V sobotu mělo pršet. Nepršelo. Ale jelikož jsme to nevěděli, tak jsme se pořádně vyspali. Odpoledne jsme vyrazili do buše (tak místňáci říkají původnímu lesu a zeleni), tak na hodinku. Nebylo to daleko. Přímo v městě. To je jedna z výhod Wellingtonu - spousta zeleně hned na dosah. Jelikož bylo součástí buše i arboretum, konečně jsme přišli na to jak vznikají ty ohromné stromy s rozštěpeným kmenem u země, s dírami kde se často dá pohodlně prolézt. Ve skutečnosti to je místní břečťan. Usadí se ve větvích místního velikána a spustí kořeny podél kmene dolů. Postupně sílí a kořeny mu srostou v pořádný kmen. Časem hostitel umře - nikdo neví zda stářím nebo uškrcením - ale tou dobou už je břečťan dost velký na to aby se postaral sám o sebe. Takže má na svém kmeni zbytky po odumřelém vyhnilém obřím cizím kmeni, ale stojí si a žije si vesele dál. Trvá to celé slabých tisíc let.
V neděli mělo být pěkně, to však neznamená že bychom vyrazili o mnoho dřív. I tak jsem si ale udělali pěknou tříhodinovou procházku v přírodním parku královny Alžběty, který je tak 40km na sever na pobřeží. Skládá se z pláže a dun zarostlých vegetací. Také tam mají mokřady a v nich nějakého toho ptáka. Na břehu byl koberec mušlí - Klára z toho byla tak vedle že zapomněla sbírat.
Žádné komentáře:
Okomentovat