrchol. Dovezl nas tam opet Georg. Krom nas vzal jeste Leeho - Korejce, ktereho potkal ten den, co jsme prileteli. Lee byl okraden o vse cenne a byl prakticky svorc. Priletel do Uluru s 80 dolary (1 dolar je asi 18 korun. Ceny v Australii jsou nekdy az dvojnasobne proti Cecham, a ceny v Uluru nekdy az dvojnasobne proti zbytku Australie. Kemp stoji $18 na osobu a den) a letadlo zpet mu letelo za deset dni. Zkusil to ve vesnici, zda by ho nekde nezamestnali. A kdyz zjistil, ze ne, vyrazil si to se svym koleckovym kufrem a bez stanu po silnici do pouste. Asi umrit. Georg ho zachranil, poridil mu stan, ubytoval v kempu a nechal mu zmenit listek tak, ze odletal za tri dny, tedy prave tento den spolecne s Georgem.
Dojeli jsme ke skale a zjistili, ze vystup na horu je nastesti otevreny. Jak se pozdeji ukazalo, dalsi prilezitost bychom uz nedostali. Zaviraji to, kdyz je na skale vitr pres 50 km/h (nas pripad), teploty pres 36 stupnu (nastesti ne ted, ale v lete pry bezne), bourka (zridka) nebo kdyz to domorodce napadne (tak jednou za desetileti) Lee se snazil zustat dole. Nejspis chtel respektovat city domorodcu, kteri nemaji radi, kdyz jim turisti lezou na posvatnou horu. Ale se svou Asijskou nekonfliktnosti nemel proti raznemu Georgovi sanci. Georg nechtel slyset zadne vymluvy, ktere na nej Lee uz drive zkousel - jako treba ze nema dobre boty - a hnal do nahoru protesty neprotesty.
Nahore to je prima. Okolo hory, jak se ukazalo v zapeti, taky. Polovina fotogenickych mist se sice nema fotit, neb jsou posvatna, ale i tak tam zbyva dost veci na peknych par prima fotecek.
Odpoledne jsme dostopovali do kempu a na vecerni zapad slunce se vratili zase ke skale. Vetreli jsme se do auta jedne Australance z Melbourne, se kterou jsem se bavili minuly den. Vtirani do aut nam docela jde.
Podobnym stylem jsme absolvovali i vychod slunce. Nasledovala dvouhodinova prochazka s rangerem, zcela zdarma, nepocitam-li vstupne do parku, a zcela zajimava a hodnotna. Pak jsme dostopovali k Olgam alias Katja Tjuta. To je soustava skal kus od Uluru, o ktere ledaskdo nevi, ale ktera je soucasti stejneho parku a troufam si rici, ze je jeste hezci. Vypadalo to tam jako v rajske zahrade.
Na Olgach jsou dve prochazky - jedna na tri hodiny, druha na hodinu. Jsou od sebe dva kilometry. Rikali jsme si, ze kdyz to je tak blizko, tak ani nebudeme stopovat a dojdeme to. Nebylo nam to nic platne. Zastavil nam, zcela bez naseho pricineni, deda s karavanem. Tady jim rikaji Sedi nomadi. Prodaji dum, koupi karavan a jezdi si po zemi krizem krazem, na coz casto padne pripadne dedictvi pro potomky. Je to tu docela rozsirene. Zavezl nas na tu druhou prochazku a pak jsme s nim tri hodiny cekali na zapad slunce, tentokrat pro zmenu u onech zminenych Olg. A jako jiz mnohokrat, tak jsme ten zapad prosvihli. Alespon jsme doufali, ze uvidime mesic, ktery vcera vychazel primo v prurve mezi Olgami pul hodiny pred zapadem. Ale nepocitali jsme s tim, ze dalsi den bude vychazet podstatne jinde. A tak nad Olgy vysel mimo prurvu a tim padem daleko pozdeji - zrovna v okamziku, kdy se priritila rangerka a zacala nas vyhanet, ze narodni park zaviraji.
Rano jsme se opet jeli podivat na vychod a opet s nasi, ted jiz znamou, Australskou rodinou. Zbytek dne jsme proflakali kolem skaly a v kempu.
Za celou dobu jsme nevideli ani klokana - nepocitam-li tech par mrtvol na silnici. Maji ve zvyku se vyhrivat po zapadu slunce na asfaltu, coz nedela dobre ani jim, ani projizdejicim autum.
Tim nam dosel pridel casu urceny na Uluru a okoli a my se porouceli, opet letecky, do Perthu. Jediny problem byl, ze jsme leteli pres Sydney. Je to jednak na uplne opacnou stranu, ale havne jsme vychytali jeden z "nejlepsich" dnu pro cestu. Zacalo to v Uluru, kde jim nesel internet a tak nam vsechny listky vypisovali rucne. Letadlo pak melo hodinu a pul zpozdeni. Po pristani v Sydney jsme cekali dalsi hodinu, nez nas pusti k chobotu. Jak se ukazalo, rano jim tam sestnact lidi probehlo kolem skeneru bez kontroly a od te doby byl na letisti desny zmatek a vsechno melo zpozdeni. Nas let mel dve hodiny - nastesti, protoze palubni listky nam vydali sice hned po priletu do Sydney, coz vsak bylo az pet minut po planovanem odletu naseho pripoje do Perthu.
Do Perthu jsem se dostali v pul druhe - a zjistili, ze Klare ztratili batoh. Zadny div, v tom zmatku v Sydney. Davy zpozdenych turistu vsude, personal nevedel, kde jim hlava stoji, stale se menily odletove brany... Jedine, co to trochu kompenzuje, je, ze tu je internet zdarma, takze se mi prave poradilo dopsat tento denik. Nevyhodou, ze je prave 6 rano mistniho casu, tedy 7:30 rano podle casu na Uluru, a my toho v letadle moc nenaspali - a podle toho take vypada muj pravopis, o stylu nemluve.
Perth neni spatne mesto, ale je to mesto. Priroda je priroda. Rano, kdyz jsme zjistili, ze nam pres noc nezvladli Klarino ztracene zavazadlo dorucit, jsme se porouceli z letiste a dojeli do centra. Potesilo nas, ze tu na letiste jezdi normalni hromadna doprava, ne jako treba v Sydney, kde si tu jednu zastavku nechaji poradne priplatit. Prosli jsme se po ctvrti levnych hostelu a zjistili, ze sehnat ubytovani nebude az zas takova legrace. Jsou Velikonoce a vsichni Australani jsou najednou naramne divi do cestovani. Museli jsme nakonec vzit zavdek necim, co nebylo zrovna vystavni ani extra levne, ale spat se tam dalo.
Druhy den jsme se prochazeli po Perthu a poradne se flakali. Nic zajimaveho.
Treti den byli na programu klokani. Ale nemelo to byt tak jednoduche, jak jsme si planovali. Tak napriklad vsechny smenarny byly zavrene a my byli svorc. Jeste ze tu maji bankomaty. Ale platit poplatek za vyber z bankomatu kvuli ctyriceti dvoum dolarum na zaplaceni posledni noci noclehu... ajajaj. Take jsme byli o hladu. Vsechny kramy zavrene. Cely den. Velky patek tu berou dost vazne, narozdil od nas. Takze nas to zaskocilo.
Nastesti ZOO otevrene bylo a klokany v nem take meli. Jsou hebci jako plysaci. Na koaly jsme zirali hodinu - docela vykon, vzhledem k tomu, ze to nejzajimavejsi bylo, kdyz jedna z nich pohnula hlavou. To bylo povyku od vsech divaku... Nakonec ale prisla osetrovatelka a nakrmila je, coz jednu z nich trosku rozpohybovalo, kdyz si musela pro svuj gablik dojit.
Prislo rano a my se porouceli z Australie. Dosli jsme na autobus a zjistili, ze ac na vnitrostatni terminal autobusy jezdi, na mezinarodni ne. Jen taxiky. To jsem tu mistni hromadnou dopravu trochu prechvalil. Skocili jsme tedy alespon na autobus na vnitrostatni terminal a doufali, ze tam bude nejaky autobus pendlovat mezi terminaly. Pry tam byt mel. Byl, ale jezdil jen jednou za hodinu, navic jsme na nej stejne uz nemeli dost hotovosti. Zase. Nezbylo nam, nez vzit taxika. Nakonec to bylo stejne drahe, jako bychom s nim jeli rovnou z centra. Ale co. Odleteli jsme.
