Tanzánie a Zanzibar

1.-21.7.2013

Tanzánie, Ruaha

Turci mají v letadle překvapivě dobré jídlo, a to i v ekonomické třídě (ostatně čím jiným bychom letěli na dovolenou). Kam se hrabou Němci ve své business třídě. Ale business u Francouzů je přeci jen lepší.

Po příletu ve 3 ráno do Dar Es Salámu nás na letišti čekala fronta na vízum. Jako jedněm z prvních nám odbavení trvalo hodinu a půl. Pak jsme zhruba jednou tak dlouho čekali na rozbřesk, než nás to přestalo bavit, a odcházeli spolu s posledními co z našeho letu víza dostávali. Taxíky z letiště jsou drahé, tak jsme šli na hlavní silnici na autobus. V šest ráno je ale dopravní špička, takže s batohy a bez praxe v bitvách při nastupování jsme se do autobusu nenarvali. Nastupování vypadá asi jako kdyby do zastávky přijel že Strahova autobus plný studentů, otevřely se jen jedny dveře a před nimi čekalo deset ostrých Číňanů, kteří by chtěli přistoupit. A dva cizinci s ruksaky k tomu. Naštěstí pár dalších místních lidí mělo podobný problém a jeden z nich stopnul auto, které i nás za drobnou úplatu dovezlo do centra. Ubytovali jsme se v YWCA. A spali a spali. A zaspali snídani.

Vyrazili jsme zkoumat možnost vyrazit na safari už z Daru. Nenašli jsme ale žádnou cestovku zmíněnou v průvodci. A jelikož nám přišly ceny za safari v cestovkách, které jsme našli, velké, rozhodli jsme se jet do Iringy autobusem a najít si safari do parku Ruaha až tam. Tak jsem večer vyrazil na autobusák nakoupit lístky. Přijít na to, jak nasednout do autobusu MHD, mi trvalo jen půl hodiny, a hned druhý, do kterého jsem se narval, byl ten správný. Zhruba osmikilometrovou cestu na autobusák jsme pak ujeli za hodinu a půl. Cestou zpátky jsem zase zkoušel autobusy, ale buď žádný správný nejel kolem, nebo nebyl označen tak, abych ho poznal. A padla tma. Tak jsem si připlatil a nechal se odvézt na motocyklu. Vzhledem k panující zácpě to byl nejrychlejší způsob dopravy, zvlášť když se jezdí i na červenou a v protisměru.

Ráno nám cesta ubíhala třikrát rychleji - jeli jsme mimo dopravní špičku. Dálkový autobus vyrazil na čas, v půl jedenácté, a po mnohých zastávkách jsme dorazili asi v sedm večer, tedy chvilku po setmění. Jelikož se nedoporučuje courat se venku za tmy a ani Klára nemá ráda hledat za tmy bydlení, zapadli jsme do prvního motelu, co jsme uviděli, hned u autobusáku. Nebyl zlý.

Ráno jsme vyrazili na snídani a na lov turistů, kteří by rádi sdíleli náklady na safari. Našli jsme jednu Rakušanku, která se měla připojit ke skupině tří dalších, kteří měli dorazit večerním autobusem. Každých pár hodin jsme pak chodili do kanceláře a ptali se, zda se těm třem dovolali a zda jsou ochotni nás přibrat. Nedovolali se, a navíc asi večer ani nedorazili. Každopádně druhé ráno to vypadalo stejně beznadějně jako první - den pryč a žádný výlet nepotvrzen. Tak jsme se plácli přes kapsu, šli k nejlevnější cestovce, kterou jsme našli, požádali o slevu a vyrazili sami. Do parku jsme dorazili v jednu odpoledne, což je prý dobře, neb vstupenky se prodávají na 24 hodin a takhle nám to vyjde na dva půldny. Přes poledne se zvířata údajně schovávají, ale my jsme cestou do kempu viděli snad víc zvěře než pak večer. V kempu jsme se ubytovali v plechové boudě se dvěma postelemi, dvěma okny, nočním stolkem a betonovou podlahou. Říkají tomu staré vládní bandy, což v místní řeči znamená boudy. A levnější bydlení uvnitř parku najít nejde - stojí jen troj či čtyřnásobek ceny ubytování ve městech. Všude kolem těch bud se válí sloní trus. Jinými slovy všude mezi postelí a společným záchodem uprostřed kempu, což má jisté nepříjemné implikace, pokud je v noci nutné si odskočit. Zatímco jsme se ubytovávali, řidič si zajel zpátky k bráně parku, aby vyřešil problém se svou kreditkou. Asi ho zaskočilo, že (prý) dnes ráno zvedli ceny ubytování o polovinu, a neměl na zaplacení. Večer jsme drandili po krajině a pozorovali západ slunce. Po večeři a návratu do kempu jsme potkali strážce parku se samopalem a velkou baterkou, který nás eskortoval do naší boudy a cestou nám ukázal slona deroucího se mezi chatky. Později jsme ho pozorovali, jak kolem naší boudy prošel zase z kempu ven.

Ráno jsme vstali před rozbřeskem, vylezli před chatu a pozorovali takový šedý kámen, jak se valí naším směrem. Byl to hroch vracející se z pastvy do řeky. Pak jsme až do konce platnosti vstupenky zase jezdili po parku. Zatímco předchozí večer jsme byli spíše ve vyšších polohách na prériích, teď jsme se drželi nedaleko řeky. Také jsme viděli víc zvěře, i když ne úplně stejné druhy.

Viděná zvěř:

• Sloni-mnoho stád. Hledat slony mi šlo dobře, pokud nebyli moc daleko. Ostatní zvěř jsem přenechával Kláře, měla totiž děsnou radost vždycky když něco spatřila. 
• Antilopy impala - jsou všude 
• Antilopy waterbuck - jen letmo, neb jsou plaché 
• Antilopy kudu větší - spíš u hranice parku 
• Antilopy velikosti mohutného pražského krysaříka - vlastně vypadaly úplně stejně, jen měly navíc malé růžky 
• Žirafy masajské - živé i mrtvé. Masajské proto, že mají klikaté fleky s mnoha fjordy.
• Zebry - pár stád, ale jen poblíž řeky 
• Obří stádo buvolů - takové černé krávy 
• Rodinku lva a šesti lvic hned vedle cesty - strašně líná zvířata, jen leželi, zívali a občas se olízli. 
• Hyenu, ale jen krátce 
• Dvě lišky s myší v zubech 
• Prase bradavičnaté - když běží, má ocas nahoru jako anténku 
• Opice 
• Mangusty - takové pruhované krysy. U svých doupat jich byla celá stáda. 
• Rock hylux nebo tak nějak - takové krysy žijící na kamenech. Leží a dívají se do dálky, šplhají po kamenech a občas blbnou. Prý jsou příbuzné slonů. 
• Různé ptáky, například zoborožce červenorohého, který se vyznačuje jednak absencí typického rohu na zobáku a jednak tím, že to je jeden z nejběžnějších ptáků v parku, ale teprve před pár lety byl tento druh objeven (ten místní má trošku jiné oči než jeho varianta žijící jinde, tak si je předtím asi pletli). 
• Krokodýly, kteří byli línější než lvi 
• Hrochy, téměř línější než ti krokodýli 
• Jednoho mrtvého motýla 
• Japonce, Rusy, černochy a další

Co se týče stromů, všude rostly baobaby a akácie (takové ty stromy s placatou korunou co jsou pro Afriku typické)

Co nás to stálo

• Auto, řidič, benzín a vstupy pro ně 330 USD 
• Vstup pro dva na den 60 USD 
• Nocleh 60 USD 
• Dýško řidiči 20 USD 
• Večeře pro tři 21 000 TSH tedy asi 15 USD 
• Cesta do Iringy 36 000 TSH (MHD nepočítaje), zpět taktéž, čtyři noci v Irinze 90 000 TSH 

(1 USD=20 CZK, 1 CZK=85 TSH, 1 USD = 1 660 TSH)

Ani cesta do z Daru do Iringy a z Iringy do parku ale nebyla nudná. Na půl cesty z Daru se projíždí parkem Mikumi, kde už jsme pár zvířat zahlédli. Krom toho jsme viděli množství místních chýší z pálených i nepálených cihel, pár Masajů zabalených v červených prostěradlech a s mačetou a kyjem u boku, baobaby kam se člověk podívá a zajímavou krajinu. Cestou zpět jsme se také stali svědky, ba i přímo účastníky, vyprošťování auta, které přeskočilo škarpu a zapíchlo se do hlíny a křoví. Ani jedno z aut nemělo vlečné lano, tak si uřízli bezpečnostní pás, přivázali ho někam za nárazníky vlečeného i vlekoucího vozu a táhli. Zjevně něco takového dělali poprvé v životě a moc u toho nepřemýšleli. Volantem zásadně kroutili opačně, než bylo potřeba. Div že auto nepřevrátili ani neurvali kolo. Ale povedlo se.

Po návratu do Iringy jsme si šli koupit lístky na autobus zpět k moři na druhý den a zjistili, že jsou beznadějně vyprodané. Takže se tu musíme válet o den déle. Kdybych měl Iringu popsat, použil bych asi slov hýžď světa, díra, správní středisko místního kraje, a to v tomto pořadí. Místní snad prominou, hodnotím to z pohledu turisty, který v tomto městě dočasně ztroskotal.

