Od posledního zápisu se toho mnoho nestalo. Pořád se jen válím doma. Dojel jsem si pro žehličku - byl to příjemný tříhodinový výlet. Problém s místním místopisem je v tom, že pod město spadá i jeho široké okolí. Takže když jsem žehličku kupoval, přečetl jsem si že prodejce bydlí v Lower Hutt, městě vzdáleném asi 15 km, podle toho kde se ve Wellingtonu začíná. Jenže žehlička se ve skutečnosti nacházela na opačném konci města, takže jsem to tam měl dvakrát dál.
Ve čtvrtek jsem se šéfem dojel pro stůl. V pátek jsem byl u druhého šéfa měnit olej v autě. Měl nářadí, já ne. Byla to docela zábava, kupodivu. Zas jsem se naučil něco nového. Například to, že když se bojím žhavého oleje tekoucího mi po ruce po odšroubování výpusti a když upustím šroub výpusti do lavoru kam ten olej teče, skončí pod deseticentimetrovou vrstvou horkého oleje černého jak smola a najít a vylovit ho není úplně jednoduché.
O víkendu jsem chtěl na čundr, ale nakonec jsem zůstal doma a četl si. V neděli jsem pak vyrazil pro postel. Vešla se dovnitř do kufru, ale nešly dovřít dveře a cestou jsem ztratil jednu tyč. Naštěstí není nutně potřeba, navíc ji původní majitelé druhý den našli na silnici, notně odřenou. Tak se pro ni stavím o víkendu. Tenhle týden jsem byl zase nakupovat - tentokrát autem. Utratil jsem tisíce. A včera jsem si dojel pro skříňku se šuplíky. Nebyla to příjemná cesta. V noci, za deště, úzkými silnicemi, místy kdy jsem nikdy nebyl a s volantem a řadící pákou na špatné straně. Měl jsem toho docela plné kecky. Budu si muset na takovéhle zhoršené podmínky dát pozor. Teď mi co se nábytku týče chybí už jen kuchyňský stůl.
A ten už mi taky nechybí, pořídil jsem si ho včera v noci. Spolu s přímotopem. Toliko k nábytku.
čtvrtek 29. dubna 2010
sobota 17. dubna 2010
Jedna starost konečně za mnou
Minulý víkend byl do značné míry fádní. V sobotu ráno jsem se šel podívat na auto, které jsem viděl již během týdnu, tuším ve čtvrtek. Problém s nákupem aut v tomto období je, že když se k němu dostanu po práci, je již tma a houby vidím. Tak jsme ho tenkrát jen projeli a nijak zvlášť jsem ho nezkoumal. V sobotu jsem si na to ale udělal čas dopoledne a přizval si mechanika. Mechanik přijel, nastartoval, podíval se na oblak dýmu z výfuku a zakroutil hlavou. Pak jsme do toho sedli a projel se v něm a zase kroutil hlavou. Nakonec zkontroloval barvu různých kapalin, a tou dobou už třeštil oči. Pak mi decentně naznačil, ať si k tomu auto pořídím i dvoukolák, abych ho měl kam naskládat až se mi rozsype pod rukama, vzal si 100 dolarů místo obvyklých 140, že prý by víc bylo za tuhle práci nerozumné, a odjel. Tak jsem nekoupil auto.
Cestou domů jsem se stavil u dvou garážových výprodejů. Druhý byl k ničemu, ale v prvním jsem pořídil žehlící prkno – velmi levně. A dostal k němu pár látek, které se dají použít jako hadr, a sklenici. Zbytek dne jsem pak proflákal.
V neděli jsem si jel nakoupit do Pak & Save, což je údajně nejlevnější obchoďák v okolí. Je asi 6 km daleko, víceméně z kopce. Dojel jsem tam na kole a nakoupil plnou krosnu věcí, měl jsem vážně strach že se mi to do ní nevejde. Nakonec to bylo o fous. Součástí nákupu byl i mop, který se do batohu nevešel a čněl vysoko nad něj, takže jsem cestou domů musel dávat pozor na stromy a nenechat se rozptylovat smíchem kolemjdoucích. Na ten jsem už ale touhle dobou, po anabázi se židlemi, uvyklý.
