Rotorua

V pátek po práci jsme chtěli vyrazit do Rotoruy. Takže, přesně podle očekávání, odpoledne přišel šéf a nutně ode mě něco potřeboval ještě ten den. Místo šesté jsme vyrazili v osm. A jelikož cesta trvá šest hodin, přespali jsme na odpočívadle ještě před Tongarirem, tak dvě hodiny před cílem. Zjistili jsme, že ač sedadla vyhodit nejdou, po jejich sklopení se v kufru a na nich dá spát víceméně pohodlně. Skoro ani nejsme zkroucení. Koupit kombíka se zjevně vyplácí.

Vstali jsme v šest ráno a vyrazili k první atrakci - Thermal Wonderland alias Wai-O-Tapu, skládající se z bublajících vod různých hustot a barev a jednoho gejzíru. Gejzír gejzí pravidelně v 10:15 ráno a respektuje i změnu zimního na letní čas. Jeho obdivihodná pracovní morálka a oddanost turistům byla záhy vysvětlena. Gejzíru by se takhle brzo ráno vstávat vůbec nechtělo, tak mu musí místní obsluha pomoci kostkou mýdla. Mýdlo nějak nadlehčí studenou vodu v rezervoáru, která pak přestane špuntovat teplou vodu v trochu nižším rezervoáru, vody se začnou míchat a vypařovat a výsledkem je až dvacetimetrový sloupec vody. Když na tenhle trik přišli poprvé, zhruba před sto lety - byla to banda trestanců z nedaleké věznice při praní prádla - trochu je to prý překvapilo.
V oblasti jsme strávili celé dopoledne. Nejen proto, že se v Rotorue ke všemu zajímavému platí nekřesťanské vstupné (dokonce bych si troufl říci lidožroutské vstupné, neb mám podezření že to tu všechno patří Maorům), ale i proto, že to vážně stálo za to.

Rotorua, Wai-o-tapu, Šampaňské jezírko

Další zastávkou byl Kerosene Creek. Teplý potok s dvoumetrovým vodopádem a tůňkou využívaný k veřejnému koupání. Jediné místo široko daleko, kde se dá termálně ráchat bez vstupného, budeme-li věřit průvodci. Taková ohřátá Klenice. Nejlepší je písek na dně - kousek pod povrchem je místy teplý.
Předtím, než padla tma, jsme stihli ještě prohlídku parku přímo ve městě Rotorua. V parku jsou stromy a keře a trávníky - jako ostatně v parcích bývají - a navíc ještě bublající bahna a vody a kouřící díry. A celé je to grátis, i když s tou první dnešní zastávkou se to srovnávat nedá. Den jsme završili rácháním v místním termálním brouzdadle při vaření večeře.
Přenocovali jsem opět v autě a opět na odpočívadle, zhruba tucet kilometrů cestou zpátky. Nedaleko odbočky na Vulkanické údolí, první plánovaný cíl druhého dne.

V neděli jsme si s brzkým vstáváním nedělali těžkou hlavu, neb od večera pršelo. Když déšť trochu polevil, vydali jsem se do toho údolí - jen aby se rozpršelo nevídaným způsobem v okamžiku, kdy jsme tam zaparkovali. Počkali jsme půl hodiny a když to nepolevilo, rozhodli jsem se že odjedeme a nastartovali auto. Nebo se o to alespoň pokusili. Zapomněli jsme vypnout světla a baterka si začala stěžovat. Ještě že měl místní přívětivý zřízenec startér na baterky.
Opět jsme se vydali k nedalekému Kerosene Creeku. Pršet přestalo sto metrů před cílem. Radost nám kazilo jen těch devět harantů, co naskákali do vody těsně před námi. Při odjezdu začalo pršet.
Zamířili jsme zpět na jih, tedy k domovu. Ale jelikož ještě bylo brzy, stavili jsem se na Ukrytém údolí alias Orakei Korako, další hydrotermální zajímavosti mezi Rotoruou a Taupem. Podle průvodce to je nejlepší termální flek na Zélandu. Jeho text však nechával drobný prostor k interpretaci - s jistou malou pravděpodobností chtěl autor říci že to byl nejlepší termální flek na Zélandu mezi výbuchem Růžových teras, které vedly předtím, a zaplavením tří čtvrtin tohoto údolí přehradou. Ať už kecal, neb mu bylo líto, že se napálil sám, nebo se nechal uplatit, nebo to myslel tím druhým způsobem, faktem bylo, že to nestálo za ty prachy. Cesta začínala gejzírem, který negejzil. A nikdo nedokázal říci kdy začne. Pokračoval terasou z vřídelních usazenin jménem Zlaté rouno. Na prospektu byla nádherně bílá, jako čerstvě padlý sníh. Ve skutečnosti vypadala jako rouno na řádně plesnivé, měsíc mrtvé ovci. Cesta pokračovala k Malířově paletě (Standardní jméno. Stejně jako Ďáblova jeskyně nebo Pekelná jáma. Každé hydrotermální místo v okolí je má.) - kterou z nepochopitelných důvodů obešla, takže to nejhezčí, co tu měli, jsme zahlédli jen z dálky a díky bujné neprořezané vegetaci jen zčásti. Zato jsme se mohli kochat odpadky při cestě a odloženými rezivějícími lopatami a dalšími nástroji. Místní bublající bahno také nestojí za řeč - pokud je bahno hustší, dělá moc pěkné obrazce z kroužků. Ale u řídkého bahna to bublání připomíná spíše průjem; estetický zážitek se žádný nekoná. Jeskyni tu měli pěknou, tak trochu propasťovatou - ale proč jí proboha museli říkat Aladinova? To by je trocha originality vážně zabila? Cesta končila Sodovkovým jezírkem, ve kterém byla někde u dna skutečně k zahlédnutí loužička vody.
Další, již poslední zastávkou se měly stát vodopády Huka. A také že staly. Představte si dvě Jizery protékající kaňonem patnáct metrů širokým a deset metrů hlubokým, zakončeným desetimetrovým skokem. Docela hukot, doslova.
No a pak nás již čekala jen cesta domů. Dalších pět hodin. Na to si asi nikdy nezvyknu.

Taupo, krávy na pastvě