Po prováleném dni jsme nasedli do autobusu, který ujel půl hodiny a pak se na další hodinu zastavil kvůli poruše. Tu naštěstí dokázali opravit, tak jsme po necelých deseti hodinách dojeli do Daru. Cestou jsme v národním parku Mikumi zase viděli spoustu zvířat. Ubytovali jsme se jako minule, v YWCA, nad nejrušnější silnici ve městě.

Zanzibar

Ráno jsme nasedli na trajekt a dorazili do Stonetownu na Zanzibaru. Hned se na nás sesypali tři nadháněči. Dva jsme zahnali, třetí se nedal. Obešli jsme tři hotely s ním v patách, než přišel na to, že asi jdeme po ceně, a zaskočil nás překvapivě dobrou nabídkou na druhé straně města. Ale jelikož město není velké, tak jsme to zkusili. A vyplatilo se. Cena byla skoro tak nízká jak sliboval a kvalita slušná. Na pozdní oběd jsme zaskočili do blízké vývařovny na rybu s rýží. Výborná. Bohužel to bylo poprvé a naposledy, co jsme tam jedli, neb večer začal ramadán, což znamená, že krom turistů nikdo nesmí jist, dokud je venku světlo, a tak ta vývařovna na měsíc zavřela. Naštěstí hlady netrpíme. Trhy s ovocem jsou otevřené stále a po setmění jsou v parku na pobřeží stánky s grilovanými rybami a mořskými plody. Denně si tam cpeme břicha rybím špízem s oblohou - s přílohou se neobtěžujeme, neb by byla stejně drahá jako další porce ryby, a tak ji radši nahrazujeme masem. Také jsme zkusili humra, respektive spíše langustu, neb byl(a) bez klepet. Dobré, překvapivě hutné maso. Ale za tu cenu to nestojí, ryby jsou podobně dobré. Nejběžnější tu je kingfish, pak tuňák následovaný barakudou. Také jsme viděli žraloka, rybu mehe a marlina.

Druhý den na Zanzibaru jsme vyrazili na výlet na Prison Island. Zařídili jsme to přes hotel. Nejdříve nás dovedli na centrální místo k lodičkám, kde jsme potkali další bělochy s podobným záměrem. Pak nás velký boss poslučoval a přidělil nám lodě. Jeli jsme s devíti dalšími - dvěma Němci, jedním šikmookým a zbytek byli Američané. A vyrazili jsme na ostrov na obří suchozemské želvy. Klára z nich byla nadšená. Nechali se totiž krmit i drbat na krku. Pak jsme poodjeli asi sto metrů od břehu a šnorchlovali. Viděli jsme už i hezčí moře, ale šlo to. Korály měli, pár ryb tam také bylo. Jen ten žahavý plankton tam mohl chybět - já z toho měl celou požranou nohu, Klára trochu míň, zato hloub a bolí ji to ještě tři dny poté. Odpoledne jsme šli na trh a pili jsme mošt z cukrové třtiny po litrech (nebo alespoň po litru a půl). Večer pak byly obvyklé rybí hody.

Další den jsme vyrazili na farmu pěstující koření. Nevím, jak vážně to s tím farmařením myslí. Vedle bylo pár sadů obvyklého ražení, ale tady na té to vypadalo spíš jak v lese. Jedna vanilka tady, druhá na opačném konci pozemku - to přeci nejde efektivně obdělávat. Ukázali nám, na co si člověk vzpomene. Kurkumu, zázvor, skořici, vanilku, hřebíček, pepř, nějaké barvící semínka a něco jako jablka s gelem na vlasy uvnitř, citronovou trávu,kardamon, muškátový oříšek, kakao a k tomu spoustu ovoce. Pak jsme jeli na oběd, kde nám udělali kořeněnou rýži s vegetariánským kari. Použili na to snad všechno koření, které tam pěstují. Museli jsme z toho vybírat celé kusy skořicové kůry. Následně jsme odjeli na pláž, odkud nás vyháněli sotva jsme se rozkoukali. Takže po hodině.

V pátek jsme odjeli na východní pobřeží do výrazně luxusnějšího hotelu, než v čem jsme bydleli dosud. Ale aby nebylo luxusu příliš, jeli jsme tam místní hromadnou dopravou. Chtěli nám cenu lístku více než zdvojnásobit tím, že si vymysleli nějaké úřední povolení. Rázně jsme odmítli, tak slevili, že jim bude to povolení stačit zaplatit jen částečně. Když už jsme čtyřikrát málem odešli, na povolení zapomněli. Autobus nás dovezl až do Jambiani, což nás nepotěšilo. Doufali jsme, že nám zastaví o pár kilometrů dřív, u hotelu. Tak jsme s ním projeli až na konec vsi (asi půl hodiny cesty jako po tankodromu) a pak rovnou zpátky. Tentokrát nám už zastavil správně. Nebylo to ani tak daleko, asi by šlo i jít pěšky. Teda kdyby v této zemi neměli ten blbý zvyk mít na hotelech jen pidicedulky se jménem místo pořádného transparentu, takže prakticky nejdou najít když tam člověka někdo nedovede.

Tady na pláži jsou buď drahé resorty, nebo chatrče domorodců stravujících se doma. Takže domorodé jídlo za domorodé ceny se tu nesežene. Ale nevadí - dal jsem si hranolky s tuňákem obalovaným v kokosu s mangovou omáčkou a bylo to vynikající.

Celých sedm dní v Jambiani v resortu Domokuchu jsme se jen váleli pod stromy a palmami na lehátkách na písku u pláže (ale ne přímo na pláži, neb tam stále otravovali prodejci zájezdů, mušlí, masáží a heny) a procházeli se po pláži, pokoušejíce se zahnat zmíněné prodejce zlým pohledem. Z chatky máme výhled na moře, které se Kláře líbí hlavně za odlivu. Příliv tu je dva a půl metrů vysoký, za odlivu odkryje pár set metrů široký pás kamenitopísčitých bazénků, na který se pěkně kouká, ale když se člověk chce vykoupat v mělkém moři na písčitém dne, Musí to celé přejít. O kilometr až dva dál na sever mají centrum kiteboardisti. Tam je písek až ke břehu i za odlivu a přitom je za odlivu hodně mělko hodně daleko, tak i když jim spadne padák do vody, neutopí se ani kdyby neuměli plavat, ale mohou se postavit na dně (jejich prkna jsou jen kus dřeva, vůbec nenadnáší). Navíc tu fouká každý den stabilní a zvláště odpoledne docela silný vítr, což se jim náramně líbí.

Výjimkou že stereotypu byly jen následující výlety:

Ještě o víkendu po pátečním příjezdu jsme se šli projít po pláži na sever. Došli jsme až ke třetí vesnici. Cestou zpět nás nalákal místní prodavač všeličeho do své plážové chatrče na levné jídlo. Vypadlo z něj, že čerstvou má jen chobotnici, kterou ten den ulovil jeho soused. Tak jsme si ji objednali. Naklepal ji pěstí na pláži, omyl od písku v moři a usmažil ji spolu s ručně dělanými hranolkami na pánvi na táboráčku dva metry od našeho stolu. Byla tuhá, ale dobrá. Jelikož výlet trval dlouho, vraceli jsme se až za tmy a cestou nás přepadli dva černoši s mačetou. Chtěli batoh (jak pak říkala Klára), ale já jim nerozuměl. Ten s mačetou se nějak dožral a přetáhl mě s ní naplocho. Tak jsme utekli - Klára po pláži a já do moře. Šel za mnou, ale moc se mu do vody nechtělo, a když jsem začal křičet, vykašlal se na to a zmizel ve křoví. Ještě se dvakrát vrátil, ale zůstal při břehu. Tak jsme vyvázli vcelku se zdravou koží. Jen jsem tím málem utopil mobil, ale i ten to nakonec rozdýchal.

V úterý jsme se vypravili na delfíny. Domluvili jsme si to s černochem, co měl krámek vedle rezortu, neb jsme usoudili, že sídlí-li takhle blízko, žádnou levárnu na nás zkoušet nemůže (a dobře jsme udělali - drobné nazpátek jsme z něj pak vyráželi víc jak den, prý ho podfoukli ve vsi když chtěl bankovku rozměnit). Objednali jsme si sdílený výlet, neb je o deset dolarů na pár levnější než když se jede exkluzivně jen ve dvou ($65 místo $75). Měli jsme být čtyři, ale ten druhý pár nakonec stejně nejel. Hurá. Musí se vyrážet nekřesťansky brzo, už v půl sedmé. Takže o hladu, bez snídaně. Dovezli nás do delfíní zátoky Kizimkazi, naložili do motorového člunu, vyjeli na moře. A nic. Nakonec někdo delfíny objevil. Sjelo se u nich deset člunů. Delfíni se nadechli a zmizeli u dna. Hrát si nechtěli, měli hlad. A chtěli nerušeně lovit. Ale bylo jim to málo platné. Dno nebylo moc hluboko, viditelnost slušná a delfíni si plavali jen tak zlehka, takže jsme je mohli od hladiny sledovat. A dřív nebo později se museli znovu nadechnout. A my na ně nahoře číhali. Sice jsme se žádného nedotkli, ale byli od nás jen dva, někdy i tři metry. Překvapilo mě, jak jsou zjizvení. Možná si chtěli hrát s lodním šroubem. Pak jsme ještě chvíli šnorchlovali u korálů a rybek a když jsme uznali, že jsme měli dost a že jsme od místního planktonu požahaní dostatečně, vrátili jsme se zpět a konečně se nasnídali.