Týden byl celkem bezvýrazný. Akorát v úterý jsem musel domů o polední pauze, protože mi měli přijít zapojit internet. Přijeli až před třetí. Ve čtvrtek jsme se šli družit do hospody, pozvané bylo celé poradenské oddělení, takže jsme se vešli k jednomu stolu. A taky mi ve čtvrtek přišel nový počítač, který jsem si koupil. Doufal jsem, že mi ho dovezou druhý den před osmou domů, ale bohužel, když jsem přišel do kanceláře od klienta, byl tam. Tak jsem musel řešit logistický problém – jak ho dostat domů. Do batohu se to nevejde, oproti židlím je to méně skladné. Auto nemám a otravovat dalšího kolegu se mi nechtělo. V náručí bych to neunesl. Tak jsem to vzal na hlavu a vyrazil, dumaje, zda dojdu. Překvapivě, došel jsem. Takže teď píši tuto zprávu na novém stroji, usazen v pohodlném křesle, s olbřímím 22“ monitorem usazeným vedle mě na židli. A těším se na svůj stůl – je již dva týdny koupený, jen ho dovézt.
Stejně tak žehlička. Ukázalo se, že sehnat něco je snazší než to pak dostat domů. Obvyklou zákeřností na Trademe, což je místní obdoba e-Bay, tedy online aukce, je to, že prodávající bydlí ve městě Lower Hutt, což je považováno stále za Wellington, ač jeho nejbližší část je asi 13 km daleko od mého bytu. Co je ale horší je fakt, že konkrétnější adresu se člověk dozví až když tu věc koupí. A Hutt je 16 km dlouhý.
V sobotu ráno – tedy dnes – jsem zkoušel zavolat na pár inzerátů prodávajících Toyoty. Bylo vyprodáno. Tak jsem sednul na kolo a vydal se zase do Lower Huttu, kde měli jednu neprodanou. Nebyla od uživatele, ale od překupníka, který nakupuje od firem a prodává firmám. A měl proklatě nepohodlné otevírací hodiny – měl jsem šanci se k němu dostat pouze v sobotu. A pochopitelně měl provozovnu na odvrácené straně Huttu, jen asi 3 km od místa kam zítra musím pro žehličku. Tak jsem tam dojel, podíval se na to, projel se s ním, zkontroloval barvu kapalin a zjistil, že to není katastrofa, ač měl být olej vyměněn už před 1000 km, a nechal se ukecat, že je to dobré auto. Uvažoval jsem zda na to poštvat mechanika, jenže tu byl ten problém s otevírací dobou a navíc mě ten garážník pomocí řady nepřímých důkazů přesvědčil, že by to nemuselo být nutné. Tak jsem to koupil rovnou.
Takže teď jsem hrdým vlastníkem Toyoty Corony z 1993, barvy lehce zlaté, ale spíš do bíla či stříbrna. Najeto má 218 000 a dostal jsem ji s prázdnou nádrží za 3400. Mělo to být o 50 dražší, ale to mi slevil, protože jsem měl řeči na ten olej. Je to kombík a vypadá docela dobře. Tiché je to, až překvapivě. Akorát dveře od kufru nedrží otevřené a nemá to hágusy, akorát kouli. Kufr je plný psích chlupů a vejde se do něj po složení sedaček kolo, čehož jsem hned využil. Kdo to dočetl až sem, dostane bojový úkol – zjistit, jak se vyměňuje olej a olejový filtr svépomocí.
Zvažoval jsem, zda se ještě nevydat pro tu žehličku, když už jsem tak daleko, ale nakonec jsem nápad zavrhl. Byl jsem smluven s Andym – to je ten co mě vzal z Tongarira, když jsem stopoval – že půjdeme na moře na kajaky. I tak jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním. Ale jak se ukázalo, bylo to úplně jedno. Dneska se kajaky nepůjčovaly. Prý na to není počasí. Bylo totiž krásně a prakticky bezvětří. Mladík co ty lodě půjčoval nám ukázal kamsi do dálky, že se tam prý čas od času na vlnách objeví bílá čepice, a to se prý na lodičky nesmí. Vzhledem k tomu, jak tu fouká, bych tedy předpokládal, že se na lodičky nesmí nikdy – dneska byl vskutku roztomilý den a nefoukalo na místní poměry skoro vůbec.
Tak jsme se s Andym a jeho exspolubydlou akorát prošli po nábřeží, shlédli trh s rukodělnou výrobou – divné věci – a hasičský den. Ukazovali jak se rozřezává auto – praktická ukázka – byl jsem rád, že jsem zaparkoval doma a ne tady u nich. A také co se stane když se nechá olej na plotně. Měli na to přívěs s plechovými stěnami a v něm kuchyni. Na sporák dali hrnec s palcem oleje a zatopili. Po chvíli se oheň vznítil a zakuklený hasič předváděl, jak to uhasit pokličkou, prkénkem a pečícím plechem. To poslední mu nějak nevyšlo. Pak předváděl jak to neuhasit vodou. Ač byl zakuklen, netroufl si na to jen tak. Měl hrnek vody na třímetrové tyči a dával si moc dobrý pozor, aby stál co nejdál. Když do oleje nalil hrnek vody, staly se dvě věci. Ta druhá byla ta, že oheň zhasl. Ta první, která jí předcházela, byla ta, že ohně najednou bylo asi tak desetkrát tolik a zamířil ne nepodoben atomovému hřibu ke stropu a podél stropu ven z přívěsu. Hasič to okomentoval tak, že kdybychom u toho stáli, tak už nestojíme. Nemohu říci že mu nevěřím. A tím v podstatě skončil den.
