Yunnan

Cesta do Kunmingu byla zabavna. Mozna
vic, nez bychom si prali. Na nadrazi jsme
prijeli vcas, dve hodiny pred odjezdem
vlaku. Prodejna listku byla jeste zavrena, ac
tam jiz cekalo pomerne dost lidi. Otevreli
pul hodiny pred odjezdem, minutu se bavili
s nejakym cestujicim a zase zavreli. Tak jsem
cekal. A cekal. Pul hodiny po planovanem
odjezdu otevreli opravdu a ja dostal listky
na prvni usek nasi cesty. Tusim do Luizhou.
A tricet minut nato jsme vazne vyjeli.
Cestovali jsme tridou "tvrda sedacka", ve
ktere za casu Maa vazne byly tvrde lavice.
Nyni tam maji jiz lavice polstrovane, ktere
vsak nejsou o mnoho pohodlnejsi. V jedne
rade je trojlavice, ulicka a dvojlavice. Je to
trochu jako v nasich lokalkach. Az na to, ze
vagony jsou zcela narvane. Na spani to moc
neni. Ani trochu, abych byl uprimny.
Po prijezdu jsme meli ctyri hodiny na
prestup, a to i s nasim zpozdenim. Doufali
jsme, ze je to dost vcas na nakup listku do
lehatkoveho vlaku (kteremu tady rikaji "hard
sleeper", coz zjevne znamena tvrda lehatka,
ale jelikoz, podobne jako ta sedadla, vlastne
vubec tvrda nejsou, mozna to take znaci ze
cestujici musi byt tvrdy spac, neb lehatka
nejsou v uzaviratelnych oddelenich, ale
otevrena do ulicky a tedy neprilis izolovana
od hluku kolem), Patnact hodin pres noc na
tech "tvrdych" sedadlech se nam totiz vazne
travit nechtelo. Zli jazykove tvrdili, ze s
temito listky to byva problem, ze jsou
vyprodane dlouho dopredu. Dny. A jak se
ukazalo, zli jazykove meli pravdu. Nemeli
ani na tento, ani na pristi vecer. Tak jsme
usetrili a jeli opet "tvrdymi" sedadly.
Ve vlaku jsme nakonec meli trosku
pohodlnejsi sedadla nez na minuly segment
a navic jsme sedeli na dvojsedacce, ne na
trojsedacce jako predtim, coz bylo
podstatne lepsi. Takze trosku jsme se
vyspali, ale slava to nebyla.
V Kunmingu jsme pohrdli nadraznim
hotelem - ktery, jak se pozdeji ukazalo, mel
nejlevnejsi pokoje ve meste - a zacali obihat
hostely. Nakonec jsme se ubytovali v
jednom sice peknem, ale narvanem, kde
jsme museli spat na osmiluzaku - a jeden
Cinan tam v noci chrapal jako drevorubec a
nesel od toho odradit a nesel. Od pulnoci az
do rana.
Take jsme se sli projit po meste. Zrovna
byla nedele a parky byly narvane lidmi.
Nekteri prodavali vsechno mozne, jini hrali
na hudebni nastroje, tancovali, zpivali nebo
hrali k tanci. Lidi se pridavali a tancovali s
ucinkujicimi, kteri byli casto slavnostne
vystrojeni v krojich nebo nejakych uborech.
A nikdo za ta predstaveni nevybiral. Takovy
naval jich tam byl, ze casto bylo mozne
poslouchat tri koncerty najednou. A vesmes
vsichni vypadali jako duchodci. Asi uzitecna
forma zabavy - pripravit si vystoupeni a pak
ho predvadet v nedeli.
Druhy den jsme vyrazili za mesto na Zapadni
kopce. Maji tam radu klasteru a je to desne
slavne. Byla to pekna prochazka lesem - na
kopec se muzi taxikem nebo pesky,
autobusy tam nejezdi - a baracky to byly
fesne. Zlatym hrebem byl komplex nekolika
pavilonu a Draci brany - takova zakrsla
branka na skalnim utesu, ke ktere vede z
jedne strany tunel a z druhe neco mezi
tunelem a skalnim ochozem. Byla pro me
dost vysoka, pohodlne jsme pod ni prosel.
Vsichni Cinani, a ze jich tam bylo, se snazili
co jim sily stacily natahnout se a dosahnout
na takovy uklouzany oblazek na spodu te
brany. Lezli tam vsude po skalach a po te
brane, jenom aby si mohli sahnout. Byl
vysoko. Loktem bych na nej asi nedosahnul.
Nejaky dobracka nas informovala, ze ta
brana je desne slavna kvuli staremu
Cinskemu pribehu o rybe, ktera se chtela
podivat do sveta a tak ji stara moudra ryba
rekla, ze kdyz preskoci Draci branu, tak zvi,
jak to ve svete vypada. A tak se ryba krmila
a posilovala, az jednoho dne tu branu
preskocila. A lidi kdyz si maknou na tu
branu zespodu tak to pry je neco jako kdyz
to ta ryba preskocila. Jestli to moc nedava
smysl, tak to je dobre, me to taky moc
nedavalo.
Vecer jsme zase sedli na vlak. Tentokrat
jsme listky na lehatkovy vuz meli, jednak
proto, ze jsme je koupili hned po prijezdu
do Kunmingu a jednak proto, ze tam snad
ani jine vozy nemeli. A odjeli do Lijiangu. To
je trochu vic na zapad, takove mesto s
pomerne velkym historickym jadrem, ktere
je v Unesco. Turistu je tu vice nez v Praze a
suvenyru take. Kazdy dum je bud barem,
hospodou, hotelem nebo kramem se
suvenyry, pricemz tech poslednich je nejvic,
i kdyz hotely jsou v tesnem zavesu. A vsude
se ozyvaji hluky ze staveb. Dalsi a dalsi
historicke budovy tu rostou jako houby po
desti. Ale je to tu vazne pekne. Krivolake
dlazdene ulicky, lampiony vsude (trochu si
pripadam jako v bordelove ctvrti z
Amsterodamu, kdyz se to vecer rozsviti) a
typicke cinske stavby kam se podivas.
Nejlepsi to bylo hned rano, pri prijezdu, kdy
jeste bylo zavreno a v ulicich nebyli lidi. Pres
den je to horsi a na vecer uplna hruza. Na
hlavnim namesti se neda hnout, z kazdeho
baru rve nejaka hudba casto provazena
tanecky a vsechno stoji alespon dvakrat vic,
nez o dve ste metru dal na hranici
historickeho centra.
Dva dny jsme se prochazeli po meste a treti
se rozhodli projet se na kole do okoli. Jenze
zacalo prset. Tak to vypada, ze se budeme
jen tak valet na pokoji a relaxovat. No,
nevadi.

