Divné chutě

Dneska jsme měli přednášku od velkých šéfů o tom, jak se nám povede prima. A potom bylo občerstvení sestávající z rozpečených sladkých rozinkových housek. Rozříznutých, aby se daly namazat máslem. Slaným. Myslím, že po takovéhle kombinaci si klidně můžu dát k večeři bílé červy (prodávají je v potravinách) a přijde mi to už úplně normální a nudné jídlo.

Kam se točí voda

Někteří lidé si prostě nedají pokoj, mermomocí musí vědět, na kterou stranu se tu točí voda. Pořád s tím otravují a pořád. Tak jsem včera uspořádal pokus. V umyvadle se to zkoušet nedá, voda mi tam padá přímo do výlevky - a jak se točí v sifónu zkoumat nehodlám. Spláchl jsem záchod a pozoroval ho. Voda se točila jako ve válci - shora dolu. Myslím, že to jste slyšet taky nechtěli. Tak jsem vyzkoušel dřez. Voda od místa dopadu utíkala na všechny strany, hlavně aby už byla v té díře - a do ní skákala po hlavě. Žádné točení tedy. Nezbylo, než zašpuntovat dřez, napustit ho a vytáhnout špunt. Voda se točila napravo. Při dalším pokusu nalevo. Prostě podle toho, jaký dostala počáteční impulz - jestli jsem dřez napouštěl s kohoutkem na jednu nebo na druhou stranu. Zauvažoval jsem nad tím, zda nezkusit nasimulovat laboratorní podmínky a nepodniknout pokus vědecky. Myšlenku jsem zavrhl, výsledky by byly akorát matoucí. Otázka totiž nezněla "kam se točí voda v laboratořích na jižní polokouli", ale "kam se tam točí voda - tečka". Odpovědí tedy je "tak různě, kam se jí chce". 

Další týden

Ve středu jsem vyrazil vyzvednout si kolo, které jsem si koupil. Stálo mě $200 a je prakticky nové, i když 3 roky staré. Horské. Jediná nevýhoda je, že mi je o dva palce malé - jen 20". Normálně se vyrábějí až 21" a mě by se spíš hodilo 22". Ale doufám, že to doženu sedlovkou. Jak jsem nafoukl duše, spravil křivě namontovanou šlapku a jakž takž zprovoznil přední brzdu, které nedostatečně pruží jedna pružina, vyrazil jsem do kopců, nemaje helmy abych to mohl vzít legálně po silnici. Průšvih je v tom, že tady v té oblasti zrovna je oplocená rezervace. Docela velká. A já narazil na plot. Zkoušel jsem to chvíli podél, ale byl to běs, ty místní kopečky mají docela grády a plot si nebral servítky, lezl přímo do kopce. Tak jsem zkusil utéct, ale cesta mě stejně dovedla zase zpátky k plotu, o kus dál. Poddal jsem se tedy osudu a pokračoval podél něj, až jsem narazil na ceduli "K Brooklynu", což je čtvrť na jejímž okraji bydlím. A já trouba se po ní vydal. Mezitím se v lese zcela setmělo - a přímo tudy ta cesta vedla. Po pěšině dost široké na kolo, ale ne dost na kolo a člověka. Což byl docela problém, vzhledem k tomu že po tmě se šlape dost blbě. Po zcela úmorné dřině a pozorování svítících červů v kořenech nějakého křoví jsem se konečně dostal domů. To byl zase nápad.

Ve čtvrtek jsme šli na Alici v Úžasné zemi, což by měl být týž film co běží u vás pod jménem Alenka v Říši divů. Nebylo to zlé. Možná mě to i naláká, abych si to přečetl. Možná. Domů jsem se táhl půl hodiny s desetikilovým nákupem. Už si na to zvykám.

V pátek jsem nedělal večer nic a byla to paráda.