Cestou domů jsem se stavil u dvou garážových výprodejů. Druhý byl k ničemu, ale v prvním jsem pořídil žehlící prkno – velmi levně. A dostal k němu pár látek, které se dají použít jako hadr, a sklenici. Zbytek dne jsem pak proflákal.
V neděli jsem si jel nakoupit do Pak & Save, což je údajně nejlevnější obchoďák v okolí. Je asi 6 km daleko, víceméně z kopce. Dojel jsem tam na kole a nakoupil plnou krosnu věcí, měl jsem vážně strach že se mi to do ní nevejde. Nakonec to bylo o fous. Součástí nákupu byl i mop, který se do batohu nevešel a čněl vysoko nad něj, takže jsem cestou domů musel dávat pozor na stromy a nenechat se rozptylovat smíchem kolemjdoucích. Na ten jsem už ale touhle dobou, po anabázi se židlemi, uvyklý.
Týden byl celkem bezvýrazný. Akorát v úterý jsem musel domů o polední pauze, protože mi měli přijít zapojit internet. Přijeli až před třetí. Ve čtvrtek jsme se šli družit do hospody, pozvané bylo celé poradenské oddělení, takže jsme se vešli k jednomu stolu. A taky mi ve čtvrtek přišel nový počítač, který jsem si koupil. Doufal jsem, že mi ho dovezou druhý den před osmou domů, ale bohužel, když jsem přišel do kanceláře od klienta, byl tam. Tak jsem musel řešit logistický problém – jak ho dostat domů. Do batohu se to nevejde, oproti židlím je to méně skladné. Auto nemám a otravovat dalšího kolegu se mi nechtělo. V náručí bych to neunesl. Tak jsem to vzal na hlavu a vyrazil, dumaje, zda dojdu. Překvapivě, došel jsem. Takže teď píši tuto zprávu na novém stroji, usazen v pohodlném křesle, s olbřímím 22“ monitorem usazeným vedle mě na židli. A těším se na svůj stůl – je již dva týdny koupený, jen ho dovézt.
Stejně tak žehlička. Ukázalo se, že sehnat něco je snazší než to pak dostat domů. Obvyklou zákeřností na Trademe, což je místní obdoba e-Bay, tedy online aukce, je to, že prodávající bydlí ve městě Lower Hutt, což je považováno stále za Wellington, ač jeho nejbližší část je asi 13 km daleko od mého bytu. Co je ale horší je fakt, že konkrétnější adresu se člověk dozví až když tu věc koupí. A Hutt je 16 km dlouhý.
V sobotu ráno – tedy dnes – jsem zkoušel zavolat na pár inzerátů prodávajících Toyoty. Bylo vyprodáno. Tak jsem sednul na kolo a vydal se zase do Lower Huttu, kde měli jednu neprodanou. Nebyla od uživatele, ale od překupníka, který nakupuje od firem a prodává firmám. A měl proklatě nepohodlné otevírací hodiny – měl jsem šanci se k němu dostat pouze v sobotu. A pochopitelně měl provozovnu na odvrácené straně Huttu, jen asi 3 km od místa kam zítra musím pro žehličku. Tak jsem tam dojel, podíval se na to, projel se s ním, zkontroloval barvu kapalin a zjistil, že to není katastrofa, ač měl být olej vyměněn už před 1000 km, a nechal se ukecat, že je to dobré auto. Uvažoval jsem zda na to poštvat mechanika, jenže tu byl ten problém s otevírací dobou a navíc mě ten garážník pomocí řady nepřímých důkazů přesvědčil, že by to nemuselo být nutné. Tak jsem to koupil rovnou.
Takže teď jsem hrdým vlastníkem Toyoty Corony z 1993, barvy lehce zlaté, ale spíš do bíla či stříbrna. Najeto má 218 000 a dostal jsem ji s prázdnou nádrží za 3400. Mělo to být o 50 dražší, ale to mi slevil, protože jsem měl řeči na ten olej. Je to kombík a vypadá docela dobře. Tiché je to, až překvapivě. Akorát dveře od kufru nedrží otevřené a nemá to hágusy, akorát kouli. Kufr je plný psích chlupů a vejde se do něj po složení sedaček kolo, čehož jsem hned využil. Kdo to dočetl až sem, dostane bojový úkol – zjistit, jak se vyměňuje olej a olejový filtr svépomocí.
