Maji tu plno papousku. Daleko hezci nez Zelandsti ptaci, kteri jsou vesmes sedi a sedozeleni. A to si na nich Zelandani tak potrpi.
Dorazili jsme k Misovi - kolegovi z Bratislavy - a Basce, kteri nas nejen ubytovali, ale jeste nam delali po vecerech pruvodce. Za oboji jsme jim byli neskonale vdecni. A to nejen kvuli tomu, ze jsme nemuseli platit za ubytovani (Australie je desne draha. Svuj rozpocet jsem tu prekracovali tak dvakrat. A Sydney je nejdrazsi Australske mesto).
Maji tu moc dobre susi. Kam se hrabe Praha, tady se da sehnat za mene - ackoliv vsechno ostatni tu stoji dvojnasob.
Druhy den po priletu, coz byl prvni den, kdy jsme neco delali, jsme vyrazili do mesta. Videli jsme botanickou zahradu, ktera smrdi jako chlivek a stromy jsou v ni obsypane obrimi netopyry, kteri tem stromum prave neprospivaji - a kteri vyrabeji ten strasny smrad. Taky jsem videli operu a zjistili, ze ty bile kopule jsou kachlickovane. A most. A centrum s mnoha mrakodrapy.
 |
| Opera a most |
 |
| Obchodni centrum Sydney |
Dalsi den jsme vyrazili na plaz. Ale ne na Bondy, ktera je nejslavnejsi, nybrz na Manly. Jede se tam trajektem a hned vedle plaze je pobrezni prochazka, kterou jsme hodlali absolvovat. Plaz samotna je pekna, ale koupat se nam nechtelo. Zas az takove teplo tu nemaji.
Behem prochazky se projevily vedlejsi priznaky ockovani. Nechali jsme se jeste v Christchurch opichat proti vsemu moznemu vcetne zlute zimnice. A prave tato injekce se muze projevovat chripkovymi priznaky, jak dela to co ma. A prave to nas potkalo. Byli jsme desne malatni a unaveni, coz se casovym posunem vysvetlit neda (je tu jen hodinovy)
Prisel vikend a my vyrazili i s Misem a Baskou do Modrych hor. Maji tu takove udoli ohranicene sraznymi skalami. Je moc pekne, ale taky moc velke. Potloukali jsme se tam pak jeste par dni sami a at jsme sli kam chteli, porad byl vyhled totozny. Nejen ze se nemenil z hodiny na hodinu, ale ani ze dne na den.
 |
| Tri Sestry - skalni formace u Katoomby v Modrych horach |
 |
| Udoli Modrych hor s mraky |
 |
| Modre hory u Blackheath |
 |
| Modre hory u Blackheath |
Druhy den jsme uz byli sami. Chvili jsme se jeste prochazeli kolem Katoomby a pak prejeli z Katoomby do Blackheathu. Kemp tam je asi 7 km za mestem. Opet jsme nekoho stopli a opet tam asi nemeli puvodne cestu, ale vzali nas tam i tak. Jedina nevyhoda byla, ze jsme jeli na korbe nakladaku - za deste. Prekvapive, na aute prsi daleko vic, nez kdyz se jde pesky. Nemluve o absenci odpruzenych sedacek, coz je na lesni ceste plne vymolu docela znat. Nasledujici den byla v planu navsteva Blue gum forest, coz je udoli s jistym druhem eukalyptu. Ja uz byl nastesti v poradku - po dvou nocich, kdy me kvuli te injekci bolela stehna, ze jsem bez medikamentu nemohl ani spat, se to spravilo - ale Klara jeste ne. Navic se desne bala hadu. Tak zustala u stanu a ja se prosel tim udolim. Je to jine udoli nez ve kterem jsme byli minule dva dny a jeden nasledujici. Je take trochu mensi. Takze vyhledy byly zase cerstve a fajn.
