pátek 22. července 2011

Přes Secuan

V pondělí jsme v Litangu přeci jen na vzdušný pohřeb vyrazili. V sedm ráno se sešlo deset turistů a čekalo se. Někdo několikrát volal hotelierovi a ten několikrát potvrdil, že dnes se opravdu dockame. Dočkali. Již po půl čtvrté hodině se dostavil nebožtík a dvacet truchlicich, samí chlapi. Řezník se obalil do igelitu, popadl nůž a sekeru, zamumlal pár modliteb a dal se do práce. My, stejně jako většina truchlicich, jsme prihlizeli asi z padesáti metrů, takže z těla jsme na tu dálku zas až tolik neviděli a nikdo neomdlel. Sedm domorodcu ale stalo hned vedle a odhaneli supy, kterých se dostavila tak kopa, možná i osmdesát.
Když bylo tělo trochu narezano - moc se s tím zase neservirovali - byli ptáci připuštěni k hostině. A to bylo něco. Všichni se vrhli na jednu hromadu tak čtyři metry v průměru a snažili se urvat zvanec. Peří litalo na všechny strany.
Když to už dostatečně ozrali a většina z nich jen tak bloumala kolem, řezník s pomocníky je zas odehnal a vrhnul se na zbytek sekerou. A po další hodinu či víc mlátil sekerou do kosti a drť smichaval s moukou. Pak zase dali prostor supum a zase letalo peří. A to byl konec.

Když už nás po týdnu Litang omrzel - i večeře zdarma se časem přejí - sedli jsme na autobus a ujížděli na Chengdu. Zase se jelo skrz pěkné hory, ale po třinácti hodinách natrasani jsme je už moc neocenili. Vystoupili jsme v Kandingu, městě na půl cesty. A začalo pršet. A náš vyhlídlý hotel zakerne přestěhovali. A ač mnoho lidí zjevně vědělo kam, každý nám říkal něco jiného. No, zmokli jsme dost.

Ráno jsme vyrazili na autobusak, jen abychom zjistili, že kvůli sesuvu půdy nic nejede. Jen mikrobusari se snažili nalákat zoufalé cestovatele na premrstene ceny. Nikdo si ale nebyl jist, zda jen marně nedoufaji, že přijedou, aniž by ten předpoklad měli něčím podlozeny. Tak jsme se zase ubytovali, tentokrát hned u autobusaku, a cekali.

A druhý den to vážně jelo. Po prijezdu do Chengdu jsem hned vyrazil na aerolinky zaridit zrušení letenek. Marně jsme se o to předtím pokoušeli telefonicky a faxem. Překvapivě, osobně to nebyl problém. Snad. Jestli někdy ještě uvidíme ty peníze. Pointa celého cvičení je ta, že jsme se rozhodli zkrátit náš výlet a po Číně se vrátit domu.

Chengdu je horké. Na procházky nepříliš vhodné, jak jsme zjistili. Ale mají tam slavnou operu. Tak říkají místnímu kabaretu. Udělali jsme si kulturní večer a zašli tam. Usadili nás do řad, jako v divadle, ale navíc před námi byly malinke stolecky s čajem. A celé představení pobihaly kolem uvadecky s konvicemi se strašně dlouhými nahubky a dolevaly horkou vodu. Na pódiu mezitím prezentovali takový průřez secuanskym uměním. Skládal se z velkého množství krátkých, tak desetiminutovyh představení. Krom opery byl i koncert kapely, pak jednoho člověka co hrál na něco jako místní housle potažené hadi kůží, dále stinohra, kde pomocí prstů předváděl různá zvířátka, nějaká komedie, která nám trochu unikla, a nakonec plivani ohně a rychlé nemění masek, kvůli kterému na to všichni hodí. Herci na sobě mají množství ruznobarevnych masek a dokáží si v mziku oka tu vrchní strhnout, takže najednou hrají jinou postavu. I celé ubory si takhle umí měnit. Pro na to ale nebylo funkční součástí hry, ale jen exhibice. Což bylo stejně lepší.

Poslední den v městě jsme se šli podívat na pandy. Mají tu chovnou stanici a v ní plno medvědů. A všichni jsou cernobili. Teda skoro. Ti spinavejsi jsou spíš do žluta. A pandy červené zase spíš do rudohneda. Taky jsou všechny line a jen se tak povaluji. Jediné, co je dokáže zvednout, je, když je začnou krmit speciálním pandim chlebem. Dávají jim ho na tyči a pandy panackuji, aby se na něj dostaly první, a perou se o to jako Číňané při nástupu do autobusu. A stejně jako Cinanum, i pandam je přitom úplně jendo, že se nakonec dostane na všechny. Naštěstí je krmí docela často, tak jsme si trochu toho pohybu také užili.