Ve středu výlet nebyl, zato rybáři chytili na hlubokém moři za útesem žraloka a dotáhli ho k nám do hotelu. Měl přes dva metry. Prý jich je na hlubokém moři spousta a proto se tam nejezdí šnorchlovat. Útes je naštěstí kilometry daleko, takže tam nemůžu doplavat, a jsem tak před žraloky v bezpečí. Jinde k potápění nic není.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na šnorchlování ($30 za oba, respektive za celou loď). Překvapilo nás - příjemně - že pro nás k rezortu přijela plachetnice. Spíše tedy džunka. Tady ji říkají dhow, je to dlabaná kanoe z jednoho kmene se stěnami čtyři centimetry tlustými se zvýšenými borty, postranními plováky a džunkovitou plachtou. Jezdí strašně pomalu. Nejprve jsme asi hodinu křižovali proti větru na jih. Dojeli jsme asi na půl cesty mezi břeh a útes, na místo, které měl kapitán vyhlédlé. Pak jsme se hodinu potápěli - korály slušné, i když ne úžasné, ryb spousty, hodně druhů, ale těch pestrých je méně než v Pacifiku. A zpátky jsme byli ani ne za půl hodiny, po větru.

Zpátky do Stonetownu jsme se dostali bez problémů. Do Paje nás hodili policajti a tam jsme chytili autobus. Kláru baví povídat si s domorodci, pokud nám nechtějí něco prodat, tak se cestou nenudila. Večer jsme si nacpali břicha grilovanými rybami a palačinkou s banány na nočním trhu s jídlem a přepili se litrem a půl chlazené šťávy z cukrové třtiny ochucené limetkou a zázvorem. Mám-li to hodnotit zpětně, tak té šťávy asi bylo moc. Poslední den jsme nakoupili ovoce na cestu, váleli se na pláži - nebo alespoň na kusu písku který jako pláž skoro vypadal - a nedělali nic užitečného ani zajímavého. Na trajektu jsme ukořistili místo na palubě, hned v první řadě. Prima výhledy a vítr jako na motorce. Na letiště jsme se dopravili autobusem. Strašně dlouho nejel, ale upokojilo nás, že se s námi dal do řeči domorodec jedoucí z práce stejným směrem, kterého jsme se pak zuby nehty drželi. To bylo dobře, neb zatímco já z pozice u stropu se zkrouceným krkem a skloněnou hlavou nic neviděl, on nám spolehlivě poradil, kde vystoupit. Pak už jsme jen dlouhé hodiny čekali na letadlo, které odlétalo ve tři čtvrtě na čtyři ráno.

Závěr

Celkově to byla prima dovolená. Nejpříjemněji nás překvapilo, jak byli domorodci milí, stále se usmívali a rádi pomohli, a prakticky nikdy za to nic nechtěli. I místní šizunkové a pouliční prodejci nevyvíjejí takovou úroveň nátlaku, na kterou jsme zvyklí od Arabů nebo z lecjakého asijského státu. Částečnou výjimkou byli pouze Zanzibarské pláže, kde byli prodavači a agenti svou všudypřítomnosti otravní. Ale ani ti nebyli neodbytní. NE pro ně skutečně znamenalo NE. Jediný problém byl, že než jsme se k tomu NE dostali, museli jsme se vždy pozdravit, představit a ubezpečit se, že se všichni vespolek máme náramně dobře.

Ale aby toho optimismu nebylo moc - jídlo tu stojí za starou bačkoru. Ano, mají spousty tropického ovoce. Ale hlavní chody nic moc. Prakticky celou dobu, co jsme byli na pevnině, jsme jedli kuře s rýží a vařeným špenátem (nebo snad jitrocelem? Průvodce něco takového naznačoval) nebo fazolemi. Domorodější varianta spočívala v nahrazení rýže přílohou jménem ugali, což je polenta vyrobená z nějaké mouky, neslaná a nemastná. Mým oblíbeným jídlem se nestala. Lepší to začalo být až na Zanzibaru, kde jsme si cpali břicha rybami.

Vzato kolem a kolem, Tanzánii můžeme doporučit.

Kanárské ostrovy

Tenerife

Cesta na Kanáry trvala pět hodin, a to to byl přímý let. Holt, není to až zas tak blízko. Šestá hodina pak byl způsobena časovým posunem. Na letišti jsme si měli vyzvednout auto z půjčovny, ale ta po nás chtěla kreditku naprosto kreditní a zároveň jinou než AMEX. Nebo zaplatit spousty peněz na plné pojištění. A to vše potom, co nám už několikrát zdražili původně pěkně nízkou cenu. Tak jsme se na to vykašlali. A přišli o zálohu.

Bydlíme v hotelu Alborada ve vsi Las Galetas vedle městečka Pobřeží Ticha úplně na jihu Tenerife. Je to kousek k nejfrekventovanějším plážím, ale krom toho tu je i velký hotelový bazén s lehátky kolem, který je daleko lepší než přecpané pláže. Ke snídani i večeři jsou stoly prohýbající se pod vesměs levným jídlem, kterého se přecpáváme, abychom vydrželi bez oběda. U některých zájezdů jsem si všiml, že je výslovně napsáno, že není pro děti. Tady jsme ale seznali, že daleko horší jsou puberťáci. Děti na diskotéce v noci nepaří, ani do ranních hodin nejuchají pod okny.

První den dovolené, tedy sobotu, jsme strávili procházkou po místní vsi a u hotelového bazénu. A zjistili, že bez auta to přeci jen nepůjde. Tak jsme našli nějakou místní půjčovnu, která byla navíc podstatně levnější než ta naše původní, už tak relativně levná.

V neděli jsme se s Pižmou vypravili na letiště pro auto a večer, po dalším dni u bazénu, ho rovnou využili k návštěvě letoviska El Medano, kde blbnuly davy windsurferů a kiterů. Obě bandy drandily na vlnách ohromnou rychlostí, ti druzí navíc občas skákali a létali vzduchem neuvěřitelně vysoko.

Pondělí bylo stráveno návštěvou horské vsi Masca na severozápadním cípu ostrova. Vedle vsi je průrva, kterou se dá za tři hodiny dojít k moři a za další tři zpět. Kaňon byl fajn, jen krapet vyprahlý. Vody jsme měli spoustu, ale i tak ne dost.

Abychom nezanedbali severovýchod ostrova, kde jsou také hory, vyrazili jsme i tam. Z turistiky nakonec moc nebylo, nepočítám-li krátkou vycházku, neb nebylo zajímavých okruhů. Ty co byly, byly zavřené. Viděli jsme ale místní pláže, natrhali bobkový list ve vavřínovém lese a prošli si historické město La Laguna na břehu bývalého sezónního vnitrozemního jezera. Prima baráčky.

Následovala výprava do centra ostrova, kde je nejvyšší hora Španělska. Na tu jsme nevylezli, neb bylo vedro, nevypadalo to moc lákavě a navíc se na vrchol smí jen s povolením, které jsme neměli. Ale toulali jsme se pár hodin kolem sopečnou krajinou. Taky prima.

Ve čtvrtek jsme podnikli výlet na severní pobřeží do městečka Garachico. Měli tam částečně přírodní bazénky v rozeklaném skalnatém břehu, kde se dalo koupat. Vyrazili jsme podél lávového toku směrem vzhůru nad město a pak zase dolů. Výlet lehce bez pointy, ale alespoň jsme se prošli. Pak jsem se stavili ve vedlejším městečku podívat se na prastarý dračinec, což je prý bylina, ač vypadá jak strom. Měl být pár tisíc let stár. Cestou zpět jsme se stavili na černé pláži, která byla narvaná (na Tenerife prakticky pláže nejsou, takže nutně narvané být musí všechny) a kde se většina z nás jednou smočila.

V pátek jsme se zas jen váleli u bazénu, neb v brzkém odpoledni jsme vraceli auto na severu ostrova a přelétali na Gran Canarii.

Gran Canaria

Na Gran Canarii jsme měli objednané jiné auto - z Forda jsme přesedli na nové VW Polo - a rezervované ubytování, tentokrát již bez jídla. Bydleli jsme v turistickém megacentru na jihu ostrova v Maspalomas. Po příjezdu jsme ale zjistili, že objednaný apartmán pro čtyři sestává jen z jedné ložnice a rozkládacího gauče. Věda, že za stejnou cenu můžeme mít ložnice dvě, zachmuřili jsme se a rozhodli se pro změnu. Recepční naštěstí byla děsně milá a nevyhodila nás rovnou. Naopak, nechala nás na hotelové wifině najít konkurenční bydlení a počkala, až si i potvrdíme jeho dostupnost, než jsme se  spakovali a poroučeli se. Dost to bodlo. Až třetí apartmán, který jsme našli, totiž měl zároveň volno a zároveň recepci, kde nám měl kdo dát klíče a vzít si na oplátku peníze. Nakonec jsme bydleli ve velmi pěkném místě kousek od pláže ve dvou sousedních apartmánech (El Palmar se to tam jmenovalo). A večer jsme ještě našli levnou hospodu s báječnou obsluhou.

Druhý týden jsme začali tradičně - šli jsme se cournout na pláž. Je pozoruhodná. Nejprve jsou tam lehátka a deštníky a mezi nimi písek pro nemajetné. Ty posléze končí a začíná volná pláž. Na ní kdo není teplý je nudista. Tak jsme se tam rozvalili mezi ně. Okolí pláže je prima - mezi její vzdálenější částí a městem je několikakilometrové území písečných dun. Dobré focení a prima večerní procházky.
Neděle byla strávena návštěvou centra ostrova, kde mají zajímavé skály Roque Nublo. Výlet jen na pár hodin, ale nám stačil.

