Samoa

Jelikož je na Zélandu zima a slota a ve Wellingtonu obzvláště, vydali jsem se na týden na Samou. Plán byl odpočinout si od deště a trochu se ohřát. Částečně se nám to povedlo. Pršelo jen o trochu víc než ve Wellingtonu - ještě že jsem tam jeli ve druhém nejsušším měsíci, kdy průměrné srážky odpovídají průměrným srážkám v Liberci. Ale teplo bylo, takže ani ten déšť moc nevadil.

Cesta začala v sobotu ráno nákupem brýlí a šnorchlů, neb pošta nám za měsíc a půl nestačila dodat balík ve kterém se nacházely ty naše. Že by byla chyba šetřit na dopravném a spokojit se s dopravou lodí? Po úspěšném nákupu jsme se odpoledne odebrali na letiště a vyrazili do Aucklandu, odkud nám měl další ráno letět přípoj do Apie, tedy na Samou. Jelikož houmlesit na letišti celou noc nám přišlo trapné, ubytovali jsem se v levnějším (alespoň tedy na místní poměry) hotýlku kousek od letiště. Co nám při rezervaci zapomněli zmínit bylo, že ten den tam pod našimi okny proběhne jakási Indická oslava, snad svatba. No co budu povídat. Malé to jejich mecheche nebylo a tiché už vůbec ne. A my odjížděli ve 4, abychom stihli let v 6.

Let do Apie byl nezajímavý a hladový. Holt nízkonákladovky. Po příletu jsem jako jediní bílí (ne že by těch bílých bylo v letadle až zas tak tolik - a jiná letadla tam nebyla, nelze si to letiště představovat velké jako Frankfurkt. Nebo Ostrava) šli na autobus, který nás po hodině dovezl do hlavního města - tedy Apie. Odtud jsem se, poslušni rady paní na turistické přepážce letiště, vydali do vsi jménem Tafatafa, kde měly být levné fale (průvodce s tím souhlasil, takže jsme této informaci věřili) a kam se, na rozdíl od původně vyhlédnuté vsi, dalo dostat veřejnou dopravou. Autobus nám odjížděl z jiného autobusáku než kam jsme přijeli, tak jsem se nechali za $3 odvézt (tady to sice píšou $, ale říkají tomu tala a je to zhruba 7,5 Kč za $1). Při dojednávání ceny i při placení  nás čekal strašný šok. Taxikář po nás chtěl $3 rovnou, bez smlouvání - a místňáci nám předtím řekli, že cesta stojí $2,5-3! A při placení se nás vůbec nepokusil okrást! Tady to vážně není stará dobrá Asie. Na druhou stranu, bydlení je tu tak drahé, že už žádné další okrádání turistů nepotřebují (a to je to tu přitom skoro nejlevnější z celého Pacifiku - radši se neptejte co to stojí na Havaji). Ale to odbočuji. Nasedli jsme do autobusu - místa na nohy tu je na dřevěných sedačkách méně než v Indii, musel jsem sedět směrem do uličky - a vyrazili jsme. Na ten původní autobusák. A pak zase zpátky. Plný autobus byl holt řidiči byl málo, chtěl víc. A pak už pryč z města.

Po dvou hodinách v autobuse jsme těch zhruba 60 km překonali a po další čtvrthodině pochodu jsme dorazili k pláži. Asi sto metrů před mořem nás přepadla domorodka. To není mimochodem žádná sranda - naopak, je to pěkně nebezpečná záležitost. Místní domorodky nejsou nepodobny zápasníkům sumo - takový člověk když vás zalehne,  to může i bolet. A takové tu jsou všechny - akorát v hlavním městě jsme viděli pár výjimek. Nicméně tato domorodka nás nepřepadla s cílem nás zalehnout, ale s cílem nás ubytovat. A jelikož nám nabídla dobrou cenu - $50 na osobu s polopenzí, která, jak se později ukázalo, byla částečně rozšířena na plnou penzi pomocí dvou kokosů denně - tak jsme přijali. (Normálně je tu za nejlevnější třídu ubytování považováno $70 na osobu.) Poslala nás složit se do fale, kde jsme měli bydlet po zbytek týdne. Fale je pár kůlů - dle velikosti chýše, my jich měli tuším 6 - podpírajících podlahu a střechu. Při dešti a potřebě soukromí je možné spustit závěsy, které jsou většinou tvořené proplétanou igelitovou tkaninou s nápisem Humanitární pomoc vlády Austrálie (měli tu před rokem tsunami, tak dostali nějaké humanitární dárečky od okolních států).