Ráno jsme odjeli autobusem do Jiuzaigou. Jako obvykle, cesta trvala celý den. Je to národní park se spoustou jezer a pár vodopády. Vypadá to tam podobně jako na Plitvickych jezerech, takže docela pěkně. Užili jsme si to. A zabralo to celý den, což je dobře, protože vstupné bylo nehorazne,tak jsme za ty prachy alespoň něco dostali. Nehorazne vstupne tu ostatne bývá normou, zvláště pak do národních parku.

Cesta z parku opět trvala nějakých osm devět hodin. Ještě že vždycky dělají přestávku na oběd. Dojeli jsme do Guangyanu, odkud nám pokračoval vlak. Jel přes noc. Abychom se na něj vůbec dostali, kupoval jsem lístky už v Chengdu. Ani tak jsem už nedostal lehátka, pouze mistenky na sezení. A abychom měli jistotu, že ho neprosvihneme, kdyby měl autobus zpoždění pár hodin (což se klidně může stát, jak ukázala naše předchozí zkušenost) nebo kdyby se stalo něco jiného necekaneho, dali jsme si den rezervu. Takže jel večer, ale až další den. Tak jsme šli do jednoho z nadraznich hotelů - ty bývají celkem levné - a zabydleli se.

Potřebovali jsme zabít celý den před odjezdem vlaku, tak jsme se šli projít po městě. A tam nás přepadla nějaká sedmnáctiletá holka a pozvala domu na čaj, že si prý chce procvicit angličtinu. Chudáci Cinani tu prý ve školách mají třídy po šedesáti, a to i na jazyky. Takže se naučí číst a psát, ale mluvit ne. Jednak to v takových počtech nejde, jednak se o to učitelé ani nesnaží. Tak jsme si pokecali.
Cesta vlakem trvala osm hodin a nebyl to žádný med. Každý jsme seděli v jiném vagónu a ulička byla ucpana lidmi bez mistenky. Každé místo pochopitelně obsazené. Ale přežili jsme to a ve zdraví opustili Secuan a přijeli do Xianu v Shaanxi.