Puerto de Modán mají být místní Benátky. Skutečně tam jsou dva kanály, i když po nich nic nejezdí. Navíc mají pěkný přistav a moc hezké staré město se spoustou kvetoucích popínavých kytek nad okny i na obloucích nad uličkami. Mogán jako takový je oproti tomu dost nuda. Cestou zpátky jsme zkusili zkusit nějakou pláž cestou, ale pokus nevyšel - beznadějně jsme se zamotali v hotelích, tak jsme se na to vykvajzli a jeli domů.

V úterý jsme vyrazili do rokle Guayadeque, kde domorodci bydlí v norách (tedy spíše jeskyních). Potkali jsme jednoho bodrého, který Šárku s Pižmou zatáhl dovnitř a ukázal jim štěňata čivav. Z rokle jsme vylezli a pár hodin se táhli po jejím horním okraji. Rudé skály, dole pár eukalyptů - jako bych to už někde viděl. Cestou zpět jsme omrkli Aguimes, což je další z historických městeček s prima kostelem, náměstíčkem a tak.

Středa byl válecí den. Zase pláž, zase duny.

Ve čtvrtek nás čekal Teror. Což je místní město. I toto je historické. O kus vedle byl Arucas, také historický, navíc s destilérií. Jelikož nás už několik dní v naší oblíbené hospodě rozmazlovali dezertními likéry na závěr jídla a tady jsme je našli, neodolali jsme a zásobili se. Další zastávkou byla sopka s kráterem, tuším že Badamas. Kráter se dal obejít - procházka na asi na dvě a půl hodinky.

V pátek jsme se zase váleli na pláži, aby si to Klára ještě řádně užila, zatímco Pižmovci vyrazili v hrozném vedru zas do středu ostrova na skály, které jsme předtím vynechali.

A v sobotu jsme se pro změnu stavili opět na pláži, odpoledne pak u hotelového bazénu. Večer totiž Klára letěla domů a my přelétali na Lanzarote.

Ne každý den jsme se krmili v naší oblíbené putyce. Třikrát jsme si uvařili - objevili jsme krásy místní omáčky Mojo Verde, což se nejlépe přeloží jako cosi zeleného. Taková hustší voda s kořením. Dobře to jde ke špagetám, i když domorodi to dlabou s brambory. Jednou jsme se také stavili na pláži, kde je to hospodami narváno, a objednali si paellu, tedy rizoto jako od maminky s kousky ryb a mořských havětí. Chutná to přesně jak by člověk čekal, takže jsme se závislými nestali.

Lanzarote

Na Lanzarote jsme auto objednané neměli. Všechny půjčovny měly prázdné sklady. Úplně. Ale po příletu jsme na letišti našli jednu malou a ještě levnější než ty levné (které, pravda, zas tak levné nebyly, když zjistili, že budou mít vše rozpůjčováno), která auto měla a půjčila. Starý malý Chevrolet Matiz, do kufru se vejdou jen dva batohy. Ale jede. Ubytování jsme najité měli, a to v hlavním městě Arrecife, také to ale nebyla úplně šťastná volba. Uklízeli a stlali nám denně, recepční neuvěřitelně příjemný a bodrý, ale pokoje hotelové (tedy bez kuchyně), prostředí staré a omšelé. Bazén nebyl, ale nedaleko měli městskou pláž. Ale zůstali jsme tam, zas tak zlé to nebylo. Bydlel jsem na jednolůžáku.

Neděle začala lovem jídla, neb tu měli vše zavřeno. Arrecife není na turisty zařízené. Vyřešili jsme to kombinací pekárnokavárny (to kam místní chodí na snídaně a svačiny) a krámkem u benzinky. Navštívili jsme sopečný park Timanfaya, kde to bouchlo před dvěma a půl stoletími. Čerstvá láva, kráter vedle kráteru, koryta lávových toků a tak. Dělají tam půlhodinovou projížďku autobusem zakončenou demonstrací podzemního tepla, kdy podpalují křoví přiložením ke skále v dvoumetrové díře v zemi. Pak lijí vodu do desetimetrových vrtů, které se jim odvděčí gejzírem. O kus dál zas pečou maso na roštu nad desetimetrovou velkou dírou. Co je ale hlavní, nikde se tam nedá chodit. Cítil jsem se podveden. Nedaleko mají ale návštěvní centrum, kde nám poradili, dali mapu a poslali kolem nedalekého kráteru Mancha Blanca na čtyřhodinovou procházku. Cestou domů jsme se ještě stavili v muzeu výroby vín El Grifo spojeném se skromnou ochutnávkou místní produkce.

V pondělí jsem řídil já. Takže, jak se dalo čekat, na tento den připadla potulka po místních vinohradech spojená s četnými ochutnávkami. Všechna vína tu jsou ale stejně jaková zvláštní, nejsem na to zvyklý, tak mi to až zas tak nejede. Dělají dobrá bílá sladká, ale jsou až moc sladká. Sto gramů cukru na litr znamená, že to chutná jako bezinková šťáva, než se naředí vodou. Zajeli jsme na záliv El Golfo, kde mají žluté, červené a šedé skály pozoruhodných tvarů, zelené jezero a modré moře. Navíc se tam dá koupat. Pláž je oblázková, moře u břehu lehce zapáchá a prudké větry ženou při koupání vodní tříšť do očí. Pak jsme popojeli na podivné rozeklané pobřeží - samá skála a v ní samá díra a z nich možná při velkém příboji cáká voda a kolem toho všude cestičky a vyhlídky. Trochu jako Palačinky na Zélandu, jen bez těch palačinek. A vykoupali jsme se u slanisek, na pláži s černým hrubým pískem vedle zařízení na vypařování vody a získávání soli tradičním způsobem. Silný vítr činil plavání dost nepříjemným, cákal vodu do obličeje. Pak jsme jeli domů a šli na rybu.

Den začal návštěvou podnikové prodejny aloe ver, z čehož byla dámská část výpravy nadšená a my ostatní o trochu míň, ale přežili jsme. Pak jeskyně - část lávového tunelu s jezírkem se slepými raky, do které ten slavný architekt Manrique, co jim tu na ostrově stavěl úplně vše, vestavěl množství barů a koupací bazén kde se nikdo nekoupe a koncertní síň. Pro nás zahozené peníze za vstup. Pak jiná část stejného tunelu, kterou žádný architekt nezničil - to bylo lepší. Pak vyhlídka na úplném severu ostrova, kde davy turistů hromadně oblézaly bránu se zákazem vstupu a kochaly se zdarma, zatímco správně měly zaplatit vstupné do slavné hospody a kochat se odtamtud. A pak na pláž, kde jsme vymrzli. Zas ten vítr.

Městys Teguise bývala hlavní městysí ostrova a podle toho také vypadá. Historicky. Včetně kostela, bílých domů se zelenými dveřmi a okenicemi a vůbec všeho, co k tomu patří. Nad ní je zakrslá pevnost a v ní muzeum pirátů skládající se téměř výhradně z plakátů s komixoidními obrázky dotyčných bukanýrů. Pevnost je na hraně kráteříku, který jsme si také obešli. Pak jsme vyrazili opět na pláž Tamara. A zas tam foukalo. Ve vlnách se ale blbne docela dobře.

Jelikož čtvrtek byl poslední den dovolené a ve dvě jsme měli být na letišti, nestihli jsme nic než cournutí po městě, kterého jsem tou dobou měl celkem plné zuby, a vyráchání na pláži. Abych to vysvětlil s tím městem - je malé, nepříliš úpravné (nejsou tu turisti, kterým by se chtěli podbízet) a vůbec vypadá dost autenticky (tedy pro turistu nezajímavě, leda by někoho braly víceméně zanedbané domy, víceméně neuklizené ulice a podobně). Krom toho je malé a tak jsme při svých večerních výletech za potravou viděli už všechno třikrát. Zpátky do Čech jsme letěli přes Fuenteventuru (tedy na opačnou stranu), abychom si to v tom letadle řádně užili.

Shaanxi, Shanxi a Velká zed

Nejdříve drobná oprava: cesta do Xianu byla příjemná, neb jsme jeli lehátkovým vozem. Poněkud méně příjemná cesta na sedačkách, o které jsem psal, se ve skutečnosti konala až o čtyři dny později, mezi Xianem a Ping Yao. Po příjezdu do Xianu jsme neztráceli čas a vydali se k hoře Hua, tedy na Huashan. Ale ještě předtím jsme se radši pokusili koupit lístky na vlak mezi PingYao, naší další destinací, a Datongem, kam jsme mířili poté. Bylo to sice stále ještě celý týden daleko, ale vyděsilo nás, když jsme předchozí den nedokázali koupit lístky do lehátkového vozu a dostali jen lístky na sezení - a to pro vlak za čtyři dny (Xian - PingYao ), a ani ty už nebyly k mání vedle sebe, takže jsme jeli každý v jiném vagónu. Jak se ukázalo, dobře jsme udělali (tím myslím to nakupování lístků o týden dopředu, ne ježdění v jiných vagonech). Ale nepořídili jsme bez boje. U prvního okénka, po vystání velmi dlouhé fronty, mě vyhodili bez udání důvodu. Od druhého mě vyrazili také, jen co začala konverzace trochu váznout. Tam mi ale alespoň řekli, k jakému okénku jít dál. V něm na mě už čekali - a světě div se, uměli dobře anglicky. Takže mi vysvětlili, že lístky na vlak za týden dostat mužů, ale jen bez místenky, tedy na stání. Měl jsem přijít dřív. Naštěstí ale ten železničář sršel neobyčejnou ochotou a našel mi, že o den později jede vlak, který má volná nejen místa na sezení, ale i lehátka. Den navíc jsme k dispozici měli, takže volba byla jasná. Přeci jen, osmihodinová cesta v noci si trochu toho komfortu zaslouží.