Zvažoval jsem, zda se ještě nevydat pro tu žehličku, když už jsem tak daleko, ale nakonec jsem nápad zavrhl. Byl jsem smluven s Andym – to je ten co mě vzal z Tongarira, když jsem stopoval – že půjdeme na moře na kajaky. I tak jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním. Ale jak se ukázalo, bylo to úplně jedno. Dneska se kajaky nepůjčovaly. Prý na to není počasí. Bylo totiž krásně a prakticky bezvětří. Mladík co ty lodě půjčoval nám ukázal kamsi do dálky, že se tam prý čas od času na vlnách objeví bílá čepice, a to se prý na lodičky nesmí. Vzhledem k tomu, jak tu fouká, bych tedy předpokládal, že se na lodičky nesmí nikdy – dneska byl vskutku roztomilý den a nefoukalo na místní poměry skoro vůbec.
Tak jsme se s Andym a jeho exspolubydlou akorát prošli po nábřeží, shlédli trh s rukodělnou výrobou – divné věci – a hasičský den. Ukazovali jak se rozřezává auto – praktická ukázka – byl jsem rád, že jsem zaparkoval doma a ne tady u nich. A také co se stane když se nechá olej na plotně. Měli na to přívěs s plechovými stěnami a v něm kuchyni. Na sporák dali hrnec s palcem oleje a zatopili. Po chvíli se oheň vznítil a zakuklený hasič předváděl, jak to uhasit pokličkou, prkénkem a pečícím plechem. To poslední mu nějak nevyšlo. Pak předváděl jak to neuhasit vodou. Ač byl zakuklen, netroufl si na to jen tak. Měl hrnek vody na třímetrové tyči a dával si moc dobrý pozor, aby stál co nejdál. Když do oleje nalil hrnek vody, staly se dvě věci. Ta druhá byla ta, že oheň zhasl. Ta první, která jí předcházela, byla ta, že ohně najednou bylo asi tak desetkrát tolik a zamířil ne nepodoben atomovému hřibu ke stropu a podél stropu ven z přívěsu. Hasič to okomentoval tak, že kdybychom u toho stáli, tak už nestojíme. Nemohu říci že mu nevěřím. A tím v podstatě skončil den.
středa 7. dubna 2010
Velká Procházka kolem Tongarira
O Velikonocích tu máme čtyři dny volna, tak jsem se rozhodl vyrazit někam dále od Wellingtonu, někam do národních parků. Nejvíc se mi líbilo Tongariro - sopky a jezera - tak jsem se rozhodl pro něj. Vede tam jeden z nejvýznačnějších treků co tu mají - trek třídy Velká Procházka (Great Walk). Na severním ostrově jsou jen dva takové. Mělo to být na čtyři dny, což mi přišlo akorát.
Plán byl vyrazit ve čtvrtek večer, hned po práci, a zkusit se tam dostat stopem. Během dne se mi ale ozval chlapík, od kterého jsem si koupil dvě křesla, že si je musím odvézt hned, poněvadž odjíždí do ciziny. Tak jsem se dohodl s Rayem, kolegou, že se tam se mnou staví. Má pěkné auto. Bohužel s malým kufrem. Jak tam ty křesla dostat jsme prostě nevymysleli. Nakonec mi pomohl prodejce, strčili jsme to k němu a odvezli. Dal jsem mu 10 dolarů, aby měl radost. Problém ale byl, že všechny věci jsem měl v batohu a ten byl v práci. Musel bych to všechno tahat domů a ráno zase zpátky, stop byl na druhé straně města než bydlím. Tak jsem se na to vykašlal a šel spát do kanceláře. Po 11 tam je klid, to odejdou uklízeči.
Ráno jsem se nadlábl dortem, který tam zbyl od předchozího dne, a vyrazil městem k severu. Nejezdilo tam vůbec nic. I seznal jsem, že na staré silnici mi pšenka nepokvete, a vydal se k dálnici. To také nebylo terno, místy je zahloubená, jinde zase vystouplá, na stopa příliš vhodná není. Prostě beznadějná situace, což ovšem v případě stopa nemusí být tak hrozné - řidiči jsou plni soucitu a mají větší tendenci stavět. Inu, vylezl jsem na tu dálnici a zjistil, že auta jezdí na druhou stranu. Nějak si ne a ne zvyknout. Tak jsem ji přeběhl a vydal se hledat místo na stání. Než se mi to povedlo, zastavilo mi auto - rodina se třemi dětmi - a že prý na dálnici se stopovat nesmí, tak mě někam svezou. Svezli mě k Tongariru, kde jsme se ocitli asi za 6 hodin, kolem 2 odpoledne. S dětmi se necestuje rychle. Na posledních 15 kilometrů k nástupu - respektive pro většinu lidí sestupu - mě svezl mikrobus jedoucí tam pro turisty.
