Dojeli jsme do Kaitoke (o jednu odbočku dál než kde točili Roklinku do Pána Prstenů) a vyrazili to lesního parku Tararua. Počasí bylo nádherné a náladu nám nezkazilo ani to, že už byly dvě hodiny odpoledne. Naplánovali jsem si šestnáctikilometrový výlet s možností ho trochu zkrátit a vykročili. Brzy se ukázalo, že kilometrové převýšení není úplná legrace, zvláště když se místním cestám nedá říkat jinak než pěšinka. Ale když už jsme začali stoupat, zpátky do údolí na kratší cestu se nám nechtělo a směle jsme pokračovali dál. Brzy jsme se vyškrábali na vrchol a potácivým krokem se vydali vpřed. Potácivý krok zde patří k věci a bez něj se nelze obejít. Je součástí diskuze s větrem, který se neuvážlivého turistu, deroucího se podél některého z místních hřebenů, stačí přesvědčit, že cesta bokem z kopce dolů by byla pohodlnější, zatímco turista namítá, že by radši dal přednost konzervativnější cestě, která nevede skrz hustý hvozd bez cest, a na které je nutné hýbat nohama, aby se zajistil postup, a nestačí pouze roztáhnout paže a nechat se nést. Posléze jsme sestoupili pár výškových metrů dolů, jak hřeben začal lehce klesat, a zanořili se do říše dřevin, čímž se vítr přestěhoval pár metrů nad naše hlavy a omezil se na roli zvukového doprovodu.
 |
| Pohled z hřebedu na jih při západu |
Když jsem o těch horách slyšel poprvé, zdálo se mi, že jim místní říkají Hory Teroru. Později jsem to připsal přeslechnutí a této teorie se stále držím - a to napříč všem důkazům o opaku. Tak například ten les. Když už jsem zmínil Pána Prstenů, budu pokračovat v této paralele a nebudu se ostýchat nazvat ho Temným hvozdem. Je zcela zjevné, že v něm byly stromy. Tušili jsme je všude kolem. Navíc nic jiného by nepřinutilo vítr nechat nás na pokoji. Akorát že ty stromy nebyly vidět. Do jednoho se schovávaly za chuchvalci mechu a závěsy lišejníků. Jejich tlusté pokroucené kmeny často dosahovaly rozměrů vzrostlých buků, přesto z nich nebyla vidět ani trocha kůry. Jejich lístky byly prťavé, takže na první pohled - nebo za šera - to působilo dojmem jako mrtvý les plný stromových mrtvol. A propo za šera - jak jsem již naznačil, podmínky zcela nenahrávaly obvyklé rychlosti tři kilometrů v hodině, takže označení "za šera" bylo vbrzku velmi příznačné.
Takový temný hvozd není úplně špatné místo na bivak, zvláště když je na něj člověk víceméně vybaven, jako jsme byli my. Zem, ač na většině míst podmáčená, je pokrytá měkkým mechem, na kterém se leží jako na obláčcích. Je sice hrbolatá, ale rovné místo pro jednoho se najít dá bez větších problémů. Dokonce čas od času je možné zalézt pod kořeny stromů a pohodlně se tam skrýt před živly. Má jen dvě nevýhody - rovné místo pro dva se hledá o poznání hůř než pro jednoho. A navíc - jak už to s temnými hvozdy bývá - je strašidelný.
Brzy nám však nezbylo, než se po nějakém bivakovacím místě poohlédnout. Našli jsme jedno ne zcela mokré, ne zcela křivé a zcela větrné, a ubytovali se. V noci nás žádný possum nesežral, ani nás nepřepadla banda kiwi ptáků (do teď mě to mrzí), akorát k ránu začalo trochu pršet. Tedy - přišla mlha a začala hustě kondenzovat na větvích, které si to nenechaly líbit a nově nabyté vody se zas zbavovaly směrem dolů. Konečně jsem pochopil, jak je možné, že les na vrcholcích hor je tak vlhký. A proč byla cesta i včera za sluníčka plná pastí na neopatrného poutníka - všude, kde vypadala rovně a hladce, skrývala pod povrchem půl metru močálu.
 |
| Les v dešti |
Zbytečně jsme to neprotahovali, dokončili jsme okruh a vrátili se údolím zpět k autu. I tak bylo šest hodin v lehkém dešti poněkud únavných. Po příjezdu domů jsme zjistili, že internet, který přestal fungovat krátce před naším odjezdem, nefunguje stále (jak jsem zjistil v pondělí, nevědomky jsme kopli do modemu pod stolem a zmáčkli tím čudlík Standby, o jehož existenci jsem netušil a který nepřestal fungovat ani po resetu). Tak jsem se věnovali vaření a pečení.
Žádné komentáře:
Okomentovat