Hory Teroru

Na tento víkend hlásili, že možná trochu zaprší a sem tam možná bude trochu foukat. (Mluvíme tu o Wellingtonu. Prší a fouká tu stále. Tentokrát jim to stálo za zmínku.). Tak jsme si to vyrazili užít do hor.

Dojeli jsme do Kaitoke (o jednu odbočku dál než kde točili Roklinku do Pána Prstenů) a vyrazili to lesního parku Tararua. Počasí bylo nádherné a náladu nám nezkazilo ani to, že už byly dvě hodiny odpoledne. Naplánovali jsem si šestnáctikilometrový výlet s možností ho trochu zkrátit a vykročili. Brzy se ukázalo, že kilometrové převýšení není úplná legrace, zvláště když se místním cestám nedá říkat jinak než pěšinka. Ale když už jsme začali stoupat, zpátky do údolí na kratší cestu se nám nechtělo a směle jsme pokračovali dál. Brzy jsme se vyškrábali na vrchol a potácivým krokem se vydali vpřed. Potácivý krok zde patří k věci a bez něj se nelze obejít. Je součástí diskuze s větrem, který se neuvážlivého turistu, deroucího se podél některého z místních hřebenů, stačí přesvědčit, že cesta bokem z kopce dolů by byla pohodlnější, zatímco turista namítá, že by radši dal přednost konzervativnější cestě, která nevede skrz hustý hvozd bez cest, a na které je nutné hýbat nohama, aby se zajistil postup, a nestačí pouze roztáhnout paže a nechat se nést. Posléze jsme sestoupili pár výškových metrů dolů, jak hřeben začal lehce klesat, a zanořili se do říše dřevin, čímž se vítr přestěhoval pár metrů nad naše hlavy a omezil se na roli zvukového doprovodu.

Pohled z hřebedu na jih při západu

Když jsem o těch horách slyšel poprvé, zdálo se mi, že jim místní říkají Hory Teroru. Později jsem to připsal přeslechnutí a této teorie se stále držím - a to napříč všem důkazům o opaku. Tak například ten les. Když už jsem zmínil Pána Prstenů, budu pokračovat v této paralele a nebudu se ostýchat nazvat ho Temným hvozdem. Je zcela zjevné, že v něm byly stromy. Tušili jsme je všude kolem. Navíc nic jiného by nepřinutilo vítr nechat nás na pokoji. Akorát že ty stromy nebyly vidět. Do jednoho se schovávaly za chuchvalci mechu a závěsy lišejníků. Jejich tlusté pokroucené kmeny často dosahovaly rozměrů vzrostlých buků, přesto z nich nebyla vidět ani trocha kůry. Jejich lístky byly prťavé, takže na první pohled - nebo za šera - to působilo dojmem jako mrtvý les plný stromových mrtvol. A propo za šera - jak jsem již naznačil, podmínky zcela nenahrávaly obvyklé rychlosti tři kilometrů v hodině, takže označení "za šera" bylo vbrzku velmi příznačné.

Takový temný hvozd není úplně špatné místo na bivak, zvláště když je na něj člověk víceméně vybaven, jako jsme byli my. Zem, ač na většině míst podmáčená, je pokrytá měkkým mechem, na kterém se leží jako na obláčcích. Je sice hrbolatá, ale rovné místo pro jednoho se najít dá bez větších problémů. Dokonce čas od času je možné zalézt pod kořeny stromů a pohodlně se tam skrýt před živly. Má jen dvě nevýhody - rovné místo pro dva se hledá o poznání hůř než pro jednoho. A navíc - jak už to s temnými hvozdy bývá - je strašidelný.

Brzy nám však nezbylo, než se po nějakém bivakovacím místě poohlédnout. Našli jsme jedno ne zcela mokré, ne zcela křivé a zcela větrné, a ubytovali se. V noci nás žádný possum nesežral, ani nás nepřepadla banda kiwi ptáků (do teď mě to mrzí), akorát k ránu začalo trochu pršet. Tedy - přišla mlha a začala hustě kondenzovat na větvích, které si to nenechaly líbit a nově nabyté vody se zas zbavovaly směrem dolů. Konečně jsem pochopil, jak je možné, že les na vrcholcích hor je tak vlhký. A proč byla cesta i včera za sluníčka plná pastí na neopatrného poutníka - všude, kde vypadala rovně a hladce, skrývala pod povrchem půl metru močálu.