V sobotu jsem v tom pokračoval. Odpoledne jsem si dojel koupit výbavu na kolo, stála mě skoro jako kolo samotné. A pak jsem se byl trošku projet. Jel jsem i kolem tuleního ležení, ale tuleni tam neleželi, přijedou až s Klárou, v květnu. Zpátky jsem to výjimečně stihl i bez stopování. A dobře mi tak, s kolem by to mohl být problém. Večer jsem se vypravil do hospody na rozlučku Kirka, což je kolega. Emigruje do Melbourne. Bylo to v čínské putyce a porce tam měli zhruba dvojnásobné než co považuji za porci. Víno si každý přinesl svoje a pak u pokladny za něj zaplatil hospodskou přirážku. Zajímavý koncept. Pokračovali jsme do klubu, kde jsem vydržel hodinu než jsem málem usnul. Kluby tu docela frčí. O víkendových nocích není v ulicích ani nohy, která by nebyla pro návštěvu některého z nich vymóděna - a těch nohou je vážně hodně. Navíc všechny vypadají, jako by právě vylezly z Perlovky. Zástupy podezřele oděných děvčat se plahočí odkudsi kamsi a klopýtají přitom na podpatcích, na kterých nezřídka neumí chodit. Přijde mi to spíše smutné než rajcovní, jak jsou vystrojené.

V neděli jsem se zase válel a četl si. Večer jsem sebral kolo a vyrazil do Dolního Huttu, což je sousední město. Není až zas tak daleko, ale je neskutečně dlouhý. Mým cílem bylo auto, které jsem si chtěl prohlédnout. A dohodnout se na ceně a tak. Na ceně jsem se nedohodl, protože ten chlapík co to ukazuje to jen ukazuje, zatímco o prodej jako takový se stará jeho syn, jehož to auto je. Tak to vypadá na dlouhé lokte. Navíc to budu muset prohnat servisem, při nastartování tomu smrděl benzín a po dojetí jako by se něco pálilo, ale možná to byla jen špína na motoru. Každopádně to já nezjistím, tak na to musím poštvat odborníka.

No a to je tak všechno co se tu poslední dobou děje. Tak ještě přihodím pár fotek svého a brzy i Klářina bytečku a víc zas někdy jindy.

Nejdříve výhledy:

 Následuje kuchyně, kde nyní skladuji kolo:

Spojená posuvnými dveřmi s ložnicí - povšimněte si vzorného pořádku, právě jsem uklidil. To vpravo u okna je mé ležení, ne-li přímo doupě:

 Z ložnice se chodí do koupelny se záchodem:

