Voda nahoře, voda dole

V sobotu pršelo. Pro změnu. Vstali jsme dvě hodiny po obědě a posnídali langoše. Večer jsme pak šli k Gisele a Davidovi na party. Začínala v 9. Příliš jsme se neopozdili a tak jsem byli první. Tento stav přetrval asi hodinu, načež dorazil Japonec - jediný z mnoha plánovaných účastníků, který předem řekl že přijde pozdě. Zbytek se skládal z Jihoameričanů, pro které party zpravidla začínají po půlnoci a tak se trousili od jedenácti, a Korejců, kteří se hodinu a půl snažili někde ve městě sehnat alkohol. Když se jim to konečně povedlo, stejně jim ho neprodali, protože jeden z nich neměl pas aby dokázal že mu již bylo 18 (před deseti lety. Měl jen kopii pasu).

V neděli se mělo vyčasit, což bylo dobře, neb jsme měli s Andym naplánované kajaky. Vyrazili jsme na ně jen co jsme vstali. Jinými slovy dali jsme si sraz u vody v poledne a neopozdili jsme se s Klárou ani o půl hodiny. Na rozdíl od minule foukal vítr od jihu a tak nebyly bílé čepičky vln vidět, neb začínaly až za zatáčkou. Díky čemuž byla půjčovna ochotna lodě vydávat. Z nějakého důvodu nám však odmítli půjčit plavidla na půl dne, jak jsme chtěli, ale jen na dvě hodiny. Brzy jsme jim za to byli neskonale vděčni. Velmi záhy jsme seznali, že fakt, že pádlování v ekvivalentu ledna není příliš rozšířený sport, má své důvody. Ale hlavním problémem bylo vlastní plavidlo. Půjčují tu dva druhy kajaků - mořské cestovní a pak takovou zvláštní odrůdu mořských, nazval bych je rekreačními. Je to dutý výlisek a sedí se na něm. Pokud nejsou vlny, v pohodě, ne? No, ne zcela. Tak například ty jednomístné - půjčil si ho Andy - mají vzadu plavební kanál ve stylu raftů, kudy se každou chvilku dostane nějaká vlnka k zadnici. Gratulovali jsme si, jakou jsme měli kliku že jsme si půjčili dvojmístný kajak bez této vychytávky. Než jsme si uvědomili že ten chlad na našich hýždích není způsoben jen vlhkým sedátkem, ale spíše faktem že to sedátko je děravé, aby měla kudy odtékat - a potenciálně tedy i přitékat - voda která nacáká do lodi. Jediný problém byl v tom, že milý dizajnér ty lodičky vymyslel se sedátky pod čarou ponoru. To, že kajakové pádlo také není tak úplně jako to pro kanoe - na rozdíl od kanoového se druhý list zvedá nad hlavu spolu s množstvím kapek, což v kombinaci s místním větrem nedělá úplně dobrotu - byl již zanedbatelný detail.
Jeli jsme podél břehu, až jsem se dostali do Evans Bay. Takový záliv ve směru větru. Takže tam foukalo. A to až do té míry, že se na vlnách začaly dělat bílé čepičky. Vlny byly vysoké - celých asi dvacet centimetrů. V takovém hrozném počasí vůbec kajaky nepůjčují - co kdyby někomu stříkly do lodi a namočily zadek, že? Což se nám také hned stalo. Někdo by si mohl myslet, že to tou dobou bylo už jedno. Nebylo. Voda má tendenci se zahřívat, když se nechá na pokoji, a po čase už tak nestudí - pokud se nepřilije čerstvá. Takže nepřízeň živlů a hlavně strach z toho, že obsluha půjčovny přijde na to, že drandíme mezi bílými čepičkami, doběhne těch pár kilometrů k nám a řádně nás seřve, nás přiměli k návratu podél pobřeží zpět.
Ty dvě hodiny pádlování Kláru dokonale zmohly, takže jsme skoro rovnou jeli domů a už nevytáhly paty z bytu po zbytek dne. No a mě ostatně taky trochu. Ale ještě jsme se stihli stavit na jedno. A Kláře při té příležitosti zachutnal cider - druh piva, který se dělá z jablek a chutná napůl jako mošt. Koupil jsem to v hospodě jen pro tu novotu, vůbec jsem se nenadál že se po tom tak vrhne. Prý je to lepší než jakýkoliv normální ležák, co tu čepují (což, na druhou stranu, není zas až takové umění - o jejich kvalitě napovídá fakt, že z nich máme vždycky průjem. Kláře prostě nejedou. Mě nevadí, ale já nikdy nebyl žádný znalec piv.)