Les v dešti

Zbytečně jsme to neprotahovali, dokončili jsme okruh a vrátili se údolím zpět k autu. I tak bylo šest hodin v lehkém dešti poněkud únavných. Po příjezdu domů jsme zjistili, že internet, který přestal fungovat krátce před naším odjezdem, nefunguje stále (jak jsem zjistil v pondělí, nevědomky jsme kopli do modemu pod stolem a zmáčkli tím čudlík Standby, o jehož existenci jsem netušil a který nepřestal fungovat ani po resetu). Tak jsem se věnovali vaření a pečení.

Skromné výlety

Tento víkend mělo být pekelně větrno. A jelikož mluvíme o Wellingtonu, kde bezvětří je definováno jako stav kdy klobouk drží na hlavě sám, bez zvláštního úsilí, pekelné větrno je stav hodný zamyšlení. A tak jsme se rozhodli nechodit na žádné vyšší kopce, pro případ, že by nás to sfouklo až do moře (touhle dobou je dost studené, takže by to moc příjemný zážitek nebyl).

Belmont Trig Regional Park

V sobotu jsme si lebedili doma, pekli chleba a otočený švédský koláč - a to, prosím, skutečně podle receptu (Klára na tom z nepochopitelných důvodů trvala), a akorát se šli projít na kopec nad náš dům - od větrné elektrárny k radomu. Není to tak zlé jak to zní, mezi těmi dvěma technickými stavbami je docela pěkný kousek přírody. Vycházka to sice byla krátká a počasí bylo nádherné a teplé, ale v dálce jsme viděli bouřkové mraky, které tam zůstávali velmi usilovně, a později jsme slyšeli o hrozivých bouřích a sněhových kalamitách po celém Zélandu, tak nám ani moc líto nebylo, že jsem nevyjeli nikam dál. Holt, počasí se zbláznilo, a místo aby bylo ve Wellingtonu hnusně a všude jinde ne, bylo to naopak. Asi místní obdoba Aprílu.
V neděli jsme pro změnu vyrazili do Belmont Regional park. Bylo totiž pěkně, tak jsem si řekli, že nebude od věci se projít trochu víc. Ku procházení jsme si vyhlídli pěkný hřeben, který měl jedinou nevýhodu - začínal a končil, jak to tak už hřebeny dělávají, na jiných místech. Což mi nikdy nevadilo, až do doby, než jsem si pořídil auto. Vyřešili jsme to tím, že jsme auto nechali na konci a odjeli o půl hodiny dál, na začátek. A vystoupali na první kopec, docela krpál, za nímž to už měla být víceméně hřebenovka. A dvacet metrů pod vrcholem došli k ceduli informující nás že z důvodu jehněčí sezóny (dva měsíce, během nichž se množí ovce) je cesta dál uzavřena. Toliko k výletu. Měli jsme ale ještě docela kliku - peněz jsme při sobě měli na zpáteční cestu dost. Ještě nám v peněžence pár centů zbylo.

Rotorua

V pátek po práci jsme chtěli vyrazit do Rotoruy. Takže, přesně podle očekávání, odpoledne přišel šéf a nutně ode mě něco potřeboval ještě ten den. Místo šesté jsme vyrazili v osm. A jelikož cesta trvá šest hodin, přespali jsme na odpočívadle ještě před Tongarirem, tak dvě hodiny před cílem. Zjistili jsme, že ač sedadla vyhodit nejdou, po jejich sklopení se v kufru a na nich dá spát víceméně pohodlně. Skoro ani nejsme zkroucení. Koupit kombíka se zjevně vyplácí.