S tím parkem se to má tak: je tam jedna cesta kolem menší, ale zato dokonale tvarované sopky, a to je ta Velká Procházka. Pak tam je cesta kolem větší, ale rozeklanější sopky, ta se jmenuje nápaditě Kolem hory, tam ale nikdo nechodí. A pak tu je Alpský Tongarirský přechod, což je pochod na den podél jednoho svahu hory, tam kde je to nejzajímavější. V podstatě to je shodné s jedním z denních pochodů té Procházky. A tam chodí davy. Ale jelikož to není dokola, musí se vždycky nechat nějak odvézt zase na začátek, a na tom nehorázně bohatnou místní dopravci.
Já tedy začínal tam, kde většina lidí končila, což nebylo zcela ideální místo, neb jsem musel navíc oproti normální cestě nastupovat hodinu a půl do kopce a totéž na konci zase sestoupit (normální cesta šla ze začátku nahoru a shora dolu na začátek, zatímco já šel nahoru, pak dolu na normální začátek, pak nahoru a dolu na svůj začátek - chápou všichni, ne?). Nejdříve se kolem mě hodinu a půl přeléval téměř souvislý dav - připadal jsem si jako na Václaváku. Pak lidi došli a nebyla tam skoro ani noha. Abych to zkrátil - první den jsem se dostal zhruba do půlky jednoho z denních pochodů, toho, kterého jsem si vybral jako svůj první úsek.
Ustlal jsem si na nádherně měkkém sopečném popelu. To bylo ale jediné pozitivum té noci. Byla pekelná zima - mrzlo. Na to jsem se svým hvězdářským spacákem nebyl zcela připraven. A už vůbec ne na to, že hned po setmění se skokem děsně ochladí - a s tím přijde rosa ve kvantitě nevídané. Takže můj spacáček byl durch. Trochu pomohlo, když jsem si vlezl v půlce noci do batohu, ale veselo mi nebylo ani pak.
Ráno byla mlha a zima. I vyrazil jsem dál. Časem se to vybralo. Spoustu krásných fotek jsem tam zkoušel udělat (samozřejmě jsem je zkazil, jako obvykle, ale jedna dvě dobré se snad najdou). Prošel jsem pouští z písku a popela, kde skoro nic nerostlo, a dostal se na konec prvního dne. Pokračoval jsem dál údolím mezi oběma sopkami, kde už nebyla poušť, nýbrž poměrně bujná vegetace, a dostal se na oficiální start, do vsi sestávající z turistických ubytoven a hotelů. Zeptal jsem se tam nějakého kluka, kde se tam dá najíst za slušné peníze, a on na to ať mu to řeknu až to zjistím, že to právě taky hledá. Tak jsem hledali spolu. Měl v autě spolucestovatele, Čecha. Vlezli jsme spolu do hospody, která vy padala nejlevnější, a zatímco se sprchovali, já si objednal jídlo. Když přišli, ohrnuli nos, že jsou prý malé porce a půjdou do jiné. Ale dali si pivo a počkali než dojím, tak jsme pokecali.