Prijezd do Číny

Do Kantonu jsme přiletěli sice bez problémů, ale přistáli jsme po půlnoci. A hned jsme zjistili, že na priletove části letiště nemají ani jednu židli, zato tucty nadhanecu hotelu a taxíků. Hrdinne jsme se jim ubranili. Dali jsme s dohromady s jednou australskou cinankou, která měla stejnepotreby jako my - tedy přežít v klidu do rána - a našli si útulné mistecko v odletove hale.

Ráno jsme se vypravili na vlak nebo autobus do Guilinu, poblize kterého se nachází Yangshuo, město s těmi slavnými spicatymi kopci všude kolem. Přejeli jsme metrem celý Kanton, abychom se dostali na nádraží, odkud dle průvodce jezdí dálkové vlaky a autobusy - jen aby nám bylo sděleno, že musíme zase zpátky na nádraží poblíž letiště. Po složitém vyptávání - s angličtinou to je tu jak se safranem - jsme nasedli do autobusu a za šest hodin byli u cíle.
Cesta vedla po krásné dálnici, kde kromě nás skoro nikdo nejel. Kolem spousty bambusem porostlych kopců a v udolí vsi s novymi dvou a tripatrovymi domy, zpravidla bez omítky a bez zahrádky. Vypadalo to neutulne.
Byli jsme varovani, že na rozdíl od jižní Asie nám tady nikdo nebude na nádraží při výstupu z autobusu nutit ubytování a podobně. Přesto se tam jeden našel. Tak dlouho do nás hucel, až se usmlouval na slušnou cenu a tak jsme u něj zůstali. A když už byl v tom, tak nám zkusil prodat výlet lodickou. O ten jsme neměli zájem vůbec, musel se sám usmlouvat na tretinu původní ceny, než jsme mu na to kyvli. A jak se ukázalo druhý den, byla to možná chyba. Doprava měla být v ceně, přitom ve skutečnosti za nás zaplatil pouze cestu tam a i to jen poté, co jsme se s ním do krve pohádali. Navíc celý výlet měl trvat tři a půl hodiny - z čeho však dvě byla cesta autobusem a i ten zbytek byl zkrácený na hodinu. Takže nakonec nás pěkně obral. A to nemluvím o tom, že slibena snídaně se ukázala byti tretinova než sliboval a dostavila se každý den až po telefonické urgenci a slibene pivo zdarma bylo pouze kdyz nám prodával zájezdy.

