Včera jsem záviděl Rudovi

Včera jsme se vydali po práci do sauny. Ach to zklamání. Je umístěná v místním plaveckém bazénu. Jen jedna věc je na ní fajn - cena. Jako chudí přistěhovalci jsme dostali 50% slevu, takže to bylo vážně za babku. (Jsou to docela filutové, ti místňáci. Na slevu je potřeba speciální kartička a nikde tu moc nevykřikují, že se dá získat. Docela by mě zajímalo, kolik chudých přistěhovalců zjistilo, že na něco takového má vůbec nárok.) A pak to byla rána za ranou. V šatnách nemají skříňky. Lidi tam věší věci na háčky a co nepověsí, vezmou si s sebou do bazénu. Do bazénu se chodí kolem recepce, tedy půlka cesty je společná s těmi, co se ještě nepřezuli. ne že by to nebylo jedno, v botách se tu klidně leze až k bazénu. Vlastní sauna je strašně studená. Ledový bazének by tu člověk taky hledal marně - maximálně tak normální sprchu. (Nostalgicky jsem vzpomínal na Volary a bazének s plovoucími krami.) A místo na lehátkách se tu odpočívá na schodech a čučí na plavce a na lidi v posilovně - všechno je to tu v jedné hale. Oni pochopitelně čučí zpátky, ale to v podstatě ani nevadí, neb se tu do sauny chodí zásadně v plavkách. Z hygienických důvodů je přísně doporučeno sedět na ručníku. Dělal to tam celý jeden člověk. A když jsem vyšel ven, tak už nikdo. No, a když jsme toho měli dost a šli pryč, konečně jsem si užil trochu té zimy, o kterou mě připravila absence studeného bazénku. Někdo mi vyfounkul svetr, takže jsem šel domů v košili. (Stále tu máme ekvivalent ledna.) Inu, jsou chvíle, kdy bych Zéland za Finsko měnil hned.

Nuda, nuda, šeď, šeď

Tentokrát se vlastně nic zajímavého nestalo. V sobotu jsme museli odvézt auto na technickou. Musí se tu na ni chodit každý půlrok. Kolega mi poradil servis, se kterým byl spokojen, tak jsem dojel tam. Byla to dobrá volba. Mechanik nedělal problémy a navíc mi grátis mi seřídili světlo. Majitel je Bulhar, a když jsem mu řekl, že ho kolega tipoval na Rusáka, pěkně se štětil. Prý sem přijel, neb se mu začaly zajídat ty bandy mladíků s kalašnikovy, které se mu proháněly v Sofii pod okny.
Pak jsme se stavili v parku na Mt. Viktoria - příměstský kopeček porostlý lesem - a jeli zas domů, aby se Klára mohla trochu učit na pondělní písemku.

V neděli bylo krásně, tak jsem vyrazili na výlet do lesa Akatarawa. Asi 50 km na sever. Okruh správné velikosti byl mimo prošláplé trasy, což znamenalo, že tam nerostl původní les, ale celou dobu jsme šli skrz bory. Připadal jsem si jako někde na Kokořínsku - jediný rozdíl byl, že na Kokořínsku by bylo léto. Proč já sem vůbec jezdil.
Jelikož tam neměli značky, zabloudili jsme. Což mělo za následek akorát to, že jsme si výlet zkrátili a Klára se zase mohla učit. A navíc i to, že jsme museli brodit říčku. Tady vůbec mají dost zvláštní přístup k přechodům přes vodu. Zpravidla buď postaví visutý most, nebo nechají jen brod. Normální lávku jako by neznali.

Když už nemám o čem psát, tak se ještě jednou vrátím k possumům. Beztak se mě na ně pořád někdo ptá. Česky je to tuším vačice oposum. Jak jsem již psal, possum je takový kříženec kočky, myši a netopýra o velikosti větší miciny či drobného ratlíka. Žere to na co to přijde, a to je právě ten kámen úrazu. Občas to totiž prijde na kiwi ptáky, a to si místňáci berou dost osobně, páč se tak titulují sami (teda bez těch ptáků, akorát Kiwi). Takže abych to zrekapituloval - představ si roztomilou přemnoženou krysu velikosti vypaseného kocoura, která umí lézt na stromy a sloupy elektrického vedení - beton nebo dřevo, to je jedno - a jejíž oblíbenou zábavou po práci je slupnout nějakého toho místního holuba a vylézt si na elektrický sloup a zajiskřit si. Všichni je tu velmi okatě nenávidějí a je jim úplně jedno, že jsou pěkní. Jaký to rozdíl od Austrálie, tam je prý mají radši než klokany.