Nechtělo se mi spát na parkovišti, tak jsem vyrazil kousek dál po cestě. Na pěkném místě jsem odbočil do buše (tak tady říkají lesu, křoví a vůbec) a začal hledat fleka na spaní. Našel jsem ho, pěkně pod stromem, aby nebyla rosa, na měkké zemi. Uvelebil jsem se tam a chvíli si četl. Nade mnou poletoval vrtulník, měl jsem strach jestli po mě nejdou. Nesmí se tu totiž bivakovat blíž jak 500 metrů od Velké Procházky, a to já nebyl. Pak se najednou nocí ozvaly hlasy a dva lidi s baterkami si to rázovali přímo ke mě. Nejprve jsem se přikrčil, doufaje, že mě v noci neuvidí. Když byly tři metry ode mě, bylo mi jasné že jdou najisto. Už jsem se začal zvedat, aby to nebylo trapné že se před nimi schovávám do poslední chvíle, i když už dávno není šance. A najednou zahnuli a odešli. Cesta se totiž o kus dál stáčela a já ležel tři metry od ní. Tak jsem se posunul o dva metry stranou, abych alespoň nebyl vidět přímo, ale jak jsem zjistil ráno, stejně by mi to nepomohlo. Spalo se mi ale dobře
Vyrazil jsme podél dalšího denního pochodu, k začátku Alpského Tongarirského přechodu. Mělo to mít tři hodiny (normální denní tůry jsou psané zhruba na 5, ale to znamená 5 hodin ostré chůze bez zastávek a focení). Měl jsme to ušlé za dvě. Tak jsem pokračoval dál, dalším denním pochodem, tam jak to mělo být nejhezčí. Počasí ale bylo nejhorší - mlha a občas mrholilo. Pochodoval jsem v zástupu přes lávové jazyky vzhůru. Láva vůbec není hladká, jak by se mohlo zdát - spíš to vypadá jako hromada suti a balvanů. Když po čase, po pár set letech, suť opadá, zbude masív s přivařenými balvany, které opadat nemohly, takže zase není hladký. To jen taková odbočka. Vylezl jsem tedy na kopec, prošel pár krátery, stavil se na vedlejším kopci - hodinová zacházka která za to rozhodně stála - a kochal se, jelikož se mlha zvedla a byly už jen mraky. Nechal jsem si ujít tříhodinovou zacházku na tu pěknou sopku, byla totiž proklatě příkrá, v mraku, a navíc fičelo. Do teď mi vrtá hlavou zda to nebyla chyba - přinejmenším ten mrak by se roztrhal než bych tam vylezl, což se dalo čekat. No, a ve tři odpoledne jsem stál na místě, kde už jsem byl předevčírem večer. Co dál? Dolů se mi ještě nechtělo, tak jsem načal druhý okruh. Do večera jsem ušel další denní pochod (fixloval jsem, normálně se má sejít o kus níž na chatu a zase druhý den vylézt nahoru, což trvá další 3 hodiny, a tomu já se vyhnul) a ustlal si kousek za odbočkou do toho údolí mezi horami, o kterém jsme psal. Vyrazil jsem po stezce Kolem hory, již jsem zmiňoval. Neměl jsem ale v úmyslu ujít ji celou (5 dní), jen jsem chtěl něco na práci na pondělní ráno.
Ráno jsem dvě hodiny pochodoval další pouštní krajinou vpřed, než jsem se dostal na odbočku na hlavní silnici - prašná cesta jen pro čtyřkolky - a další dvě hodiny šlapal po ní. Tam jsem 3/4 hodiny stál a pak mě nabral Andy, Angličan bydlící ve stejné čtvrti jako já. Cestou nás zdržela zácpa, tak jsme jeli 5 hodin.
fotky jsou na http://picasaweb.google.cz/lukas.pelant/Tongariro#
Večer jsem vzal kolo a jel si pro židle (nikoliv křesla, ty už jsem měl doma) - ten, kdo mi je prodal, už byl dost nervózní že jsem si je ještě nevyzvedl (dva týdny čekání se mu zdály moc). Za hodinu jsem byl tam, židle uvázal na batoh a vyrazil k domovu. Ve třetině cesty jsem si uvědomil, že nemám helmu. No, za blbost se platí, odhodil jsem židle do křoví a vydal se zpátky. Tam helma taky nebyla. Uvědomil jsem si, že jsem ji asi zapomněl v práci, kde jsem se předtím stavoval. Dobří lidé, exmajitelé židlí, mě ale odmítli pustit bez helmy na silnici (tady se to nesmí) a vnutili mi škopek, který byl krapet malý, ale lepší než nic. Tak jsem zase dojel k židlím, naložil si je a pokračoval k domovu. To by člověk nevěřil, jak jsou takové dvě masívní dřevěné židle těžké. Vůbec to není sranda. Nebo naopak, je to sranda až moc velká, záleží na úhlu pohledu. Hlavně že je ale mám už doma. Teď ještě ten stůl.
Plán byl vyrazit ve čtvrtek večer, hned po práci, a zkusit se tam dostat stopem. Během dne se mi ale ozval chlapík, od kterého jsem si koupil dvě křesla, že si je musím odvézt hned, poněvadž odjíždí do ciziny. Tak jsem se dohodl s Rayem, kolegou, že se tam se mnou staví. Má pěkné auto. Bohužel s malým kufrem. Jak tam ty křesla dostat jsme prostě nevymysleli. Nakonec mi pomohl prodejce, strčili jsme to k němu a odvezli. Dal jsem mu 10 dolarů, aby měl radost. Problém ale byl, že všechny věci jsem měl v batohu a ten byl v práci. Musel bych to všechno tahat domů a ráno zase zpátky, stop byl na druhé straně města než bydlím. Tak jsem se na to vykašlal a šel spát do kanceláře. Po 11 tam je klid, to odejdou uklízeči.