Vstali jsme v šest ráno a vyrazili k první atrakci - Thermal Wonderland alias Wai-O-Tapu, skládající se z bublajících vod různých hustot a barev a jednoho gejzíru. Gejzír gejzí pravidelně v 10:15 ráno a respektuje i změnu zimního na letní čas. Jeho obdivihodná pracovní morálka a oddanost turistům byla záhy vysvětlena. Gejzíru by se takhle brzo ráno vstávat vůbec nechtělo, tak mu musí místní obsluha pomoci kostkou mýdla. Mýdlo nějak nadlehčí studenou vodu v rezervoáru, která pak přestane špuntovat teplou vodu v trochu nižším rezervoáru, vody se začnou míchat a vypařovat a výsledkem je až dvacetimetrový sloupec vody. Když na tenhle trik přišli poprvé, zhruba před sto lety - byla to banda trestanců z nedaleké věznice při praní prádla - trochu je to prý překvapilo.
V oblasti jsme strávili celé dopoledne. Nejen proto, že se v Rotorue ke všemu zajímavému platí nekřesťanské vstupné (dokonce bych si troufl říci lidožroutské vstupné, neb mám podezření že to tu všechno patří Maorům), ale i proto, že to vážně stálo za to.

Rotorua, Wai-o-tapu, Šampaňské jezírko

Další zastávkou byl Kerosene Creek. Teplý potok s dvoumetrovým vodopádem a tůňkou využívaný k veřejnému koupání. Jediné místo široko daleko, kde se dá termálně ráchat bez vstupného, budeme-li věřit průvodci. Taková ohřátá Klenice. Nejlepší je písek na dně - kousek pod povrchem je místy teplý.
Předtím, než padla tma, jsme stihli ještě prohlídku parku přímo ve městě Rotorua. V parku jsou stromy a keře a trávníky - jako ostatně v parcích bývají - a navíc ještě bublající bahna a vody a kouřící díry. A celé je to grátis, i když s tou první dnešní zastávkou se to srovnávat nedá. Den jsme završili rácháním v místním termálním brouzdadle při vaření večeře.
Přenocovali jsem opět v autě a opět na odpočívadle, zhruba tucet kilometrů cestou zpátky. Nedaleko odbočky na Vulkanické údolí, první plánovaný cíl druhého dne.

V neděli jsme si s brzkým vstáváním nedělali těžkou hlavu, neb od večera pršelo. Když déšť trochu polevil, vydali jsem se do toho údolí - jen aby se rozpršelo nevídaným způsobem v okamžiku, kdy jsme tam zaparkovali. Počkali jsme půl hodiny a když to nepolevilo, rozhodli jsem se že odjedeme a nastartovali auto. Nebo se o to alespoň pokusili. Zapomněli jsme vypnout světla a baterka si začala stěžovat. Ještě že měl místní přívětivý zřízenec startér na baterky.
Opět jsme se vydali k nedalekému Kerosene Creeku. Pršet přestalo sto metrů před cílem. Radost nám kazilo jen těch devět harantů, co naskákali do vody těsně před námi. Při odjezdu začalo pršet.
Zamířili jsme zpět na jih, tedy k domovu. Ale jelikož ještě bylo brzy, stavili jsem se na Ukrytém údolí alias Orakei Korako, další hydrotermální zajímavosti mezi Rotoruou a Taupem. Podle průvodce to je nejlepší termální flek na Zélandu. Jeho text však nechával drobný prostor k interpretaci - s jistou malou pravděpodobností chtěl autor říci že to byl nejlepší termální flek na Zélandu mezi výbuchem Růžových teras, které vedly předtím, a zaplavením tří čtvrtin tohoto údolí přehradou. Ať už kecal, neb mu bylo líto, že se napálil sám, nebo se nechal uplatit, nebo to myslel tím druhým způsobem, faktem bylo, že to nestálo za ty prachy. Cesta začínala gejzírem, který negejzil. A nikdo nedokázal říci kdy začne. Pokračoval terasou z vřídelních usazenin jménem Zlaté rouno. Na prospektu byla nádherně bílá, jako čerstvě padlý sníh. Ve skutečnosti vypadala jako rouno na řádně plesnivé, měsíc mrtvé ovci. Cesta pokračovala k Malířově paletě (Standardní jméno. Stejně jako Ďáblova jeskyně nebo Pekelná jáma. Každé hydrotermální místo v okolí je má.) - kterou z nepochopitelných důvodů obešla, takže to nejhezčí, co tu měli, jsme zahlédli jen z dálky a díky bujné neprořezané vegetaci jen zčásti. Zato jsme se mohli kochat odpadky při cestě a odloženými rezivějícími lopatami a dalšími nástroji. Místní bublající bahno také nestojí za řeč - pokud je bahno hustší, dělá moc pěkné obrazce z kroužků. Ale u řídkého bahna to bublání připomíná spíše průjem; estetický zážitek se žádný nekoná. Jeskyni tu měli pěknou, tak trochu propasťovatou - ale proč jí proboha museli říkat Aladinova? To by je trocha originality vážně zabila? Cesta končila Sodovkovým jezírkem, ve kterém byla někde u dna skutečně k zahlédnutí loužička vody.
Další, již poslední zastávkou se měly stát vodopády Huka. A také že staly. Představte si dvě Jizery protékající kaňonem patnáct metrů širokým a deset metrů hlubokým, zakončeným desetimetrovým skokem. Docela hukot, doslova.
No a pak nás již čekala jen cesta domů. Dalších pět hodin. Na to si asi nikdy nezvyknu.

