pondělí 5. července 2010

Trocha optimismu

Minulý týden mi Pižmoň vynadal, že prý bych měl začít mluvit o místních poměrech v superlativech, pokud chci, aby sem přijeli na Vánoce na návštěvu. Uvažoval jsem o tom, ale půjde to ztuha. Ono toho až zas tolik k chválení není. Tak třeba v sobotu. Vyrazili jsme na výlet do lesního parku Rimutaka - to je ten naproti přes záliv. Procházeli jsme skrz druhohorní prales plný přesliček a plavuní, ze kterého vyrůstali pralesní velikáni s ohromným kmenem porostlí trsy trav a dalších bylin. Nebyli nepodobní stromům z filmu Avatar, po kterých se v něm proháněli Modráci. No prostě nuda - normální místní les, nic zvláštního. Vylezli jsme na kopec, slezli z něj dolů a odjeli domů. Cestou byly nějaké ty výhledy na záliv a Wellington z výšky, již zmíněné stromy a holubi místního typu na parkovišti, kteří se vůbec nebojí. Také jsme cestou potkali podivná individua šinoucí si to do některé z pár kilometrů vzdálených místních chat, které se dají pronajmout. Zjevně tam chtěli přespat. Jeden si pod paždí nesl polštář - takový ten jako je na posteli, žádný záprdek.
Takže venkoncem se žádné velké vzrůšo zase nekonalo. A na fotky můžete taky zapomenout - fotit pralesního velikána když mu člověk stojí u kořenů prostě nejde, a co se pralesa týče, tak s tím to není o moc lepší. Jednak je v něm tma - konec konců prales je prales, spousta listí a větví a tak - a jednak je to děsná změť všeho zeleného, takže na fotce by to byl prostě jen takový guláš obarvený chlorofylem.

Prales v Rimutace


V neděli nás zaskočilo počasí. Čekali jsme déšť, předpověď ho na neděli slibovala celý týden, ale v sobotu večer změnili páni meteorologové názor a začali prorokovat azůro. A taky že bylo. Tak jsem místo příjemného válení doma a požírání dobrot vyrazili opět naproti přes záliv, tentokrát na Pencarrow Head. Je to dvouhodinová cesta po pobřeží zakončená dvěma majáky, dvěma jezery (ale stihli jsme to jen k jednomu) a vůbec celkem fajnovou krajinou. Nevýhodou je, že se musí stejnou cestou tam i zpátky, protože všechny alternativy k té pobřežní cestě jsou soukromé. Klára byla nadšená z místních mušlí. Podle mě vypadají jako ty nejobyčejnější středomořské. Jsou ale větší a hlavně - údajně - takovéhle vůbec ale vůbec tam u nás nemáme. Matoucí? Nedivím se. Pro mě také. Já se zase bavil focením, což se mi pak večer vymstilo, jelikož jsem musel zpracovávat spousty obrázků. A jelikož jsme zkoušel fotit na RAW, zatímco normálně fotím JPEG, bylo to zpracovávání pro mě dost nové a vůbec mi to nejdřív nešlo.


Jezero u Pencarrow Head


V neděli jsem také upekl druhý chleba a pár housek k tomu. Osolil jsem ho, tak byl lepší než první, ale málo, takže to pořád nebylo úplně ono. Ale sůl nesůl, ta chuť mi přijde zvláštní. Ty luxusní chleby z krámu prostě chutnají jinak. Marně si lámu hlavu jak zlepšit recept.

2 komentáře:

  1. Vypadá to pěkně, asi tedy začnem koukat po letenkách;-)
    Šáričák

    OdpovědětVymazat
  2. Čau Hobiťáku, tak mi tak trochu přijde, že se svým popisem Zélandu snažíš případné návštěvy odstrašit... Po rozkliknutí komentářů ale vidím, že máš smůlu, optimisty a nadšence holt neodraradíš:-) :-) :-). Mějte se.
    Ivuláč

    OdpovědětVymazat