Vyrazili jsme na jih k hore Mt Egmont. Plan byl ji obejit. A jak jsme si to naplanovali, tak jsme to i udelali. Jediny problem bylo pocasi. Nevydarilo se zcela podle predpovedi. Uz druhy den zacalo prset. Nejdriv to nebylo tak zle, ale treti den se teprve ukazalo, jak ten kopecek dokaze byt neprijemny. Sli jsme nad hranici lesa, v desti a mlze, z vyhledu pochopitelne nemeli nic a cely dlouhy den pred nami. No, prezili jsme to, ale uz jsme tu sli i prijemnejsi vylety.
 |
| Mt Egmont z parkoviste u vychodiste tras |
 |
| Mt Egmont z dalky |
Odtamtud jsme opet zamirili na Tongariro. A protoze se blizily me narozeniny, k veceri jsme si udelali rizky s bramborovym salatem. To jsme si posmakli.
Jelikoz jsme ale nemeli az zas tak moc casu a navic ja byl na Tongariru uz dvakrat a Klara jednou, tak jsme se po nem neprochazeli, ale udelali si jen dve pulhodinove prochazky a celou horu pekne objeli autem. Dekadence.
Tesne nez jsme se dostali do Wellingtonu jsme se rozhodli dobrat trochu benzinu. A jak jsem tak zahybal napravo do te benzinky, nacouval do me jakysi Bill, ktery stal v odstavnem pruhu u obrubniku. Nepotesilo nas to, co vam budu povidat. Policii jsme nevolali, vyrozumel jsem, ze se to tu nenosi. Navic jsme nevedeli, zda to nebyla treba nase vina, neznaje vsechny nuance mistnich pravidel. A to byla chyba. Jak se ukazalo, na vine byl Bill, ale ten se ted nesmirne cuka a zdraha nam cokoliv zaplatit. A ac mame svedka a ac je pojisten, nevypada to dobre.
S pojistovnami to tu je vubec legracni. Povinne ruceni neni povinne, i kdyz ho vetsina lidi ma. Ale nemaji ho na celou sumu, byva tam spoluucast. Takze vysledkem je, ze kdyz vas nekdo naboura a pak prohlasi ze to nebyla jeho vina, pojistovna vam nic nezaplati, i kdyby si nakrasne myslela opak. A to dost mozna bude nas pripad.
Ale nechame se prekvapit. Po hodine dohadovani s nasi pojistovnou po telefonu jsem je presvedcil, at to za nas zkusi vyresit, i kdyz nemam auto pojistene proti bouracce (jen to nepovinne povinne ruceni) a ted se dohaduji pojistovny mezi sebou a jeste k tomu s Billem jak to vlastne dopadne. Tak jako tak, touhle dobou mame auto uz davno prodane, prisli jsme na tech dvou bourackach mozna o tisic dolaru, ale nikomu se nic nestalo a s autem se uz nemusime otravovat. Ale to predbiham
Ve Wellingtonu jsme zase meli napilno. Puvodni plan zajit s byvalymi kolegy na obed jsme museli zrusit. A pak uz jsme byli na lodi a vezli se opet na Jizni ostrov, vstric nadhernym vyhledum na hory a ovce. A tentokrat jsme navic jeli ve dne, tak jsme si pekne prohledli fjordy kterymi se projizdi pobliz pristavu Picton. Je jich hodne.
Jizni ostrov jsme zahajili destem. Usoudili jsme tedy, ze Queen Charlotte track, ze ktereho jsme si chteli kousek projit, vynechame, a pokracovali dal k Arthur's pass.
Artusuv prusmyk je jednoduse uchvatny. Krom nadhernych scenerii, na ktere nam vesmes svitilo slunicko, a vyletu, tam je jeste par perlicek, o kterych se zminim zahy. My navstevu zahajili vystupem na Avalanche Peak, kde jsme potkali horskeho papouska kea a bandu Cechu z nekolika ruznych vyprav. Na vrcholu jsme byli jednoznacne v presile.
Druhy den jsme meli na programu ty perlicky. Prvni z nich byla jeskyne. 800 metru brozeni v horske bystrine, u vytoku po pas, pak po kolena. A jen s jednou baterkou, ktera nam skoro nesvitila. Takze to sice byla naramna svanda, ale moc jsme toho z te jeskyne nevideli. I tak - nebo spise prave kvuli tomu - jsme tam stravili hodinu. Take jsme tam nasbirali zampiony, ktere se staly zakladem jiz druhe slavnostni vecere ku prilezitosti oslavy mych narozenin, tentokrate nacasovane spravne.