Ale abych jenom nenadaval - výlet lodickou, ač predrazeny, byl ve skutečnosti docela dobrý. Na bambusovem voru jsme s Klarou byli sami, nepočítám-li kormidelnika u motoru. Projížděli jsme nejspíš nejhezčí krajinou v okolí a připomínalo nám to tam trochu Milford Sound ze Zelanu. Odpoledne jsme se procházeli po městě, což také nebylo tak nudné, jak to zní. Město je totiž vylozene vpletene mezi ty špičaté kopce a je docela pěkné. Ale hlavně jsme se váleli na hotelu a užívali si jeho luxusu, protože pršelo. Bydlení tu vůbec je dost dobré ve srovnání s předchozími státy, a ani není drahé.

V pondělí jsme si půjčili dvojkolo a vyrazili z města ven. To bylo poprvé, co jsme seděli na dvojkole, a ani jednoho nás to moc nenadchlo. Se dvema lidmi je to těžké a tak se to špatně ovlada. Oba se musí shodnout na slapani. A Klára ze zadu neviděla na cestu a nemohla se tak připravit, když jsme jeli přes hrby a vymoly. Ale krajina byla nadherna. Ani to, že jsme trochu zmokli, nám náladu nezkazilo. K obědu jsme se stavili u silnice v restauraci kombinované s farmou a dali si zeleninu s rýží. A bylo to naprosto skvěle a přitom za babku - stejně jako několikrát v následujících dnech, když jsme si dali něco podobného. Tady bych se klidně stal vegetarianem.
Taky jsme se spálili. Bylo zamraceno a mrholilo, ale přesto nenamazana kůže pěkně zrudla. Holt pobihat kolem obratniku týden od letního slunovratu není jen tak.

V úterý jsme se rozloučili s Yangshuo a přejeli na rýžové terasy poblíž Longsheng. Doprava autobusy byla velmi zábavná. První krok - dostat se do Guilinu - byl v pohodě. Tam nám ale na nádraží řekli, že do Longshengu se ze stejného autobusaku nedostaneme - což se neshodovalo s informací v průvodci. Trvalo nám hodinu, než jsme zjistili co a jak a jakým způsobem že se můžeme na ten druhý autobusak dostat. Tam jsme pořídili lístky až do vsi Pingan, kam jsme mířili - nebo jsme si to alespoň mysleli. Byli jsme vyklopeni uprostřed ničeho u odbočky z hlavní silnice. No ale nakonec jsme dojeli, ryzove terasy vypadají moc hezky a bydlíme v nadhernem pokoji v budove celé ze dřeva. Krásně to tu voní.

Plánem na úterý byl výlet do vedlejší vsi. Nezdarilo se. Uz během snídaně nás varoval déšť. Nedbali jsme a když ustal, vyrazili jsme. Čekala nás bouřka.