Dalsi den jsem dojeli do Wentworth falls, kde cesta vedla po hrane udoli, ktere jsem jiz popsal, takze vyhledy nic noveho. Ale vedla nejen nahore po hrane skalu, ale i uprostred skaly po jakemsi skalnim ochozu, a to bylo prima. Vecer jsem zase dojeli k nasim kamaradum do Sydney.
Nasledoval presun do Ayers Rock, skaly uprostred pouste a tim i uprostred kontinentu. Pote, co jsme dorazili, jsme seznali, ze nas puvodni plan - pujcit si auto a spat a cestovat kolem v nem - je odsouzen k nezdaru. Zrovna zacinaly podzimni prazdniny - coz jsme netusili - a vsechny auta byly rozpujcovane do konce mesice. Coz, vzhledem k tomu, ze byla pulka mesice a my tam nemohli stravit vic jak tyden, byl problem.
Presunuli jsme se do kempu a tam se dali dohromady s Georgem. Opet Nemec, jako vetsina mistnich cestovatelu. Na rozdil od nas auto mel. A miril do King's Canyon, kam jsme take meli v planu zamirit. Tak jsme jeli spolu.
Do kanonu se jede tri hodiny. Nespechali jsme, tak jsem tam akorat dojeli a dali dve hodinove prochazky, nez jsme zalezli do kempu a skoncili u bazenu. Je tu totiz o poznani tepleji nez v Sydney a skoro porad nam tu svitilo slunicko. Take jsme cestou videli pozar buse. Ale jelikoz je po destich a mistni ruda poust vubec nevypada poustne, ba ani jako louky u nas na konci leta, ale je cela zlutozelena od keru a travy, tak se tem pozar moc nesiril a nikomu nebyl nebezpecny. Podezrivam mistnaky, ze ho zapalili naschval, aby jim vse nebezpecne shorelo dokud je jeste rozumna sance ze se to nerozsiri nekontrolovane. Pry to tu tak delali uz domorodci po nescetne veky, aby tim snizili riziko pozaru - a upekli si klokana ci dva. Pak je staci sebrat a ohlodavat.
Jak se ukazalo, vylet na King's Canyon byla dobra volba. Kanon jako takovy je fajn, ale jeste lepsi je jeho okoli. Nahorni plosina tam vypada jak cokolada - piskovec je rozpraskany do ctvercu a jednotlive dilky zvetrane, takze to vypada jako ohromna plan plna mohyl. Take tam maji jezirko, kde je nadherne koupani akorat v polovine ctyrhodinove prochazky, coz vychazi zhruba na poledne. Lepsi to byt nemuze. Vecer jsme se vratili do Ayers Rock, ci Uluru, jak tomu tady rikaji domorodci.
 |
| okolo King's Canyon |
 |
| King's Canyon |
 |
| okolo King's Canyon |
Rano jsme vyrazili na tu skalu, tedy Uluru. Plan byl vylezt na vrchol. Dovezl nas tam opet Georg. Krom nas vzal jeste Leeho - Korejce, ktereho potkal ten den, co jsme prileteli. Lee byl okraden o vse cenne a byl prakticky svorc. Priletel do Uluru s 80 dolary (1 dolar je asi 18 korun. Ceny v Australii jsou nekdy az dvojnasobne proti Cecham, a ceny v Uluru nekdy az dvojnasobne proti zbytku Australie. Kemp stoji $18 na osobu a den) a letadlo zpet mu letelo za deset dni. Zkusil to ve vesnici, zda by ho nekde nezamestnali. A kdyz zjistil, ze ne, vyrazil si to se svym koleckovym kufrem a bez stanu po silnici do pouste. Asi umrit. Georg ho zachranil, poridil mu stan, ubytoval v kempu a nechal mu zmenit listek tak, ze odletal za tri dny, tedy prave tento den spolecne s Georgem.