Kde posumové dávájí dobrou noc a další příhody

V neděli jsem vstal tak nějak rozumně a tak jsem vyrazil na průzkum západních kopců. Prošel jsem kolem letiště kde se proháněli autaři a za neustálého hvízdání gum jsem se vydal po hřebeni sousedního kopce. Cestou jsem minul pár mrtvých posumů, chytají je tu do želez. Za hlavu. Vážně vypadají jako tlusté kočky s hustým kožichem. Brzy jsem zjistil, že místní kopce tak úplně vhodné pro turistiku nejsou. Buď jsem šel po širokých silnicích, vesměs neasfaltovaných, nebo se škrábal podél plotů po něčem, co sice vypadalo jako cesta, ale nebylo tak zjevně myšleno - mělo to takový sklon, že nahoru se nedalo vylézt bez pomoci plotu a dolu to šlo pouze sesunem spolu s hromadou štěrku. Docela jsem si odrovnal své městské botičky, budu si muset brzy pořídit nějaké nové, ať je nezničím úplně. Zlatým hřebem výletu byla cesta, která zprvu vypadala dobře, možná i lépe než ostatní podélplotové, ale nakonec se z ní stala pěšina a i ta pak zmizela. Podél plotu jsem tedy postupoval brodě se keři po něčem, co mohlo, ale také nemuselo být stezkou zvířecí. Říkal jsem si, že vracet se už nemá cenu. Neměl jsem pravdu. Pak jsem si říkal že teď už vážně nemá cenu se vracet, dolů z kopce že to je stejně daleko jako zpátky nahoru. Vycházel jsem z předpokladu, že dole na cestu narazím. Narazil jsem na potok. Nebyl jsem zcela nadšen, asi jsem vybíravý. Posléze se však ukázalo, že podobný nápad jako já, tedy postupovat podél potoka po proudu, měl kdysi i někdo jiný. To "kdysi" je zde klíčové. Nakonec se ale houští rozestoupilo, vlezl jsem do vzrostlého lesa a z něj na pastviny, no a to mi už zbývalo jen překonat pár plotů a byl jsem na silnici. Po ní jsem se vydal směrem kolem kopce a k domovu, abych zjistil, že jeden konec silnice je soukromý a nepřístupný bez písemného povolení, jak tvrdila cedule. A chlapík myjící auto jí přizvukoval. Druhou stranou to taky šlo, i když to bylo trochu delší a po asfaltu. Akorát jsem zase zjistil, že je 7 večer a já to mám ještě alespoň dobrých 10 kilometrů. Spasil mě stop. Lidi tu jsou příjemní, stopaře berou dost, akorát jsem je musel chvíli přesvědčovat, že ty peníze na MHD si od nich vážně nevezmu. Mám-li výlet zhodnotit, vypadá to tam prima pro kola, ale pěšky se mi tam znovu moc nechce. Radši budu jezdit někam dál, kde mají skutečné trampské cesty, tenhle kout světa zjevně nebyl pro tuto kratochvíli zamýšlen.

V pondělí se nic zajímavého nedělo, nepočítám-li cestu z práce ke klientovi. Trochu foukalo a bylo to proti větru. Uvažoval jsem, zda si zapnout sako, abych dokázal proti tomu větru jít, ale nakonec jsem to moudře neudělal - přišel bych o knoflíky a ocitl se tam kde jsem byl i tak - a zabojoval. Zpátky jsem zvažoval, zda nerozpřáhnout ruce a nepovyskočit, že bych se dostal do práce na tři skoky. Ale i to jsem si rozmyslel, nemusel bych trefit okno a mohl bych vyděsit kolegy ve vedlejší kanceláři, až bych se jim zvenku rozmázl na skle. Ale začínám si už zvykat. Jen mě trochu znervózňuje jak mi čas od času někdo naznačí, že pravá legrace přijde v zimě.
Taky jsem pokračoval v pátrání po autech. Zjistil jsem, že v mé cenové kategorii nelze koupit nic, co by nebylo v průvodci auty, který mi přinesl šéf, nedoporučeno. Na druhou stranu - do teď jsem jezdil Favoritem, o kterém zmíněná moudrá kniha tvrdí, že je třeba vyhnout se mu jako moru. A to doslova.

Dneska jsem si koupil kolo. Za $205, ojetinu. Jen o palec menší než bych potřeboval - tuším, že větší než 21" se nedělají a tohle je 20". A aby toho utrácení nebylo málo, přišel mi dopis od celníků, že mám zaplatit další stovku dolarů DPH na foťák. Můj průzkum, podle kterého se DPH neplatí do ceny $1000, se ukázal jako chybný. I tak byl ten foťák levnější než nejlevnější tady nebo v Čechách, ale jen kosmeticky.

