Indonesie, cast 1

Prijeli jsme do Bali, konkretne na letiste u Denpasaru. Asi dvacet kilometru od mesta. Vysli jsme na silnici pred nej a cekali na bemo. Takove mikrobusy co tu slouzi misto verejne dopravy. A cekali a cekali. Ustlali jsme si u brany mistniho vojenskeho letectva, povidali si se strazi, a kdyby to netrvalo hodinu, rekl bych, ze to bylo fajn. Ale hodinu to trvalo a bemo se ani pak nedostavilo. Ani za dalsi pulhodinu. Tak jsme vzali taxika. Podle pruvodce ma stat asi polovinu toho, co predplaceni na letisti, pokud ho clovek primeje pouzit taxametr. Jelikoz jsme si vybrali spolehlivou spolecnost, primet ho k tomu nebylo tezke. Ale pruvodce keca. Bylo to i tak drazsi.




V Denpasaru chcipl pes. Vyspali jsme se - po dlouhe dobe nejen ze v posteli, ale i vlastni mistnosti nesdilene s nikym dalsim - a sli se podivat po te metropoli. Neni tam nic. Hlavni zajimavost - hinduisticky chram - je pomerne maly, neprilis stary (z minuleho stoleti) a presto omsely a vubec nezajimavy. A to je vsechno, vic toho nemaji. Ale jidlo je celkem levne a dobre, ovoce taky fajn, tak si nestezujeme. Odpoledne jsme se vydali do pujcovny motorek, ze se zmocnime dopravniho prostredku a dojedeme ke chramu Tanah Loh. Motorky vsak byly rozpujcovane - pokud si spravne prekladam majitelovo "finish - tomorrow", tak jsme odesli s prazdnou a nikam nejeli.

na sosky nejen v hlavnim chramu davaji hadry. Kolem pasu i hlavy. Vcetne statnich pomniku.

Rano - tedy, v pul desate, abych byl presnejsi - jsme se vydali zase k te pujcovne - a potazali se se stejnou odpovedi. Tak jsme sli na autobusak. A tam byli premluveni k pronajmuti drozky jen pro nas, ktera nas zaveze tam a zpet. Pochopitelne nas obrali nehorazne, ale videli jsme to a dovolit jsme si to mohli.

Chram Tanah Loh je obdoba naseho Karlova mostu. Misto babusek bumerangy, misto ruskych cepic didgaredoo. A davy turistu. Chram jako takovy neni zas tak zly, ale ani nestoji za tolik humbuku.

vedlejsi kaple u chramu Tanah Loh

Opet jsme se dopravili na nadrazi a zacali se handrkovat o cene do Probolinga, coz je uz na Jave. Nejlevnejsi by to melo byt neklimatizovanym autobusem, ale ridicovy cenove pozadavky byly nejnehoraznejsi a nam se nechtelo se hadat s takovou vychozi pozici. Tak jsme jeli s klimatizovanym, a myslim, ze jsme se dostali na nizsi cenu, nez pise pruvodce. Bylo nam slibeno obcerstveni cestou. Kdyz do autobusu vtrhla banda prodejcu vseho mozneho, zatimco jsme cekali na trajekt, mysleli jsme, ze to bylo ono a ze nas zase odrbali. Ale ne. Vazne nam dali najist, v poradne putyce o par hodin pozdeji (cela cesta byla osmihodinova) a vazne to bylo v cene.

V Probolingu, dle pruvodce meste zlodeju a podvodnych prodejcu jizdenek, nas prepadli podvodni prodejci jizdenek. Ale jeden z nich, Tony, nam nabidl dopravu k nasemu cili za 25 000 rupii (50 Kc), tedy cenu, kterou si uctuje normalni autobus. Neuveritelne.

V Cemoro Lavang je ubytovani drahe. Neni divu. Jezdi tam davy. Maji tam obri krater, uprostred ktereho je par dalsich sopek, z nichz jedna, Bromo, chrli velikanska oblaka popelu. Kdyz jsem se jeste vecer sel porozhlednout kolem, potkal jsem par Francouzek, ktere mi vypravely, jak rano cekaly tri hodiny v autobuse, aby je za 25 dovezl z Probolinga sem, jen aby autobusak prohlasil, ze nejede, neb neprisli lidi. A ony mu musely priplatit.



Rano jsme nevstavali v pul ctvrte, jako napriklad ty Francouzky, ale pospali jsme si. A vyrazili do krateru. Krajina je tu naramne sediva. Pred dvema mesici jim ta sopka zacala soptit a chrlit spousty popela, az prestala letat letadla do Indonesie, a je to tu poznat. Vsude nanosy popelu a vetsina stromu je mrtva. A i ted jeste je Bromo dost aktivni. Vylezli jsme na krater a divali se dolu do diry, ze ktere se valily ty mraky koure, ale na dno videt nebylo. Pak jsme se prochazeli kolem a lelkovali, v tom zaciname byt dost dobri.

Konickar se svym ponikem pred kraterem Broma

krater Broma v pozadi

vrchol krateru Bromo

ranni mlha nad polem. Vychod slunce jsme nevideli

Dalsi den jsme na vychod slunce vstali. A slunce nevyslo. Mraky prisly driv. Cekali jsme a cekali, ale nedockali se. A tak jsme odjeli do Sola. Zase jsme jeli s Tonym, nasim podvodnym prodavacem listku, neb nam zase dal cenu srovnatelnou s verejnou dopravou. Jen jsme mu meli slibit, ze ho nepraskneme tomu Svycarovi a Thajce, kteri jeli s nami. Nakonec jsme ho praskli, kdyz jsme zjistili, ze nas na slibeny objed zavezli do straslive drahe hospody (skoro tak jako ceske restaurace), kde za to dostal provizi. Svycar to ale bral sportovne a zatimco nas obirali v te restauraci, vykladal nam, jak ho obirali jinde. Historek mel dost. Zda se, ze se nechava odrbavat, kam vkroci. A jeho pritelkyne, ac je z techto koncin, mu z nejakeho duvodu vubec nepomuze.



Solo je pekne mesto. Jen kdyby nebyl zrovna patek, kdy zaviraji nejvetsi atrakci - kralovsky palac. Zato jsme zas videli festival tancu. Male holcicky se trumfovaly, ktera se to lepe naucila, a nekterym to i slo. Cele byly namalovane a nosily spousty cetek a vubec nehybaly trupem. Jen cupitaly chodidly, takze to vypadalo, jako by pluly po podlaze, a divne vrtely hlavou a mavaly rukama. Zajimave to bylo.