Maji tu plno papousku. Daleko hezci nez Zelandsti ptaci, kteri jsou vesmes sedi a sedozeleni. A to si na nich Zelandani tak potrpi.
Dorazili jsme k Misovi - kolegovi z Bratislavy - a Basce, kteri nas nejen ubytovali, ale jeste nam delali po vecerech pruvodce. Za oboji jsme jim byli neskonale vdecni. A to nejen kvuli tomu, ze jsme nemuseli platit za ubytovani (Australie je desne draha. Svuj rozpocet jsem tu prekracovali tak dvakrat. A Sydney je nejdrazsi Australske mesto).
Maji tu moc dobre susi. Kam se hrabe Praha, tady se da sehnat za mene - ackoliv vsechno ostatni tu stoji dvojnasob.
Druhy den po priletu, coz byl prvni den, kdy jsme neco delali, jsme vyrazili do mesta. Videli jsme botanickou zahradu, ktera smrdi jako chlivek a stromy jsou v ni obsypane obrimi netopyry, kteri tem stromum prave neprospivaji - a kteri vyrabeji ten strasny smrad. Taky jsem videli operu a zjistili, ze ty bile kopule jsou kachlickovane. A most. A centrum s mnoha mrakodrapy.
 |
| Opera a most |
 |
| Obchodni centrum Sydney |
Dalsi den jsme vyrazili na plaz. Ale ne na Bondy, ktera je nejslavnejsi, nybrz na Manly. Jede se tam trajektem a hned vedle plaze je pobrezni prochazka, kterou jsme hodlali absolvovat. Plaz samotna je pekna, ale koupat se nam nechtelo. Zas az takove teplo tu nemaji.
Behem prochazky se projevily vedlejsi priznaky ockovani. Nechali jsme se jeste v Christchurch opichat proti vsemu moznemu vcetne zlute zimnice. A prave tato injekce se muze projevovat chripkovymi priznaky, jak dela to co ma. A prave to nas potkalo. Byli jsme desne malatni a unaveni, coz se casovym posunem vysvetlit neda (je tu jen hodinovy)
Prisel vikend a my vyrazili i s Misem a Baskou do Modrych hor. Maji tu takove udoli ohranicene sraznymi skalami. Je moc pekne, ale taky moc velke. Potloukali jsme se tam pak jeste par dni sami a at jsme sli kam chteli, porad byl vyhled totozny. Nejen ze se nemenil z hodiny na hodinu, ale ani ze dne na den.
 |
| Tri Sestry - skalni formace u Katoomby v Modrych horach |
 |
| Udoli Modrych hor s mraky |
 |
| Modre hory u Blackheath |
 |
| Modre hory u Blackheath |
Druhy den jsme uz byli sami. Chvili jsme se jeste prochazeli kolem Katoomby a pak prejeli z Katoomby do Blackheathu. Kemp tam je asi 7 km za mestem. Opet jsme nekoho stopli a opet tam asi nemeli puvodne cestu, ale vzali nas tam i tak. Jedina nevyhoda byla, ze jsme jeli na korbe nakladaku - za deste. Prekvapive, na aute prsi daleko vic, nez kdyz se jde pesky. Nemluve o absenci odpruzenych sedacek, coz je na lesni ceste plne vymolu docela znat. Nasledujici den byla v planu navsteva Blue gum forest, coz je udoli s jistym druhem eukalyptu. Ja uz byl nastesti v poradku - po dvou nocich, kdy me kvuli te injekci bolela stehna, ze jsem bez medikamentu nemohl ani spat, se to spravilo - ale Klara jeste ne. Navic se desne bala hadu. Tak zustala u stanu a ja se prosel tim udolim. Je to jine udoli nez ve kterem jsme byli minule dva dny a jeden nasledujici. Je take trochu mensi. Takze vyhledy byly zase cerstve a fajn.
Dalsi den jsem dojeli do Wentworth falls, kde cesta vedla po hrane udoli, ktere jsem jiz popsal, takze vyhledy nic noveho. Ale vedla nejen nahore po hrane skalu, ale i uprostred skaly po jakemsi skalnim ochozu, a to bylo prima. Vecer jsem zase dojeli k nasim kamaradum do Sydney.
Nasledoval presun do Ayers Rock, skaly uprostred pouste a tim i uprostred kontinentu. Pote, co jsme dorazili, jsme seznali, ze nas puvodni plan - pujcit si auto a spat a cestovat kolem v nem - je odsouzen k nezdaru. Zrovna zacinaly podzimni prazdniny - coz jsme netusili - a vsechny auta byly rozpujcovane do konce mesice. Coz, vzhledem k tomu, ze byla pulka mesice a my tam nemohli stravit vic jak tyden, byl problem.
Presunuli jsme se do kempu a tam se dali dohromady s Georgem. Opet Nemec, jako vetsina mistnich cestovatelu. Na rozdil od nas auto mel. A miril do King's Canyon, kam jsme take meli v planu zamirit. Tak jsme jeli spolu.
Do kanonu se jede tri hodiny. Nespechali jsme, tak jsem tam akorat dojeli a dali dve hodinove prochazky, nez jsme zalezli do kempu a skoncili u bazenu. Je tu totiz o poznani tepleji nez v Sydney a skoro porad nam tu svitilo slunicko. Take jsme cestou videli pozar buse. Ale jelikoz je po destich a mistni ruda poust vubec nevypada poustne, ba ani jako louky u nas na konci leta, ale je cela zlutozelena od keru a travy, tak se tem pozar moc nesiril a nikomu nebyl nebezpecny. Podezrivam mistnaky, ze ho zapalili naschval, aby jim vse nebezpecne shorelo dokud je jeste rozumna sance ze se to nerozsiri nekontrolovane. Pry to tu tak delali uz domorodci po nescetne veky, aby tim snizili riziko pozaru - a upekli si klokana ci dva. Pak je staci sebrat a ohlodavat.
Jak se ukazalo, vylet na King's Canyon byla dobra volba. Kanon jako takovy je fajn, ale jeste lepsi je jeho okoli. Nahorni plosina tam vypada jak cokolada - piskovec je rozpraskany do ctvercu a jednotlive dilky zvetrane, takze to vypada jako ohromna plan plna mohyl. Take tam maji jezirko, kde je nadherne koupani akorat v polovine ctyrhodinove prochazky, coz vychazi zhruba na poledne. Lepsi to byt nemuze. Vecer jsme se vratili do Ayers Rock, ci Uluru, jak tomu tady rikaji domorodci.
 |
| okolo King's Canyon |
 |
| King's Canyon |
 |
| okolo King's Canyon |
Rano jsme vyrazili na tu skalu, tedy Uluru. Plan byl vylezt na vrchol. Dovezl nas tam opet Georg. Krom nas vzal jeste Leeho - Korejce, ktereho potkal ten den, co jsme prileteli. Lee byl okraden o vse cenne a byl prakticky svorc. Priletel do Uluru s 80 dolary (1 dolar je asi 18 korun. Ceny v Australii jsou nekdy az dvojnasobne proti Cecham, a ceny v Uluru nekdy az dvojnasobne proti zbytku Australie. Kemp stoji $18 na osobu a den) a letadlo zpet mu letelo za deset dni. Zkusil to ve vesnici, zda by ho nekde nezamestnali. A kdyz zjistil, ze ne, vyrazil si to se svym koleckovym kufrem a bez stanu po silnici do pouste. Asi umrit. Georg ho zachranil, poridil mu stan, ubytoval v kempu a nechal mu zmenit listek tak, ze odletal za tri dny, tedy prave tento den spolecne s Georgem.
