Skromné výlety

Tento víkend mělo být pekelně větrno. A jelikož mluvíme o Wellingtonu, kde bezvětří je definováno jako stav kdy klobouk drží na hlavě sám, bez zvláštního úsilí, pekelné větrno je stav hodný zamyšlení. A tak jsme se rozhodli nechodit na žádné vyšší kopce, pro případ, že by nás to sfouklo až do moře (touhle dobou je dost studené, takže by to moc příjemný zážitek nebyl).

Belmont Trig Regional Park

V sobotu jsme si lebedili doma, pekli chleba a otočený švédský koláč - a to, prosím, skutečně podle receptu (Klára na tom z nepochopitelných důvodů trvala), a akorát se šli projít na kopec nad náš dům - od větrné elektrárny k radomu. Není to tak zlé jak to zní, mezi těmi dvěma technickými stavbami je docela pěkný kousek přírody. Vycházka to sice byla krátká a počasí bylo nádherné a teplé, ale v dálce jsme viděli bouřkové mraky, které tam zůstávali velmi usilovně, a později jsme slyšeli o hrozivých bouřích a sněhových kalamitách po celém Zélandu, tak nám ani moc líto nebylo, že jsem nevyjeli nikam dál. Holt, počasí se zbláznilo, a místo aby bylo ve Wellingtonu hnusně a všude jinde ne, bylo to naopak. Asi místní obdoba Aprílu.
V neděli jsme pro změnu vyrazili do Belmont Regional park. Bylo totiž pěkně, tak jsem si řekli, že nebude od věci se projít trochu víc. Ku procházení jsme si vyhlídli pěkný hřeben, který měl jedinou nevýhodu - začínal a končil, jak to tak už hřebeny dělávají, na jiných místech. Což mi nikdy nevadilo, až do doby, než jsem si pořídil auto. Vyřešili jsme to tím, že jsme auto nechali na konci a odjeli o půl hodiny dál, na začátek. A vystoupali na první kopec, docela krpál, za nímž to už měla být víceméně hřebenovka. A dvacet metrů pod vrcholem došli k ceduli informující nás že z důvodu jehněčí sezóny (dva měsíce, během nichž se množí ovce) je cesta dál uzavřena. Toliko k výletu. Měli jsme ale ještě docela kliku - peněz jsme při sobě měli na zpáteční cestu dost. Ještě nám v peněžence pár centů zbylo.