Druhou perlou byl Castle Hill. Zelene kopecky, ze kterych vykukuji bile bouldry. Raj lezcu. My to ale jenom prosli pesky a fotili a fotili.
 |
| Kea - horsky papousek |
 |
| Panorama Artusova prusmyku |
 |
| Panorama Artusova prusmyku |
 |
| Castle Hill |
Vecer jsem dojeli do stejneho "luxusniho" kempu, ve kterem jsme spali predposledni noc se Sarkou a Pizmonem, a obalili si ty zampiony. A jelikoz k narozeninam patri dort, poridili jsme korpus kteremu tu rikaji Pavlova. Je to takova naslehana bilkova pena. Naklade se na to ovoce a slehacka a pak se to ji. A presne tak jsme to i udelali. Je to sladke a bylo toho hodne. Bylo nam blaze.
Zvazovali jsme, zda na jih nepokracovat po Zapadnim pobrezi, ale z duvodu deste jsme od toho upustili a jeli vychodem. I tam je to ostatne hezke. A dojeli jsme do Queenstownu.
Queenstown je celkem pekne mesto, na prvni pohled. Na druhy clovek zjisti, ze je v Harrachove. Nebo necem jeste horsim. Same adrenalinove sporty kam oko pohledne. Cele je to tu pro sjezdare a podiviny co radi bungee jumping a obdobne blbosti. Nezdrzovali jsme se dlouho.
 |
| Hory pobliz Queenstown - konkretne v Glenorchy |
Konecne jsme zas vyrazili do hor, na Reese-Dart trek. Ale z duvodu logistickeho zadrhelu - spletli jsme si cestu - jsme misto toho sli Dart-Reese. Oboje to jsou udoli spojena sedlem. Pocasi nam vyslo a byli jsme radi, ze jsme si udoli Reese nechali az na druhou polovinu vyletu. Vsichni co sli proti nam nas krmili hrozivymi historkami o bahnu po kolena, ze ktereho se nakonec vyklubalo pouze bahno nad kotniky, neb stacilo vyschnout. Cestou jsme potkali podivina s lukem, ktery si vyslapnul na kamziky. Tady s oblibou strili po vsem, co neni ptak a nesmrdi (jinymi slovy puvodni zvirenu nechavaji na pokoji, ale jinak lovi na co prijdou).
Jednim z duvodu, proc jsme si vybrali tento trek, bylo to, ze konec je blizko zacatku. Bohuzel, jak se ukazalo, tak pouze vzdusnou carou. Po silnicich se to protahne na nekolikanasobek, konkretne tricet kilometru. Nastesti tady stoparum zastavuje uplne kazdy, takze po dvaceti minutach pochodu jsem naskocil do auta a prijemni Skoti me dovezli az k nasemu vozu, i kdyz tam vlastne vubec neplanovali jet. A tim mi umoznili do nej nasednout a dojet si pro Klaru.
 |
| Prusmyk mezi Rees a Dart udolimi |
 |
| Prusmyk mezi Rees a Dart udolimi |
 |
| Jezero, na jehoz brezich se nachazi Queenstown, ze strany od Glenorchy |
Zase jsme museli navstivit Queenstown a vyzvednout tam listky na Roteburn trek. Je to Velka prochazka, takze se musi rezervovat, a podobne jako Milford a Kepler nejde vytisknout listky po internetu, ale musi se tam dojit den ci dva predem osobne. Snazi se tim zajistit, aby jim nelezli do hor lidi bez znalosti aktualni predpovedi pocasi. Jako by dvoudenni predpoved mela nejakou cenu. Vylet jsme spojili s navstevou nedalekeho jezirka a zastavkou u klempire, aby nam dal oficialni vyjadreni, kolik by stalo opravit skodu od Billa. Pry skoro 2000. Smali jsme se hodne a dlouho. To byla temer cena, za kterou jsme hodlali prodat cele auto.
 |
| Jezero pobliz Queenstown |
Roteburn trek byl krapet zklamanim. Vsechno tu totiz zalezi na pocasi. A ac nam prselo jen prvni hodnu ci dve, mraky se neroztrhaly, takze z udajne nadhernych vyhledu nic nebylo. Sice jsme diky tomu ziskali dramaticke pohledy do udoli s mraky, ale bohuzel se mi to nepodarilo dobre vyfotit.