Pláž vpravo od chatky

Teď bych se rád zmínil o té polopenzi, kterou jsem si objednali. Dlabali jsem v domě oné domorodky (nejsem si jist, zda je to Amanda nebo Brenda - jedno je pravděpodobně matka, druhé dcera, ale nejsem si jist která generace). Dům se skládal z jedné velké místnosti s absencí téměř všeho vybavení (až na lednici, televizi, remosku a pár postelolavic) a dvou malých místností, asi na krámy. Jídlo se zpravidla skládalo ze dvou chodů - polévky (takový eintopf, takže nám po pár dnech muselo být sděleno že to je polévka a ne vařená obloha  a že se to tedy jí před hlavním jídlem a nenandavá na talíř k tomu hlavnímu jídlu) a hlavního jídla. Polévka byly vařené okurky, snad dýně, možná ještě něco a nějaké maso. Obyčejně vepřové ve vlastní šťávě z konzervy. Hlavní jídlo bylo téměř vždy ryba, s výjimkou prvních dvou dní, kdy ryba nebyla, neb se neulovila. To nebylo zapříčiněno místními zvyklostmi, ale tím že jsem si ji vyžádali první den, a tak se toho Amanda chytila a vařila to pořád (ne že bych si stěžoval). Jako příloha se podávalo taro. Místní sladké brambory. Měli toho celou plantáž, takže nic jiného nejedli. Není to nic co by nám někdo musel závidět a po pár dnech se to vážně přejí. Koření tu neznají, takže vše bylo poněkud fádní.
Ke snídani byly různé věci. Někdy toho bylo strašně moc, někdy docela málo. Zpravidla z toho crčel olej. Chléb obyčejně býval nahrazován sušenkami. A i zde, při snídani, se občas uplatnila konstanta místní stravy - hovězí ve vlastní šťávě a majonéza (nejlépe dohromady).
Všechna jídla byla doprovázena mnoha úsměvy od Amandy a tak nám nezbylo, než je děsně chválit. Celá její rodina byla děsně přátelská (ostatně ostatní domorodci také) a tak jsme si spíše než někde na hotelu připadali jako u někoho doma.
Amanda uměla anglicky. Je to tu tuším úřední jazyk, spolu s tou jejich Samojštinou, ale to neznamená že by tím běžně na vesnicích mluvili nebo to bůhvíjak ovládali. Také nám každou chvíli něco říkala. Důsledkem bylo, že jsme se dozvěděli spoustu historek - dokonce dvakrát tolik, než kolik nám řekla, protože já i Klára jsme si je každý interpretovali jinak. Takže vždy po večeři jsme si mohli vyprávět co se během jídla, kdy jsem seděli vedle sebe, dozvěděl ten druhý, a náramně se tomu divit.

Nyní pár slov k pláži. Byla ze žlutého písku - těžké zklamání Klářiných nadějí. A byla opuštěná. Ve vedlejším resortu, sto metrů od nás, byla ještě jedna tlupa. A k nám přijeli v neděli přes den výletníci. Jinak jen my a domorodci. Ve vodě byly korály a spousty rybek. V dálce, tak kilometr od břehu, jsme viděli vlny lámající se o příbřežní šelf, ale u břehu to vypadalo jak slaný Mácháč. Tedy, při odlivu jako zrcadlo, při přílivu jako Mácháč. Celý týden jsem provozovali slunění, čtení, šnorchlování a vycházky po pláži sem a tam.

Výjimkou byla středa. To jsem vyrazili do národního parku. Šli jsme na devátou na autobus a docela jsme se zpotili abychom tam byli dost brzy, pro případ, že by jel na čas. Na zastávce někdo seděl, říkali jsme si prima. Pak nám pověděl, že jede na druhou stranu, a za hodinu odešel pěšky. Předtím nám ještě sdělil, že v devět nic nejede, až tak v deset, půl jedenácté. Chvilku před jedenáctou to opravdu přijelo. Dopravili jsem se k odbočce k moři a pochodovali po ní hodinu k pobřeží. To bylo tvořeno lávovými útesy, naším cílem. Pěkné byly, což o to. Ale zpátky to zas trvalo hodinu - a když tu zrovna neprší, tak je pekelné vedro. No, přežili jsme, i když to bylo o fous, a ponořili se do pralesa. Během další hodiny jsme se jím měli dostat ke hlavnímu vstupu do národního parku, skrz který ta cesta vedla, a k vodopádům a s nimi spojenému koupání poblíž. Po necelé hodině cesta zmizela. Zkoušeli jsem ji najít, ale tam, kde to vypadalo nejpravděpodobnější, se válel had - a Klára si najednou nebyla tak úplně jista, zda opravdu četla, že tu nic jedovatého nežije. A místní lesy se od našich liší v jedné drobnosti - mimo cestu se pralesem vážně jít nedá. Ne moc daleko. Tak jsme se vrátili, zapomněli na vodopád, počkali si na autobus (jel co by dup, asi jen za hodinku) a dojeli domů.

