Výlet co se trochu protáhl

Minulý pátek jsem se po práci vypravil na letiště a odcestoval do Napieru, což je uprostřed severního ostrova. Smyslem výletu bylo užít si ještě trochu více práce, než začne víkend. Jel jsem dohlédnout na inventuru. V Čechách jsem o tom vždy slýchal jen to nejzajímavější, až jsem se skoro i těšil. Nebylo to zas tak zlé, i když uznávám, že spánek má také něco do sebe.

Ráno mě tahali z postele telefonátem z recepce, že jsem se prý měl vystěhovat do 10 a teď už je půl dvanácté. Hrůza, člověka ani vyspat nenechají. Tak jsem se procházel po městě, celé centrum je postavené ve stylu Art Deco, o čemž jsem sice v životě neslyšel, ale prý je to známé. Něco mezi secesí, hotelem Internacional (nyní Holiday Inn) v Dejvicích a Boleslavskou spořitelnou. Prostě prvorepubliková architektura. Na Zélandu se sotva najde něco historičtějšího. A vážně to vypadalo dobře.

Ve čtyři mi letělo letadlo zpátky. Obě cesty byly s malým vrtulovým, Q900, nemýlím-li se, a byl to docela randál. Navíc před Wellingtonem jsme na chvilku vletěli do turbulencí - a to se začaly dít věci. konečně jsem pochopil, na co si Tomáš stěžoval když lítal do Slovinska a proč se mu tak nechtělo letět když to foukalo.

V neděli jsem vyrazil na výlet do kopců na druhé straně zálivu. Vzduchem je to sice kousek, ale po zemi přes 50km. Dojel jsem až na konec, k pobřeží, a plánoval jít do vnitrozemí, pak zpátky k pobřeží o kus dál a pak podél břehu k autu. Vyrazil jsem v 10, na místě byl v 11, před sebou pěkný devítihodinový výlet s volitelnou odbočkou na nejvyšší horu těchto kopců. Tu jsem si nakonec musel odpustit, abych se na pobřeží dostal do 6, za světla. To se povedlo - došel jsem ke břehu, setmělo se a začalo pršet. Řekl jsem si, že poslední dvě hodiny budou asi zábavné. Vědět ale JAK zábavné, smál bych se až bych se za břicho popadal. Rozdíl mezi pobřežní polňačkou a asfaltkou je totiž ten, že zatímco asfaltka se v noci leskne a jde odlišit od okolí i po hmatu, polňačka tohoto typu ne. Místy ji představují sotva znatelné koleje v rovině s okolním terénem. Bez světla tedy není možné po ní jít a nesejít. Já světlo naštěstí měl - dva mobily - ale oni si moc nerozumí s deštěm, navíc jednomu z nich jsem moc nevěřil, má trochu nespolehlivou baterku. Takže když mi ten druhý najednou zablikal a zhasl, docela mi zatrnulo. Naštěstí fungoval ten méně spolehlivý dobře. Jinak bych měl do rána o zábavu postaráno. Nakonec jsem zabloudil jen jednou a dvakrát si nebyl jist kudy cesta pokračuje. Navíc mi pomohl déšť - jinak sotva znatelné koleje se většinu cesty leskly. Ale skoro si říkám, jestli nepřišel čas s takovýmito legracemi přestat.