Nákupy a vycházka

Dnešním plánem bylo jít se projít k radaru a pak pokračovat dál po hřebeni podél cesty. Místo toho jsem ale šel nakupovat nádobí. A když už jsem byl v tom, pořídil jsem si i druhou karimatku pro pohodlnější spánek (a taky pro Kláru) a trekové sandály. Moc se mi nezdálo, že by byla vážně osmimilimetrová, tak jsem si ji doma přeměřil a má 6-8mm, jak kde. Ta druhá 8,5. Tak si tu novou asi nechám potom pro sebe. Taky jsem si koupil skoro kilo mražených krevet - jsou tu levnější než vepřové - a spoustu mražené obalované ryby, respektive slisované drtě, prostě rybí prsty co nevypadají jak prsty. Ty jsou ještě levnější než krevety.  Když jsem se vrátil a něco zakousl, byly čtyři. Místo ranního krásného sluníčka přišly mraky, snížila se viditelnost a vůbec to vypadalo dost pošmourně. Tak jsem vyrazil na ten plánovaný výlet. Prošel jsem kolem větrné elektrárny - myslím, že kolem ní budu procházet dost často, jinudy se do kopců v podstatě nedá - a vyšlápl k radomu. Tedy budce s radarem. Na další cestu po hřebeni ale nebyl čas, tak jsem zamířil k moři. Došel jsem k Červeným skalám. Místo se tak jmenuje proto, že tam útes spadá téměř do moře a z něj se sypou šutry. A o ně se lámou vlny. A některé ty šutry jsou červené. Konečně jsem si připadal jako u moře - viděl jsem vlny. Ty ve Wellingtonu nejsou, tam je záliv a voda v něm stojí. Problém byl, že jsme byl trochu dál od domova než by mi bylo milé, zvláště s ohledem na fakt, že na půl devátou jsem měl dohodnuté rande s Klárou. Naštěstí místňáci docela berou stopaře, tak jsem část cesty dojel a stihl to s rezervou. Povečeřel jsem tu rybu se spoustou kukuřice, která mi rozmrzla a tak ji musím rychle sníst, a půlkou smaženého plátkovaného bramboru na chuť. Nebyl to žádný med. Tedy to jídlo samotné bylo fajn, ale unavuje mě jíst jako v bufetu, ve stoje, navíc sehnutý a rozkročený, protože linka není dost vysoká. Teď se válím na dvou karimatkách a píšu. Bolí mě z toho krk, jak jsem zkroucený. Budu s tím něco muset udělat, a to brzo. Kéž by se zítra stavil Kirk s kancelářskou židlí, kterou mi slíbil prodat.

Dvojnásobná zrada

Tak elektrika mi pořád nefunguje. Elektrikáři tvrdí že kecám. Vypadá to na pár dalších dní ranního otužování. Zvláště dnes mě studená sprcha moc nelákala - přes noc jsem si na sebe otevřel okno a pěkně vymrzl.

Po práci jsem byl na jakémsi komediálním večeru pro studenty, abychom je nalákali k nám. Mě nalákali na jídlo zdarma. Těžké zklamání. Zatímco se předváděli komedianti, k jídlu se nedalo dostat. Když přestali, seběhli se na mě tlupy studentů. Zjevně měli ostatní víc rozumu a já byl jediný ze sekce poradenství kdo tam i na druhou část večera zůstal. Ale co jsme měl dělat, když jsem se chtěl najíst?

Stručně

Pondělí - na konci práce jsme se zase sešli a popíjeli - velký šéf nám toužil něco sdělit a tímto způsobem nás uplácel. Nežije se tu zle.

Úterý - podepsal jsem nájemní smlouvu. Teď jen sehnat auto, nábytek, připojit elektriku a internet.

Středa - na ranní stěhování všech mých krámů do kanceláře prší. Naštěstí zrovna když jsem vyrazil přestalo. Mám to ale proklatě těžké, vůbec se mi nechce se s tím večer tahat do kopce.
Tak jsem to nanosil všechno do nového bytu. Bez nábytku to moc útulné není. Alespoň že elektrika by měla fungovat, i když pravdou je, že po té, co jsem zapnul hlavní jistič, jsem to ještě nezkoušel. Šel jsem totiž zpátky do města a do hospody na večeři s kolegy. Krevety tu vaří dobré.