Zápisky z týdne

V úterý jsme byli s prací na bowlingu. Z celé firmy přišlo jen 29 lidí, s čímž organizátoři pravděpodobně nepočítali. Takže zas jedna z těch akcí, kde se jídlo dojíst prostě nedá. Těžko se mi pak šlo domů, přetěžko.

Včera nás Andy nalákal na Kawasakiho růži. Nebylo to zlé. Když jsme tomu nerozuměli česky, mohli jsme si přečíst o čem mluví v anglických titulcích. Akorát pro učení jazyka to moc užitečné nebylo - vždy když jsme slyšeli nějakou frázi která by nás zajímala anglicky a podívali se na titulky, akorát zrovna mizely.

Voda nahoře, voda dole

V sobotu pršelo. Pro změnu. Vstali jsme dvě hodiny po obědě a posnídali langoše. Večer jsme pak šli k Gisele a Davidovi na party. Začínala v 9. Příliš jsme se neopozdili a tak jsem byli první. Tento stav přetrval asi hodinu, načež dorazil Japonec - jediný z mnoha plánovaných účastníků, který předem řekl že přijde pozdě. Zbytek se skládal z Jihoameričanů, pro které party zpravidla začínají po půlnoci a tak se trousili od jedenácti, a Korejců, kteří se hodinu a půl snažili někde ve městě sehnat alkohol. Když se jim to konečně povedlo, stejně jim ho neprodali, protože jeden z nich neměl pas aby dokázal že mu již bylo 18 (před deseti lety. Měl jen kopii pasu).

V neděli se mělo vyčasit, což bylo dobře, neb jsme měli s Andym naplánované kajaky. Vyrazili jsme na ně jen co jsme vstali. Jinými slovy dali jsme si sraz u vody v poledne a neopozdili jsme se s Klárou ani o půl hodiny. Na rozdíl od minule foukal vítr od jihu a tak nebyly bílé čepičky vln vidět, neb začínaly až za zatáčkou. Díky čemuž byla půjčovna ochotna lodě vydávat. Z nějakého důvodu nám však odmítli půjčit plavidla na půl dne, jak jsme chtěli, ale jen na dvě hodiny. Brzy jsme jim za to byli neskonale vděčni. Velmi záhy jsme seznali, že fakt, že pádlování v ekvivalentu ledna není příliš rozšířený sport, má své důvody. Ale hlavním problémem bylo vlastní plavidlo. Půjčují tu dva druhy kajaků - mořské cestovní a pak takovou zvláštní odrůdu mořských, nazval bych je rekreačními. Je to dutý výlisek a sedí se na něm. Pokud nejsou vlny, v pohodě, ne? No, ne zcela. Tak například ty jednomístné - půjčil si ho Andy - mají vzadu plavební kanál ve stylu raftů, kudy se každou chvilku dostane nějaká vlnka k zadnici. Gratulovali jsme si, jakou jsme měli kliku že jsme si půjčili dvojmístný kajak bez této vychytávky. Než jsme si uvědomili že ten chlad na našich hýždích není způsoben jen vlhkým sedátkem, ale spíše faktem že to sedátko je děravé, aby měla kudy odtékat - a potenciálně tedy i přitékat - voda která nacáká do lodi. Jediný problém byl v tom, že milý dizajnér ty lodičky vymyslel se sedátky pod čarou ponoru. To, že kajakové pádlo také není tak úplně jako to pro kanoe - na rozdíl od kanoového se druhý list zvedá nad hlavu spolu s množstvím kapek, což v kombinaci s místním větrem nedělá úplně dobrotu - byl již zanedbatelný detail.
Jeli jsme podél břehu, až jsem se dostali do Evans Bay. Takový záliv ve směru větru. Takže tam foukalo. A to až do té míry, že se na vlnách začaly dělat bílé čepičky. Vlny byly vysoké - celých asi dvacet centimetrů. V takovém hrozném počasí vůbec kajaky nepůjčují - co kdyby někomu stříkly do lodi a namočily zadek, že? Což se nám také hned stalo. Někdo by si mohl myslet, že to tou dobou bylo už jedno. Nebylo. Voda má tendenci se zahřívat, když se nechá na pokoji, a po čase už tak nestudí - pokud se nepřilije čerstvá. Takže nepřízeň živlů a hlavně strach z toho, že obsluha půjčovny přijde na to, že drandíme mezi bílými čepičkami, doběhne těch pár kilometrů k nám a řádně nás seřve, nás přiměli k návratu podél pobřeží zpět.
Ty dvě hodiny pádlování Kláru dokonale zmohly, takže jsme skoro rovnou jeli domů a už nevytáhly paty z bytu po zbytek dne. No a mě ostatně taky trochu. Ale ještě jsme se stihli stavit na jedno. A Kláře při té příležitosti zachutnal cider - druh piva, který se dělá z jablek a chutná napůl jako mošt. Koupil jsem to v hospodě jen pro tu novotu, vůbec jsem se nenadál že se po tom tak vrhne. Prý je to lepší než jakýkoliv normální ležák, co tu čepují (což, na druhou stranu, není zas až takové umění - o jejich kvalitě napovídá fakt, že z nich máme vždycky průjem. Kláře prostě nejedou. Mě nevadí, ale já nikdy nebyl žádný znalec piv.)