Dojeli jsme ke skale a zjistili, ze vystup na horu je nastesti otevreny. Jak se pozdeji ukazalo, dalsi prilezitost bychom uz nedostali. Zaviraji to, kdyz je na skale vitr pres 50 km/h (nas pripad), teploty pres 36 stupnu (nastesti ne ted, ale v lete pry bezne), bourka (zridka) nebo kdyz to domorodce napadne (tak jednou za desetileti) Lee se snazil zustat dole. Nejspis chtel respektovat city domorodcu, kteri nemaji radi, kdyz jim turisti lezou na posvatnou horu. Ale se svou Asijskou nekonfliktnosti nemel proti raznemu Georgovi sanci. Georg nechtel slyset zadne vymluvy, ktere na nej Lee uz drive zkousel - jako treba ze nema dobre boty - a hnal do nahoru protesty neprotesty.
Nahore to je prima. Okolo hory, jak se ukazalo v zapeti, taky. Polovina fotogenickych mist se sice nema fotit, neb jsou posvatna, ale i tak tam zbyva dost veci na peknych par prima fotecek.
Odpoledne jsme dostopovali do kempu a na vecerni zapad slunce se vratili zase ke skale. Vetreli jsme se do auta jedne Australance z Melbourne, se kterou jsem se bavili minuly den. Vtirani do aut nam docela jde.
 |
| Uluru alias Ayers Rock |
 |
| Zapad slunce na Uluru |
 |
| Uluru |
 |
| Olgas, skalni formace nedaleko Uluru, pri zapadu |
 |
| Olgas a udoli uprostred nich s Klarou |
Podobnym stylem jsme absolvovali i vychod slunce. Nasledovala dvouhodinova prochazka s rangerem, zcela zdarma, nepocitam-li vstupne do parku, a zcela zajimava a hodnotna. Pak jsme dostopovali k Olgam alias Katja Tjuta. To je soustava skal kus od Uluru, o ktere ledaskdo nevi, ale ktera je soucasti stejneho parku a troufam si rici, ze je jeste hezci. Vypadalo to tam jako v rajske zahrade.
Na Olgach jsou dve prochazky - jedna na tri hodiny, druha na hodinu. Jsou od sebe dva kilometry. Rikali jsme si, ze kdyz to je tak blizko, tak ani nebudeme stopovat a dojdeme to. Nebylo nam to nic platne. Zastavil nam, zcela bez naseho pricineni, deda s karavanem. Tady jim rikaji Sedi nomadi. Prodaji dum, koupi karavan a jezdi si po zemi krizem krazem, na coz casto padne pripadne dedictvi pro potomky. Je to tu docela rozsirene. Zavezl nas na tu druhou prochazku a pak jsme s nim tri hodiny cekali na zapad slunce, tentokrat pro zmenu u onech zminenych Olg. A jako jiz mnohokrat, tak jsme ten zapad prosvihli. Alespon jsme doufali, ze uvidime mesic, ktery vcera vychazel primo v prurve mezi Olgami pul hodiny pred zapadem. Ale nepocitali jsme s tim, ze dalsi den bude vychazet podstatne jinde. A tak nad Olgy vysel mimo prurvu a tim padem daleko pozdeji - zrovna v okamziku, kdy se priritila rangerka a zacala nas vyhanet, ze narodni park zaviraji.
Rano jsme se opet jeli podivat na vychod a opet s nasi, ted jiz znamou, Australskou rodinou. Zbytek dne jsme proflakali kolem skaly a v kempu.
Za celou dobu jsme nevideli ani klokana - nepocitam-li tech par mrtvol na silnici. Maji ve zvyku se vyhrivat po zapadu slunce na asfaltu, coz nedela dobre ani jim, ani projizdejicim autum.