Ale zpátky k věci. Po příjezdu v hoře jsme nechali batohy v hotelu, strávili čtvrthodinku vysvětlováním, že si pro ně přijdeme až zítra a že tam u té příležitosti i přespíme, a vyrazili jsme na kopec. U nástupu nás čekalo nepříjemné překvapení. Zdražili vstupné. O dost. Chtěli po nás 180 yuanů (x 2,6 na koruny) za vstup na nějakou blbou horu. Moc alternativ jsme ale neměli. Vylezli jsme tedy na hřeben a ubytovali se v nejdražším a nejhorším pokoji za celou naši cestu Čínou. Šestnáctilůžák, kde celou noc alespoň čtyři lidi neustále chrápali. A všichni to navíc byli Číňané, kterýžto národ se vyznačuje svou bezohledností. V pokoji si klidně kouří a když ve tři ráno vstávají na východ slunce, hlasitě se spolu baví. A celé to stalo dvakrát víc než nejdražší pokoj, co jsme kde měli až do teď.
 Ráno jsme zjistili, jak velkou jsme udělali chybu. Zdaleka jsme nebyli jediní, kdo přespával nahoře na kopci. Ale na rozdíl od nás a pár exotů spala většina domorodců venku na zemi nebo na lavičkách, obaleni pouze do pláštěnky. Měli jistě příjemnější noc a navíc zadarmo. Vedlejším efektem těchto bivakujících davů byl všudypřítomný bordel. Číňané jsou strašlivá prasata. Všechno háží po zemi. Jediné, co tuhle zemi zachraňuje před utopením v bordelu, jsou davy uklízečů.
Za hodinu jsme se probrodili odpadky až na úplný vrchol a naskytly se nám pěkné, ač trošku omezené, výhledy. (V Číně by nemělo cenu doufat, že by byl vidět například Ještěd z Boleslavi. Od té doby, co jsme sjeli z hor u Himalájí, nás smog provázel vždy a všude. Jediná otázka tak bývá, zda bude dnes vidět na kilometr nebo na deset.)
Po kopci jsme se volným krokem procházeli až do půlky odpoledne. A když už to vypadalo, že nás vedro zabije, slezli jsme dolů a zalezli do rezervovaného hotelu ve vsi pod kopcem.

 Ráno jsme se vrátili do Xianu, ubytovali se v zaplivanem hotýlku u nádraží - ovšem ne úplně nejzaplivanějšim, jen skoro, ty úplně zaplivané odmítají ubytovat cizince - a vyrazili jsme na špacír. Jako ve většině měst, i tady vystavují zvonovou a bubnovou věž. Taková větší obdoba našich zvonic, řekl bych. A také tam mají muslimskou čtvrť se stánkaři, z nichž většina se nám snažila vnutit sušené čínské dále. V tomto ohledu však selhali.

Ráno jsme naskočili do příměstského autobusu a vyrazili vstříc terakotové armádě. Ta odpočívá ve třech masových hrobech, původně pod lány kulturních plodin, aby je nikdo nenašel. Když v Egyptě stavěli pyramidy, alespoň si je vystavili, když už jim daly takovou práci. Čínani jsou ale holt jiní.
Začali jsme nejmenším hrobem, jak nám bylo doporučeno kolegy cestovateli. To proto, že ten největší je moc velký a jde-li člověk ve směru doporučeném Číňany a začne s ním, ostatní mu pak připadají zakrslé a nudné. Ve skutečnosti nám ale ta hlavní hala (hroby jsou zastrešené halami) zas tak úžasná nepřišla. Byl tam totiž nával. A ne jen tak ledajaký. Představte si pražskou tramvaj za špičky a protáhněte ji podél dvousetmetrové jámy v zemi.
Oproti mému očekávání byl odkryt jen zlomek válečníků. Doslova zlomek. Oproti dalšímu mému očekávání totiž ve zdraví nepřežil skoro ani jeden, všichni byli na kusy. A tak tam banda místních archeologů poskakuje kolem a lepí co se dá. A na co nemají zrovna čas, což je většina areálu, to zůstává stále pod zemí. Takže naši Blaničtí to mají ještě dobré. Tihle v Číně jsou také pod zemí, ale místo prostorné jeskyně mají hliněné chodby s propadlým stropem. A hlavu jako střep.

Večer jsme skočili na vlak a přepravili se do města Pingao, jednoho ze čtyř v celé Číně, které mají zachovalé historické jádro uvnitř hradeb. Ale to ne kvůli uvědomělosti místních občanů,ale jen kvůli tomu, že za časů velkého Maa byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit to strhnout a postavit něco moderního. Celé je to z šedivých cihel a na první pohled to tak vypadá dost nehostinně a nudně, ale není to zlé. Hned na nádraží jsme se nechali odchytit nadháněčem jednoho z nejlevnější hostelů v centru, který nás tam dovezl turistickým vláčkem. Takže jsme to měli výjimečně bez pobíhání po širokém dalekém okolí a shánění levného bydla, jen abychom znovu a znovu zjišťovali, že je moc brzy a mají ještě zavřeno. Stejně jsme se druhý den přestěhovali do levnějšího a lepšího hotelu, který jsme náhodou večer našli, ale to je mimo pointu. Nevýhodou toho druhého hotelu bylo jen to, že neměli internet a nemluvili anglicky. Takže nám trvalo asi půl hodiny jim vysvětlit, že nechceme ubytovat hned a nesnažíme se smlouvat o ceně (dostali se skoro na polovinu původní ceny, než na to přišli), ale že si chceme rezervovat pokoj na dalších pár dní. Oněch dalších pár dní jsme strávili oblézáním chrámů, měšťanských domů a hradeb. Mají jich tak akorát na tři dny, což je doba platnosti společné vstupenky, která je na ně potřeba.

Následně jsme se přesunuli o půl provincie dál na sever do města Datong. Je strašně nudné a my v něm měli strávit tři dny. Naštěstí jsem nastydl a válel se v posteli, což se nám postaralo o program. Ještě předtím jsme ale stihli navštívit slavné jeskyně s vytesanými Buddhy. Jeskyní tam byly tucty, Buddhů tisíce, od prťavých až po mnohopatrové.

Po přejezdu do Pekingu - ač vlakem, tak výjimečně ve dne - jsme začali hledat, kde složíme hlavu. Levných ubytoven tam jsou spousty. Ale jak recepční zjistili, že jsme bílí, hnali nás svinským krokem. Turistické hotely tam také jsou, ale buď beznadějně plné, nebo beznadějně drahé. Na nádraží jsme přijeli kolem třetí a v devět večer jsme pořád ještě nevěděli, kde tu noc strávíme. Pak se na nás usmálo štěstí a objevili jsme backpacker, tedy turistickou ubytovnu. Za cenu šestilůžáku nás ubytovali na trojlůžáku. A tam jsme zůstali až do konce.

 Program na hlavní město jsme měli poměrně bohatý. Z důvodu mé vytrvalé choroby jsme ho ale museli zkrátit jen na ty největší atrakce. Nakupování suvenýrů, na které byl původně den, se pak muselo vmáčknout někam mezi. Další čas jsme ušetřili vypuštěním prohlídky starých čtvrtí - takzvaných hutongů - kterých jsme si užili až až při hledání bydla. Navíc nestály za nic. Takže jsme viděli Zakázané město, Letní palác, což je takový pěkný park s pár paláci a chrámy, a Velkou zeď. Nechtěli jsme na ta nejnavštěvovanější místa té zdi, tak jsme jeli o něco dál, na něco od M. Sem tam na té zdi byly i místa, kde se to dalo vyfotit bez lidí. A bylo to celé do kopce a z kopce. Fakt nečekané krpály. Na zdi kvůli tomu musely být dost prudké schody. Nevýhodou toho místa je absence slušné dopravy, poslední úsek se musí taxíkem. Ale jelikož jsme se před autobusem sešli se třemi dalšími turisty, nebylo to zas tak zlé.

Let domů proběhl bez velkých vzrušení. Odlétali jsme v šest ráno, takže jsme na letišti museli být přes noc. A nebylo tam kde v klidu spát. Ukrajinská letadla jsou stará a nemají televizi, ale stejně jsme to prospali. Akorát v Kievě jsme měli trochu strach. Letadlo přistávalo a přitom byly všude kolem nás jen lesy. Už jsme byli sto metrů nad zemí - a stále jenom lesy. Kam to chce ten pilot poslat? Najednou jsme seděli - a město či kulturní krajina pořád nikde. Ale runway tam zjevně nakonec byla a to se počítá.