Dojeli jsme ke skale a zjistili, ze vystup na horu je nastesti otevreny. Jak se pozdeji ukazalo, dalsi prilezitost bychom uz nedostali. Zaviraji to, kdyz je na skale vitr pres 50 km/h (nas pripad), teploty pres 36 stupnu (nastesti ne ted, ale v lete pry bezne), bourka (zridka) nebo kdyz to domorodce napadne (tak jednou za desetileti) Lee se snazil zustat dole. Nejspis chtel respektovat city domorodcu, kteri nemaji radi, kdyz jim turisti lezou na posvatnou horu. Ale se svou Asijskou nekonfliktnosti nemel proti raznemu Georgovi sanci. Georg nechtel slyset zadne vymluvy, ktere na nej Lee uz drive zkousel - jako treba ze nema dobre boty - a hnal do nahoru protesty neprotesty.
Nahore to je prima. Okolo hory, jak se ukazalo v zapeti, taky. Polovina fotogenickych mist se sice nema fotit, neb jsou posvatna, ale i tak tam zbyva dost veci na peknych par prima fotecek.
Odpoledne jsme dostopovali do kempu a na vecerni zapad slunce se vratili zase ke skale. Vetreli jsme se do auta jedne Australance z Melbourne, se kterou jsem se bavili minuly den. Vtirani do aut nam docela jde.
 |
| Uluru alias Ayers Rock |
 |
| Zapad slunce na Uluru |
 |
| Uluru |
 |
| Olgas, skalni formace nedaleko Uluru, pri zapadu |
 |
| Olgas a udoli uprostred nich s Klarou |
Podobnym stylem jsme absolvovali i vychod slunce. Nasledovala dvouhodinova prochazka s rangerem, zcela zdarma, nepocitam-li vstupne do parku, a zcela zajimava a hodnotna. Pak jsme dostopovali k Olgam alias Katja Tjuta. To je soustava skal kus od Uluru, o ktere ledaskdo nevi, ale ktera je soucasti stejneho parku a troufam si rici, ze je jeste hezci. Vypadalo to tam jako v rajske zahrade.
Na Olgach jsou dve prochazky - jedna na tri hodiny, druha na hodinu. Jsou od sebe dva kilometry. Rikali jsme si, ze kdyz to je tak blizko, tak ani nebudeme stopovat a dojdeme to. Nebylo nam to nic platne. Zastavil nam, zcela bez naseho pricineni, deda s karavanem. Tady jim rikaji Sedi nomadi. Prodaji dum, koupi karavan a jezdi si po zemi krizem krazem, na coz casto padne pripadne dedictvi pro potomky. Je to tu docela rozsirene. Zavezl nas na tu druhou prochazku a pak jsme s nim tri hodiny cekali na zapad slunce, tentokrat pro zmenu u onech zminenych Olg. A jako jiz mnohokrat, tak jsme ten zapad prosvihli. Alespon jsme doufali, ze uvidime mesic, ktery vcera vychazel primo v prurve mezi Olgami pul hodiny pred zapadem. Ale nepocitali jsme s tim, ze dalsi den bude vychazet podstatne jinde. A tak nad Olgy vysel mimo prurvu a tim padem daleko pozdeji - zrovna v okamziku, kdy se priritila rangerka a zacala nas vyhanet, ze narodni park zaviraji.
Rano jsme se opet jeli podivat na vychod a opet s nasi, ted jiz znamou, Australskou rodinou. Zbytek dne jsme proflakali kolem skaly a v kempu.
Za celou dobu jsme nevideli ani klokana - nepocitam-li tech par mrtvol na silnici. Maji ve zvyku se vyhrivat po zapadu slunce na asfaltu, coz nedela dobre ani jim, ani projizdejicim autum.
Tim nam dosel pridel casu urceny na Uluru a okoli a my se porouceli, opet letecky, do Perthu. Jediny problem byl, ze jsme leteli pres Sydney. Je to jednak na uplne opacnou stranu, ale havne jsme vychytali jeden z "nejlepsich" dnu pro cestu. Zacalo to v Uluru, kde jim nesel internet a tak nam vsechny listky vypisovali rucne. Letadlo pak melo hodinu a pul zpozdeni. Po pristani v Sydney jsme cekali dalsi hodinu, nez nas pusti k chobotu. Jak se ukazalo, rano jim tam sestnact lidi probehlo kolem skeneru bez kontroly a od te doby byl na letisti desny zmatek a vsechno melo zpozdeni. Nas let mel dve hodiny - nastesti, protoze palubni listky nam vydali sice hned po priletu do Sydney, coz vsak bylo az pet minut po planovanem odletu naseho pripoje do Perthu.
Do Perthu jsem se dostali v pul druhe - a zjistili, ze Klare ztratili batoh. Zadny div, v tom zmatku v Sydney. Davy zpozdenych turistu vsude, personal nevedel, kde jim hlava stoji, stale se menily odletove brany... Jedine, co to trochu kompenzuje, je, ze tu je internet zdarma, takze se mi prave poradilo dopsat tento denik. Nevyhodou, ze je prave 6 rano mistniho casu, tedy 7:30 rano podle casu na Uluru, a my toho v letadle moc nenaspali - a podle toho take vypada muj pravopis, o stylu nemluve.
Perth neni spatne mesto, ale je to mesto. Priroda je priroda. Rano, kdyz jsme zjistili, ze nam pres noc nezvladli Klarino ztracene zavazadlo dorucit, jsme se porouceli z letiste a dojeli do centra. Potesilo nas, ze tu na letiste jezdi normalni hromadna doprava, ne jako treba v Sydney, kde si tu jednu zastavku nechaji poradne priplatit. Prosli jsme se po ctvrti levnych hostelu a zjistili, ze sehnat ubytovani nebude az zas takova legrace. Jsou Velikonoce a vsichni Australani jsou najednou naramne divi do cestovani. Museli jsme nakonec vzit zavdek necim, co nebylo zrovna vystavni ani extra levne, ale spat se tam dalo.
Druhy den jsme se prochazeli po Perthu a poradne se flakali. Nic zajimaveho.
Treti den byli na programu klokani. Ale nemelo to byt tak jednoduche, jak jsme si planovali. Tak napriklad vsechny smenarny byly zavrene a my byli svorc. Jeste ze tu maji bankomaty. Ale platit poplatek za vyber z bankomatu kvuli ctyriceti dvoum dolarum na zaplaceni posledni noci noclehu... ajajaj. Take jsme byli o hladu. Vsechny kramy zavrene. Cely den. Velky patek tu berou dost vazne, narozdil od nas. Takze nas to zaskocilo.
Nastesti ZOO otevrene bylo a klokany v nem take meli. Jsou hebci jako plysaci. Na koaly jsme zirali hodinu - docela vykon, vzhledem k tomu, ze to nejzajimavejsi bylo, kdyz jedna z nich pohnula hlavou. To bylo povyku od vsech divaku... Nakonec ale prisla osetrovatelka a nakrmila je, coz jednu z nich trosku rozpohybovalo, kdyz si musela pro svuj gablik dojit.
 |
| klokani |
Prislo rano a my se porouceli z Australie. Dosli jsme na autobus a zjistili, ze ac na vnitrostatni terminal autobusy jezdi, na mezinarodni ne. Jen taxiky. To jsem tu mistni hromadnou dopravu trochu prechvalil. Skocili jsme tedy alespon na autobus na vnitrostatni terminal a doufali, ze tam bude nejaky autobus pendlovat mezi terminaly. Pry tam byt mel. Byl, ale jezdil jen jednou za hodinu, navic jsme na nej stejne uz nemeli dost hotovosti. Zase. Nezbylo nam, nez vzit taxika. Nakonec to bylo stejne drahe, jako bychom s nim jeli rovnou z centra. Ale co. Odleteli jsme.
Opet Jizni ostrov
Po prijezdu z Tongy jsme nasli auto tam, kde jsme ho nechali. Coz bylo dobre. Puvodne jsme ho chteli zaparkovat v prumyslovem parku asi dva kilometry od letiste, ale kdyz jsme tam cekali na odlet a varili si veceri, priritil se hlidac a vyhnal nas. Tak jsme to upichli ctyri kilometry od letiste - to uz byla docela prochazka - a navic v rezidencni ctvrti na parkovisti u parku, kde jsme byli pochopitelne kazdou noc sami. Meli jsme o to trochu strach.