Taupo, krávy na pastvě

Dort

Minulou sobotu jsem se rozhodl udělat Kláře dodatečně dort. Našli jsme si nějaké recepty, nakoupili něco co vypadalo příhodně a pustili se do toho. A nastala překvapení. Jedno za druhým. Tak předně těsto - místo klasického korpusu vznikl pěkný bochánek. Těsto samotné také nebylo tak úplně dortové, ale to už je detail. Pak jsem začal tvořit krém. Pudink problém nebyl. Recept dále vyžadoval nechat ho vychladnout a vmíchat do něj máslo. Z neznámého důvodu trval na tom, aby máslo mělo stejnou teplotu. Řekl jsem si, že tu druhou část splním, ale první ne - přišlo mi že bude jednodušší hodit tam máslo rovnou, nechat ho rozpustit ještě horkým hrncem a vmíchat to všechno do sebe. Trochu mě překvapilo, že se ty dvě hmoty tak úplně nespojili. Ale to určitě bylo tím, že recept nepočítal s místním, tedy jiným pudinkem, ve kterém již je instantní mléko. Výsledek byl jedlý, leč ne tak konzistentní jak jsem u krémů zvyklý a mazal se trochu hůř, neb ať jsem dělal co jsem dělal, stále mi pod nožem vznikala jakási struktura namísto hladkého povrchu. No co, řekl jsem si, šlehačka to překryje. Koupili jsme nějakou extrovní, měla 40% tuku. Říkal jsem si že to je dobré - i když tady na těch smetanách nepíšou, jsou-li vhodné ku šlehání, u takto tučné se člověk nemůže splést. Teď si tím už nejsem tak jist. Šlehal jsem a šlehal - a najednou to vypadalo docela hotově. Tak jsem do toho ještě dvakrát šťouchnul, abych se ubezpečil, že to vážně dělá špičky (při šlehání takovým tím drátkovým udělátkem místo pístu na který jsem zvyklý sice nejsou špičky zcela relevantní metrikou, ale říkal jsem si, že poznám, kdy by je to dělalo). Špičky by to dělalo, tak jsem přestal - jen abych záhy zjistil že je to tím dvojím šťouchem přešlehané. Takže zdobit dort nešlo - ze zdobícího pytlíku mi buď tekla syrovátka nebo se sypaly hrudky másla - ale když se syrovátka zcedila, tak se dort docela dobře dal tím máslem potřít. Finální produkt nevypadá úplně zle a ač chutná krapet podivně, je jednoznačně sladký a kulatý, tedy dá se nazvat dortem. Jen nevím, zda to je dostatečný důvod prohlásit pokus za úspěch.

Samoa

Jelikož je na Zélandu zima a slota a ve Wellingtonu obzvláště, vydali jsem se na týden na Samou. Plán byl odpočinout si od deště a trochu se ohřát. Částečně se nám to povedlo. Pršelo jen o trochu víc než ve Wellingtonu - ještě že jsem tam jeli ve druhém nejsušším měsíci, kdy průměrné srážky odpovídají průměrným srážkám v Liberci. Ale teplo bylo, takže ani ten déšť moc nevadil.

