Ráno jsme se vypravili na vlak nebo autobus do Guilinu, poblize kterého se nachází Yangshuo, město s těmi slavnými spicatymi kopci všude kolem. Přejeli jsme metrem celý Kanton, abychom se dostali na nádraží, odkud dle průvodce jezdí dálkové vlaky a autobusy - jen aby nám bylo sděleno, že musíme zase zpátky na nádraží poblíž letiště. Po složitém vyptávání - s angličtinou to je tu jak se safranem - jsme nasedli do autobusu a za šest hodin byli u cíle.
Cesta vedla po krásné dálnici, kde kromě nás skoro nikdo nejel. Kolem spousty bambusem porostlych kopců a v udolí vsi s novymi dvou a tripatrovymi domy, zpravidla bez omítky a bez zahrádky. Vypadalo to neutulne.
Byli jsme varovani, že na rozdíl od jižní Asie nám tady nikdo nebude na nádraží při výstupu z autobusu nutit ubytování a podobně. Přesto se tam jeden našel. Tak dlouho do nás hucel, až se usmlouval na slušnou cenu a tak jsme u něj zůstali. A když už byl v tom, tak nám zkusil prodat výlet lodickou. O ten jsme neměli zájem vůbec, musel se sám usmlouvat na tretinu původní ceny, než jsme mu na to kyvli. A jak se ukázalo druhý den, byla to možná chyba. Doprava měla být v ceně, přitom ve skutečnosti za nás zaplatil pouze cestu tam a i to jen poté, co jsme se s ním do krve pohádali. Navíc celý výlet měl trvat tři a půl hodiny - z čeho však dvě byla cesta autobusem a i ten zbytek byl zkrácený na hodinu. Takže nakonec nás pěkně obral. A to nemluvím o tom, že slibena snídaně se ukázala byti tretinova než sliboval a dostavila se každý den až po telefonické urgenci a slibene pivo zdarma bylo pouze kdyz nám prodával zájezdy.
Ale abych jenom nenadaval - výlet lodickou, ač predrazeny, byl ve skutečnosti docela dobrý. Na bambusovem voru jsme s Klarou byli sami, nepočítám-li kormidelnika u motoru. Projížděli jsme nejspíš nejhezčí krajinou v okolí a připomínalo nám to tam trochu Milford Sound ze Zelanu. Odpoledne jsme se procházeli po městě, což také nebylo tak nudné, jak to zní. Město je totiž vylozene vpletene mezi ty špičaté kopce a je docela pěkné. Ale hlavně jsme se váleli na hotelu a užívali si jeho luxusu, protože pršelo. Bydlení tu vůbec je dost dobré ve srovnání s předchozími státy, a ani není drahé.
V pondělí jsme si půjčili dvojkolo a vyrazili z města ven. To bylo poprvé, co jsme seděli na dvojkole, a ani jednoho nás to moc nenadchlo. Se dvema lidmi je to těžké a tak se to špatně ovlada. Oba se musí shodnout na slapani. A Klára ze zadu neviděla na cestu a nemohla se tak připravit, když jsme jeli přes hrby a vymoly. Ale krajina byla nadherna. Ani to, že jsme trochu zmokli, nám náladu nezkazilo. K obědu jsme se stavili u silnice v restauraci kombinované s farmou a dali si zeleninu s rýží. A bylo to naprosto skvěle a přitom za babku - stejně jako několikrát v následujících dnech, když jsme si dali něco podobného. Tady bych se klidně stal vegetarianem.
Taky jsme se spálili. Bylo zamraceno a mrholilo, ale přesto nenamazana kůže pěkně zrudla. Holt pobihat kolem obratniku týden od letního slunovratu není jen tak.
V úterý jsme se rozloučili s Yangshuo a přejeli na rýžové terasy poblíž Longsheng. Doprava autobusy byla velmi zábavná. První krok - dostat se do Guilinu - byl v pohodě. Tam nám ale na nádraží řekli, že do Longshengu se ze stejného autobusaku nedostaneme - což se neshodovalo s informací v průvodci. Trvalo nám hodinu, než jsme zjistili co a jak a jakým způsobem že se můžeme na ten druhý autobusak dostat. Tam jsme pořídili lístky až do vsi Pingan, kam jsme mířili - nebo jsme si to alespoň mysleli. Byli jsme vyklopeni uprostřed ničeho u odbočky z hlavní silnice. No ale nakonec jsme dojeli, ryzove terasy vypadají moc hezky a bydlíme v nadhernem pokoji v budove celé ze dřeva. Krásně to tu voní.
