Když bylo tělo trochu narezano - moc se s tím zase neservirovali - byli ptáci připuštěni k hostině. A to bylo něco. Všichni se vrhli na jednu hromadu tak čtyři metry v průměru a snažili se urvat zvanec. Peří litalo na všechny strany.
Když to už dostatečně ozrali a většina z nich jen tak bloumala kolem, řezník s pomocníky je zas odehnal a vrhnul se na zbytek sekerou. A po další hodinu či víc mlátil sekerou do kosti a drť smichaval s moukou. Pak zase dali prostor supum a zase letalo peří. A to byl konec.
Když už nás po týdnu Litang omrzel - i večeře zdarma se časem přejí - sedli jsme na autobus a ujížděli na Chengdu. Zase se jelo skrz pěkné hory, ale po třinácti hodinách natrasani jsme je už moc neocenili. Vystoupili jsme v Kandingu, městě na půl cesty. A začalo pršet. A náš vyhlídlý hotel zakerne přestěhovali. A ač mnoho lidí zjevně vědělo kam, každý nám říkal něco jiného. No, zmokli jsme dost.
Ráno jsme vyrazili na autobusak, jen abychom zjistili, že kvůli sesuvu půdy nic nejede. Jen mikrobusari se snažili nalákat zoufalé cestovatele na premrstene ceny. Nikdo si ale nebyl jist, zda jen marně nedoufaji, že přijedou, aniž by ten předpoklad měli něčím podlozeny. Tak jsme se zase ubytovali, tentokrát hned u autobusaku, a cekali.
A druhý den to vážně jelo. Po prijezdu do Chengdu jsem hned vyrazil na aerolinky zaridit zrušení letenek. Marně jsme se o to předtím pokoušeli telefonicky a faxem. Překvapivě, osobně to nebyl problém. Snad. Jestli někdy ještě uvidíme ty peníze. Pointa celého cvičení je ta, že jsme se rozhodli zkrátit náš výlet a po Číně se vrátit domu.
Chengdu je horké. Na procházky nepříliš vhodné, jak jsme zjistili. Ale mají tam slavnou operu. Tak říkají místnímu kabaretu. Udělali jsme si kulturní večer a zašli tam. Usadili nás do řad, jako v divadle, ale navíc před námi byly malinke stolecky s čajem. A celé představení pobihaly kolem uvadecky s konvicemi se strašně dlouhými nahubky a dolevaly horkou vodu. Na pódiu mezitím prezentovali takový průřez secuanskym uměním. Skládal se z velkého množství krátkých, tak desetiminutovyh představení. Krom opery byl i koncert kapely, pak jednoho člověka co hrál na něco jako místní housle potažené hadi kůží, dále stinohra, kde pomocí prstů předváděl různá zvířátka, nějaká komedie, která nám trochu unikla, a nakonec plivani ohně a rychlé nemění masek, kvůli kterému na to všichni hodí. Herci na sobě mají množství ruznobarevnych masek a dokáží si v mziku oka tu vrchní strhnout, takže najednou hrají jinou postavu. I celé ubory si takhle umí měnit. Pro na to ale nebylo funkční součástí hry, ale jen exhibice. Což bylo stejně lepší.
Poslední den v městě jsme se šli podívat na pandy. Mají tu chovnou stanici a v ní plno medvědů. A všichni jsou cernobili. Teda skoro. Ti spinavejsi jsou spíš do žluta. A pandy červené zase spíš do rudohneda. Taky jsou všechny line a jen se tak povaluji. Jediné, co je dokáže zvednout, je, když je začnou krmit speciálním pandim chlebem. Dávají jim ho na tyči a pandy panackuji, aby se na něj dostaly první, a perou se o to jako Číňané při nástupu do autobusu. A stejně jako Cinanum, i pandam je přitom úplně jendo, že se nakonec dostane na všechny. Naštěstí je krmí docela často, tak jsme si trochu toho pohybu také užili.
Ráno jsme odjeli autobusem do Jiuzaigou. Jako obvykle, cesta trvala celý den. Je to národní park se spoustou jezer a pár vodopády. Vypadá to tam podobně jako na Plitvickych jezerech, takže docela pěkně. Užili jsme si to. A zabralo to celý den, což je dobře, protože vstupné bylo nehorazne,tak jsme za ty prachy alespoň něco dostali. Nehorazne vstupne tu ostatne bývá normou, zvláště pak do národních parku.
Cesta z parku opět trvala nějakých osm devět hodin. Ještě že vždycky dělají přestávku na oběd. Dojeli jsme do Guangyanu, odkud nám pokračoval vlak. Jel přes noc. Abychom se na něj vůbec dostali, kupoval jsem lístky už v Chengdu. Ani tak jsem už nedostal lehátka, pouze mistenky na sezení. A abychom měli jistotu, že ho neprosvihneme, kdyby měl autobus zpoždění pár hodin (což se klidně může stát, jak ukázala naše předchozí zkušenost) nebo kdyby se stalo něco jiného necekaneho, dali jsme si den rezervu. Takže jel večer, ale až další den. Tak jsme šli do jednoho z nadraznich hotelů - ty bývají celkem levné - a zabydleli se.
Potřebovali jsme zabít celý den před odjezdem vlaku, tak jsme se šli projít po městě. A tam nás přepadla nějaká sedmnáctiletá holka a pozvala domu na čaj, že si prý chce procvicit angličtinu. Chudáci Cinani tu prý ve školách mají třídy po šedesáti, a to i na jazyky. Takže se naučí číst a psát, ale mluvit ne. Jednak to v takových počtech nejde, jednak se o to učitelé ani nesnaží. Tak jsme si pokecali.
Cesta vlakem trvala osm hodin a nebyl to žádný med. Každý jsme seděli v jiném vagónu a ulička byla ucpana lidmi bez mistenky. Každé místo pochopitelně obsazené. Ale přežili jsme to a ve zdraví opustili Secuan a přijeli do Xianu v Shaanxi.