Ráno jsem se nadlábl dortem, který tam zbyl od předchozího dne, a vyrazil městem k severu. Nejezdilo tam vůbec nic. I seznal jsem, že na staré silnici mi pšenka nepokvete, a vydal se k dálnici. To také nebylo terno, místy je zahloubená, jinde zase vystouplá, na stopa příliš vhodná není. Prostě beznadějná situace, což ovšem v případě stopa nemusí být tak hrozné - řidiči jsou plni soucitu a mají větší tendenci stavět. Inu, vylezl jsem na tu dálnici a zjistil, že auta jezdí na druhou stranu. Nějak si ne a ne zvyknout. Tak jsem ji přeběhl a vydal se hledat místo na stání. Než se mi to povedlo, zastavilo mi auto - rodina se třemi dětmi - a že prý na dálnici se stopovat nesmí, tak mě někam svezou. Svezli mě k Tongariru, kde jsme se ocitli asi za 6 hodin, kolem 2 odpoledne. S dětmi se necestuje rychle. Na posledních 15 kilometrů k nástupu - respektive pro většinu lidí sestupu - mě svezl mikrobus jedoucí tam pro turisty.
S tím parkem se to má tak: je tam jedna cesta kolem menší, ale zato dokonale tvarované sopky, a to je ta Velká Procházka. Pak tam je cesta kolem větší, ale rozeklanější sopky, ta se jmenuje nápaditě Kolem hory, tam ale nikdo nechodí. A pak tu je Alpský Tongarirský přechod, což je pochod na den podél jednoho svahu hory, tam kde je to nejzajímavější. V podstatě to je shodné s jedním z denních pochodů té Procházky. A tam chodí davy. Ale jelikož to není dokola, musí se vždycky nechat nějak odvézt zase na začátek, a na tom nehorázně bohatnou místní dopravci.
Já tedy začínal tam, kde většina lidí končila, což nebylo zcela ideální místo, neb jsem musel navíc oproti normální cestě nastupovat hodinu a půl do kopce a totéž na konci zase sestoupit (normální cesta šla ze začátku nahoru a shora dolu na začátek, zatímco já šel nahoru, pak dolu na normální začátek, pak nahoru a dolu na svůj začátek - chápou všichni, ne?). Nejdříve se kolem mě hodinu a půl přeléval téměř souvislý dav - připadal jsem si jako na Václaváku. Pak lidi došli a nebyla tam skoro ani noha. Abych to zkrátil - první den jsem se dostal zhruba do půlky jednoho z denních pochodů, toho, kterého jsem si vybral jako svůj první úsek.
Ustlal jsem si na nádherně měkkém sopečném popelu. To bylo ale jediné pozitivum té noci. Byla pekelná zima - mrzlo. Na to jsem se svým hvězdářským spacákem nebyl zcela připraven. A už vůbec ne na to, že hned po setmění se skokem děsně ochladí - a s tím přijde rosa ve kvantitě nevídané. Takže můj spacáček byl durch. Trochu pomohlo, když jsem si vlezl v půlce noci do batohu, ale veselo mi nebylo ani pak.
Ráno byla mlha a zima. I vyrazil jsem dál. Časem se to vybralo. Spoustu krásných fotek jsem tam zkoušel udělat (samozřejmě jsem je zkazil, jako obvykle, ale jedna dvě dobré se snad najdou). Prošel jsem pouští z písku a popela, kde skoro nic nerostlo, a dostal se na konec prvního dne. Pokračoval jsem dál údolím mezi oběma sopkami, kde už nebyla poušť, nýbrž poměrně bujná vegetace, a dostal se na oficiální start, do vsi sestávající z turistických ubytoven a hotelů. Zeptal jsem se tam nějakého kluka, kde se tam dá najíst za slušné peníze, a on na to ať mu to řeknu až to zjistím, že to právě taky hledá. Tak jsem hledali spolu. Měl v autě spolucestovatele, Čecha. Vlezli jsme spolu do hospody, která vy padala nejlevnější, a zatímco se sprchovali, já si objednal jídlo. Když přišli, ohrnuli nos, že jsou prý malé porce a půjdou do jiné. Ale dali si pivo a počkali než dojím, tak jsme pokecali.