Plánem na úterý byl výlet do vedlejší vsi. Nezdarilo se. Uz během snídaně nás varoval déšť. Nedbali jsme a když ustal, vyrazili jsme. Čekala nás bouřka.
Čtvrtek byl zasvěcen dopravě. Do Longshengu jsme se dostali bez problémů, stejne jako o další dvě hodiny vzdalenejsiho Sanjiangu. Tam to ale začalo. Potřebovali jsme na nádraží rezervovat lístky do Kunmingu. Všichni nám říkali, že bez vcasneho nákupu to nejde. Jenže v Sanjiangu jsou dva autobusaky a naše jediná informace byla, že na vlak jezdí minibusy od jednoho z nich. A my přitom viděli jen něco, co se cenami i pristupem řidiče blížilo spíše taxíku. Kde je to druhé nádraží? Jezdí to tam odtamtud, nebo si máme na něco počkat tady? Nedoptas se. Nakonec na nás postvali policajta, který anglicky trochu vladnul. Ale i jeho inormace byly z poloviny silné neduveryhodne. No, nakonec jsme se na nádraží dostali a natáhli nás při tom jen o 20%, což je na Činu dost, ale což. Jenže ještě pořád jsme neměli vyhráno. Teď přišly na řadu ty lístky. A pokladna byla zavřená. A nikdo se neměl k tomu, že by nám ji otevřel. Po půl hodině ocumovani kolem a ležení kam bych neměl jsem prepadnul (asi) přednosti stanice, který byl ochotny a přehrál mě na svou kolegyni, která byla taky ohotna, nebyla líná použít ke konverzaci rukou (kdyby taková ochota byla u všech, domluvíme se skoro bez problémů. Jenže oni většinou jenom brebenti po svém a vůbec se nesnaží dorozumet) a navíc uměla i tři anglická slova. Myslím, že mi vysvětlila, že přestupní lístek mi tu stejně neumí vydat, tak ať prostě přijdu na ten vlak a na přestupu se uvidí - buď pojedu dál nebo už lístky nebudou. Tak jsme moc neporidili.
Dojeli jsme za město do vsi Chengyang, kam jezdí davy shlédnout jejich zastreseny most. Je vážně pěkný, ale ta cena… Zůstali jsme tam opět v dřevěném hotelu s výhledem na ten most. Spolu s námi se tu ubytovali dva místní turisti, kteří nás premluvili ke společně večeři - vpravdě lukulske hody to byly - a pozvali na domácí rýžové víno od pana domácího. Za oboji jim trikrat slava. To vino je sladké a moc dobré. Dělá se že suši rýže, která se napari, smicha s kvasnicemi a dá na pár měsíců do hliněné nádoby zrat. Nádoba se uzavře papírem a zapatla jilem. Výsledek stojí za to.
Líbilo se nám tu, tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den. Prošli jsme se po vsi a váleli na hotelu. Já pak ještě obrazil i okolní vesnice. Všechny jsou vesměs dřevěné, novější domy mají první patro z cihel a domy prominentu - skutečné pěsti na oči - jsou celé zděné a bílé nahozene. V každé dedine je Bubnování věž, což je jednopatrova vysoká věž sloužící jako kulturak a společenská místnost pro celou vesnici. Je to tu jiné než ve zbytku Číny proto, že tu žije minorita která si říká Dong. U ryzovych teras také žila minorita, zase nějaká jiná. Ta se krom obligatniho roje vyznačovala tím, že některé ženské měly vlasy až na zem a motaly si je do turbanu. A vybiraly od turistů poplatek za focení, kterého (toho focení) se dost agresivně dozadovaly.
No a tím končíme s touhle provincii. Jdeme na vlak a doufáme, že budou mít lístky až do Kunmingu.
Žádné komentáře:
Okomentovat