Vyrazili jsme na jih k hore Mt Egmont. Plan byl ji obejit. A jak jsme si to naplanovali, tak jsme to i udelali. Jediny problem bylo pocasi. Nevydarilo se zcela podle predpovedi. Uz druhy den zacalo prset. Nejdriv to nebylo tak zle, ale treti den se teprve ukazalo, jak ten kopecek dokaze byt neprijemny. Sli jsme nad hranici lesa, v desti a mlze, z vyhledu pochopitelne nemeli nic a cely dlouhy den pred nami. No, prezili jsme to, ale uz jsme tu sli i prijemnejsi vylety.
Odtamtud jsme opet zamirili na Tongariro. A protoze se blizily me narozeniny, k veceri jsme si udelali rizky s bramborovym salatem. To jsme si posmakli.
Jelikoz jsme ale nemeli az zas tak moc casu a navic ja byl na Tongariru uz dvakrat a Klara jednou, tak jsme se po nem neprochazeli, ale udelali si jen dve pulhodinove prochazky a celou horu pekne objeli autem. Dekadence.
Tesne nez jsme se dostali do Wellingtonu jsme se rozhodli dobrat trochu benzinu. A jak jsem tak zahybal napravo do te benzinky, nacouval do me jakysi Bill, ktery stal v odstavnem pruhu u obrubniku. Nepotesilo nas to, co vam budu povidat. Policii jsme nevolali, vyrozumel jsem, ze se to tu nenosi. Navic jsme nevedeli, zda to nebyla treba nase vina, neznaje vsechny nuance mistnich pravidel. A to byla chyba. Jak se ukazalo, na vine byl Bill, ale ten se ted nesmirne cuka a zdraha nam cokoliv zaplatit. A ac mame svedka a ac je pojisten, nevypada to dobre.
S pojistovnami to tu je vubec legracni. Povinne ruceni neni povinne, i kdyz ho vetsina lidi ma. Ale nemaji ho na celou sumu, byva tam spoluucast. Takze vysledkem je, ze kdyz vas nekdo naboura a pak prohlasi ze to nebyla jeho vina, pojistovna vam nic nezaplati, i kdyby si nakrasne myslela opak. A to dost mozna bude nas pripad.
Ale nechame se prekvapit. Po hodine dohadovani s nasi pojistovnou po telefonu jsem je presvedcil, at to za nas zkusi vyresit, i kdyz nemam auto pojistene proti bouracce (jen to nepovinne povinne ruceni) a ted se dohaduji pojistovny mezi sebou a jeste k tomu s Billem jak to vlastne dopadne. Tak jako tak, touhle dobou mame auto uz davno prodane, prisli jsme na tech dvou bourackach mozna o tisic dolaru, ale nikomu se nic nestalo a s autem se uz nemusime otravovat. Ale to predbiham
Ve Wellingtonu jsme zase meli napilno. Puvodni plan zajit s byvalymi kolegy na obed jsme museli zrusit. A pak uz jsme byli na lodi a vezli se opet na Jizni ostrov, vstric nadhernym vyhledum na hory a ovce. A tentokrat jsme navic jeli ve dne, tak jsme si pekne prohledli fjordy kterymi se projizdi pobliz pristavu Picton. Je jich hodne.
Jizni ostrov jsme zahajili destem. Usoudili jsme tedy, ze Queen Charlotte track, ze ktereho jsme si chteli kousek projit, vynechame, a pokracovali dal k Arthur's pass.
Artusuv prusmyk je jednoduse uchvatny. Krom nadhernych scenerii, na ktere nam vesmes svitilo slunicko, a vyletu, tam je jeste par perlicek, o kterych se zminim zahy. My navstevu zahajili vystupem na Avalanche Peak, kde jsme potkali horskeho papouska kea a bandu Cechu z nekolika ruznych vyprav. Na vrcholu jsme byli jednoznacne v presile.
Druhy den jsme meli na programu ty perlicky. Prvni z nich byla jeskyne. 800 metru brozeni v horske bystrine, u vytoku po pas, pak po kolena. A jen s jednou baterkou, ktera nam skoro nesvitila. Takze to sice byla naramna svanda, ale moc jsme toho z te jeskyne nevideli. I tak - nebo spise prave kvuli tomu - jsme tam stravili hodinu. Take jsme tam nasbirali zampiony, ktere se staly zakladem jiz druhe slavnostni vecere ku prilezitosti oslavy mych narozenin, tentokrate nacasovane spravne.
Druhou perlou byl Castle Hill. Zelene kopecky, ze kterych vykukuji bile bouldry. Raj lezcu. My to ale jenom prosli pesky a fotili a fotili.
Vecer jsem dojeli do stejneho "luxusniho" kempu, ve kterem jsme spali predposledni noc se Sarkou a Pizmonem, a obalili si ty zampiony. A jelikoz k narozeninam patri dort, poridili jsme korpus kteremu tu rikaji Pavlova. Je to takova naslehana bilkova pena. Naklade se na to ovoce a slehacka a pak se to ji. A presne tak jsme to i udelali. Je to sladke a bylo toho hodne. Bylo nam blaze.
Zvazovali jsme, zda na jih nepokracovat po Zapadnim pobrezi, ale z duvodu deste jsme od toho upustili a jeli vychodem. I tam je to ostatne hezke. A dojeli jsme do Queenstownu.
Queenstown je celkem pekne mesto, na prvni pohled. Na druhy clovek zjisti, ze je v Harrachove. Nebo necem jeste horsim. Same adrenalinove sporty kam oko pohledne. Cele je to tu pro sjezdare a podiviny co radi bungee jumping a obdobne blbosti. Nezdrzovali jsme se dlouho.
Konecne jsme zas vyrazili do hor, na Reese-Dart trek. Ale z duvodu logistickeho zadrhelu - spletli jsme si cestu - jsme misto toho sli Dart-Reese. Oboje to jsou udoli spojena sedlem. Pocasi nam vyslo a byli jsme radi, ze jsme si udoli Reese nechali az na druhou polovinu vyletu. Vsichni co sli proti nam nas krmili hrozivymi historkami o bahnu po kolena, ze ktereho se nakonec vyklubalo pouze bahno nad kotniky, neb stacilo vyschnout. Cestou jsme potkali podivina s lukem, ktery si vyslapnul na kamziky. Tady s oblibou strili po vsem, co neni ptak a nesmrdi (jinymi slovy puvodni zvirenu nechavaji na pokoji, ale jinak lovi na co prijdou).
Jednim z duvodu, proc jsme si vybrali tento trek, bylo to, ze konec je blizko zacatku. Bohuzel, jak se ukazalo, tak pouze vzdusnou carou. Po silnicich se to protahne na nekolikanasobek, konkretne tricet kilometru. Nastesti tady stoparum zastavuje uplne kazdy, takze po dvaceti minutach pochodu jsem naskocil do auta a prijemni Skoti me dovezli az k nasemu vozu, i kdyz tam vlastne vubec neplanovali jet. A tim mi umoznili do nej nasednout a dojet si pro Klaru.
Zase jsme museli navstivit Queenstown a vyzvednout tam listky na Roteburn trek. Je to Velka prochazka, takze se musi rezervovat, a podobne jako Milford a Kepler nejde vytisknout listky po internetu, ale musi se tam dojit den ci dva predem osobne. Snazi se tim zajistit, aby jim nelezli do hor lidi bez znalosti aktualni predpovedi pocasi. Jako by dvoudenni predpoved mela nejakou cenu. Vylet jsme spojili s navstevou nedalekeho jezirka a zastavkou u klempire, aby nam dal oficialni vyjadreni, kolik by stalo opravit skodu od Billa. Pry skoro 2000. Smali jsme se hodne a dlouho. To byla temer cena, za kterou jsme hodlali prodat cele auto.
Roteburn trek byl krapet zklamanim. Vsechno tu totiz zalezi na pocasi. A ac nam prselo jen prvni hodnu ci dve, mraky se neroztrhaly, takze z udajne nadhernych vyhledu nic nebylo. Sice jsme diky tomu ziskali dramaticke pohledy do udoli s mraky, ale bohuzel se mi to nepodarilo dobre vyfotit.
V pulce treku, v sedle v budce proti spatnemu pocasi, je cedule zadajici lidi, at tam nikdo nespi, neb je to trestne. Docela rozsahle tam o tom hovori, pochopitelne anglicky. A hned vedle je druha cedule s obdobnym obsahem, ale dvakrat tak delsi, citujici paragrafy a vypadajici vubec desne dulezite. A tahle je pro zmenu cesky. Vic jazyku tam nemaji.