pondělí 4. července 2011

Dalsich par dni v Litangu

V nedeli jsem se sel projit po kopcich, zatimco Klara zustala doma a
cetla si. Vylet to byl zajimavy, ke konci az moc. Kdyzjsem vylezl z
mesta, prochazel jsem kolem oblibeneho piknikovaciho mista. Nejaci
mistnaci tam na me volali "Hello" a at ze pry prijdu k nim. Tibetani
jsou vubec straslive pratelsti, i kdyz skoro nikdo neumi anglicky,
podobne jako ve zbytku Ciny. Ja tak pratelsky nejsem, tak jsem delal,
ze jim nerozumim. Nebylo mi to nic platne. Vyslali maleko klucinu,
ktery ke me dobehl a ukazoval mi celkem jasne, at jdu k nim. Tak jsem
sel. Byli tam tri holky a dva mali kluci. Holky, ac mladsi nez ja,
nejspis byly mamci tech klucinu. Jedna z nich umela trosku anglicky,
tak alespon nebylo trapne ticho ani jsem se nemusel hloupe smat a
krcit rameny jako obvykle. Obvykle domorodcum totiz byva jedno, ze
nerozumime ani slovo, stejne na nas vesele brebenti a vubec je
netrapi, ze z nas nedostanou zadnou odpoved. Dostal jsem najist -
nejakou sladkou housku a slunecnicova seminka - a kluci pak predvadeli
jak umi tancovat. Jeden predvadel neco co se asi naucil ve skole,
zatimco druhy machroval s necim podobnym breakdance. Pozoruhodne. Kdyz
mi prislo, ze uz neurazim, kdyz se zdekuji, tak jsem tak ucinil. A
vyrazil do kopcu. Kopce jsou to moc pekne, ale zrovna dneska trochu
destive. Prelezl jsem jeden hrebinek po delce a chystal se na navrat
udolim za nim, ale nezdarilo se. V udoli taborilo nekolik skupin
mistnich, coz by sam o sobe problem nebyl. Jejich psi ale problemem
byli. Nenechali me priblizit se ani na sto metru ke stanum. Takze z
prijemne prochazky udolim se stalo skrabani se prostredkem svahu. A
obejit psy a tabor a navratit se do udoli moc smysl nemelo - o kus dal
by byli dalsi. No, svah byl take pekny. Kdyz se mrholeni zmenilo v
dest, zamiril jsem primo k domovu. A kousek od mista, kde jsem byl
pred par hodinami krmen a kde ted, v desti, nebyla ani noha, jsem byl
prepaden. Prochazel jsem kolem nekolika potulnych orechu, kteri se
valeli u klasterni zdi - kdyz se na me ty bestie z niceho nic vrhly.
Hnaly se na me a cenily zuby. Ja se pro zmenu hnal od nich. Na
predstirani, ze po nich hodim kamenem (to casto funguje, psy tohohle
typu to gesto az moc dobre znaji), nebyl cas. Byli pul metru ode me a
nejake mavani rukama je moc netrapilo. Rval jsem na ne vic nez oni na
me. Jednoho jsem zkousel kopnout, ale uhanet pozadu z kopce dolu a
trefovat se do psa moc dobre spojit nejde. Kdyz uz jsem myslel, ze me
sezerou, tak jsem jim najednou utekl. Ani nevim, jak se to stalo.
Vecer jsem sel na jidlo take sam. Klare se do ryze nechtelo, obednala
si u me sest parku na spejli - to tu prodavaji a je to pomerne levne a
celkem i dobre. Vlezl jsem do nasi obvykle hospody, kde na me nejaky
domorodec cosi spustil a gestikuloval, at si prisednu. I ucinil jsem
tak. Pak prinesli nejake jidlo, vrazili mi do ruky hulky a dali mi na
vedomi, ze mam zacit dlabat. Kolem stolu si sedlo pet Tibetanu - cely
personal hospody a spratelene existence - a dlabali jsme. Kazdou
chvili se na me zasklebili nebo me pobidli, at si beru. Tak jsem si
bral. Jak se nakonec ukazalo, byl jsem hostem u jejich vecere -
odmitli si za jidlo nechat zaplatit. Takove zvyky bych si nechal libit
i v ceskych putykach.

Vetsina hostu v nasem hotylku, kteri s nami byli pred par dny na
pohrbu, co se nekonal, uz odjela. Ale ne vsichni. Jeden z tech, co tu
zustal - ne-li jediny - se dneska opet vypravil na ono misto a
skutecne se mu podarilo se pohrbu zucastnit. Vykladal nam pak, ze to
bylo naprosto uzasne. Tento privlastek me osobne k rozrezavani lidi a
jejich naslednemu pozirani ptaky uplne nesedi, ale budiz.
My jsme nikam nesli. Tedy, zkusili jsme to, ale po sto metrech opet
zacalo prset. Tak se valime doma a cas od casu zkousime volat do
Pekingu do aerolinek a overit si, ze nam zrusi letenky do Ameriky, jak
jsme je o to pozadali (faxem, tak jak si prali. E-mail zjevne
neznaji.) Zatim bez uspechu.

pátek 1. července 2011

Z Yunnanu do Secuanu

Posledni ráno v Lijiangu jsme skočili do dodávky a za tři hodiny s ní ujeli dvouhodinovou cestu k začátku Soutěsky skakajiciho tygra. Poměrně široká řeka se tam vmackne mezi dvě petitisicovky tyčící se čtyři kilometry nad hladinou řeky, jež je ve výšce Snezky. A jak je ta voda vmackla do koryta o tretinove šířce, než je zvyklá, tvoří několik pozoruhodnych pereji.
Nechali jsme většinu bagaze v prvním hostelu u cesty a vyrazili po Vysoké cestě. Původně tam byly dvě - vysoká a nízká - ale z nízké je teď silnice, tak se dá chodit jen horem. A to vůbec nevadí, stejně byla vždycky hezčí.
Cesta byla krapet náročná. Během prvních tři hodin, v poledním žáru, jsme nastoupali 900 metrů. Za to se nám otevřely výhledy na protější kopec, ač celé jeho čtyři kilometry až k nejvyššímu vrcholu jsme ani tak neviděli. Do večera jsme došli do jednoho z místních guesthousu (ubytovny), zmateně nazvaného "Na půli cesty". Byl skoro až na jejím konci. A při večeři jsme na střešní terase pozorovali, jak z protejsiho kopce mizí světlo a pokrývá ho stín.