Klimatické katastrofy

1) Podobně jako v Evropě, i sem přišla strašná sucha. Už několik dní nepršelo. Naštěstí se to má zítra spravit.

2) Konečně jsem na vlastní kůži poznal, že globální oteplování není výmysl. Během mé minulé zimy bylo nezřídka -20°C, tuhle zimu kroutíme hlavami když náhodou teplota klesne pod +10.

Dneska trochu popisně

V sobotu mělo pršet. Nepršelo. Ale jelikož jsme to nevěděli, tak jsme se pořádně vyspali. Odpoledne jsme vyrazili do buše (tak místňáci říkají původnímu lesu a zeleni), tak na hodinku. Nebylo to daleko. Přímo v městě. To je jedna z výhod Wellingtonu - spousta zeleně hned na dosah. Jelikož bylo součástí buše i arboretum, konečně jsme přišli na to jak vznikají ty ohromné stromy s rozštěpeným kmenem u země, s dírami kde se často dá pohodlně prolézt. Ve skutečnosti to je místní břečťan. Usadí se ve větvích místního velikána a spustí kořeny podél kmene dolů. Postupně sílí a kořeny mu srostou v pořádný kmen. Časem hostitel umře - nikdo neví zda stářím nebo uškrcením - ale tou dobou už je břečťan dost velký na to aby se postaral sám o sebe. Takže má na svém kmeni zbytky po odumřelém vyhnilém obřím cizím kmeni, ale stojí si a žije si vesele dál. Trvá to celé slabých tisíc let.

V neděli mělo být pěkně, to však neznamená že bychom vyrazili o mnoho dřív. I tak jsem si ale udělali pěknou tříhodinovou procházku v přírodním parku královny Alžběty, který je tak 40km na sever na pobřeží. Skládá se z pláže a dun zarostlých vegetací. Také tam mají mokřady a v nich nějakého toho ptáka. Na břehu byl koberec mušlí - Klára z toho byla tak vedle že zapomněla sbírat.