Na Roteburn jsme plynne navazali udolim Greenstone. A tam nam pocasi vyslo. Diky tomuto udoli jsme se dostali skoro na misto, odkud jsme vyrazili, az na slabych tricet kilometru - ktere jsme, jak se jiz stava zvykem, absolvovali v cizim aute s lidmi, kteri tam puvodne vubec nemirili. Skvela zeme, ten Zeland.
Tim jsme skoncili s Mt Aspiring a okolim Queenstownu a rozjeli se vstric Fjordlandu, asi nejslavnejsi casti Zelandskych hor. A zacalo nam zase prset. Tak jsem se tak poflakovali kolem a cekali co se z toho vyklube. Vyklubala se z toho po par dnech celkem prijatelna predpoved, tak jsme vyrazili na Kepler trek. A z prijatelne predpovedi se vyklubalo nadherne pocasi, diky kteremu jsem meli vyhledy jako jeste nikde. Pulka treku je po hrebeni - jedna z mala slavnych Zelandskych cest, ktera je zaroven hrebenovkou - a vyhledy na okolni kopce a fjord a jezero byly proste uchvatne.
Dva ze tri veceru na ceste jsme stravili u taboraku ve spolecnosti prima lidi. Prvni z nich jsme tam byli s Gerhardem, Nemcem, se kterym jsme pak sli jeste Milford trek. A taky s jednim Polakem a Nemkou, podobne jako druhou a treti noc, a aby toho nebylo malo, tak i noc pred odletem ze Zelandu, stravenou na letisti. Svet je maly.
Druhou noc se k nam jeste pridalo vice Nemcu a Belgicanu. Zvlaste Belgicani byli vitani, neb prinesli cokoladu. Sice ne Belgickou, ale mistni, sypanou, urcenou ke konzumaci v podobe napoje, ale nikdo si nestezoval. Pripravovali to v legracnich hranatych esusech, za ktere jsme se jim vsichni smali, zvlaste kdyz se zacali shanet po vicku a ohrnovali nos nad vsemi, ktere jsme jim nabizeli, ze pry jsou moc kulate.
Pred Milford trekem jsme meli jeste dva dny, tak jsme si dojeli na Milford Sound a absolvovali vylet lodi. Ano, investovali jsme do svych zazitku nekrestanske penize. Nestacite se divit, co? Ale stalo to za to. Ac jsou nejlepsi vyhledy na Milfordsky fjord ze brehu, nevideli bychom tam moc vodopadu a hlavne by nam unikli delfini. Hnali se za lodi, serfovali ve vlne za lodnim sroubem a meli z nas naramnou bzundu. A bylo jim jedno, ze kapitan pridava a padi si to plnou parou, porad se nas drzeli.
Milford trek zacal brozenim. Meli jsme z nej strach. Kdyz jsme to sli pred tydnem omrknout, byla tam voda po pas a silny proud. Nastesti to opadlo, vic jak na stehna ji nebylo. Nasledoval prechod prusmyku Dore. Neni to obvykla cesta. Opet jsme se snazili usetrit. Normalne, chcete-li na Milford trek, nejen ze si to musite zamluvit tri mesice predem, ale jeste musite platit za vsechny tri chaty - vynechat libovolnou z nich neni mozne - po 50 dolarech, lod pres jezero na zacatek treku za 70 a lod z konce za asi 36. Nam to prislo moc. A ac ty boudy a lod na konci jsme nijak obejit nemohli, uvodni lod ano.
Zamestnanci ministerstva zivotniho prostredi, ktere to provozuje, se od teto "zkratky" snazi lidi odradit jak jen mohou. A jak se ukazalo, neco na tom je. Podle pruvodce to je vylet na 8 hodin, ale na rozdil od jinych, ktere jsme za predepsany cas stihali a nekdy byli i rychlejsi, je tento psany pro trochu jiny druh turistu. Ac jsme hnali, meli jsme na konci hodinove zpozdeni. A to jsme se dostali jen na ZACATEK Milford treku - a chybela nam jeste dalsi hodina ostrym pochodem k prvni chate.
Co se terenu tyce, po uvodnim brozeni nasledoval les. Cesta byla dost prudka a dobre znacena. Po sleze se prestalo stoupat a zacalo se traverzovat, coz bylo horsi. Nebyla tu totiz cesta jako takova, ale spis pesinka ktera by sla zamenit s necim co po sobe zanechalo stado jelenu. Jinymi slovy, kdyz vedla po uboci prudkeho kopce, tak mela prudky bocni sklon a neslo se po ni az zas tak dobre. Ale to jeste bylo prima v porovnani s tim, co prislo pote, co les skoncil. Skoncily totiz i znacky. Nastesti podrost nebyl moc husty a slo vice mene tipnout spravny smer. Cesta sice stale byla vyslapana jako od par jelenu, ale bohuzel uz nebyla jedina. Takze se nam nekolikrat stalo, ze jsme z ni sesli, a vetsinu vystupu jsme proste sli podle odhadu. Nastesti nebyla mlha a videli jsme par tycek nekde v dalce, ktere znacili, kudy zhruba se mame ubirat. Za mlhy bychom to vubec nemuseli stihnout vcas, cimz by nam cely nakladny Milford trek propadnul.
Po dosazeni sedla prisla ta vzpominana mlha. Jeste ze nebyla prilis husta, znaceni se krapet zlepsilo a i vyslapana pesinka byla trochu zretelnejsi. Vysledkem bylo, ze jsme za vynalozeni znacneho usili cestu neztratili.
Po pul hodine se mraky roztrhaly. A to, co jsme videli, daleko predcilo cokoliv z Kepleru. Troufam si tvrdit, ze to byly nejlepsi vyhledy z celeho Zelandu, snad jeste lepsi nez cokoliv co jsme pak videli na vlastnim Milford treku.
No, zkratim to. Po deseti hodinach jsme se do chaty dostali a potkali tam naseho znameho Gerharda.
Druhy den Milford treku nebyl zly. Ale ani to nebylo nic extra unikatniho. Rekl bych, ze na tom celem treku je vetsi koncentrace peknych vyhledu a veci vubec nez na jinych trecich, ale nic co by bylo kvalitativne na jine urovni. Do dalsi chaty jsme dostli dost brzy, tak jsme si jeste vyslapli do sedla, ktere bylo o dve hodiny pochodu dale, ve tretine tretiho dnu. Dalsi den totiz melo byt pocasi nejiste, tak jsem si to tam chteli prohlednout jeste za slunicka.
Chaty na tomto treku sestavaji z nekolika mistnosti - dvou az ctyr - kde vsichni spi pohromade. Tuto noc jsme stravili vedle Japonce, ktery chrapal. A rano, kdyz jeste byla hluboka tma, zacal vstavat. A jak mel vsechno v igelitovych pytlikach, tak se tim zacal prehrabovat a prehraboval se a prehraboval. No, ani jednu noc jsme se moc nevyspali, ale tahle byla nejhorsi.
Rano jsme opet vylezli do toho sedla, tentokrat s batohy. Vyhledy se pred nami nastesti neschovaly, ale bylo pod mrakem, tak jsem byl rad, ze jsem to nafotil uz predchozi den. Ten den nas jeste cekal nejvyssi Zelandsky vodopad, ktery je zaroven patym nejvyssim na svete. Sestava ze tri stupnu - prvni dva maji po dvou stech metrech a treti sto. Bohuzel, kdyz se prijde az k nemu, je videt jen zlomek tech hornich a cely spodni, takze vubec nevypada tak vysoky. Ale i tak to bylo prima.
Vecer nas na chate zaskocila spravcova. Prihnala se pozde, cela promocena, protoze zacalo prset (cely den bylo krasne, odpoledne jsem se i vykoupal, ale vecer se pocasi zmenilo - to abychom si uzili posledni den vodopady, ktere by bez deste byly prtave). A hned na nas spustila jako na cerstve brance na vojne. Podezrivali jsme ji, ze je budto zakuklena vojanda, nebo Nemka. Kdyz jsme to konzultovali s Nemci, smali se, ale nic nepotvrdili ani nevyvratili.