Ráno jsme dorazili zbývající puldruhou hodinu a svalili se do hospody. Odtud jsem se ještě došel podívat dolů k vodě, která tekla o pár set metrů níž. Hospodska vyhrožovala, že to tam trvá hodinu a půl každým směrem, zatímco průvodce trval na hodině. Stačilo ale o čtvrt méně. Klára se zatím obcerstvovala a kamaradila s Paulou, americkou Polkou, kterou jsme potkali u startu túry. A jelikoz byla fajn a nase plany se dost shodovaly, zacali jsme spolu cestovat.
Nechtelo se nam cekat pres hodinu na "autobus", tak jsme vyrazili pesky po silnici, ze neco chytime. A chytili. Mikrobus, nic jineho tu ani nejezdi. Sice delal drahoty, ale nakonec nas odvezl za stejnou cenu, jako kdybychom cekali na regulerni spoj. A pak nas rovnou prehral na sveho brachu, ktery nas mel odvezt od ubytovny s nasimi batohy do mesta Shangrila, kam jsme mirili. Brachovi se ale nelibilo, ze ma poloprazdne auto, tak jsme po par stech metrech presedali znovu - nejak se dohodnul s jinym dopravcem na optimalizaci nakladu, tak sesypali oba poloprazdne mikrobusy a vznikl jeden plny.
Shangrila je docela pekne mesto. Take hodne turisticke, i kdyz o trosku mene nez Lijiang. Je to tam samy Tibetan, hreben z jaciho rohu, jaci lebka, predrazeny kram s turistickym vybavenim a tak. Take tam maji predrazeny velky klaster a take mensi chramek, ktery je moc pekny a navic gratis. Ten ma vedle sebe ohromny zlaty modlitebni mlyn, ktery kdyz se trikrat otoci, tak to pry je jako odrecitovat nekolik miliardkrat budhistickou modlitbu. A navic na to clovek neni sam, kolem mlynu se vejdou tucty lidi a v kazde chvili jich tam tak ctyri pet toci. Od rana do vecera. Z dalky to vypada, ze to musi byt na elektriku, kdyz se to cely den nezastavi. Ale neni. Dalsi zajimavosti mesta jsou tanecky. Na obou namestich ve starem meste se kazdy vecer sejde banda lidi, nekdo v kroji, jiny ne, vyhrava muzika a oni tancuji tradicni kolove tance. Pekny zvyk.Take gratis - ucast i ocumovani. My jsme srabi, tak jsme jen ocumovali.
 
V hostelu, kde jsme se ubytovali, jsme potkali pozoruhodneho chlapika ze Zelandu, Ashleyho. Pocitacovy silenec, ktery se dal na farmareni. Jel z farmy ve Francie na svou planovanou farmu na Zeland na kole a pritom se bavil hranim si s desne chytrym mobilem, na kterem mel plnohodnotny linux. A ze byl sympaticky, tak jsme s nim a s Paulou druhy den trajdali po kopcich kolem mesta. Mesto je ve trech tisicich metrech a chlup a kolem jsou pekne kopecky, i kdyz ne moc spicate a uz vubec ne zasnezene.
 
Dalsi den jsme stravili povalovanim a trajdanim po starem meste. Take jsem byl koupit listky na autobus na rano, ale uz je nemeli, tak jsem koupil trochu jinam nez jsme chteli. Ne tak daleko.
 
Rano jsme dorazili na autobusak, nasedli a jeli. Prekvapive jsme opet cestovali s Paulou, ac mela listek na autobus o pul hodiny drivejsi. Jak se ukazalo, zadny takovy autobus nebyl, tak jela s nami. Cesta byla moc pekna. Jelo se skrz hory. Po case se zmenila architektura, misto drevostaveb byly kolem silnice domy z blata, jake jsme videli v Indii v Ladakhu. A krajina take vypadala sussi, podel cesty se tahly zavodnovaci kanaly, ac tu nepestuji ryzi. Dojeli jsme do mestecka Xiangcheng, ktere uz bylo v provincii Secuan. Najit ubytovani nebylo nejlehci. Bud bylo vse priserne, nebo predrazene. Nastesti jsme potkali Juichira, Japonce, ktery take dlouhodobe cestoval, a ktery navic umi cinsky. Diky nemu jsme alespon vedeli, ktery podnik je hotelem (dokazal rozlustit cedule) a kolik ze si tam uctuji. Nakonec jsme nasli neco primerene levneho a docela luxusniho.
Klara sla spat, brzke vstavani na autobus ji nedela dobre. A ja se sel projit po meste. Meli tam moc pekny klaster. Podle Pauly lepsi nez ten predrazeny v Shangrile. Aby nebyl pekny, kdyz byl jen devet let stary - ten puvodni srovnali se zemi nekdy pred sedesati lety pri povstani Tibetanu. Jediny problem byli mnisi. Zacali hodovat, kdyz jsem byl v pulce prohlidky. Jeden z nich ke me prisel a stal a koukal. A kdyz ja nic, tak zacal tleskat a vyhanet me aktivneji. Kdyz se mu to povedlo, naznacil nam, ze jeste muzeme jit nahoru. Tak jsme sli. A tam byl jiny mnich a ten tam naznacil, ze nahoru nemuzeme. Ale mohli jsme doprostred, tam meli desne slavnou kovovou stupu, asi metrovou, pry ze stribra a zlata, ktera na sobe mela polodrahokamy. Pred par lety tam pry nekdo v jednom z jich uvidel mnicha (tou dobou mrtveho), na jehoz pocest ji tam maji, a od te doby tam proudi davy. Me az zas tak uzasna neprisla, ale je pravda, ze jsme nepatral v jejich kamenech po zadnych mnisich.
 