Cesta začala v sobotu ráno nákupem brýlí a šnorchlů, neb pošta nám za měsíc a půl nestačila dodat balík ve kterém se nacházely ty naše. Že by byla chyba šetřit na dopravném a spokojit se s dopravou lodí? Po úspěšném nákupu jsme se odpoledne odebrali na letiště a vyrazili do Aucklandu, odkud nám měl další ráno letět přípoj do Apie, tedy na Samou. Jelikož houmlesit na letišti celou noc nám přišlo trapné, ubytovali jsem se v levnějším (alespoň tedy na místní poměry) hotýlku kousek od letiště. Co nám při rezervaci zapomněli zmínit bylo, že ten den tam pod našimi okny proběhne jakási Indická oslava, snad svatba. No co budu povídat. Malé to jejich mecheche nebylo a tiché už vůbec ne. A my odjížděli ve 4, abychom stihli let v 6.

Let do Apie byl nezajímavý a hladový. Holt nízkonákladovky. Po příletu jsem jako jediní bílí (ne že by těch bílých bylo v letadle až zas tak tolik - a jiná letadla tam nebyla, nelze si to letiště představovat velké jako Frankfurkt. Nebo Ostrava) šli na autobus, který nás po hodině dovezl do hlavního města - tedy Apie. Odtud jsem se, poslušni rady paní na turistické přepážce letiště, vydali do vsi jménem Tafatafa, kde měly být levné fale (průvodce s tím souhlasil, takže jsme této informaci věřili) a kam se, na rozdíl od původně vyhlédnuté vsi, dalo dostat veřejnou dopravou. Autobus nám odjížděl z jiného autobusáku než kam jsme přijeli, tak jsem se nechali za $3 odvézt (tady to sice píšou $, ale říkají tomu tala a je to zhruba 7,5 Kč za $1). Při dojednávání ceny i při placení  nás čekal strašný šok. Taxikář po nás chtěl $3 rovnou, bez smlouvání - a místňáci nám předtím řekli, že cesta stojí $2,5-3! A při placení se nás vůbec nepokusil okrást! Tady to vážně není stará dobrá Asie. Na druhou stranu, bydlení je tu tak drahé, že už žádné další okrádání turistů nepotřebují (a to je to tu přitom skoro nejlevnější z celého Pacifiku - radši se neptejte co to stojí na Havaji). Ale to odbočuji. Nasedli jsme do autobusu - místa na nohy tu je na dřevěných sedačkách méně než v Indii, musel jsem sedět směrem do uličky - a vyrazili jsme. Na ten původní autobusák. A pak zase zpátky. Plný autobus byl holt řidiči byl málo, chtěl víc. A pak už pryč z města.

Po dvou hodinách v autobuse jsme těch zhruba 60 km překonali a po další čtvrthodině pochodu jsme dorazili k pláži. Asi sto metrů před mořem nás přepadla domorodka. To není mimochodem žádná sranda - naopak, je to pěkně nebezpečná záležitost. Místní domorodky nejsou nepodobny zápasníkům sumo - takový člověk když vás zalehne,  to může i bolet. A takové tu jsou všechny - akorát v hlavním městě jsme viděli pár výjimek. Nicméně tato domorodka nás nepřepadla s cílem nás zalehnout, ale s cílem nás ubytovat. A jelikož nám nabídla dobrou cenu - $50 na osobu s polopenzí, která, jak se později ukázalo, byla částečně rozšířena na plnou penzi pomocí dvou kokosů denně - tak jsme přijali. (Normálně je tu za nejlevnější třídu ubytování považováno $70 na osobu.) Poslala nás složit se do fale, kde jsme měli bydlet po zbytek týdne. Fale je pár kůlů - dle velikosti chýše, my jich měli tuším 6 - podpírajících podlahu a střechu. Při dešti a potřebě soukromí je možné spustit závěsy, které jsou většinou tvořené proplétanou igelitovou tkaninou s nápisem Humanitární pomoc vlády Austrálie (měli tu před rokem tsunami, tak dostali nějaké humanitární dárečky od okolních států).

