Velká Procházka kolem Tongarira

O Velikonocích tu máme čtyři dny volna, tak jsem se rozhodl vyrazit někam dále od Wellingtonu, někam do národních parků. Nejvíc se mi líbilo Tongariro - sopky a jezera - tak jsem se rozhodl pro něj. Vede tam jeden z nejvýznačnějších treků co tu mají - trek třídy Velká Procházka (Great Walk). Na severním ostrově jsou jen dva takové. Mělo to být na čtyři dny, což mi přišlo akorát.

Plán byl vyrazit ve čtvrtek večer, hned po práci, a zkusit se tam dostat stopem. Během dne se mi ale ozval chlapík, od kterého jsem si koupil dvě křesla, že si je musím odvézt hned, poněvadž odjíždí do ciziny. Tak jsem se dohodl s Rayem, kolegou, že se tam se mnou staví. Má pěkné auto. Bohužel s malým kufrem. Jak tam ty křesla dostat jsme prostě nevymysleli. Nakonec mi pomohl prodejce, strčili jsme to k němu a odvezli. Dal jsem mu 10 dolarů, aby měl radost. Problém ale byl, že všechny věci jsem měl v batohu a ten byl v práci. Musel bych to všechno tahat domů a ráno zase zpátky, stop byl na druhé straně města než bydlím. Tak jsem se na to vykašlal a šel spát do kanceláře. Po 11 tam je klid, to odejdou uklízeči.

Ráno jsem se nadlábl dortem, který tam zbyl od předchozího dne, a vyrazil městem k severu. Nejezdilo tam vůbec nic. I seznal jsem, že na staré silnici mi pšenka nepokvete, a vydal se k dálnici. To také nebylo terno, místy je zahloubená, jinde zase vystouplá, na stopa příliš vhodná není. Prostě beznadějná situace, což ovšem v případě stopa nemusí být tak hrozné - řidiči jsou plni soucitu a mají větší tendenci stavět. Inu, vylezl jsem na tu dálnici a zjistil, že auta jezdí na druhou stranu. Nějak si ne a ne zvyknout. Tak jsem ji přeběhl a vydal se hledat místo na stání. Než se mi to povedlo, zastavilo mi auto - rodina se třemi dětmi - a že prý na dálnici se stopovat nesmí, tak mě někam svezou. Svezli mě k Tongariru, kde jsme se ocitli asi za 6 hodin, kolem 2 odpoledne. S dětmi se necestuje rychle. Na posledních 15 kilometrů k nástupu - respektive pro většinu lidí sestupu - mě svezl mikrobus jedoucí tam pro turisty.

S tím parkem se to má tak: je tam jedna cesta kolem menší, ale zato dokonale tvarované sopky, a to je ta Velká Procházka. Pak tam je cesta kolem větší, ale rozeklanější sopky, ta se jmenuje nápaditě Kolem hory, tam ale nikdo nechodí. A pak tu je Alpský Tongarirský přechod, což je pochod na den podél jednoho svahu hory, tam kde je to nejzajímavější. V podstatě to je shodné s jedním z denních pochodů té Procházky. A tam chodí davy. Ale jelikož to není dokola, musí se vždycky nechat nějak odvézt zase na začátek, a na tom nehorázně bohatnou místní dopravci.

Já tedy začínal tam, kde většina lidí končila, což nebylo zcela ideální místo, neb jsem musel navíc oproti normální cestě nastupovat hodinu a půl do kopce a totéž na konci zase sestoupit (normální cesta šla ze začátku nahoru a shora dolu na začátek, zatímco já šel nahoru, pak dolu na normální začátek, pak nahoru a dolu na svůj začátek - chápou všichni, ne?). Nejdříve se kolem mě hodinu a půl přeléval téměř souvislý dav - připadal jsem si jako na Václaváku. Pak lidi došli a nebyla tam skoro ani noha. Abych to zkrátil - první den jsem se dostal zhruba do půlky jednoho z denních pochodů, toho, kterého jsem si vybral jako svůj první úsek.

Ustlal jsem si na nádherně měkkém sopečném popelu. To bylo ale jediné pozitivum té noci. Byla pekelná zima - mrzlo. Na to jsem se svým hvězdářským spacákem nebyl zcela připraven. A už vůbec ne na to, že hned po setmění se skokem děsně ochladí - a s tím přijde rosa ve kvantitě nevídané. Takže můj spacáček byl durch. Trochu pomohlo, když jsem si vlezl v půlce noci do batohu, ale veselo mi nebylo ani pak.

Ráno byla mlha a zima. I vyrazil jsem dál. Časem se to vybralo. Spoustu krásných fotek jsem tam zkoušel udělat (samozřejmě jsem je zkazil, jako obvykle, ale jedna dvě dobré se snad najdou). Prošel jsem pouští z písku a popela, kde skoro nic nerostlo, a dostal se na konec prvního dne. Pokračoval jsem dál údolím mezi oběma sopkami, kde už nebyla poušť, nýbrž poměrně bujná vegetace, a dostal se na oficiální start, do vsi sestávající z turistických ubytoven a hotelů. Zeptal jsem se tam nějakého kluka, kde se tam dá najíst za slušné peníze, a on na to ať mu to řeknu až to zjistím, že to právě taky hledá. Tak jsem hledali spolu. Měl v autě spolucestovatele, Čecha. Vlezli jsme spolu do hospody, která vy padala nejlevnější, a zatímco se sprchovali, já si objednal jídlo. Když přišli, ohrnuli nos, že jsou prý malé porce a půjdou do jiné. Ale dali si pivo a počkali než dojím, tak jsme pokecali.