Rano jsme vstali strasne brzy, neb dle pruvodce z mesta dal jezdi jen mikrobusy, a to v sest rano. Do jednoho jsme naskocili a uhaneli na Litang. Cesta je uzasna. Jede se pres sedla co maji skoro pet kilometru vysky, krajina se meni - chvili nahorni planina s kameny, jindy oble kopce, pak zase spicate. Architektura take. Z blatenych chysi se staly chyse kamenne, ktere vypadaly trosku jinak. A pak, v Litangu, se z vetsiny kamennych staly cihlove a betonove moderni budovy, ktere vypadaji priserne. Tedy alespon v centru, okraje mesta jsou postavene tradicne, z kamene.
Cesta trvala pet hodin a ze jsme byli unaveni a ze to vypadalo na dest, jen jsme se tak trochu prosli osklivym centrem mesta a zbytek dne se valeli a spali.
 
Ve ctvrtek jsme se vydali na vylet. Vylezli jsme nad kopec nad mestem. Slo se tam kolem klastera, uz se tesim, az ho navstivime. Kopce tu jsou oble a travnate, maji ctyri a pul tisice metru (mesto skoro ctyri), takze jsme se pri vyslapu trochu zadychali. Ziji na nich velci ptaci, jaci a spousta syslu. Shora je vyhled na spoustu dalsich zelenych oblych kopcu, na rovne udoli, ve kterem je mesto, i na spicate kopce na druhe strane toho udoli, ktere ale nevypadaji o mnoho vyssi. Je tu pekne a libi se nam tu, i kdyz nas hostel nevypada az zas tak pekne ani stylove jako mnohe hostely v drivejsich mestech. Holt, prisla sem civilizace, to s hotely dela strasne veci. Nejlepsi jsou na vesnicich.
 
V patek nas vzbudil hotelier rano v pul sedme, jestli pry nechceme na vzdusny pohreb. Takovy Tibetsky zvyk. Kdyz nekdo umre, tak ho rozrezou, kosti rozemelou a spolu s mozkem smichaji s moukou. A pak to nechaji sezrat supum. Desna turisticka atrakce, jak jsme zjistili. Tak jsme tam jeli. Ucast byla hojna. Tri tucty mrchozroutu, jednadvacet turistu a dve stada jaku. Jen neboztik se nedostavil. Normalne to zacina v pul devate, ale skupine Izraelitu, co s nami bydli, se nejak podarilo zblbnout naseho hoteliera, ze si myslel, ze to je uz po seste. Prijeli jsme tam v sedm rano. Cekali jsme a cekali. Supi to vzdali pred devatou. Turisti ne. Mnozi sem do techto koncin prijeli jen proto, aby to videli. V pul devate navic prijel nejaky domorodec a zacal delat ohen v jednom z krbu. Takze si vsichni mysleli, ze pripravuje obrad. Houby. Akorat se modlil, o zadnem pohrbu nic nevedel. Tak se vsichni sbalili a po dvou a ctvrt hodinach marneho cekani odesli. Hotelier na to rekl, ze cas urcuje mnich a ze on vlastne nevi, kdy to ma byt, ze mozna v poledne. Tak tam zase vsichni sli na poledne, jen nam se uz nechtelo. Stejne nic nevideli. Pohreb zacal v jedenact. Takze to prosvihli.