Množí se dotazy na mé kolegy. Zbytečně. Pokud vím, děti nežerou, v krvi se nekoupou. Jsou to prostě normální kolegové, až na to, že mluví anglicky. K normálnosti patří i to že tráví hafo času diskuzemi o práci a zvláště pracovních reáliích, což mě zrovna moc nebere, páč mi krapet unikají. Další rozdíl oproti ex-mému oddělení je ten, že místo dvou přivandrovalých pronárodů jich tu je zastoupeno trochu víc. Jsou tu k vidění různé odstíny bílé i žluté, rudá a černá mi zatím unikají, ale třeba se jen schovávají.

Co se místní kultury týče - v současné chvíli mohu říci akorát to, že předpokládám, že tu nějakou mají.

Nedělní procházka

Tak z celodeňáku byla nakonec jen odpolední procházka - trochu jsem si pospal. Vyrazil jsem na kopec s vysílačem, nejvyšší z okolí, a z něj hodlal udělat hřebenovku po něčem co se později ukázalo býti centrálním hřbetem poloostrova. Hned ze začátku se ukázalo, jak je výhodné mít mapu. Vylezl jsem na kopec a zjistil, že to není on. A že budu muset zas dolů, páč tam žádný hřeben na ten můj kýžený vrcholek nevedl. Dalším klackem pod nohy byla zavřená cesta na vrchol, kterou jsem trefil jako první. To bych asi měl trochu rozvést. Tady to totiž nefunguje jako v Čechách, že by člověk přišel na náves, našel rozcestník a vybral si, po které značce půjde. Tady, pokud není po ruce dobrá mapa - a ta v mém případě po ruce není - tak lesní cesty zůstávají skryty, dokud k nim člověk nepřijde a neřekne si "Hele, cesta, ta by možná mohla vést tam kam chci." Se silnicemi to funguje trochu podobně, mám mapu většiny města, ale rozhodně ne celého - a i na zmapovaných místech dává velký prostor fantazii. Celkem ale funguje ptát se domorodců, kupodivu mi radí dobře.

Hřebenovka byla naprosto úchvatná. Málem jsem zavařil foťák. Ale nějak mě zmohla, asi bych měl vážně začít zase sportovat. Taky z ní trochu bolí záda - krapet tam fouká do boku, tak jsem se cítil jako bych celou dobu nesl v jedné ruce tašku. Koukal jsem, že by mělo jít jít i podél vody, tedy o další hřeben, dá-li se tomu tak říkat, dál - to si asi nechám na příští víkend. Ale mám pocit, že to už bude spíš na dva dny.

Od začátku jsem tušil, že s tou zelenou travou to bude nějaký podfuk, že tak zelená jako ve filmech ze Zélandu tu určitě není, že ji pro filmy přibarvují. Teď v tom mám skoro jistotu - vypadá tu zažloutle, jako všude jinde.

Došly mi potraviny. Zvažoval jsem, zda dokupovat a co, když se budu stěhovat a budu to tedy muset poponášet, ale rozhodl jsem se že se nebudu odbývat a že koupím vše čeho mi třeba krom vajíček. Akorát máslo jsem tentokrát koupil solené, měli ho ve slevě, tak jsem si řekl že vyzkouším, zda si zvyknu. Když to tady jí každý, tak to přeci nebude nic nedobrého. Navíc mám zprávy o tom, že i na octové brambůrky se dá zvyknout. No, nezvyknu-li si, budu mít půl kila pěkně hnusnýho másla. Ale jelikož k němu mám zatím stejně jen samé slané věci, tak to vidím spíš pozitivně. A Krom toho jsem zainvestoval do jogurtu. Taky kilový, tady mají kilová balení vyloženě v oblibě. Povečeřel jsem smaženou rybu s kukuřicí - není o mnoho dražší než brambory, tak proč si nedopřát. Je to docela dobrý recept, i když hrášek, který jsem k rybě jedl předtím, byl myslím ještě trochu lepší.

