cetla si. Vylet to byl zajimavy, ke konci az moc. Kdyzjsem vylezl z
mesta, prochazel jsem kolem oblibeneho piknikovaciho mista. Nejaci
mistnaci tam na me volali "Hello" a at ze pry prijdu k nim. Tibetani
jsou vubec straslive pratelsti, i kdyz skoro nikdo neumi anglicky,
podobne jako ve zbytku Ciny. Ja tak pratelsky nejsem, tak jsem delal,
ze jim nerozumim. Nebylo mi to nic platne. Vyslali maleko klucinu,
ktery ke me dobehl a ukazoval mi celkem jasne, at jdu k nim. Tak jsem
sel. Byli tam tri holky a dva mali kluci. Holky, ac mladsi nez ja,
nejspis byly mamci tech klucinu. Jedna z nich umela trosku anglicky,
tak alespon nebylo trapne ticho ani jsem se nemusel hloupe smat a
krcit rameny jako obvykle. Obvykle domorodcum totiz byva jedno, ze
nerozumime ani slovo, stejne na nas vesele brebenti a vubec je
netrapi, ze z nas nedostanou zadnou odpoved. Dostal jsem najist -
nejakou sladkou housku a slunecnicova seminka - a kluci pak predvadeli
jak umi tancovat. Jeden predvadel neco co se asi naucil ve skole,
zatimco druhy machroval s necim podobnym breakdance. Pozoruhodne. Kdyz
mi prislo, ze uz neurazim, kdyz se zdekuji, tak jsem tak ucinil. A
vyrazil do kopcu. Kopce jsou to moc pekne, ale zrovna dneska trochu
destive. Prelezl jsem jeden hrebinek po delce a chystal se na navrat
udolim za nim, ale nezdarilo se. V udoli taborilo nekolik skupin
mistnich, coz by sam o sobe problem nebyl. Jejich psi ale problemem
byli. Nenechali me priblizit se ani na sto metru ke stanum. Takze z
prijemne prochazky udolim se stalo skrabani se prostredkem svahu. A
obejit psy a tabor a navratit se do udoli moc smysl nemelo - o kus dal
by byli dalsi. No, svah byl take pekny. Kdyz se mrholeni zmenilo v
dest, zamiril jsem primo k domovu. A kousek od mista, kde jsem byl
pred par hodinami krmen a kde ted, v desti, nebyla ani noha, jsem byl
prepaden. Prochazel jsem kolem nekolika potulnych orechu, kteri se
valeli u klasterni zdi - kdyz se na me ty bestie z niceho nic vrhly.
Hnaly se na me a cenily zuby. Ja se pro zmenu hnal od nich. Na
predstirani, ze po nich hodim kamenem (to casto funguje, psy tohohle
typu to gesto az moc dobre znaji), nebyl cas. Byli pul metru ode me a
nejake mavani rukama je moc netrapilo. Rval jsem na ne vic nez oni na
me. Jednoho jsem zkousel kopnout, ale uhanet pozadu z kopce dolu a
trefovat se do psa moc dobre spojit nejde. Kdyz uz jsem myslel, ze me
sezerou, tak jsem jim najednou utekl. Ani nevim, jak se to stalo.
Vecer jsem sel na jidlo take sam. Klare se do ryze nechtelo, obednala
si u me sest parku na spejli - to tu prodavaji a je to pomerne levne a
celkem i dobre. Vlezl jsem do nasi obvykle hospody, kde na me nejaky
domorodec cosi spustil a gestikuloval, at si prisednu. I ucinil jsem
tak. Pak prinesli nejake jidlo, vrazili mi do ruky hulky a dali mi na
vedomi, ze mam zacit dlabat. Kolem stolu si sedlo pet Tibetanu - cely
personal hospody a spratelene existence - a dlabali jsme. Kazdou
chvili se na me zasklebili nebo me pobidli, at si beru. Tak jsem si
bral. Jak se nakonec ukazalo, byl jsem hostem u jejich vecere -
odmitli si za jidlo nechat zaplatit. Takove zvyky bych si nechal libit
i v ceskych putykach.
Vetsina hostu v nasem hotylku, kteri s nami byli pred par dny na
pohrbu, co se nekonal, uz odjela. Ale ne vsichni. Jeden z tech, co tu
zustal - ne-li jediny - se dneska opet vypravil na ono misto a
skutecne se mu podarilo se pohrbu zucastnit. Vykladal nam pak, ze to
bylo naprosto uzasne. Tento privlastek me osobne k rozrezavani lidi a
jejich naslednemu pozirani ptaky uplne nesedi, ale budiz.
My jsme nikam nesli. Tedy, zkusili jsme to, ale po sto metrech opet
zacalo prset. Tak se valime doma a cas od casu zkousime volat do
Pekingu do aerolinek a overit si, ze nam zrusi letenky do Ameriky, jak
jsme je o to pozadali (faxem, tak jak si prali. E-mail zjevne
neznaji.) Zatim bez uspechu.
Žádné komentáře:
Okomentovat