Čtvrtek byl zasvěcen dopravě. Do Longshengu jsme se dostali bez problémů, stejne jako o další dvě hodiny vzdalenejsiho Sanjiangu. Tam to ale začalo. Potřebovali jsme na nádraží rezervovat lístky do Kunmingu. Všichni nám říkali, že bez vcasneho nákupu to nejde. Jenže v Sanjiangu jsou dva autobusaky a naše jediná informace byla, že na vlak jezdí minibusy od jednoho z nich. A my přitom viděli jen něco, co se cenami i pristupem řidiče blížilo spíše taxíku. Kde je to druhé nádraží? Jezdí to tam odtamtud, nebo si máme na něco počkat tady? Nedoptas se. Nakonec na nás postvali policajta, který anglicky trochu vladnul. Ale i jeho inormace byly z poloviny silné neduveryhodne. No, nakonec jsme se na nádraží dostali a natáhli nás při tom jen o 20%, což je na Činu dost, ale což. Jenže ještě pořád jsme neměli vyhráno. Teď přišly na řadu ty lístky. A pokladna byla zavřená. A nikdo se neměl k tomu, že by nám ji otevřel. Po půl hodině ocumovani kolem a ležení kam bych neměl jsem prepadnul (asi) přednosti stanice, který byl ochotny a přehrál mě na svou kolegyni, která byla taky ohotna, nebyla líná použít ke konverzaci rukou (kdyby taková ochota byla u všech, domluvíme se skoro bez problémů. Jenže oni většinou jenom brebenti po svém a vůbec se nesnaží dorozumet) a navíc uměla i tři anglická slova. Myslím, že mi vysvětlila, že přestupní lístek mi tu stejně neumí vydat, tak ať prostě přijdu na ten vlak a na přestupu se uvidí - buď pojedu dál nebo už lístky nebudou. Tak jsme moc neporidili.
Dojeli jsme za město do vsi Chengyang, kam jezdí davy shlédnout jejich zastreseny most. Je vážně pěkný, ale ta cena… Zůstali jsme tam opět v dřevěném hotelu s výhledem na ten most. Spolu s námi se tu ubytovali dva místní turisti, kteří nás premluvili ke společně večeři - vpravdě lukulske hody to byly - a pozvali na domácí rýžové víno od pana domácího. Za oboji jim trikrat slava. To vino je sladké a moc dobré. Dělá se že suši rýže, která se napari, smicha s kvasnicemi a dá na pár měsíců do hliněné nádoby zrat. Nádoba se uzavře papírem a zapatla jilem. Výsledek stojí za to.

Líbilo se nám tu, tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den. Prošli jsme se po vsi a váleli na hotelu. Já pak ještě obrazil i okolní vesnice. Všechny jsou vesměs dřevěné, novější domy mají první patro z cihel a domy prominentu - skutečné pěsti na oči - jsou celé zděné a bílé nahozene. V každé dedine je Bubnování věž, což je jednopatrova vysoká věž sloužící jako kulturak a společenská místnost pro celou vesnici. Je to tu jiné než ve zbytku Číny proto, že tu žije minorita která si říká Dong. U ryzovych teras také žila minorita, zase nějaká jiná. Ta se krom obligatniho roje vyznačovala tím, že některé ženské měly vlasy až na zem a motaly si je do turbanu. A vybiraly od turistů poplatek za focení, kterého (toho focení) se dost agresivně dozadovaly.
No a tím končíme s touhle provincii. Jdeme na vlak a doufáme, že budou mít lístky až do Kunmingu.

Opět v KL

PO návratu do KL jsme se ubytovali ve stejnem hotelu jako minule. Dokonce nam dali i stejnou mistnost. Jen jsme to měli o pět ringitu levnější než minule, z nějakého záhadného důvodu. Darovanemu koni jsme ale na chrup nehledeli a ani nám moc nevadilo, že jsme se o cene museli pohadat ještě jednou při vlastním placení.