Nechtělo se mi spát na parkovišti, tak jsem vyrazil kousek dál po cestě. Na pěkném místě jsem odbočil do buše (tak tady říkají lesu, křoví a vůbec) a začal hledat fleka na spaní. Našel jsem ho, pěkně pod stromem, aby nebyla rosa, na měkké zemi. Uvelebil jsem se tam a chvíli si četl. Nade mnou poletoval vrtulník, měl jsem strach jestli po mě nejdou. Nesmí se tu totiž bivakovat blíž jak 500 metrů od Velké Procházky, a to já nebyl. Pak se najednou nocí ozvaly hlasy a dva lidi s baterkami si to rázovali přímo ke mě. Nejprve jsem se přikrčil, doufaje, že mě v noci neuvidí. Když byly tři metry ode mě, bylo mi jasné že jdou najisto. Už jsem se začal zvedat, aby to nebylo trapné že se před nimi schovávám do poslední chvíle, i když už dávno není šance. A najednou zahnuli a odešli. Cesta se totiž o kus dál stáčela a já ležel tři metry od ní. Tak jsem se posunul o dva metry stranou, abych alespoň nebyl vidět přímo, ale jak jsem zjistil ráno, stejně by mi to nepomohlo. Spalo se mi ale dobře
Vyrazil jsme podél dalšího denního pochodu, k začátku Alpského Tongarirského přechodu. Mělo to mít tři hodiny (normální denní tůry jsou psané zhruba na 5, ale to znamená 5 hodin ostré chůze bez zastávek a focení). Měl jsme to ušlé za dvě. Tak jsem pokračoval dál, dalším denním pochodem, tam jak to mělo být nejhezčí. Počasí ale bylo nejhorší - mlha a občas mrholilo. Pochodoval jsem v zástupu přes lávové jazyky vzhůru. Láva vůbec není hladká, jak by se mohlo zdát - spíš to vypadá jako hromada suti a balvanů. Když po čase, po pár set letech, suť opadá, zbude masív s přivařenými balvany, které opadat nemohly, takže zase není hladký. To jen taková odbočka. Vylezl jsem tedy na kopec, prošel pár krátery, stavil se na vedlejším kopci - hodinová zacházka která za to rozhodně stála - a kochal se, jelikož se mlha zvedla a byly už jen mraky. Nechal jsem si ujít tříhodinovou zacházku na tu pěknou sopku, byla totiž proklatě příkrá, v mraku, a navíc fičelo. Do teď mi vrtá hlavou zda to nebyla chyba - přinejmenším ten mrak by se roztrhal než bych tam vylezl, což se dalo čekat. No, a ve tři odpoledne jsem stál na místě, kde už jsem byl předevčírem večer. Co dál? Dolů se mi ještě nechtělo, tak jsem načal druhý okruh. Do večera jsem ušel další denní pochod (fixloval jsem, normálně se má sejít o kus níž na chatu a zase druhý den vylézt nahoru, což trvá další 3 hodiny, a tomu já se vyhnul) a ustlal si kousek za odbočkou do toho údolí mezi horami, o kterém jsme psal. Vyrazil jsem po stezce Kolem hory, již jsem zmiňoval. Neměl jsem ale v úmyslu ujít ji celou (5 dní), jen jsem chtěl něco na práci na pondělní ráno.
Ráno jsem dvě hodiny pochodoval další pouštní krajinou vpřed, než jsem se dostal na odbočku na hlavní silnici - prašná cesta jen pro čtyřkolky - a další dvě hodiny šlapal po ní. Tam jsem 3/4 hodiny stál a pak mě nabral Andy, Angličan bydlící ve stejné čtvrti jako já. Cestou nás zdržela zácpa, tak jsme jeli 5 hodin.
fotky jsou na http://picasaweb.google.cz/lukas.pelant/Tongariro#
Večer jsem vzal kolo a jel si pro židle (nikoliv křesla, ty už jsem měl doma) - ten, kdo mi je prodal, už byl dost nervózní že jsem si je ještě nevyzvedl (dva týdny čekání se mu zdály moc). Za hodinu jsem byl tam, židle uvázal na batoh a vyrazil k domovu. Ve třetině cesty jsem si uvědomil, že nemám helmu. No, za blbost se platí, odhodil jsem židle do křoví a vydal se zpátky. Tam helma taky nebyla. Uvědomil jsem si, že jsem ji asi zapomněl v práci, kde jsem se předtím stavoval. Dobří lidé, exmajitelé židlí, mě ale odmítli pustit bez helmy na silnici (tady se to nesmí) a vnutili mi škopek, který byl krapet malý, ale lepší než nic. Tak jsem zase dojel k židlím, naložil si je a pokračoval k domovu. To by člověk nevěřil, jak jsou takové dvě masívní dřevěné židle těžké. Vůbec to není sranda. Nebo naopak, je to sranda až moc velká, záleží na úhlu pohledu. Hlavně že je ale mám už doma. Teď ještě ten stůl.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)