Druhá sobota u protinohů

Vyrazil jsem na půl jednou podívat se na byt, který jsem stejně nechtěl. Výtah byl na kartu, tak jsem šel po schodech. Zamykací vrata byly otevřené, tak jsem se dostal až k němu. A pochopitelně nikde nikdo, agent měl navíc vypnutý mobil. Po dvaceti minutách mě čekání omrzelo a šel jsem pryč. Dole u vchodu do toho paneláku jsem potkal tlupu lidí z nichž jeden měl desky s klipsem, typická známka agenta. Tak jsem se otázal zda to jsou oni a byli. Agent měl špatný klíč tak byli nahraní. Přesunuli vizitaci bytu na půl pátou a šlo se pryč.

Tak jsem vyrazil k dalšímu místu, kde jsem byl o dvě hodiny dřív. I pokračoval jsem dále do kopce a dostal se k betonovým základům nějaké vojenské pevnosti. A ještě dál jsem pokračoval, až na vrchol k větrné elektrárně. Pěkný výhled do kraje odtamtud je. Nějací kluci tam měli takové velké namachrované skateboardy, k tomu helmy a chrániče a zjevně se hodlali zabít cestou dolu. Na jednoho jsem koukal - stoupl na to, rozjel se a vřítil do děsně prudké zatáčky. Prakticky ležel na zemi když ji vybíral. V podstatě vybral, napůl smykem, ale vypadalo to, že i tak o moc dál nedojel.

Poté nastal čas sejít dolů k bytu. Pěkný byl, moderní, i když krapet malý. Tak jsem se na něj upsal. Dotazník byl záludný. Například se ptali, zda mám kreditku. Zeptal jsem se proč a bylo mi odpovězeno že kdybych byl místňák a neměl ji, byl bych divný a o takové moc velký zájem nemají. A já si bláhově myslel že se ptají na výši dluhů. Druzí zájemci, kteří na vizitu dorazili, zájem neměli, tak to vypadá že ho dostanu. Uvidíme v pondělí.

Svezl jsem se s agentem dolů z kopce na půl cesty do města na tu vizitaci o půl páté. Ale sedělo se mi v tom autě dobře, tak jsem si to rozmyslel, nevystoupil a nechal se zavézt někam dál, kde měl tenhle agent další vizitaci. Tam mi ukázal kudy se vydat abych viděl něco pěkného. Učinil jsem tak a viděl. Mají tam takové údolí s potůčkem které osázeli místními dřevinami, dost hustě, takže se jde zeleným tunelem. A je tam pár okružních cestiček. Něco mezi lesoparkem a rezervací. Botanickou zahradu tam také mají, v rohu. A vodopád. Inzerují ho na ukazatelích. Šel jsem se tam tedy podívat. Poučení již jistě tuší. Byl malý zázrak, že jsem si uvědomil, že to okolo čeho jdu je vážně on.

U této příležitosti bych mohl zmínit místní flóru a faunu. Začnu faunou, to bude rychlejší. Krom ptáků, psů a koček jsem tu ještě nic neviděl. A teď ta flóra. Všechno tu vypadá jako u nás. Úplně. Ale při bližším pohledu tu není snad ani jeden strom či keř který bych znal. A občas si tu připadám jako v druhohorách - samá přeslička a plavuně. Ale pak se zas chvíli nesoustředím a mám pocit že jsem doma - charakter lesa je úplně stejný. Asi to bude zeměpisnou šířkou.

No a pak jsem vylezl na kopec, páč byl cestou. Tvoří část soustavy kopců které tu říkají Zelený pás. Je kolem centra města a nesmí se tam nic stavět. Díky tomu to tu je takové celé zelené. Zase tam byly parádní výhledy, už to začíná být skoro nuda. Devalvace výhledů. Jsou odevšad - z půlky města, o všech okolních kopcích nemluvě.

Cestu jsem zakončil procházkou skrz regulérní botanickou zahradu co tu mají přímo ve městě. Je vážně pěkná.

