Posledni ráno v Lijiangu jsme skočili do dodávky a za tři hodiny s ní ujeli dvouhodinovou cestu k začátku Soutěsky skakajiciho tygra. Poměrně široká řeka se tam vmackne mezi dvě petitisicovky tyčící se čtyři kilometry nad hladinou řeky, jež je ve výšce Snezky. A jak je ta voda vmackla do koryta o tretinove šířce, než je zvyklá, tvoří několik pozoruhodnych pereji.
Nechali jsme většinu bagaze v prvním hostelu u cesty a vyrazili po Vysoké cestě. Původně tam byly dvě - vysoká a nízká - ale z nízké je teď silnice, tak se dá chodit jen horem. A to vůbec nevadí, stejně byla vždycky hezčí.
Cesta byla krapet náročná. Během prvních tři hodin, v poledním žáru, jsme nastoupali 900 metrů. Za to se nám otevřely výhledy na protější kopec, ač celé jeho čtyři kilometry až k nejvyššímu vrcholu jsme ani tak neviděli. Do večera jsme došli do jednoho z místních guesthousu (ubytovny), zmateně nazvaného "Na půli cesty". Byl skoro až na jejím konci. A při večeři jsme na střešní terase pozorovali, jak z protejsiho kopce mizí světlo a pokrývá ho stín.
Ráno jsme dorazili zbývající puldruhou hodinu a svalili se do hospody. Odtud jsem se ještě došel podívat dolů k vodě, která tekla o pár set metrů níž. Hospodska vyhrožovala, že to tam trvá hodinu a půl každým směrem, zatímco průvodce trval na hodině. Stačilo ale o čtvrt méně. Klára se zatím obcerstvovala a kamaradila s Paulou, americkou Polkou, kterou jsme potkali u startu túry. A jelikoz byla fajn a nase plany se dost shodovaly, zacali jsme spolu cestovat.
Nechtelo se nam cekat pres hodinu na "autobus", tak jsme vyrazili pesky po silnici, ze neco chytime. A chytili. Mikrobus, nic jineho tu ani nejezdi. Sice delal drahoty, ale nakonec nas odvezl za stejnou cenu, jako kdybychom cekali na regulerni spoj. A pak nas rovnou prehral na sveho brachu, ktery nas mel odvezt od ubytovny s nasimi batohy do mesta Shangrila, kam jsme mirili. Brachovi se ale nelibilo, ze ma poloprazdne auto, tak jsme po par stech metrech presedali znovu - nejak se dohodnul s jinym dopravcem na optimalizaci nakladu, tak sesypali oba poloprazdne mikrobusy a vznikl jeden plny.
Shangrila je docela pekne mesto. Take hodne turisticke, i kdyz o trosku mene nez Lijiang. Je to tam samy Tibetan, hreben z jaciho rohu, jaci lebka, predrazeny kram s turistickym vybavenim a tak. Take tam maji predrazeny velky klaster a take mensi chramek, ktery je moc pekny a navic gratis. Ten ma vedle sebe ohromny zlaty modlitebni mlyn, ktery kdyz se trikrat otoci, tak to pry je jako odrecitovat nekolik miliardkrat budhistickou modlitbu. A navic na to clovek neni sam, kolem mlynu se vejdou tucty lidi a v kazde chvili jich tam tak ctyri pet toci. Od rana do vecera. Z dalky to vypada, ze to musi byt na elektriku, kdyz se to cely den nezastavi. Ale neni. Dalsi zajimavosti mesta jsou tanecky. Na obou namestich ve starem meste se kazdy vecer sejde banda lidi, nekdo v kroji, jiny ne, vyhrava muzika a oni tancuji tradicni kolove tance. Pekny zvyk.Take gratis - ucast i ocumovani. My jsme srabi, tak jsme jen ocumovali.
V hostelu, kde jsme se ubytovali, jsme potkali pozoruhodneho chlapika ze Zelandu, Ashleyho. Pocitacovy silenec, ktery se dal na farmareni. Jel z farmy ve Francie na svou planovanou farmu na Zeland na kole a pritom se bavil hranim si s desne chytrym mobilem, na kterem mel plnohodnotny linux. A ze byl sympaticky, tak jsme s nim a s Paulou druhy den trajdali po kopcich kolem mesta. Mesto je ve trech tisicich metrech a chlup a kolem jsou pekne kopecky, i kdyz ne moc spicate a uz vubec ne zasnezene.
Dalsi den jsme stravili povalovanim a trajdanim po starem meste. Take jsem byl koupit listky na autobus na rano, ale uz je nemeli, tak jsem koupil trochu jinam nez jsme chteli. Ne tak daleko.