Tim nam dosel pridel casu urceny na Uluru a okoli a my se porouceli, opet letecky, do Perthu. Jediny problem byl, ze jsme leteli pres Sydney. Je to jednak na uplne opacnou stranu, ale havne jsme vychytali jeden z "nejlepsich" dnu pro cestu. Zacalo to v Uluru, kde jim nesel internet a tak nam vsechny listky vypisovali rucne. Letadlo pak melo hodinu a pul zpozdeni. Po pristani v Sydney jsme cekali dalsi hodinu, nez nas pusti k chobotu. Jak se ukazalo, rano jim tam sestnact lidi probehlo kolem skeneru bez kontroly a od te doby byl na letisti desny zmatek a vsechno melo zpozdeni. Nas let mel dve hodiny - nastesti, protoze palubni listky nam vydali sice hned po priletu do Sydney, coz vsak bylo az pet minut po planovanem odletu naseho pripoje do Perthu.
Do Perthu jsem se dostali v pul druhe - a zjistili, ze Klare ztratili batoh. Zadny div, v tom zmatku v Sydney. Davy zpozdenych turistu vsude, personal nevedel, kde jim hlava stoji, stale se menily odletove brany... Jedine, co to trochu kompenzuje, je, ze tu je internet zdarma, takze se mi prave poradilo dopsat tento denik. Nevyhodou, ze je prave 6 rano mistniho casu, tedy 7:30 rano podle casu na Uluru, a my toho v letadle moc nenaspali - a podle toho take vypada muj pravopis, o stylu nemluve.
Perth neni spatne mesto, ale je to mesto. Priroda je priroda. Rano, kdyz jsme zjistili, ze nam pres noc nezvladli Klarino ztracene zavazadlo dorucit, jsme se porouceli z letiste a dojeli do centra. Potesilo nas, ze tu na letiste jezdi normalni hromadna doprava, ne jako treba v Sydney, kde si tu jednu zastavku nechaji poradne priplatit. Prosli jsme se po ctvrti levnych hostelu a zjistili, ze sehnat ubytovani nebude az zas takova legrace. Jsou Velikonoce a vsichni Australani jsou najednou naramne divi do cestovani. Museli jsme nakonec vzit zavdek necim, co nebylo zrovna vystavni ani extra levne, ale spat se tam dalo.
Druhy den jsme se prochazeli po Perthu a poradne se flakali. Nic zajimaveho.
Treti den byli na programu klokani. Ale nemelo to byt tak jednoduche, jak jsme si planovali. Tak napriklad vsechny smenarny byly zavrene a my byli svorc. Jeste ze tu maji bankomaty. Ale platit poplatek za vyber z bankomatu kvuli ctyriceti dvoum dolarum na zaplaceni posledni noci noclehu... ajajaj. Take jsme byli o hladu. Vsechny kramy zavrene. Cely den. Velky patek tu berou dost vazne, narozdil od nas. Takze nas to zaskocilo.
Nastesti ZOO otevrene bylo a klokany v nem take meli. Jsou hebci jako plysaci. Na koaly jsme zirali hodinu - docela vykon, vzhledem k tomu, ze to nejzajimavejsi bylo, kdyz jedna z nich pohnula hlavou. To bylo povyku od vsech divaku... Nakonec ale prisla osetrovatelka a nakrmila je, coz jednu z nich trosku rozpohybovalo, kdyz si musela pro svuj gablik dojit.
 |
| klokani |
Prislo rano a my se porouceli z Australie. Dosli jsme na autobus a zjistili, ze ac na vnitrostatni terminal autobusy jezdi, na mezinarodni ne. Jen taxiky. To jsem tu mistni hromadnou dopravu trochu prechvalil. Skocili jsme tedy alespon na autobus na vnitrostatni terminal a doufali, ze tam bude nejaky autobus pendlovat mezi terminaly. Pry tam byt mel. Byl, ale jezdil jen jednou za hodinu, navic jsme na nej stejne uz nemeli dost hotovosti. Zase. Nezbylo nam, nez vzit taxika. Nakonec to bylo stejne drahe, jako bychom s nim jeli rovnou z centra. Ale co. Odleteli jsme.
Žádné komentáře:
Okomentovat