V pulce treku, v sedle v budce proti spatnemu pocasi, je cedule zadajici lidi, at tam nikdo nespi, neb je to trestne. Docela rozsahle tam o tom hovori, pochopitelne anglicky. A hned vedle je druha cedule s obdobnym obsahem, ale dvakrat tak delsi, citujici paragrafy a vypadajici vubec desne dulezite. A tahle je pro zmenu cesky. Vic jazyku tam nemaji.
 |
| na Roteburn treku byly mraky |
Na Roteburn jsme plynne navazali udolim Greenstone. A tam nam pocasi vyslo. Diky tomuto udoli jsme se dostali skoro na misto, odkud jsme vyrazili, az na slabych tricet kilometru - ktere jsme, jak se jiz stava zvykem, absolvovali v cizim aute s lidmi, kteri tam puvodne vubec nemirili. Skvela zeme, ten Zeland.
 |
| Udoli Greenstone vcetne mistniho dobytka |
Tim jsme skoncili s Mt Aspiring a okolim Queenstownu a rozjeli se vstric Fjordlandu, asi nejslavnejsi casti Zelandskych hor. A zacalo nam zase prset. Tak jsem se tak poflakovali kolem a cekali co se z toho vyklube. Vyklubala se z toho po par dnech celkem prijatelna predpoved, tak jsme vyrazili na Kepler trek. A z prijatelne predpovedi se vyklubalo nadherne pocasi, diky kteremu jsem meli vyhledy jako jeste nikde. Pulka treku je po hrebeni - jedna z mala slavnych Zelandskych cest, ktera je zaroven hrebenovkou - a vyhledy na okolni kopce a fjord a jezero byly proste uchvatne.
Dva ze tri veceru na ceste jsme stravili u taboraku ve spolecnosti prima lidi. Prvni z nich jsme tam byli s Gerhardem, Nemcem, se kterym jsme pak sli jeste Milford trek. A taky s jednim Polakem a Nemkou, podobne jako druhou a treti noc, a aby toho nebylo malo, tak i noc pred odletem ze Zelandu, stravenou na letisti. Svet je maly.
Druhou noc se k nam jeste pridalo vice Nemcu a Belgicanu. Zvlaste Belgicani byli vitani, neb prinesli cokoladu. Sice ne Belgickou, ale mistni, sypanou, urcenou ke konzumaci v podobe napoje, ale nikdo si nestezoval. Pripravovali to v legracnich hranatych esusech, za ktere jsme se jim vsichni smali, zvlaste kdyz se zacali shanet po vicku a ohrnovali nos nad vsemi, ktere jsme jim nabizeli, ze pry jsou moc kulate.
 |
| Fjordlandske lesy |
 |
| Kepler trek |
Pred Milford trekem jsme meli jeste dva dny, tak jsme si dojeli na Milford Sound a absolvovali vylet lodi. Ano, investovali jsme do svych zazitku nekrestanske penize. Nestacite se divit, co? Ale stalo to za to. Ac jsou nejlepsi vyhledy na Milfordsky fjord ze brehu, nevideli bychom tam moc vodopadu a hlavne by nam unikli delfini. Hnali se za lodi, serfovali ve vlne za lodnim sroubem a meli z nas naramnou bzundu. A bylo jim jedno, ze kapitan pridava a padi si to plnou parou, porad se nas drzeli.
 |
| Kratky vylet k jezeru cestou na Milford Sound |
 |
| Na Milford Sound bylo zivo |
 |
| Mitre Peaka pred nim Footstool. Nejfotogenictejsi cast Milford Sound |
 |
| Okoli Milford Sound, cestou pryc |
Milford trek zacal brozenim. Meli jsme z nej strach. Kdyz jsme to sli pred tydnem omrknout, byla tam voda po pas a silny proud. Nastesti to opadlo, vic jak na stehna ji nebylo. Nasledoval prechod prusmyku Dore. Neni to obvykla cesta. Opet jsme se snazili usetrit. Normalne, chcete-li na Milford trek, nejen ze si to musite zamluvit tri mesice predem, ale jeste musite platit za vsechny tri chaty - vynechat libovolnou z nich neni mozne - po 50 dolarech, lod pres jezero na zacatek treku za 70 a lod z konce za asi 36. Nam to prislo moc. A ac ty boudy a lod na konci jsme nijak obejit nemohli, uvodni lod ano.