Pláž vpravo od chatky

Teď bych se rád zmínil o té polopenzi, kterou jsem si objednali. Dlabali jsem v domě oné domorodky (nejsem si jist, zda je to Amanda nebo Brenda - jedno je pravděpodobně matka, druhé dcera, ale nejsem si jist která generace). Dům se skládal z jedné velké místnosti s absencí téměř všeho vybavení (až na lednici, televizi, remosku a pár postelolavic) a dvou malých místností, asi na krámy. Jídlo se zpravidla skládalo ze dvou chodů - polévky (takový eintopf, takže nám po pár dnech muselo být sděleno že to je polévka a ne vařená obloha  a že se to tedy jí před hlavním jídlem a nenandavá na talíř k tomu hlavnímu jídlu) a hlavního jídla. Polévka byly vařené okurky, snad dýně, možná ještě něco a nějaké maso. Obyčejně vepřové ve vlastní šťávě z konzervy. Hlavní jídlo bylo téměř vždy ryba, s výjimkou prvních dvou dní, kdy ryba nebyla, neb se neulovila. To nebylo zapříčiněno místními zvyklostmi, ale tím že jsem si ji vyžádali první den, a tak se toho Amanda chytila a vařila to pořád (ne že bych si stěžoval). Jako příloha se podávalo taro. Místní sladké brambory. Měli toho celou plantáž, takže nic jiného nejedli. Není to nic co by nám někdo musel závidět a po pár dnech se to vážně přejí. Koření tu neznají, takže vše bylo poněkud fádní.
Ke snídani byly různé věci. Někdy toho bylo strašně moc, někdy docela málo. Zpravidla z toho crčel olej. Chléb obyčejně býval nahrazován sušenkami. A i zde, při snídani, se občas uplatnila konstanta místní stravy - hovězí ve vlastní šťávě a majonéza (nejlépe dohromady).
Všechna jídla byla doprovázena mnoha úsměvy od Amandy a tak nám nezbylo, než je děsně chválit. Celá její rodina byla děsně přátelská (ostatně ostatní domorodci také) a tak jsme si spíše než někde na hotelu připadali jako u někoho doma.
Amanda uměla anglicky. Je to tu tuším úřední jazyk, spolu s tou jejich Samojštinou, ale to neznamená že by tím běžně na vesnicích mluvili nebo to bůhvíjak ovládali. Také nám každou chvíli něco říkala. Důsledkem bylo, že jsme se dozvěděli spoustu historek - dokonce dvakrát tolik, než kolik nám řekla, protože já i Klára jsme si je každý interpretovali jinak. Takže vždy po večeři jsme si mohli vyprávět co se během jídla, kdy jsem seděli vedle sebe, dozvěděl ten druhý, a náramně se tomu divit.

Nyní pár slov k pláži. Byla ze žlutého písku - těžké zklamání Klářiných nadějí. A byla opuštěná. Ve vedlejším resortu, sto metrů od nás, byla ještě jedna tlupa. A k nám přijeli v neděli přes den výletníci. Jinak jen my a domorodci. Ve vodě byly korály a spousty rybek. V dálce, tak kilometr od břehu, jsme viděli vlny lámající se o příbřežní šelf, ale u břehu to vypadalo jak slaný Mácháč. Tedy, při odlivu jako zrcadlo, při přílivu jako Mácháč. Celý týden jsem provozovali slunění, čtení, šnorchlování a vycházky po pláži sem a tam.

Výjimkou byla středa. To jsem vyrazili do národního parku. Šli jsme na devátou na autobus a docela jsme se zpotili abychom tam byli dost brzy, pro případ, že by jel na čas. Na zastávce někdo seděl, říkali jsme si prima. Pak nám pověděl, že jede na druhou stranu, a za hodinu odešel pěšky. Předtím nám ještě sdělil, že v devět nic nejede, až tak v deset, půl jedenácté. Chvilku před jedenáctou to opravdu přijelo. Dopravili jsem se k odbočce k moři a pochodovali po ní hodinu k pobřeží. To bylo tvořeno lávovými útesy, naším cílem. Pěkné byly, což o to. Ale zpátky to zas trvalo hodinu - a když tu zrovna neprší, tak je pekelné vedro. No, přežili jsme, i když to bylo o fous, a ponořili se do pralesa. Během další hodiny jsme se jím měli dostat ke hlavnímu vstupu do národního parku, skrz který ta cesta vedla, a k vodopádům a s nimi spojenému koupání poblíž. Po necelé hodině cesta zmizela. Zkoušeli jsem ji najít, ale tam, kde to vypadalo nejpravděpodobnější, se válel had - a Klára si najednou nebyla tak úplně jista, zda opravdu četla, že tu nic jedovatého nežije. A místní lesy se od našich liší v jedné drobnosti - mimo cestu se pralesem vážně jít nedá. Ne moc daleko. Tak jsme se vrátili, zapomněli na vodopád, počkali si na autobus (jel co by dup, asi jen za hodinku) a dojeli domů.