V pátek jsem to zabalili a vyrazili zpátky do Apie. Lákaly nás pohledy a podvodní rezervace. Začali jsme těmi pohledy. Na poště jich měli asi 10, jeden horší než druhý. V turistických informacích nám řekli, že je prodávají krom pošty ještě v jednom obchodě, ale mají menší výběr. Apie je hlavní město, takže konkurence tu kvete - žádný poštovní monopol na prodej pohledů, kdepak. Podívali jsme se tedy do toho druhého obchodu a naštěstí tam měli ještě i starou edici, podle barev tak 10 let. A jeden dva z nich urážely oči jen mírně, i když nebyli zrovna ilustrativní co se věcí co jsme viděli týče. Druhý den jsme je poslali - z pošty. I posílání se dá odbýt na dvou místech - údajně. Tím druhým je letiště. Akorát jsme tam pak při odletu žádnou schránku nenašli.

Po nákupu pohlednic jsme se vydali do hotelu ubytovat se. Měli jsme vyhlídnutý jeden levnější poblíž pobřeží. Levnější moc nakonec nebyl - za ty dva roky od vydání průvodce se tu ceny hnuly víc než jak se hýbaly v Thajsku, kde jsme měli průvodce starého tucet let. Že místnosti vypadaly příšerně, to také nebylo to nejhorší. Ale že okna nešly zavřít - tady prostě zavírací nedělají, dost na tom že byly nějaké - a nedaleko byla diskotéka se zrovna tak nezavíratelnými okny, to byl vážně problém. Zajímavý postřeh je, že čím větší periferie, tím jsou diskotéky hlasitější - asi pro větší světovost. No, a tady to je vážně díra.

V pátek i sobotu jsem se vypravili koupat a šnorchlovat do té korálové rezervace. Bylo se na co koukat. Tam co jsme bydleli předtím sice také korály byly a rybek se v nich honilo požehnaně, ale s tímto se to vážně srovnat nedalo. V Tafatafě jsme žasli nad Vězeňskou rybou , velmi hojnou (Humbug Dascyllus,  Dascyllus aruanus) a vrcholem byly Trojúhelníkové ryby (Pennant Bannerfish Heniochus chrysostomus). Ty zde byly, spolu se svým upgradem na barevnější verzi (Moorish idol Zanclus cornutus) slušným středem. Murénu, tak jako v Tafatafě, jsem tu neviděl, zato tu měli jehlice.Mě i Kláru uchvátila obzvláště Cykloryba  (Picasso Triggerfish Rhinecanthus aculeatus), která vypadá jako by měla cyklistický dres. Tedy jako papoušek co nemá vkus a v půlce dekorace si to rozm yslel a začal s novým stylem - pruhy různých barev, na zádech naopak barevný flek přecházející plynule od hnědé po bílou. Trochu při těle - jak ostatně mnozí postarší cyklisté bývají - zato však velmi aero...pardon, hydrodynamický tvar kterého dosáhla prodloužením čumáku. Další pěknou rybou, jednou z mých oblíbených, byla taková černá či nazelenalá s oranžovými pruhy (Orange Lined Triggerfish Balistapus undulatus) nebo půlnoční ryba - tmavě modrá se zlatými tečkami na břiše. Ještě lepší než individuální ryby byla hejna modrozelených malých rybiček (Blue-Green Chromis Chromis viridis), která se před námi vždy potápěla do hlubin, i když jsme na ně z hlubiny zaútočili. A zlatým hřebem byla zlatá rybka. Asi ji tu každý zkouší chytat - byla vážně vytrénovaná. Nejrychlejší a nejparanoidnější ze všech.

No, a po koupání a večeři jsme odlétli domů. Letělo se přes noc, tak jsme se moc nevyspali, ale zas jsme neztratili další den. A to je tak všechno k naší dovolené.