Rano jsme dorazili na autobusak, nasedli a jeli. Prekvapive jsme opet cestovali s Paulou, ac mela listek na autobus o pul hodiny drivejsi. Jak se ukazalo, zadny takovy autobus nebyl, tak jela s nami. Cesta byla moc pekna. Jelo se skrz hory. Po case se zmenila architektura, misto drevostaveb byly kolem silnice domy z blata, jake jsme videli v Indii v Ladakhu. A krajina take vypadala sussi, podel cesty se tahly zavodnovaci kanaly, ac tu nepestuji ryzi. Dojeli jsme do mestecka Xiangcheng, ktere uz bylo v provincii Secuan. Najit ubytovani nebylo nejlehci. Bud bylo vse priserne, nebo predrazene. Nastesti jsme potkali Juichira, Japonce, ktery take dlouhodobe cestoval, a ktery navic umi cinsky. Diky nemu jsme alespon vedeli, ktery podnik je hotelem (dokazal rozlustit cedule) a kolik ze si tam uctuji. Nakonec jsme nasli neco primerene levneho a docela luxusniho.
Klara sla spat, brzke vstavani na autobus ji nedela dobre. A ja se sel projit po meste. Meli tam moc pekny klaster. Podle Pauly lepsi nez ten predrazeny v Shangrile. Aby nebyl pekny, kdyz byl jen devet let stary - ten puvodni srovnali se zemi nekdy pred sedesati lety pri povstani Tibetanu. Jediny problem byli mnisi. Zacali hodovat, kdyz jsem byl v pulce prohlidky. Jeden z nich ke me prisel a stal a koukal. A kdyz ja nic, tak zacal tleskat a vyhanet me aktivneji. Kdyz se mu to povedlo, naznacil nam, ze jeste muzeme jit nahoru. Tak jsme sli. A tam byl jiny mnich a ten tam naznacil, ze nahoru nemuzeme. Ale mohli jsme doprostred, tam meli desne slavnou kovovou stupu, asi metrovou, pry ze stribra a zlata, ktera na sobe mela polodrahokamy. Pred par lety tam pry nekdo v jednom z jich uvidel mnicha (tou dobou mrtveho), na jehoz pocest ji tam maji, a od te doby tam proudi davy. Me az zas tak uzasna neprisla, ale je pravda, ze jsme nepatral v jejich kamenech po zadnych mnisich.
Rano jsme vstali strasne brzy, neb dle pruvodce z mesta dal jezdi jen mikrobusy, a to v sest rano. Do jednoho jsme naskocili a uhaneli na Litang. Cesta je uzasna. Jede se pres sedla co maji skoro pet kilometru vysky, krajina se meni - chvili nahorni planina s kameny, jindy oble kopce, pak zase spicate. Architektura take. Z blatenych chysi se staly chyse kamenne, ktere vypadaly trosku jinak. A pak, v Litangu, se z vetsiny kamennych staly cihlove a betonove moderni budovy, ktere vypadaji priserne. Tedy alespon v centru, okraje mesta jsou postavene tradicne, z kamene.
Cesta trvala pet hodin a ze jsme byli unaveni a ze to vypadalo na dest, jen jsme se tak trochu prosli osklivym centrem mesta a zbytek dne se valeli a spali.
Ve ctvrtek jsme se vydali na vylet. Vylezli jsme nad kopec nad mestem. Slo se tam kolem klastera, uz se tesim, az ho navstivime. Kopce tu jsou oble a travnate, maji ctyri a pul tisice metru (mesto skoro ctyri), takze jsme se pri vyslapu trochu zadychali. Ziji na nich velci ptaci, jaci a spousta syslu. Shora je vyhled na spoustu dalsich zelenych oblych kopcu, na rovne udoli, ve kterem je mesto, i na spicate kopce na druhe strane toho udoli, ktere ale nevypadaji o mnoho vyssi. Je tu pekne a libi se nam tu, i kdyz nas hostel nevypada az zas tak pekne ani stylove jako mnohe hostely v drivejsich mestech. Holt, prisla sem civilizace, to s hotely dela strasne veci. Nejlepsi jsou na vesnicich.
V patek nas vzbudil hotelier rano v pul sedme, jestli pry nechceme na vzdusny pohreb. Takovy Tibetsky zvyk. Kdyz nekdo umre, tak ho rozrezou, kosti rozemelou a spolu s mozkem smichaji s moukou. A pak to nechaji sezrat supum. Desna turisticka atrakce, jak jsme zjistili. Tak jsme tam jeli. Ucast byla hojna. Tri tucty mrchozroutu, jednadvacet turistu a dve stada jaku. Jen neboztik se nedostavil. Normalne to zacina v pul devate, ale skupine Izraelitu, co s nami bydli, se nejak podarilo zblbnout naseho hoteliera, ze si myslel, ze to je uz po seste. Prijeli jsme tam v sedm rano. Cekali jsme a cekali. Supi to vzdali pred devatou. Turisti ne. Mnozi sem do techto koncin prijeli jen proto, aby to videli. V pul devate navic prijel nejaky domorodec a zacal delat ohen v jednom z krbu. Takze si vsichni mysleli, ze pripravuje obrad. Houby. Akorat se modlil, o zadnem pohrbu nic nevedel. Tak se vsichni sbalili a po dvou a ctvrt hodinach marneho cekani odesli. Hotelier na to rekl, ze cas urcuje mnich a ze on vlastne nevi, kdy to ma byt, ze mozna v poledne. Tak tam zase vsichni sli na poledne, jen nam se uz nechtelo. Stejne nic nevideli. Pohreb zacal v jedenact. Takze to prosvihli.
Žádné komentáře:
Okomentovat