V pátek jsem to zabalili a vyrazili zpátky do Apie. Lákaly nás pohledy a podvodní rezervace. Začali jsme těmi pohledy. Na poště jich měli asi 10, jeden horší než druhý. V turistických informacích nám řekli, že je prodávají krom pošty ještě v jednom obchodě, ale mají menší výběr. Apie je hlavní město, takže konkurence tu kvete - žádný poštovní monopol na prodej pohledů, kdepak. Podívali jsme se tedy do toho druhého obchodu a naštěstí tam měli ještě i starou edici, podle barev tak 10 let. A jeden dva z nich urážely oči jen mírně, i když nebyli zrovna ilustrativní co se věcí co jsme viděli týče. Druhý den jsme je poslali - z pošty. I posílání se dá odbýt na dvou místech - údajně. Tím druhým je letiště. Akorát jsme tam pak při odletu žádnou schránku nenašli.

Po nákupu pohlednic jsme se vydali do hotelu ubytovat se. Měli jsme vyhlídnutý jeden levnější poblíž pobřeží. Levnější moc nakonec nebyl - za ty dva roky od vydání průvodce se tu ceny hnuly víc než jak se hýbaly v Thajsku, kde jsme měli průvodce starého tucet let. Že místnosti vypadaly příšerně, to také nebylo to nejhorší. Ale že okna nešly zavřít - tady prostě zavírací nedělají, dost na tom že byly nějaké - a nedaleko byla diskotéka se zrovna tak nezavíratelnými okny, to byl vážně problém. Zajímavý postřeh je, že čím větší periferie, tím jsou diskotéky hlasitější - asi pro větší světovost. No, a tady to je vážně díra.

V pátek i sobotu jsem se vypravili koupat a šnorchlovat do té korálové rezervace. Bylo se na co koukat. Tam co jsme bydleli předtím sice také korály byly a rybek se v nich honilo požehnaně, ale s tímto se to vážně srovnat nedalo. V Tafatafě jsme žasli nad Vězeňskou rybou , velmi hojnou (Humbug Dascyllus,  Dascyllus aruanus) a vrcholem byly Trojúhelníkové ryby (Pennant Bannerfish Heniochus chrysostomus). Ty zde byly, spolu se svým upgradem na barevnější verzi (Moorish idol Zanclus cornutus) slušným středem. Murénu, tak jako v Tafatafě, jsem tu neviděl, zato tu měli jehlice.Mě i Kláru uchvátila obzvláště Cykloryba  (Picasso Triggerfish Rhinecanthus aculeatus), která vypadá jako by měla cyklistický dres. Tedy jako papoušek co nemá vkus a v půlce dekorace si to rozm yslel a začal s novým stylem - pruhy různých barev, na zádech naopak barevný flek přecházející plynule od hnědé po bílou. Trochu při těle - jak ostatně mnozí postarší cyklisté bývají - zato však velmi aero...pardon, hydrodynamický tvar kterého dosáhla prodloužením čumáku. Další pěknou rybou, jednou z mých oblíbených, byla taková černá či nazelenalá s oranžovými pruhy (Orange Lined Triggerfish Balistapus undulatus) nebo půlnoční ryba - tmavě modrá se zlatými tečkami na břiše. Ještě lepší než individuální ryby byla hejna modrozelených malých rybiček (Blue-Green Chromis Chromis viridis), která se před námi vždy potápěla do hlubin, i když jsme na ně z hlubiny zaútočili. A zlatým hřebem byla zlatá rybka. Asi ji tu každý zkouší chytat - byla vážně vytrénovaná. Nejrychlejší a nejparanoidnější ze všech.

No, a po koupání a večeři jsme odlétli domů. Letělo se přes noc, tak jsme se moc nevyspali, ale zas jsme neztratili další den. A to je tak všechno k naší dovolené.