Přes Secuan

V pondělí jsme v Litangu přeci jen na vzdušný pohřeb vyrazili. V sedm ráno se sešlo deset turistů a čekalo se. Někdo několikrát volal hotelierovi a ten několikrát potvrdil, že dnes se opravdu dockame. Dočkali. Již po půl čtvrté hodině se dostavil nebožtík a dvacet truchlicich, samí chlapi. Řezník se obalil do igelitu, popadl nůž a sekeru, zamumlal pár modliteb a dal se do práce. My, stejně jako většina truchlicich, jsme prihlizeli asi z padesáti metrů, takže z těla jsme na tu dálku zas až tolik neviděli a nikdo neomdlel. Sedm domorodcu ale stalo hned vedle a odhaneli supy, kterých se dostavila tak kopa, možná i osmdesát.
Když bylo tělo trochu narezano - moc se s tím zase neservirovali - byli ptáci připuštěni k hostině. A to bylo něco. Všichni se vrhli na jednu hromadu tak čtyři metry v průměru a snažili se urvat zvanec. Peří litalo na všechny strany.
Když to už dostatečně ozrali a většina z nich jen tak bloumala kolem, řezník s pomocníky je zas odehnal a vrhnul se na zbytek sekerou. A po další hodinu či víc mlátil sekerou do kosti a drť smichaval s moukou. Pak zase dali prostor supum a zase letalo peří. A to byl konec.

Když už nás po týdnu Litang omrzel - i večeře zdarma se časem přejí - sedli jsme na autobus a ujížděli na Chengdu. Zase se jelo skrz pěkné hory, ale po třinácti hodinách natrasani jsme je už moc neocenili. Vystoupili jsme v Kandingu, městě na půl cesty. A začalo pršet. A náš vyhlídlý hotel zakerne přestěhovali. A ač mnoho lidí zjevně vědělo kam, každý nám říkal něco jiného. No, zmokli jsme dost.

Ráno jsme vyrazili na autobusak, jen abychom zjistili, že kvůli sesuvu půdy nic nejede. Jen mikrobusari se snažili nalákat zoufalé cestovatele na premrstene ceny. Nikdo si ale nebyl jist, zda jen marně nedoufaji, že přijedou, aniž by ten předpoklad měli něčím podlozeny. Tak jsme se zase ubytovali, tentokrát hned u autobusaku, a cekali.

A druhý den to vážně jelo. Po prijezdu do Chengdu jsem hned vyrazil na aerolinky zaridit zrušení letenek. Marně jsme se o to předtím pokoušeli telefonicky a faxem. Překvapivě, osobně to nebyl problém. Snad. Jestli někdy ještě uvidíme ty peníze. Pointa celého cvičení je ta, že jsme se rozhodli zkrátit náš výlet a po Číně se vrátit domu.

Chengdu je horké. Na procházky nepříliš vhodné, jak jsme zjistili. Ale mají tam slavnou operu. Tak říkají místnímu kabaretu. Udělali jsme si kulturní večer a zašli tam. Usadili nás do řad, jako v divadle, ale navíc před námi byly malinke stolecky s čajem. A celé představení pobihaly kolem uvadecky s konvicemi se strašně dlouhými nahubky a dolevaly horkou vodu. Na pódiu mezitím prezentovali takový průřez secuanskym uměním. Skládal se z velkého množství krátkých, tak desetiminutovyh představení. Krom opery byl i koncert kapely, pak jednoho člověka co hrál na něco jako místní housle potažené hadi kůží, dále stinohra, kde pomocí prstů předváděl různá zvířátka, nějaká komedie, která nám trochu unikla, a nakonec plivani ohně a rychlé nemění masek, kvůli kterému na to všichni hodí. Herci na sobě mají množství ruznobarevnych masek a dokáží si v mziku oka tu vrchní strhnout, takže najednou hrají jinou postavu. I celé ubory si takhle umí měnit. Pro na to ale nebylo funkční součástí hry, ale jen exhibice. Což bylo stejně lepší.

Poslední den v městě jsme se šli podívat na pandy. Mají tu chovnou stanici a v ní plno medvědů. A všichni jsou cernobili. Teda skoro. Ti spinavejsi jsou spíš do žluta. A pandy červené zase spíš do rudohneda. Taky jsou všechny line a jen se tak povaluji. Jediné, co je dokáže zvednout, je, když je začnou krmit speciálním pandim chlebem. Dávají jim ho na tyči a pandy panackuji, aby se na něj dostaly první, a perou se o to jako Číňané při nástupu do autobusu. A stejně jako Cinanum, i pandam je přitom úplně jendo, že se nakonec dostane na všechny. Naštěstí je krmí docela často, tak jsme si trochu toho pohybu také užili.

Ráno jsme odjeli autobusem do Jiuzaigou. Jako obvykle, cesta trvala celý den. Je to národní park se spoustou jezer a pár vodopády. Vypadá to tam podobně jako na Plitvickych jezerech, takže docela pěkně. Užili jsme si to. A zabralo to celý den, což je dobře, protože vstupné bylo nehorazne,tak jsme za ty prachy alespoň něco dostali. Nehorazne vstupne tu ostatne bývá normou, zvláště pak do národních parku.

Cesta z parku opět trvala nějakých osm devět hodin. Ještě že vždycky dělají přestávku na oběd. Dojeli jsme do Guangyanu, odkud nám pokračoval vlak. Jel přes noc. Abychom se na něj vůbec dostali, kupoval jsem lístky už v Chengdu. Ani tak jsem už nedostal lehátka, pouze mistenky na sezení. A abychom měli jistotu, že ho neprosvihneme, kdyby měl autobus zpoždění pár hodin (což se klidně může stát, jak ukázala naše předchozí zkušenost) nebo kdyby se stalo něco jiného necekaneho, dali jsme si den rezervu. Takže jel večer, ale až další den. Tak jsme šli do jednoho z nadraznich hotelů - ty bývají celkem levné - a zabydleli se.

Potřebovali jsme zabít celý den před odjezdem vlaku, tak jsme se šli projít po městě. A tam nás přepadla nějaká sedmnáctiletá holka a pozvala domu na čaj, že si prý chce procvicit angličtinu. Chudáci Cinani tu prý ve školách mají třídy po šedesáti, a to i na jazyky. Takže se naučí číst a psát, ale mluvit ne. Jednak to v takových počtech nejde, jednak se o to učitelé ani nesnaží. Tak jsme si pokecali.
Cesta vlakem trvala osm hodin a nebyl to žádný med. Každý jsme seděli v jiném vagónu a ulička byla ucpana lidmi bez mistenky. Každé místo pochopitelně obsazené. Ale přežili jsme to a ve zdraví opustili Secuan a přijeli do Xianu v Shaanxi.

Dalsich par dni v Litangu

V nedeli jsem se sel projit po kopcich, zatimco Klara zustala doma a
cetla si. Vylet to byl zajimavy, ke konci az moc. Kdyzjsem vylezl z
mesta, prochazel jsem kolem oblibeneho piknikovaciho mista. Nejaci
mistnaci tam na me volali "Hello" a at ze pry prijdu k nim. Tibetani
jsou vubec straslive pratelsti, i kdyz skoro nikdo neumi anglicky,
podobne jako ve zbytku Ciny. Ja tak pratelsky nejsem, tak jsem delal,
ze jim nerozumim. Nebylo mi to nic platne. Vyslali maleko klucinu,
ktery ke me dobehl a ukazoval mi celkem jasne, at jdu k nim. Tak jsem
sel. Byli tam tri holky a dva mali kluci. Holky, ac mladsi nez ja,
nejspis byly mamci tech klucinu. Jedna z nich umela trosku anglicky,
tak alespon nebylo trapne ticho ani jsem se nemusel hloupe smat a
krcit rameny jako obvykle. Obvykle domorodcum totiz byva jedno, ze
nerozumime ani slovo, stejne na nas vesele brebenti a vubec je
netrapi, ze z nas nedostanou zadnou odpoved. Dostal jsem najist -
nejakou sladkou housku a slunecnicova seminka - a kluci pak predvadeli
jak umi tancovat. Jeden predvadel neco co se asi naucil ve skole,
zatimco druhy machroval s necim podobnym breakdance. Pozoruhodne. Kdyz
mi prislo, ze uz neurazim, kdyz se zdekuji, tak jsem tak ucinil. A
vyrazil do kopcu. Kopce jsou to moc pekne, ale zrovna dneska trochu
destive. Prelezl jsem jeden hrebinek po delce a chystal se na navrat
udolim za nim, ale nezdarilo se. V udoli taborilo nekolik skupin
mistnich, coz by sam o sobe problem nebyl. Jejich psi ale problemem
byli. Nenechali me priblizit se ani na sto metru ke stanum. Takze z
prijemne prochazky udolim se stalo skrabani se prostredkem svahu. A
obejit psy a tabor a navratit se do udoli moc smysl nemelo - o kus dal
by byli dalsi. No, svah byl take pekny. Kdyz se mrholeni zmenilo v
dest, zamiril jsem primo k domovu. A kousek od mista, kde jsem byl
pred par hodinami krmen a kde ted, v desti, nebyla ani noha, jsem byl
prepaden. Prochazel jsem kolem nekolika potulnych orechu, kteri se
valeli u klasterni zdi - kdyz se na me ty bestie z niceho nic vrhly.
Hnaly se na me a cenily zuby. Ja se pro zmenu hnal od nich. Na
predstirani, ze po nich hodim kamenem (to casto funguje, psy tohohle
typu to gesto az moc dobre znaji), nebyl cas. Byli pul metru ode me a
nejake mavani rukama je moc netrapilo. Rval jsem na ne vic nez oni na
me. Jednoho jsem zkousel kopnout, ale uhanet pozadu z kopce dolu a
trefovat se do psa moc dobre spojit nejde. Kdyz uz jsem myslel, ze me
sezerou, tak jsem jim najednou utekl. Ani nevim, jak se to stalo.
Vecer jsem sel na jidlo take sam. Klare se do ryze nechtelo, obednala
si u me sest parku na spejli - to tu prodavaji a je to pomerne levne a
celkem i dobre. Vlezl jsem do nasi obvykle hospody, kde na me nejaky
domorodec cosi spustil a gestikuloval, at si prisednu. I ucinil jsem
tak. Pak prinesli nejake jidlo, vrazili mi do ruky hulky a dali mi na
vedomi, ze mam zacit dlabat. Kolem stolu si sedlo pet Tibetanu - cely
personal hospody a spratelene existence - a dlabali jsme. Kazdou
chvili se na me zasklebili nebo me pobidli, at si beru. Tak jsem si
bral. Jak se nakonec ukazalo, byl jsem hostem u jejich vecere -
odmitli si za jidlo nechat zaplatit. Takove zvyky bych si nechal libit
i v ceskych putykach.