Zamestnanci ministerstva zivotniho prostredi, ktere to provozuje, se od teto "zkratky" snazi lidi odradit jak jen mohou. A jak se ukazalo, neco na tom je. Podle pruvodce to je vylet na 8 hodin, ale na rozdil od jinych, ktere jsme za predepsany cas stihali a nekdy byli i rychlejsi, je tento psany pro trochu jiny druh turistu. Ac jsme hnali, meli jsme na konci hodinove zpozdeni. A to jsme se dostali jen na ZACATEK Milford treku - a chybela nam jeste dalsi hodina ostrym pochodem k prvni chate.
Co se terenu tyce, po uvodnim brozeni nasledoval les. Cesta byla dost prudka a dobre znacena. Po sleze se prestalo stoupat a zacalo se traverzovat, coz bylo horsi. Nebyla tu totiz cesta jako takova, ale spis pesinka ktera by sla zamenit s necim co po sobe zanechalo stado jelenu. Jinymi slovy, kdyz vedla po uboci prudkeho kopce, tak mela prudky bocni sklon a neslo se po ni az zas tak dobre. Ale to jeste bylo prima v porovnani s tim, co prislo pote, co les skoncil. Skoncily totiz i znacky. Nastesti podrost nebyl moc husty a slo vice mene tipnout spravny smer. Cesta sice stale byla vyslapana jako od par jelenu, ale bohuzel uz nebyla jedina. Takze se nam nekolikrat stalo, ze jsme z ni sesli, a vetsinu vystupu jsme proste sli podle odhadu. Nastesti nebyla mlha a videli jsme par tycek nekde v dalce, ktere znacili, kudy zhruba se mame ubirat. Za mlhy bychom to vubec nemuseli stihnout vcas, cimz by nam cely nakladny Milford trek propadnul.
Po dosazeni sedla prisla ta vzpominana mlha. Jeste ze nebyla prilis husta, znaceni se krapet zlepsilo a i vyslapana pesinka byla trochu zretelnejsi. Vysledkem bylo, ze jsme za vynalozeni znacneho usili cestu neztratili.
Po pul hodine se mraky roztrhaly. A to, co jsme videli, daleko predcilo cokoliv z Kepleru. Troufam si tvrdit, ze to byly nejlepsi vyhledy z celeho Zelandu, snad jeste lepsi nez cokoliv co jsme pak videli na vlastnim Milford treku.
 |
| Vyhled z Dore Pass |
No, zkratim to. Po deseti hodinach jsme se do chaty dostali a potkali tam naseho znameho Gerharda.
Druhy den Milford treku nebyl zly. Ale ani to nebylo nic extra unikatniho. Rekl bych, ze na tom celem treku je vetsi koncentrace peknych vyhledu a veci vubec nez na jinych trecich, ale nic co by bylo kvalitativne na jine urovni. Do dalsi chaty jsme dostli dost brzy, tak jsme si jeste vyslapli do sedla, ktere bylo o dve hodiny pochodu dale, ve tretine tretiho dnu. Dalsi den totiz melo byt pocasi nejiste, tak jsem si to tam chteli prohlednout jeste za slunicka.
Chaty na tomto treku sestavaji z nekolika mistnosti - dvou az ctyr - kde vsichni spi pohromade. Tuto noc jsme stravili vedle Japonce, ktery chrapal. A rano, kdyz jeste byla hluboka tma, zacal vstavat. A jak mel vsechno v igelitovych pytlikach, tak se tim zacal prehrabovat a prehraboval se a prehraboval. No, ani jednu noc jsme se moc nevyspali, ale tahle byla nejhorsi.
 |
| Druhy den Milford treku |
 |
| Sedlo na Milford Treku, nominalne treti den. |
Rano jsme opet vylezli do toho sedla, tentokrat s batohy. Vyhledy se pred nami nastesti neschovaly, ale bylo pod mrakem, tak jsem byl rad, ze jsem to nafotil uz predchozi den. Ten den nas jeste cekal nejvyssi Zelandsky vodopad, ktery je zaroven patym nejvyssim na svete. Sestava ze tri stupnu - prvni dva maji po dvou stech metrech a treti sto. Bohuzel, kdyz se prijde az k nemu, je videt jen zlomek tech hornich a cely spodni, takze vubec nevypada tak vysoky. Ale i tak to bylo prima.