Ráno jsme si privstali a šli vystát frontu na Petronas Towers. Bohužel už nejsou gratis, jako bývaly. Po hodině a půl stání ve frontě konečně otevřeli a už půl hodiny poté jsme drželi v rukou lístky na most spojující obě věže ve výšce 170 metrů, tedy na 41. podlaží z 88 ( celá věž má 452 m). Pak jsme shledli sedmiminutovou reklamu na společnost Petronas (dělá do ropy. Mohlo to být horší, mohla vyrábět práci prášky). A pak už nás vyvezli výtahem nahoru. Dobrých pět deset minut jsme se kochali. A to bylo vše.
Následovala návštěva čínské ambasády. S vizem nebyl problém. Ač prve vyhrožovali, že bez zvaciho dopisu nám dvouměsíční pobyt nepovoli, ukázalo se, že jen strasili.
Dalším bodem programu byla návštěva ovocného trhu. Ale že bylo už po poledni, stavili jsme se na jídle. Podle vystaveneho menu měli ceny velmi slušné. Proto nás zprvu překvapilo, že chlapík za námi ve frontě tvrdil opak. Dozvěděli jsme se od něj, že ta putyka páté cenové kategorie je strašlivě slavná, neb tam před půl stoletím chodila místní obdoba Franka Sinatry, a taky že je strašně vyhlášená a že prý máme štěstí, že ta dlouha fronta není jeste třikrát delší, jako když tam byl minule. Klára si dala krevetu velikosti menšího humra, já se spokojil s obyčejnou sepii. A u kasy jsme se nestačili divit. Nezbylo nám, než stáhnout ocas mezi nohy a prohlásit, že se přeci jen obejdeme bez pití, neb na to prostě nemáme. Toliko k naší návštěvě ovocného trhu. Jak se říká, bez peněz na trh nelez. Na druhou stranu, fotilo se na něm pěkně.
V Jezernim parku jsme shledli jeleny myší. Oficiálně to je jelen, ale pražský krysarik by ho slupnul ke svačině a ještě by měl hlad. Taky tam měli zahradu orchidejí a ta nebyla zla. A co víc, byla zcela ppgratis.
Večer jsem se opět pokusil koupit murtabak - tedy tlustý velký livanec s buraky - a opět jim už došli. Druhý večer po sobě. Šlaka.

No a na pátek nám zbyla návštěva jeskyní Batu. Je to ohromná vapencova hala s troškou výzdoby a několika hinduistickymi chramky, které v ní zcela zanikají. A hlavně se spoustou opic všude kolem. Ty jsou na tom to nejlepší.
Ještě jsme stačili navštívit místní slavnou mesitu. Mysleli jsme, že nás tam nepustí pro nevhodný odev, ale půjčili nám oběma javory pro zakrytí nohou a Klare ještě hadru na hlavu. Vypadala legracne,ale slušelo ji to. Hlídač se ji snažil přesvědčit, ať si ji nechá a chodí už vždy jen tak.
No a teď sedíme na letišti. Nalili jsme do sebe všechnu svou vodu a teď čekáme na strašlivé následky.

Pangkor

Doprava na ostrov Pangkor nam zabrala cely den. Vecer jsem se byl jeste projit a po navratu mi Klara ukazovala v dalce na strome ptaky vypadajici jako velka straka. Tak jsem ji ukazal fotku tech ptaku z blizka, kterou jsem udelal cestou. Byla z toho cela vedle. Byli to totiz ptaci s anglickym jmenem Hornbill, kteri maji velky roh na velkem zlutem zobaku a ktere Klara strasne touzila videt. Je jich tu jak vrabcu.

Domaci nas varoval, at zavirame dvere pred opicemi. Druhy den na plazi jsem jednu konecne videl. Vracel jsem se zrovna z plavani k dece a Klara u toho zas nebyla. Je z toho ted trochu smutna, ale jeste tu nejake jiste uvidime.
Zkousel jsem se potapet. Koupali jsme se v Koralove zatoce a pry tam je snorchlovani dobre. Mozna, pokud nekoho zajima pisek a kalna voda.

V utery, cestou na plaz, jsme potkali strom obsypany opicemi. Klara se mi posmivala, proc pry je pozoruji po jedincich kdyz jich tu je tolik.
Mistni lodickari se nas snazili nalakat na vylet na ostrov. Pry je to tam skvele a da se tam dobre snorchlovat. Koralovy ostrov - tak se jmenoval - byl jen par set metru od brehu, tak jsem tam doplaval. Koraly tam skutecne byly. Takove male zakrsle vyrostky na balvanech. S rybami to bylo lepsi, tech tam misty bylo vazne hodne, ale bohuzel uplne vsechny nudne sedive. Rozmazlen
Pacifikem, nepobyl jsem tam dlouho.

No a ve stredu jsme akorat zabalili a odjeli zpatky do KL. Klara byla trosku nerudna, ze ji ani nenecham najist - dohodl jsem toriz spolecnou jizdu taxikem se dvemi cizimi holcinami a Klara pritom jeste nesnidala - ale nakonec to prezila a dokonce se mnou porad jeste mluvi.