Vetsina hostu v nasem hotylku, kteri s nami byli pred par dny na
pohrbu, co se nekonal, uz odjela. Ale ne vsichni. Jeden z tech, co tu
zustal - ne-li jediny - se dneska opet vypravil na ono misto a
skutecne se mu podarilo se pohrbu zucastnit. Vykladal nam pak, ze to
bylo naprosto uzasne. Tento privlastek me osobne k rozrezavani lidi a
jejich naslednemu pozirani ptaky uplne nesedi, ale budiz.
My jsme nikam nesli. Tedy, zkusili jsme to, ale po sto metrech opet
zacalo prset. Tak se valime doma a cas od casu zkousime volat do
Pekingu do aerolinek a overit si, ze nam zrusi letenky do Ameriky, jak
jsme je o to pozadali (faxem, tak jak si prali. E-mail zjevne
neznaji.) Zatim bez uspechu.

Z Yunnanu do Secuanu

Posledni ráno v Lijiangu jsme skočili do dodávky a za tři hodiny s ní ujeli dvouhodinovou cestu k začátku Soutěsky skakajiciho tygra. Poměrně široká řeka se tam vmackne mezi dvě petitisicovky tyčící se čtyři kilometry nad hladinou řeky, jež je ve výšce Snezky. A jak je ta voda vmackla do koryta o tretinove šířce, než je zvyklá, tvoří několik pozoruhodnych pereji.
Nechali jsme většinu bagaze v prvním hostelu u cesty a vyrazili po Vysoké cestě. Původně tam byly dvě - vysoká a nízká - ale z nízké je teď silnice, tak se dá chodit jen horem. A to vůbec nevadí, stejně byla vždycky hezčí.
Cesta byla krapet náročná. Během prvních tři hodin, v poledním žáru, jsme nastoupali 900 metrů. Za to se nám otevřely výhledy na protější kopec, ač celé jeho čtyři kilometry až k nejvyššímu vrcholu jsme ani tak neviděli. Do večera jsme došli do jednoho z místních guesthousu (ubytovny), zmateně nazvaného "Na půli cesty". Byl skoro až na jejím konci. A při večeři jsme na střešní terase pozorovali, jak z protejsiho kopce mizí světlo a pokrývá ho stín.

Ráno jsme dorazili zbývající puldruhou hodinu a svalili se do hospody. Odtud jsem se ještě došel podívat dolů k vodě, která tekla o pár set metrů níž. Hospodska vyhrožovala, že to tam trvá hodinu a půl každým směrem, zatímco průvodce trval na hodině. Stačilo ale o čtvrt méně. Klára se zatím obcerstvovala a kamaradila s Paulou, americkou Polkou, kterou jsme potkali u startu túry. A jelikoz byla fajn a nase plany se dost shodovaly, zacali jsme spolu cestovat.

Nechtelo se nam cekat pres hodinu na "autobus", tak jsme vyrazili pesky po silnici, ze neco chytime. A chytili. Mikrobus, nic jineho tu ani nejezdi. Sice delal drahoty, ale nakonec nas odvezl za stejnou cenu, jako kdybychom cekali na regulerni spoj. A pak nas rovnou prehral na sveho brachu, ktery nas mel odvezt od ubytovny s nasimi batohy do mesta Shangrila, kam jsme mirili. Brachovi se ale nelibilo, ze ma poloprazdne auto, tak jsme po par stech metrech presedali znovu - nejak se dohodnul s jinym dopravcem na optimalizaci nakladu, tak sesypali oba poloprazdne mikrobusy a vznikl jeden plny.

Shangrila je docela pekne mesto. Take hodne turisticke, i kdyz o trosku mene nez Lijiang. Je to tam samy Tibetan, hreben z jaciho rohu, jaci lebka, predrazeny kram s turistickym vybavenim a tak. Take tam maji predrazeny velky klaster a take mensi chramek, ktery je moc pekny a navic gratis. Ten ma vedle sebe ohromny zlaty modlitebni mlyn, ktery kdyz se trikrat otoci, tak to pry je jako odrecitovat nekolik miliardkrat budhistickou modlitbu. A navic na to clovek neni sam, kolem mlynu se vejdou tucty lidi a v kazde chvili jich tam tak ctyri pet toci. Od rana do vecera. Z dalky to vypada, ze to musi byt na elektriku, kdyz se to cely den nezastavi. Ale neni. Dalsi zajimavosti mesta jsou tanecky. Na obou namestich ve starem meste se kazdy vecer sejde banda lidi, nekdo v kroji, jiny ne, vyhrava muzika a oni tancuji tradicni kolove tance. Pekny zvyk.Take gratis - ucast i ocumovani. My jsme srabi, tak jsme jen ocumovali.

 

V hostelu, kde jsme se ubytovali, jsme potkali pozoruhodneho chlapika ze Zelandu, Ashleyho. Pocitacovy silenec, ktery se dal na farmareni. Jel z farmy ve Francie na svou planovanou farmu na Zeland na kole a pritom se bavil hranim si s desne chytrym mobilem, na kterem mel plnohodnotny linux. A ze byl sympaticky, tak jsme s nim a s Paulou druhy den trajdali po kopcich kolem mesta. Mesto je ve trech tisicich metrech a chlup a kolem jsou pekne kopecky, i kdyz ne moc spicate a uz vubec ne zasnezene.

 

Dalsi den jsme stravili povalovanim a trajdanim po starem meste. Take jsem byl koupit listky na autobus na rano, ale uz je nemeli, tak jsem koupil trochu jinam nez jsme chteli. Ne tak daleko.

 

Rano jsme dorazili na autobusak, nasedli a jeli. Prekvapive jsme opet cestovali s Paulou, ac mela listek na autobus o pul hodiny drivejsi. Jak se ukazalo, zadny takovy autobus nebyl, tak jela s nami. Cesta byla moc pekna. Jelo se skrz hory. Po case se zmenila architektura, misto drevostaveb byly kolem silnice domy z blata, jake jsme videli v Indii v Ladakhu. A krajina take vypadala sussi, podel cesty se tahly zavodnovaci kanaly, ac tu nepestuji ryzi. Dojeli jsme do mestecka Xiangcheng, ktere uz bylo v provincii Secuan. Najit ubytovani nebylo nejlehci. Bud bylo vse priserne, nebo predrazene. Nastesti jsme potkali Juichira, Japonce, ktery take dlouhodobe cestoval, a ktery navic umi cinsky. Diky nemu jsme alespon vedeli, ktery podnik je hotelem (dokazal rozlustit cedule) a kolik ze si tam uctuji. Nakonec jsme nasli neco primerene levneho a docela luxusniho.

Klara sla spat, brzke vstavani na autobus ji nedela dobre. A ja se sel projit po meste. Meli tam moc pekny klaster. Podle Pauly lepsi nez ten predrazeny v Shangrile. Aby nebyl pekny, kdyz byl jen devet let stary - ten puvodni srovnali se zemi nekdy pred sedesati lety pri povstani Tibetanu. Jediny problem byli mnisi. Zacali hodovat, kdyz jsem byl v pulce prohlidky. Jeden z nich ke me prisel a stal a koukal. A kdyz ja nic, tak zacal tleskat a vyhanet me aktivneji. Kdyz se mu to povedlo, naznacil nam, ze jeste muzeme jit nahoru. Tak jsme sli. A tam byl jiny mnich a ten tam naznacil, ze nahoru nemuzeme. Ale mohli jsme doprostred, tam meli desne slavnou kovovou stupu, asi metrovou, pry ze stribra a zlata, ktera na sobe mela polodrahokamy. Pred par lety tam pry nekdo v jednom z jich uvidel mnicha (tou dobou mrtveho), na jehoz pocest ji tam maji, a od te doby tam proudi davy. Me az zas tak uzasna neprisla, ale je pravda, ze jsme nepatral v jejich kamenech po zadnych mnisich.

 

Rano jsme vstali strasne brzy, neb dle pruvodce z mesta dal jezdi jen mikrobusy, a to v sest rano. Do jednoho jsme naskocili a uhaneli na Litang. Cesta je uzasna. Jede se pres sedla co maji skoro pet kilometru vysky, krajina se meni - chvili nahorni planina s kameny, jindy oble kopce, pak zase spicate. Architektura take. Z blatenych chysi se staly chyse kamenne, ktere vypadaly trosku jinak. A pak, v Litangu, se z vetsiny kamennych staly cihlove a betonove moderni budovy, ktere vypadaji priserne. Tedy alespon v centru, okraje mesta jsou postavene tradicne, z kamene.