Trocha optimismu

Minulý týden mi Pižmoň vynadal, že prý bych měl začít mluvit o místních poměrech v superlativech, pokud chci, aby sem přijeli na Vánoce na návštěvu. Uvažoval jsem o tom, ale půjde to ztuha. Ono toho až zas tolik k chválení není. Tak třeba v sobotu. Vyrazili jsme na výlet do lesního parku Rimutaka - to je ten naproti přes záliv. Procházeli jsme skrz druhohorní prales plný přesliček a plavuní, ze kterého vyrůstali pralesní velikáni s ohromným kmenem porostlí trsy trav a dalších bylin. Nebyli nepodobní stromům z filmu Avatar, po kterých se v něm proháněli Modráci. No prostě nuda - normální místní les, nic zvláštního. Vylezli jsme na kopec, slezli z něj dolů a odjeli domů. Cestou byly nějaké ty výhledy na záliv a Wellington z výšky, již zmíněné stromy a holubi místního typu na parkovišti, kteří se vůbec nebojí. Také jsme cestou potkali podivná individua šinoucí si to do některé z pár kilometrů vzdálených místních chat, které se dají pronajmout. Zjevně tam chtěli přespat. Jeden si pod paždí nesl polštář - takový ten jako je na posteli, žádný záprdek.
Takže venkoncem se žádné velké vzrůšo zase nekonalo. A na fotky můžete taky zapomenout - fotit pralesního velikána když mu člověk stojí u kořenů prostě nejde, a co se pralesa týče, tak s tím to není o moc lepší. Jednak je v něm tma - konec konců prales je prales, spousta listí a větví a tak - a jednak je to děsná změť všeho zeleného, takže na fotce by to byl prostě jen takový guláš obarvený chlorofylem.

Prales v Rimutace

V neděli nás zaskočilo počasí. Čekali jsme déšť, předpověď ho na neděli slibovala celý týden, ale v sobotu večer změnili páni meteorologové názor a začali prorokovat azůro. A taky že bylo. Tak jsem místo příjemného válení doma a požírání dobrot vyrazili opět naproti přes záliv, tentokrát na Pencarrow Head. Je to dvouhodinová cesta po pobřeží zakončená dvěma majáky, dvěma jezery (ale stihli jsme to jen k jednomu) a vůbec celkem fajnovou krajinou. Nevýhodou je, že se musí stejnou cestou tam i zpátky, protože všechny alternativy k té pobřežní cestě jsou soukromé. Klára byla nadšená z místních mušlí. Podle mě vypadají jako ty nejobyčejnější středomořské. Jsou ale větší a hlavně - údajně - takovéhle vůbec ale vůbec tam u nás nemáme. Matoucí? Nedivím se. Pro mě také. Já se zase bavil focením, což se mi pak večer vymstilo, jelikož jsem musel zpracovávat spousty obrázků. A jelikož jsme zkoušel fotit na RAW, zatímco normálně fotím JPEG, bylo to zpracovávání pro mě dost nové a vůbec mi to nejdřív nešlo.

Jezero u Pencarrow Head

V neděli jsem také upekl druhý chleba a pár housek k tomu. Osolil jsem ho, tak byl lepší než první, ale málo, takže to pořád nebylo úplně ono. Ale sůl nesůl, ta chuť mi přijde zvláštní. Ty luxusní chleby z krámu prostě chutnají jinak. Marně si lámu hlavu jak zlepšit recept.

Traktát nejen o podnebí

Tak tu máme Nový rok. Nebo alespoň jeho zrcadlovou obdobu. Zrcadlového Silvestra jsme včera oslavili domácí pizzou a bublaninoidním koláčem s rozinkami, který si Klára oblíbila. Alkohol jsme nenačali - a jsem tomu rád, docela mi stačily ty dva kousky co jsem měl v hospodě po práci. Každých čtrnáct dní totiž chodíme s celým oddělením do hospody (navíc k měsíčním pátečním sociálním drinkům a měsíčním oficiálním srazům oddělení). Byli jsme tam tentokrát celí tři - já a dva velcí bossové. Tedy boss a bosska. Docházková morálka je tu ještě horší než byla v Praze.
Ale zpátky k tématu. Počasí se dnes vydařilo, tak doufám, že tu platí stejné přísloví s Novým a celým rokem jako u nás. Pokročilá roční doba je ale znát, ráno cestou do práce mi v košili a svetru bylo chladno. Tak jsem se ani nezastavil obdivovat rododendron v plném květu, kolem kterého jsem procházel.