Jidlo v Malajsii

Po prijezdu do Malajsie nas prekvapilo, kolik
Indu - a, po blizsim pohledu i Cinanu - je vsude kolem. Ti Cinane nam zprvu trochu unikli, casto jsou miseni s mistnimi a nejsou o tolik jini jak jsme zvykli z Evropy, ale jsou tu take. A vsechny tyto narody a pronarody si s sebou prinesli vlastni kuchyni. Takze se tu hoduje velice pestre. Jidlo tu sice je o neco drazsi nez v Indonesii, jako ostatne vse, ale za ten priplatek se dostane daleko vic masa a zeleniny, takze to za to stoji. Vzato kolem a kolem, oba si tu libujeme.

Cameron Highlands

Cekali jsme, ze kopce Cameron budou pokryte jednou velkou cajovou plantazi. Neni tomu uplne tak. Jsou pokryte dzungli. Z hlavni vsi vede tucet znacenych tras do okoli, ale pres caj nevede skoro zadna. Nas puvodni plan bloumat par dni po techto stezkach po pas v cajovych kericich tedy bylo nutne radne prepracovat.
Klara pri preprave z Indonesie chytila bacil a jeji nastydnuti se od te doby moc nelepsi, spise naopak. Prvni odpoledne tedy, pote, co jsme prijeli, zustala na pokoji a ja se sel projit sam. Vylezl jsem po trasach cislo 8 a 7 na kopec nad ves a, prestoze cestou spatril opici, overil, ze prochazky horskym pralesem tu to nejzajimavejsi nebudou.

Rano jsme skocili do autobusu a frceli na nedalekou cajovou plantaz. Tedy - spise jsme se plouzili krokem. Jak je uz nasim dobrym zvykem, i sem jsme prijeli akorat na prazdniny. A dnes zrovna zacinaly. I po vystupu z autobusi byla cesta k cajove fabrice zpestrena uskakovanim mezi cajove keriky. Tovarnu na caj jsme meli projitou za pet minut i s vykladem. maji tu akorat tri stroje. Vyroba caje neni totez co vyroba aut, komplexita je o chlup mensi. Zato to tam ale pekne voni, na rodil od plantazi vlastnich, ktere jsou bez zapachu.
Dalsi zastavkou byla motyli farma. Tvoril ji sklenik s kytickami a spoustou motylu. Moc pekni byli. Mistni deti z nich byly taky nadsene a hladily si je. Take tam meli tarantule, hady, skorpiony a kudlanky a podobnou havet. To, kupodivu, Klaru zas az tak nezaujalo.
No a to uz byl pomalu cas vratit se autobusem rychlosti chuze zpet.

Malajsie - prijezd do KL

Malajsie je o poznani jina nez Java. Tak predne tu je vsude spousta mista. Ohromne palmove haje, zatimco na Jave jsou vsude domy nebo ryzova pole a nic podobne lesu se mimo velke hory nenajde. Taky tu je - alespon tedy v Kuala Lumpur - podstatne vetsi civilizace. Poulicnich stanku je tu kriticky nedostatek, stejne jako bordelu v ulicich. Prislusne drazsi vsak jsou i ceny, bohuzel.
Ubytovali jsme se v ohromnem hostelu v Cinske ctvrti. Bydli tam tucty belochu. Docela sok. Uz jsme si zvykli, ze kdyz krom nas v hotelu bydli jedni nebo dvoje dalsi lidi, tak to je svatek. Tady to zjevne funguje jinak. Vecer jsme se prosli po okoli a shledli hinduisticky chram zevnitr a taoisticky z venku. Indu je tu spousta a Cinanu, ac nejsou tolik videt, mozna jeste vic - cinske napisy jsou skoro vsude. A to nejen v te cinske ctvrti, kde bydlime, ale i v centru mesta.

Rano jsme vyrazili na cinskou ambasadu pro viza. Nasledovala prohlidka Petronas Towers (jen zvenci, listky na vyhlidkovy ochoz dochazeji velmi brzy rano), ktere jsou vazne vysoke, a pak i zbytku centra.

pokracovani priste