Při večeři jsem strádal. Krám měli již zavřený, tak mi nezbylo než si udělat těstoviny s tuňákem. Není to vyloženě zlé jídlo, ale trocha zeleniny do toho by neškodila. A nejhorší na tom bylo to vědomí, že mám v mrazáku obalované ryby - akorát že nic pořádného k tomu. Navíc mám teď hlad, ač jsem po jídle. Skoro si říkám, zda to s tou dietou nepřeháním.

Zítřejším plánem je celodenní pochod po kopcích kolem města a předměstí - tedy o jednu nebo dvě řady kopců dál než dneska. Ani jsem se dneska moc nespálil, tak to snad dopadne dobře.

Druhá bouře

Tak sem dneska přišla v pořadí již druhá bouřka. Pěkná čina. Přesně jak by člověk od Wellingtonu čekal. Voda lítala vodorovně, nebylo vidět ani na přístav. Přišla z ničeho nic - pořád pěkně a najednou uragán. A jak přišla, tak odešla. Zůstalo po ní jen zčeřené moře a poprchávání. No, myslím, že si tu ještě užiju legrace.

První déšť

Tak konečně začalo pršet. A buď přišla mlha, nebo jen hustě prší, ale před chvilkou skoro nebyl vidět přístav. Už jsem si myslel, že jsem si spletl letadlo a doletěl do centrální Austrálie.

Jinak se pořád potýkám s bydlením. Momentálně mám zálusk na jedno plně vybavené v centru - problém je že tam není kde parkovat a že jsem se už navnadil na bydlení v domku, kterých tu je plno. Dvě bydlení v domku, jedno s vybavením a jedno bez, ale obě dostupné až poté co mě vyhodí ze současného bydla. A pak jedno v domku dostupné od začátku února, což je silně podezřelé, vzhledem k tomu že se to mezi inzeráty objevilo právě dnes. Takže mám strach že se spletli a že to je stejně až od dubna. Je to už asi třetí seznam preferovaných lokalit který jsme s Klárou dali dohromady, ty ostatní vždycky něco diskvalifikovalo. Naposledy včerejší byt, na který jsem se byl podívat - v koupelně měli v umyvadle dva kohoutky. Pěkně po anglicku. A navíc začal majitel smlouvat - tedy přihazovat k ceně. No, nějak si poradím. V sobotu se půjdu podívat na to od února a když to nevyjde, seženu si něco dočasného a zkusím ulovit jeden z těch zbylých baráčků.

Po ránech se bavím výrobou sendvičů k obědu. Není to taková sranda jak by se zdálo, ideální sendvič mi stále uniká. A není to jen tím, že používám pořád stejné přísady.

Dalších pár dní v práci

Chodím pracovat a nic zajímavého se neděje. Po večerech vysedávám na internetu a hledám bydlení. Dneska jsem se byl podívat na dva. První byl dost na kopci s nádherným výhledem, ale v koupelně mělo umyvadlo dva kohoutky, což se Kláře nelíbí, a majitel zkoušel zdražovat proti inzerátu, což by to činilo zcela předraženým. Tak se asi nedohodnem, jak to tak vidím. Už se připravuju, že budu od dalšího týdne bezdomovec.

Už jsem se zmiňoval že tu nemají v oknech záclony? Včera u mě byla holka co nám tu dělá IT a obdivovala můj výhled. Stěžovala si, že z jejich strany to je nuda, dívat se na stráň se studentskou čtvrtí. A pak se zmínila o tom, že občas se tam chodí lidi opalovat na zahrádky zcela nazí a hoši o patro výš co jsou na stejné straně jako ona mají v práci takové malé dalekohledy. Tak já nevím jestli je to vážně taková nuda. Já tu vidím akorát centrum města a přístav.