Vecer nas na chate zaskocila spravcova. Prihnala se pozde, cela promocena, protoze zacalo prset (cely den bylo krasne, odpoledne jsem se i vykoupal, ale vecer se pocasi zmenilo - to abychom si uzili posledni den vodopady, ktere by bez deste byly prtave). A hned na nas spustila jako na cerstve brance na vojne. Podezrivali jsme ji, ze je budto zakuklena vojanda, nebo Nemka. Kdyz jsme to konzultovali s Nemci, smali se, ale nic nepotvrdili ani nevyvratili.
Posledni den bylo mokro, ba i prselo, ale nastesti nelilo. Takze nam pocasi krasne vyslo. Dostopovali jsem k autu a vyrazili vstric svetlejsim zitrkum.
 |
| Opet Mitre Peak a navic cely Milford Sound |
Jak se ukazalo, zitrky svetlejsi nebyly. Prislo spatne pocasi a Klara chytila bacil. I tak jsme ale dojeli do Catlins, takovych mirnych kopecku uplne na jihu a uprostred, a pozorovali tam zlutooke tucnaky, jak vylezaji vecer na breh. Videli jsme tri, zrovna kdyz uz jsme chteli cekani zabalit, a byli z toho celi na mekko - alespon dokud jsme zase trochu neztvrdli pote, co nam jiny pozorovatel prozradil, ze zatimco tady musime mrznout a pak vidime tri na padesat metru, u Moeraki muzeme jit ve dne a videt je rovnez gratis, ale na vic bez cekani a z jednoho metru.
Po kratke zastavce v Dunedinu jsme tedy zamirili do Moeraki. Opravdu, tucnaci prave pelichali a tak nemohli do vody. Jen se tak povalovali po trave a byli znacne apaticti. A pekni.
Krom tucnaku tam maji jeste asi metrove balvany na plazi, ktere jsou desne fotogenicke, takze se k nim skoro neda protlacit pres les objektivu. Ale podarilo se.
 |
| Sutry na Moeraki |
 |
| Zlutooky tucnak |
 |
| Zlutooky tucnak vyhrivajici se |
Tim jsme se dostali do Christchurch a zacali prodavat auto. Zkusili jsme stesti v Backpackers' car market, kde vam za neskromnou provizi dovoli tri dny stat s autem a snazit se ho udat tem dvema lidem, kteri kazdy den prijdou. Kupodivu se nam to i tak povedlo. Druhy den tam volala nejaka slecna, ze chce Toyotu kombika kolem dvou tisic - a presne to jsme meli. Dohodli jsme se sice na trochu nizsi cene, ale dohodli jsme se, a to je hlavni. Jsme bez auta a tim i bez starosti co s nim po odletu.
Christchurch je v troskach. Zatimco minule, po prvnim zemetreseni, byla zavrena polovina levnych hostelu, ted byly zavrene vsechny. Neb se nachazely v centru, ktere bylo ze starych domu a tak bylo postizene nejhure. A nasledkem toho oplocene a zcela zavrene. Pres plot bylo videt, ze polovina domu je sesuta, na ulici vsude sut a trosky, proste jako po valce.
Jeden vecer jsem se stavili u Howarda a jeho rodiny. Potkali jsme je na Milford treku a pozvali nas na veceri. Naucili jsme se delat susi a japonske ryzove koule. Oboje je naramne chutne. Sesli jsme se tam jeste s parem z Belgie, taky z Milford treku. Holt, kdyz travite se stejnymi lidmi v horach tri noci v kuse, tak je to trochu jina spolecenska udalost nez bydlet sami ve stanu, kdyz siroko daleko neni nic krom possumu, lidi to jaksi sblizi vic.
No, a to je tak vsechno ze Zelandu. Odleteli jsme s pocitem dobre vykonane cestovatelske prace a tesice se na trochu teplejsi pocasi. Ta jinovatka, kterou jsme potkali jeden den na Kepleru, a ktera jen tak tak unikala ostatni rana, se nam uz zacala zajidat.
Fakt nádherné fotečky!! Šárka
OdpovědětVymazat