Cesta trvala pet hodin a ze jsme byli unaveni a ze to vypadalo na dest, jen jsme se tak trochu prosli osklivym centrem mesta a zbytek dne se valeli a spali.

 

Ve ctvrtek jsme se vydali na vylet. Vylezli jsme nad kopec nad mestem. Slo se tam kolem klastera, uz se tesim, az ho navstivime. Kopce tu jsou oble a travnate, maji ctyri a pul tisice metru (mesto skoro ctyri), takze jsme se pri vyslapu trochu zadychali. Ziji na nich velci ptaci, jaci a spousta syslu. Shora je vyhled na spoustu dalsich zelenych oblych kopcu, na rovne udoli, ve kterem je mesto, i na spicate kopce na druhe strane toho udoli, ktere ale nevypadaji o mnoho vyssi. Je tu pekne a libi se nam tu, i kdyz nas hostel nevypada az zas tak pekne ani stylove jako mnohe hostely v drivejsich mestech. Holt, prisla sem civilizace, to s hotely dela strasne veci. Nejlepsi jsou na vesnicich.

 

V patek nas vzbudil hotelier rano v pul sedme, jestli pry nechceme na vzdusny pohreb. Takovy Tibetsky zvyk. Kdyz nekdo umre, tak ho rozrezou, kosti rozemelou a spolu s mozkem smichaji s moukou. A pak to nechaji sezrat supum. Desna turisticka atrakce, jak jsme zjistili. Tak jsme tam jeli. Ucast byla hojna. Tri tucty mrchozroutu, jednadvacet turistu a dve stada jaku. Jen neboztik se nedostavil. Normalne to zacina v pul devate, ale skupine Izraelitu, co s nami bydli, se nejak podarilo zblbnout naseho hoteliera, ze si myslel, ze to je uz po seste. Prijeli jsme tam v sedm rano. Cekali jsme a cekali. Supi to vzdali pred devatou. Turisti ne. Mnozi sem do techto koncin prijeli jen proto, aby to videli. V pul devate navic prijel nejaky domorodec a zacal delat ohen v jednom z krbu. Takze si vsichni mysleli, ze pripravuje obrad. Houby. Akorat se modlil, o zadnem pohrbu nic nevedel. Tak se vsichni sbalili a po dvou a ctvrt hodinach marneho cekani odesli. Hotelier na to rekl, ze cas urcuje mnich a ze on vlastne nevi, kdy to ma byt, ze mozna v poledne. Tak tam zase vsichni sli na poledne, jen nam se uz nechtelo. Stejne nic nevideli. Pohreb zacal v jedenact. Takze to prosvihli.

Yunnan

Cesta do Kunmingu byla zabavna. Mozna
vic, nez bychom si prali. Na nadrazi jsme
prijeli vcas, dve hodiny pred odjezdem
vlaku. Prodejna listku byla jeste zavrena, ac
tam jiz cekalo pomerne dost lidi. Otevreli
pul hodiny pred odjezdem, minutu se bavili
s nejakym cestujicim a zase zavreli. Tak jsem
cekal. A cekal. Pul hodiny po planovanem
odjezdu otevreli opravdu a ja dostal listky
na prvni usek nasi cesty. Tusim do Luizhou.
A tricet minut nato jsme vazne vyjeli.
Cestovali jsme tridou "tvrda sedacka", ve
ktere za casu Maa vazne byly tvrde lavice.
Nyni tam maji jiz lavice polstrovane, ktere
vsak nejsou o mnoho pohodlnejsi. V jedne
rade je trojlavice, ulicka a dvojlavice. Je to
trochu jako v nasich lokalkach. Az na to, ze
vagony jsou zcela narvane. Na spani to moc
neni. Ani trochu, abych byl uprimny.
Po prijezdu jsme meli ctyri hodiny na
prestup, a to i s nasim zpozdenim. Doufali
jsme, ze je to dost vcas na nakup listku do
lehatkoveho vlaku (kteremu tady rikaji "hard
sleeper", coz zjevne znamena tvrda lehatka,
ale jelikoz, podobne jako ta sedadla, vlastne
vubec tvrda nejsou, mozna to take znaci ze
cestujici musi byt tvrdy spac, neb lehatka
nejsou v uzaviratelnych oddelenich, ale
otevrena do ulicky a tedy neprilis izolovana
od hluku kolem), Patnact hodin pres noc na
tech "tvrdych" sedadlech se nam totiz vazne
travit nechtelo. Zli jazykove tvrdili, ze s
temito listky to byva problem, ze jsou
vyprodane dlouho dopredu. Dny. A jak se
ukazalo, zli jazykove meli pravdu. Nemeli
ani na tento, ani na pristi vecer. Tak jsme
usetrili a jeli opet "tvrdymi" sedadly.
Ve vlaku jsme nakonec meli trosku
pohodlnejsi sedadla nez na minuly segment
a navic jsme sedeli na dvojsedacce, ne na
trojsedacce jako predtim, coz bylo
podstatne lepsi. Takze trosku jsme se
vyspali, ale slava to nebyla.
V Kunmingu jsme pohrdli nadraznim
hotelem - ktery, jak se pozdeji ukazalo, mel
nejlevnejsi pokoje ve meste - a zacali obihat
hostely. Nakonec jsme se ubytovali v
jednom sice peknem, ale narvanem, kde
jsme museli spat na osmiluzaku - a jeden
Cinan tam v noci chrapal jako drevorubec a
nesel od toho odradit a nesel. Od pulnoci az
do rana.
Take jsme se sli projit po meste. Zrovna
byla nedele a parky byly narvane lidmi.
Nekteri prodavali vsechno mozne, jini hrali
na hudebni nastroje, tancovali, zpivali nebo
hrali k tanci. Lidi se pridavali a tancovali s
ucinkujicimi, kteri byli casto slavnostne
vystrojeni v krojich nebo nejakych uborech.
A nikdo za ta predstaveni nevybiral. Takovy
naval jich tam byl, ze casto bylo mozne
poslouchat tri koncerty najednou. A vesmes
vsichni vypadali jako duchodci. Asi uzitecna
forma zabavy - pripravit si vystoupeni a pak
ho predvadet v nedeli.
Druhy den jsme vyrazili za mesto na Zapadni
kopce. Maji tam radu klasteru a je to desne
slavne. Byla to pekna prochazka lesem - na
kopec se muzi taxikem nebo pesky,
autobusy tam nejezdi - a baracky to byly
fesne. Zlatym hrebem byl komplex nekolika
pavilonu a Draci brany - takova zakrsla
branka na skalnim utesu, ke ktere vede z
jedne strany tunel a z druhe neco mezi
tunelem a skalnim ochozem. Byla pro me
dost vysoka, pohodlne jsme pod ni prosel.
Vsichni Cinani, a ze jich tam bylo, se snazili
co jim sily stacily natahnout se a dosahnout
na takovy uklouzany oblazek na spodu te
brany. Lezli tam vsude po skalach a po te
brane, jenom aby si mohli sahnout. Byl
vysoko. Loktem bych na nej asi nedosahnul.
Nejaky dobracka nas informovala, ze ta
brana je desne slavna kvuli staremu
Cinskemu pribehu o rybe, ktera se chtela
podivat do sveta a tak ji stara moudra ryba
rekla, ze kdyz preskoci Draci branu, tak zvi,
jak to ve svete vypada. A tak se ryba krmila
a posilovala, az jednoho dne tu branu
preskocila. A lidi kdyz si maknou na tu
branu zespodu tak to pry je neco jako kdyz
to ta ryba preskocila. Jestli to moc nedava
smysl, tak to je dobre, me to taky moc
nedavalo.
Vecer jsme zase sedli na vlak. Tentokrat
jsme listky na lehatkovy vuz meli, jednak
proto, ze jsme je koupili hned po prijezdu
do Kunmingu a jednak proto, ze tam snad
ani jine vozy nemeli. A odjeli do Lijiangu. To
je trochu vic na zapad, takove mesto s
pomerne velkym historickym jadrem, ktere
je v Unesco. Turistu je tu vice nez v Praze a
suvenyru take. Kazdy dum je bud barem,
hospodou, hotelem nebo kramem se
suvenyry, pricemz tech poslednich je nejvic,
i kdyz hotely jsou v tesnem zavesu. A vsude
se ozyvaji hluky ze staveb. Dalsi a dalsi
historicke budovy tu rostou jako houby po
desti. Ale je to tu vazne pekne. Krivolake
dlazdene ulicky, lampiony vsude (trochu si
pripadam jako v bordelove ctvrti z
Amsterodamu, kdyz se to vecer rozsviti) a
typicke cinske stavby kam se podivas.
Nejlepsi to bylo hned rano, pri prijezdu, kdy
jeste bylo zavreno a v ulicich nebyli lidi. Pres
den je to horsi a na vecer uplna hruza. Na
hlavnim namesti se neda hnout, z kazdeho
baru rve nejaka hudba casto provazena
tanecky a vsechno stoji alespon dvakrat vic,
nez o dve ste metru dal na hranici
historickeho centra.
Dva dny jsme se prochazeli po meste a treti
se rozhodli projet se na kole do okoli. Jenze
zacalo prset. Tak to vypada, ze se budeme
jen tak valet na pokoji a relaxovat. No,
nevadi.