Posledni den bylo mokro, ba i prselo, ale nastesti nelilo. Takze nam pocasi krasne vyslo. Dostopovali jsem k autu a vyrazili vstric svetlejsim zitrkum.
Jak se ukazalo, zitrky svetlejsi nebyly. Prislo spatne pocasi a Klara chytila bacil. I tak jsme ale dojeli do Catlins, takovych mirnych kopecku uplne na jihu a uprostred, a pozorovali tam zlutooke tucnaky, jak vylezaji vecer na breh. Videli jsme tri, zrovna kdyz uz jsme chteli cekani zabalit, a byli z toho celi na mekko - alespon dokud jsme zase trochu neztvrdli pote, co nam jiny pozorovatel prozradil, ze zatimco tady musime mrznout a pak vidime tri na padesat metru, u Moeraki muzeme jit ve dne a videt je rovnez gratis, ale na vic bez cekani a z jednoho metru.
Po kratke zastavce v Dunedinu jsme tedy zamirili do Moeraki. Opravdu, tucnaci prave pelichali a tak nemohli do vody. Jen se tak povalovali po trave a byli znacne apaticti. A pekni.
Krom tucnaku tam maji jeste asi metrove balvany na plazi, ktere jsou desne fotogenicke, takze se k nim skoro neda protlacit pres les objektivu. Ale podarilo se.
Tim jsme se dostali do Christchurch a zacali prodavat auto. Zkusili jsme stesti v Backpackers' car market, kde vam za neskromnou provizi dovoli tri dny stat s autem a snazit se ho udat tem dvema lidem, kteri kazdy den prijdou. Kupodivu se nam to i tak povedlo. Druhy den tam volala nejaka slecna, ze chce Toyotu kombika kolem dvou tisic - a presne to jsme meli. Dohodli jsme se sice na trochu nizsi cene, ale dohodli jsme se, a to je hlavni. Jsme bez auta a tim i bez starosti co s nim po odletu.
Christchurch je v troskach. Zatimco minule, po prvnim zemetreseni, byla zavrena polovina levnych hostelu, ted byly zavrene vsechny. Neb se nachazely v centru, ktere bylo ze starych domu a tak bylo postizene nejhure. A nasledkem toho oplocene a zcela zavrene. Pres plot bylo videt, ze polovina domu je sesuta, na ulici vsude sut a trosky, proste jako po valce.
Jeden vecer jsem se stavili u Howarda a jeho rodiny. Potkali jsme je na Milford treku a pozvali nas na veceri. Naucili jsme se delat susi a japonske ryzove koule. Oboje je naramne chutne. Sesli jsme se tam jeste s parem z Belgie, taky z Milford treku. Holt, kdyz travite se stejnymi lidmi v horach tri noci v kuse, tak je to trochu jina spolecenska udalost nez bydlet sami ve stanu, kdyz siroko daleko neni nic krom possumu, lidi to jaksi sblizi vic.
No, a to je tak vsechno ze Zelandu. Odleteli jsme s pocitem dobre vykonane cestovatelske prace a tesice se na trochu teplejsi pocasi. Ta jinovatka, kterou jsme potkali jeden den na Kepleru, a ktera jen tak tak unikala ostatni rana, se nam uz zacala zajidat.
Vyrazili jsme na jih k hore Mt Egmont. Plan byl ji obejit. A jak jsme si to naplanovali, tak jsme to i udelali. Jediny problem bylo pocasi. Nevydarilo se zcela podle predpovedi. Uz druhy den zacalo prset. Nejdriv to nebylo tak zle, ale treti den se teprve ukazalo, jak ten kopecek dokaze byt neprijemny. Sli jsme nad hranici lesa, v desti a mlze, z vyhledu pochopitelne nemeli nic a cely dlouhy den pred nami. No, prezili jsme to, ale uz jsme tu sli i prijemnejsi vylety.
 |
| Mt Egmont z parkoviste u vychodiste tras |
 |
| Mt Egmont z dalky |
Odtamtud jsme opet zamirili na Tongariro. A protoze se blizily me narozeniny, k veceri jsme si udelali rizky s bramborovym salatem. To jsme si posmakli.
Jelikoz jsme ale nemeli az zas tak moc casu a navic ja byl na Tongariru uz dvakrat a Klara jednou, tak jsme se po nem neprochazeli, ale udelali si jen dve pulhodinove prochazky a celou horu pekne objeli autem. Dekadence.
Tesne nez jsme se dostali do Wellingtonu jsme se rozhodli dobrat trochu benzinu. A jak jsem tak zahybal napravo do te benzinky, nacouval do me jakysi Bill, ktery stal v odstavnem pruhu u obrubniku. Nepotesilo nas to, co vam budu povidat. Policii jsme nevolali, vyrozumel jsem, ze se to tu nenosi. Navic jsme nevedeli, zda to nebyla treba nase vina, neznaje vsechny nuance mistnich pravidel. A to byla chyba. Jak se ukazalo, na vine byl Bill, ale ten se ted nesmirne cuka a zdraha nam cokoliv zaplatit. A ac mame svedka a ac je pojisten, nevypada to dobre.
S pojistovnami to tu je vubec legracni. Povinne ruceni neni povinne, i kdyz ho vetsina lidi ma. Ale nemaji ho na celou sumu, byva tam spoluucast. Takze vysledkem je, ze kdyz vas nekdo naboura a pak prohlasi ze to nebyla jeho vina, pojistovna vam nic nezaplati, i kdyby si nakrasne myslela opak. A to dost mozna bude nas pripad.
Ale nechame se prekvapit. Po hodine dohadovani s nasi pojistovnou po telefonu jsem je presvedcil, at to za nas zkusi vyresit, i kdyz nemam auto pojistene proti bouracce (jen to nepovinne povinne ruceni) a ted se dohaduji pojistovny mezi sebou a jeste k tomu s Billem jak to vlastne dopadne. Tak jako tak, touhle dobou mame auto uz davno prodane, prisli jsme na tech dvou bourackach mozna o tisic dolaru, ale nikomu se nic nestalo a s autem se uz nemusime otravovat. Ale to predbiham
Ve Wellingtonu jsme zase meli napilno. Puvodni plan zajit s byvalymi kolegy na obed jsme museli zrusit. A pak uz jsme byli na lodi a vezli se opet na Jizni ostrov, vstric nadhernym vyhledum na hory a ovce. A tentokrat jsme navic jeli ve dne, tak jsme si pekne prohledli fjordy kterymi se projizdi pobliz pristavu Picton. Je jich hodne.
Jizni ostrov jsme zahajili destem. Usoudili jsme tedy, ze Queen Charlotte track, ze ktereho jsme si chteli kousek projit, vynechame, a pokracovali dal k Arthur's pass.
Artusuv prusmyk je jednoduse uchvatny. Krom nadhernych scenerii, na ktere nam vesmes svitilo slunicko, a vyletu, tam je jeste par perlicek, o kterych se zminim zahy. My navstevu zahajili vystupem na Avalanche Peak, kde jsme potkali horskeho papouska kea a bandu Cechu z nekolika ruznych vyprav. Na vrcholu jsme byli jednoznacne v presile.
Druhy den jsme meli na programu ty perlicky. Prvni z nich byla jeskyne. 800 metru brozeni v horske bystrine, u vytoku po pas, pak po kolena. A jen s jednou baterkou, ktera nam skoro nesvitila. Takze to sice byla naramna svanda, ale moc jsme toho z te jeskyne nevideli. I tak - nebo spise prave kvuli tomu - jsme tam stravili hodinu. Take jsme tam nasbirali zampiony, ktere se staly zakladem jiz druhe slavnostni vecere ku prilezitosti oslavy mych narozenin, tentokrate nacasovane spravne.