Nechtělo se mi spát na parkovišti, tak jsem vyrazil kousek dál po cestě. Na pěkném místě jsem odbočil do buše (tak tady říkají lesu, křoví a vůbec) a začal hledat fleka na spaní. Našel jsem ho, pěkně pod stromem, aby nebyla rosa, na měkké zemi. Uvelebil jsem se tam a chvíli si četl. Nade mnou poletoval vrtulník, měl jsem strach jestli po mě nejdou. Nesmí se tu totiž bivakovat blíž jak 500 metrů od Velké Procházky, a to já nebyl. Pak se najednou nocí ozvaly hlasy a dva lidi s baterkami si to rázovali přímo ke mě. Nejprve jsem se přikrčil, doufaje, že mě v noci neuvidí. Když byly tři metry ode mě, bylo mi jasné že jdou najisto. Už jsem se začal zvedat, aby to nebylo trapné že se před nimi schovávám do poslední chvíle, i když už dávno není šance. A najednou zahnuli a odešli. Cesta se totiž o kus dál stáčela a já ležel tři metry od ní. Tak jsem se posunul o dva metry stranou, abych alespoň nebyl vidět přímo, ale jak jsem zjistil ráno, stejně by mi to nepomohlo. Spalo se mi ale dobře

Vyrazil jsme podél dalšího denního pochodu, k začátku Alpského Tongarirského přechodu. Mělo to mít tři hodiny (normální denní tůry jsou psané zhruba na 5, ale to znamená 5 hodin ostré chůze bez zastávek a focení). Měl jsme to ušlé za dvě. Tak jsem pokračoval dál, dalším denním pochodem, tam jak to mělo být nejhezčí. Počasí ale bylo nejhorší - mlha a občas mrholilo. Pochodoval jsem v zástupu přes lávové jazyky vzhůru. Láva vůbec není hladká, jak by se mohlo zdát - spíš to vypadá jako hromada suti a balvanů. Když po čase, po pár set letech,  suť opadá, zbude masív s přivařenými balvany, které opadat nemohly, takže zase není hladký. To jen taková odbočka. Vylezl jsem tedy na kopec, prošel pár krátery, stavil se na vedlejším kopci - hodinová zacházka která za to rozhodně stála - a kochal se, jelikož se mlha zvedla a byly už jen mraky. Nechal jsem si ujít tříhodinovou zacházku na tu pěknou sopku, byla totiž proklatě příkrá, v mraku, a navíc fičelo. Do teď mi vrtá hlavou zda to nebyla chyba - přinejmenším ten mrak by se roztrhal než bych tam vylezl, což se dalo čekat. No, a ve tři odpoledne jsem stál na místě, kde už jsem byl předevčírem večer. Co dál? Dolů se mi ještě nechtělo, tak jsem načal druhý okruh. Do večera jsem ušel další denní pochod (fixloval jsem, normálně se má sejít o kus níž na chatu a zase druhý den vylézt nahoru, což trvá další 3 hodiny, a tomu já se vyhnul) a ustlal si kousek za odbočkou do toho údolí mezi horami, o kterém jsme psal. Vyrazil jsem po stezce Kolem hory, již jsem zmiňoval. Neměl jsem ale v úmyslu ujít ji celou (5 dní), jen jsem chtěl něco na práci na pondělní ráno.

Ráno jsem dvě hodiny pochodoval další pouštní krajinou vpřed, než jsem se dostal na odbočku na hlavní silnici - prašná cesta jen pro čtyřkolky - a další dvě hodiny šlapal po ní. Tam jsem 3/4 hodiny stál a pak mě nabral Andy, Angličan bydlící ve stejné čtvrti jako já. Cestou nás zdržela zácpa, tak jsme jeli 5 hodin.

fotky jsou na http://picasaweb.google.cz/lukas.pelant/Tongariro#

Večer jsem vzal kolo a jel si pro židle (nikoliv křesla, ty už jsem měl doma) - ten, kdo mi je prodal, už byl dost nervózní že jsem si je ještě nevyzvedl (dva týdny čekání se mu zdály moc). Za hodinu jsem byl tam, židle uvázal na batoh a vyrazil k domovu. Ve třetině cesty jsem si uvědomil, že nemám helmu. No, za blbost se platí, odhodil jsem židle do křoví a vydal se zpátky. Tam helma taky nebyla. Uvědomil jsem si, že jsem ji asi zapomněl v práci, kde jsem se předtím stavoval. Dobří lidé, exmajitelé židlí, mě ale odmítli pustit bez helmy na silnici (tady se to nesmí) a vnutili mi škopek, který byl krapet malý, ale lepší než nic. Tak jsem zase dojel k židlím, naložil si je a pokračoval k domovu. To by člověk nevěřil, jak jsou takové dvě masívní dřevěné židle těžké. Vůbec to není sranda. Nebo naopak, je to sranda až moc velká, záleží na úhlu pohledu. Hlavně že je ale mám už doma. Teď ještě ten stůl.