Druhou perlou byl Castle Hill. Zelene kopecky, ze kterych vykukuji bile bouldry. Raj lezcu. My to ale jenom prosli pesky a fotili a fotili.
 |
| Kea - horsky papousek |
 |
| Panorama Artusova prusmyku |
 |
| Panorama Artusova prusmyku |
 |
| Castle Hill |
Vecer jsem dojeli do stejneho "luxusniho" kempu, ve kterem jsme spali predposledni noc se Sarkou a Pizmonem, a obalili si ty zampiony. A jelikoz k narozeninam patri dort, poridili jsme korpus kteremu tu rikaji Pavlova. Je to takova naslehana bilkova pena. Naklade se na to ovoce a slehacka a pak se to ji. A presne tak jsme to i udelali. Je to sladke a bylo toho hodne. Bylo nam blaze.
Zvazovali jsme, zda na jih nepokracovat po Zapadnim pobrezi, ale z duvodu deste jsme od toho upustili a jeli vychodem. I tam je to ostatne hezke. A dojeli jsme do Queenstownu.
Queenstown je celkem pekne mesto, na prvni pohled. Na druhy clovek zjisti, ze je v Harrachove. Nebo necem jeste horsim. Same adrenalinove sporty kam oko pohledne. Cele je to tu pro sjezdare a podiviny co radi bungee jumping a obdobne blbosti. Nezdrzovali jsme se dlouho.
 |
| Hory pobliz Queenstown - konkretne v Glenorchy |
Konecne jsme zas vyrazili do hor, na Reese-Dart trek. Ale z duvodu logistickeho zadrhelu - spletli jsme si cestu - jsme misto toho sli Dart-Reese. Oboje to jsou udoli spojena sedlem. Pocasi nam vyslo a byli jsme radi, ze jsme si udoli Reese nechali az na druhou polovinu vyletu. Vsichni co sli proti nam nas krmili hrozivymi historkami o bahnu po kolena, ze ktereho se nakonec vyklubalo pouze bahno nad kotniky, neb stacilo vyschnout. Cestou jsme potkali podivina s lukem, ktery si vyslapnul na kamziky. Tady s oblibou strili po vsem, co neni ptak a nesmrdi (jinymi slovy puvodni zvirenu nechavaji na pokoji, ale jinak lovi na co prijdou).
Jednim z duvodu, proc jsme si vybrali tento trek, bylo to, ze konec je blizko zacatku. Bohuzel, jak se ukazalo, tak pouze vzdusnou carou. Po silnicich se to protahne na nekolikanasobek, konkretne tricet kilometru. Nastesti tady stoparum zastavuje uplne kazdy, takze po dvaceti minutach pochodu jsem naskocil do auta a prijemni Skoti me dovezli az k nasemu vozu, i kdyz tam vlastne vubec neplanovali jet. A tim mi umoznili do nej nasednout a dojet si pro Klaru.
 |
| Prusmyk mezi Rees a Dart udolimi |
 |
| Prusmyk mezi Rees a Dart udolimi |
 |
| Jezero, na jehoz brezich se nachazi Queenstown, ze strany od Glenorchy |
Zase jsme museli navstivit Queenstown a vyzvednout tam listky na Roteburn trek. Je to Velka prochazka, takze se musi rezervovat, a podobne jako Milford a Kepler nejde vytisknout listky po internetu, ale musi se tam dojit den ci dva predem osobne. Snazi se tim zajistit, aby jim nelezli do hor lidi bez znalosti aktualni predpovedi pocasi. Jako by dvoudenni predpoved mela nejakou cenu. Vylet jsme spojili s navstevou nedalekeho jezirka a zastavkou u klempire, aby nam dal oficialni vyjadreni, kolik by stalo opravit skodu od Billa. Pry skoro 2000. Smali jsme se hodne a dlouho. To byla temer cena, za kterou jsme hodlali prodat cele auto.
 |
| Jezero pobliz Queenstown |
Roteburn trek byl krapet zklamanim. Vsechno tu totiz zalezi na pocasi. A ac nam prselo jen prvni hodnu ci dve, mraky se neroztrhaly, takze z udajne nadhernych vyhledu nic nebylo. Sice jsme diky tomu ziskali dramaticke pohledy do udoli s mraky, ale bohuzel se mi to nepodarilo dobre vyfotit.
V pulce treku, v sedle v budce proti spatnemu pocasi, je cedule zadajici lidi, at tam nikdo nespi, neb je to trestne. Docela rozsahle tam o tom hovori, pochopitelne anglicky. A hned vedle je druha cedule s obdobnym obsahem, ale dvakrat tak delsi, citujici paragrafy a vypadajici vubec desne dulezite. A tahle je pro zmenu cesky. Vic jazyku tam nemaji.
 |
| na Roteburn treku byly mraky |
Na Roteburn jsme plynne navazali udolim Greenstone. A tam nam pocasi vyslo. Diky tomuto udoli jsme se dostali skoro na misto, odkud jsme vyrazili, az na slabych tricet kilometru - ktere jsme, jak se jiz stava zvykem, absolvovali v cizim aute s lidmi, kteri tam puvodne vubec nemirili. Skvela zeme, ten Zeland.
 |
| Udoli Greenstone vcetne mistniho dobytka |
Tim jsme skoncili s Mt Aspiring a okolim Queenstownu a rozjeli se vstric Fjordlandu, asi nejslavnejsi casti Zelandskych hor. A zacalo nam zase prset. Tak jsem se tak poflakovali kolem a cekali co se z toho vyklube. Vyklubala se z toho po par dnech celkem prijatelna predpoved, tak jsme vyrazili na Kepler trek. A z prijatelne predpovedi se vyklubalo nadherne pocasi, diky kteremu jsem meli vyhledy jako jeste nikde. Pulka treku je po hrebeni - jedna z mala slavnych Zelandskych cest, ktera je zaroven hrebenovkou - a vyhledy na okolni kopce a fjord a jezero byly proste uchvatne.
Dva ze tri veceru na ceste jsme stravili u taboraku ve spolecnosti prima lidi. Prvni z nich jsme tam byli s Gerhardem, Nemcem, se kterym jsme pak sli jeste Milford trek. A taky s jednim Polakem a Nemkou, podobne jako druhou a treti noc, a aby toho nebylo malo, tak i noc pred odletem ze Zelandu, stravenou na letisti. Svet je maly.
Druhou noc se k nam jeste pridalo vice Nemcu a Belgicanu. Zvlaste Belgicani byli vitani, neb prinesli cokoladu. Sice ne Belgickou, ale mistni, sypanou, urcenou ke konzumaci v podobe napoje, ale nikdo si nestezoval. Pripravovali to v legracnich hranatych esusech, za ktere jsme se jim vsichni smali, zvlaste kdyz se zacali shanet po vicku a ohrnovali nos nad vsemi, ktere jsme jim nabizeli, ze pry jsou moc kulate.
 |
| Fjordlandske lesy |
 |
| Kepler trek |
Pred Milford trekem jsme meli jeste dva dny, tak jsme si dojeli na Milford Sound a absolvovali vylet lodi. Ano, investovali jsme do svych zazitku nekrestanske penize. Nestacite se divit, co? Ale stalo to za to. Ac jsou nejlepsi vyhledy na Milfordsky fjord ze brehu, nevideli bychom tam moc vodopadu a hlavne by nam unikli delfini. Hnali se za lodi, serfovali ve vlne za lodnim sroubem a meli z nas naramnou bzundu. A bylo jim jedno, ze kapitan pridava a padi si to plnou parou, porad se nas drzeli.
 |
| Kratky vylet k jezeru cestou na Milford Sound |
 |
| Na Milford Sound bylo zivo |
 |
| Mitre Peaka pred nim Footstool. Nejfotogenictejsi cast Milford Sound |
 |
| Okoli Milford Sound, cestou pryc |
Milford trek zacal brozenim. Meli jsme z nej strach. Kdyz jsme to sli pred tydnem omrknout, byla tam voda po pas a silny proud. Nastesti to opadlo, vic jak na stehna ji nebylo. Nasledoval prechod prusmyku Dore. Neni to obvykla cesta. Opet jsme se snazili usetrit. Normalne, chcete-li na Milford trek, nejen ze si to musite zamluvit tri mesice predem, ale jeste musite platit za vsechny tri chaty - vynechat libovolnou z nich neni mozne - po 50 dolarech, lod pres jezero na zacatek treku za 70 a lod z konce za asi 36. Nam to prislo moc. A ac ty boudy a lod na konci jsme nijak obejit nemohli, uvodni lod ano.
Zamestnanci ministerstva zivotniho prostredi, ktere to provozuje, se od teto "zkratky" snazi lidi odradit jak jen mohou. A jak se ukazalo, neco na tom je. Podle pruvodce to je vylet na 8 hodin, ale na rozdil od jinych, ktere jsme za predepsany cas stihali a nekdy byli i rychlejsi, je tento psany pro trochu jiny druh turistu. Ac jsme hnali, meli jsme na konci hodinove zpozdeni. A to jsme se dostali jen na ZACATEK Milford treku - a chybela nam jeste dalsi hodina ostrym pochodem k prvni chate.
Co se terenu tyce, po uvodnim brozeni nasledoval les. Cesta byla dost prudka a dobre znacena. Po sleze se prestalo stoupat a zacalo se traverzovat, coz bylo horsi. Nebyla tu totiz cesta jako takova, ale spis pesinka ktera by sla zamenit s necim co po sobe zanechalo stado jelenu. Jinymi slovy, kdyz vedla po uboci prudkeho kopce, tak mela prudky bocni sklon a neslo se po ni az zas tak dobre. Ale to jeste bylo prima v porovnani s tim, co prislo pote, co les skoncil. Skoncily totiz i znacky. Nastesti podrost nebyl moc husty a slo vice mene tipnout spravny smer. Cesta sice stale byla vyslapana jako od par jelenu, ale bohuzel uz nebyla jedina. Takze se nam nekolikrat stalo, ze jsme z ni sesli, a vetsinu vystupu jsme proste sli podle odhadu. Nastesti nebyla mlha a videli jsme par tycek nekde v dalce, ktere znacili, kudy zhruba se mame ubirat. Za mlhy bychom to vubec nemuseli stihnout vcas, cimz by nam cely nakladny Milford trek propadnul.
Po dosazeni sedla prisla ta vzpominana mlha. Jeste ze nebyla prilis husta, znaceni se krapet zlepsilo a i vyslapana pesinka byla trochu zretelnejsi. Vysledkem bylo, ze jsme za vynalozeni znacneho usili cestu neztratili.
Po pul hodine se mraky roztrhaly. A to, co jsme videli, daleko predcilo cokoliv z Kepleru. Troufam si tvrdit, ze to byly nejlepsi vyhledy z celeho Zelandu, snad jeste lepsi nez cokoliv co jsme pak videli na vlastnim Milford treku.
 |
| Vyhled z Dore Pass |
No, zkratim to. Po deseti hodinach jsme se do chaty dostali a potkali tam naseho znameho Gerharda.
Druhy den Milford treku nebyl zly. Ale ani to nebylo nic extra unikatniho. Rekl bych, ze na tom celem treku je vetsi koncentrace peknych vyhledu a veci vubec nez na jinych trecich, ale nic co by bylo kvalitativne na jine urovni. Do dalsi chaty jsme dostli dost brzy, tak jsme si jeste vyslapli do sedla, ktere bylo o dve hodiny pochodu dale, ve tretine tretiho dnu. Dalsi den totiz melo byt pocasi nejiste, tak jsem si to tam chteli prohlednout jeste za slunicka.
Chaty na tomto treku sestavaji z nekolika mistnosti - dvou az ctyr - kde vsichni spi pohromade. Tuto noc jsme stravili vedle Japonce, ktery chrapal. A rano, kdyz jeste byla hluboka tma, zacal vstavat. A jak mel vsechno v igelitovych pytlikach, tak se tim zacal prehrabovat a prehraboval se a prehraboval. No, ani jednu noc jsme se moc nevyspali, ale tahle byla nejhorsi.
 |
| Druhy den Milford treku |
 |
| Sedlo na Milford Treku, nominalne treti den. |
Rano jsme opet vylezli do toho sedla, tentokrat s batohy. Vyhledy se pred nami nastesti neschovaly, ale bylo pod mrakem, tak jsem byl rad, ze jsem to nafotil uz predchozi den. Ten den nas jeste cekal nejvyssi Zelandsky vodopad, ktery je zaroven patym nejvyssim na svete. Sestava ze tri stupnu - prvni dva maji po dvou stech metrech a treti sto. Bohuzel, kdyz se prijde az k nemu, je videt jen zlomek tech hornich a cely spodni, takze vubec nevypada tak vysoky. Ale i tak to bylo prima.
Vecer nas na chate zaskocila spravcova. Prihnala se pozde, cela promocena, protoze zacalo prset (cely den bylo krasne, odpoledne jsem se i vykoupal, ale vecer se pocasi zmenilo - to abychom si uzili posledni den vodopady, ktere by bez deste byly prtave). A hned na nas spustila jako na cerstve brance na vojne. Podezrivali jsme ji, ze je budto zakuklena vojanda, nebo Nemka. Kdyz jsme to konzultovali s Nemci, smali se, ale nic nepotvrdili ani nevyvratili.
Posledni den bylo mokro, ba i prselo, ale nastesti nelilo. Takze nam pocasi krasne vyslo. Dostopovali jsem k autu a vyrazili vstric svetlejsim zitrkum.
 |
| Opet Mitre Peak a navic cely Milford Sound |
Jak se ukazalo, zitrky svetlejsi nebyly. Prislo spatne pocasi a Klara chytila bacil. I tak jsme ale dojeli do Catlins, takovych mirnych kopecku uplne na jihu a uprostred, a pozorovali tam zlutooke tucnaky, jak vylezaji vecer na breh. Videli jsme tri, zrovna kdyz uz jsme chteli cekani zabalit, a byli z toho celi na mekko - alespon dokud jsme zase trochu neztvrdli pote, co nam jiny pozorovatel prozradil, ze zatimco tady musime mrznout a pak vidime tri na padesat metru, u Moeraki muzeme jit ve dne a videt je rovnez gratis, ale na vic bez cekani a z jednoho metru.
Po kratke zastavce v Dunedinu jsme tedy zamirili do Moeraki. Opravdu, tucnaci prave pelichali a tak nemohli do vody. Jen se tak povalovali po trave a byli znacne apaticti. A pekni.
Krom tucnaku tam maji jeste asi metrove balvany na plazi, ktere jsou desne fotogenicke, takze se k nim skoro neda protlacit pres les objektivu. Ale podarilo se.
 |
| Sutry na Moeraki |
 |
| Zlutooky tucnak |
 |
| Zlutooky tucnak vyhrivajici se |
Tim jsme se dostali do Christchurch a zacali prodavat auto. Zkusili jsme stesti v Backpackers' car market, kde vam za neskromnou provizi dovoli tri dny stat s autem a snazit se ho udat tem dvema lidem, kteri kazdy den prijdou. Kupodivu se nam to i tak povedlo. Druhy den tam volala nejaka slecna, ze chce Toyotu kombika kolem dvou tisic - a presne to jsme meli. Dohodli jsme se sice na trochu nizsi cene, ale dohodli jsme se, a to je hlavni. Jsme bez auta a tim i bez starosti co s nim po odletu.
Christchurch je v troskach. Zatimco minule, po prvnim zemetreseni, byla zavrena polovina levnych hostelu, ted byly zavrene vsechny. Neb se nachazely v centru, ktere bylo ze starych domu a tak bylo postizene nejhure. A nasledkem toho oplocene a zcela zavrene. Pres plot bylo videt, ze polovina domu je sesuta, na ulici vsude sut a trosky, proste jako po valce.
Jeden vecer jsem se stavili u Howarda a jeho rodiny. Potkali jsme je na Milford treku a pozvali nas na veceri. Naucili jsme se delat susi a japonske ryzove koule. Oboje je naramne chutne. Sesli jsme se tam jeste s parem z Belgie, taky z Milford treku. Holt, kdyz travite se stejnymi lidmi v horach tri noci v kuse, tak je to trochu jina spolecenska udalost nez bydlet sami ve stanu, kdyz siroko daleko neni nic krom possumu, lidi to jaksi sblizi vic.
No, a to je tak vsechno ze Zelandu. Odleteli jsme s pocitem dobre vykonane cestovatelske prace a tesice se na trochu teplejsi pocasi. Ta jinovatka, kterou jsme potkali jeden den na Kepleru, a ktera jen tak tak unikala ostatni rana, se nam uz zacala zajidat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)