Zase do prace

A začíná nový týden. Tak to bych vám mohl ukázat jak zhruba to v takovém pracovním dni vypadá. Začínám snídaní, pokaždé stejnou:

a pokračuji do práce:

Neděle

Dneska jsem vyrazil podívat se na byt, který našla Klára. Skoro to vypadalo, že jsem tentokrát jediný, koho zajímá - už ho inzerovali měsíc, tak jsem se tomu ani moc nedivil. Ale pak přišli ještě další dva zájemci. Byt se mi líbil, tak jsem vyplnil přihlášku a zítra bych se měl dozvědět, jestli mi to pronajmou nebo ne. Je sice trochu dražší, ale na pěkném místě s parádním výhledem a půlhodinová procházka do práce je po nábřeží, což už lepší být nemůže. Pak jsem vyrazil na druhou stranu města vylézt si na nějaký kopec v okolí. Vyhlédl jsem si ten nejvyšší v této části a podle oka k němu vyrazil. Nebyla to pěkná cesta. Pořád po silnici, sice podél vody, ale ta nebyla vidět, a kolem velkokrámů, garáží a podobných neestetičností. Navíc bylo pekelné vedro. Když už jsem toho měl plné zuby, objevil se přede mnou nezastavěný kopec a já se rozhodl, že není jiné možnosti nežli na něj vystoupat. Odhadl jsem, kudy by to mohlo jít, zeptal se domorodce, který mi můj názor, že tudy vede cesta na vrchol, potvrdil, a začal stoupat. Nevedla tam. Končila na křižovatce, kde jedno pokračování končilo u vrat a zákazu vstupu a druhé u stavebních strojů bagrujících místo pro nový dům, asi. Zkusil jsem ty stroje a škrábal se nahoru podél nich po něčem, co by se s trochou fantazie za pěšinku dalo považovat. Dovedla mě k plotu. A za ním směle pokračovala dál. Plot byl jen nízký, čistě formální, tak jsem ho překročil a pokračoval. Tam se cesta rozšířila a byla opravdu pěkně udržovaná. Asi obvodová cesta na něčím velkém pozemku, říkal jsem si. O kus dál jsem potkal dědu v klobouku a s nůžkami v ruce. Byl bodrý. Netvářil se, že by mě chtěl vyhodit. Pak z něj vypadlo, že tu cestu stavěl on (což jsem si myslel) načerno, bez povolení majitele (což jsem si nemyslel, bláhově se domnívaje, že on je tím majitelem) a že na tom dělá už pár let, jsa v důchodu. Měl děsnou radost že mě tam vidí, prý jsem první koho na té své cestě potkal. Děsně se radoval že sdílím nadšení z toho "jeho" kopce. A poradil mi, kudy dál. Tušil jsem zradu, podle všeho se mi snažil popsat cestu dál na pár hodin dopředu, ale kupodivu jsem to i trefil, jen s jedním kratším blouděním, které jsem si zavinil sám tím, že jsem mu úplně nerozuměl. Cestu měl krásně značenou žlutými fáborky, akorát když křížila regulérní cestu, tak byla neviditelná. Nemít přesné instrukce že po přejití cesty pokračovat přesně rovně a prolézt kolem igelitového pytle, ani by mě nenapadlo zkoušet tam tím hustníkem prolézt. Podle rad jsem tedy přešel dva tři kopečky a vrátil se zas na úpatí toho prvního, po čemž jsem se odebral k domovu, řádně znaven. Celkově mi to přišlo jako docela povedený den a doufám že z něj mám pár pěkných fotek z Dědkova kopce.

Výhled na Wellington. Celé město je obklopeno kopci, vypadá to tam dost zeleně. Trochu mi to připomíná Liberec, ale zatím tu nepršelo:

A tohle je pohled přes záliv. Na ty kopce se už těším. Jak si pořídím nějaký dopravní prostředek a budu mít volný víkend, hned na ně vyrazím. Jsou pořád na Severním ostrově, takže není problém se k nim dostat:

Sobota

Podařilo se mi domluvit jednu prohlídku bytu a termín druhé byl přímo v inzerátu, tak jsem vyrazil. Obě nemovitosti se nacházeli ve čtvrti Hataitai, což je trošku z ruky, až za kopcem. Můj původní plán projít užším z obou tunelů, které tam vedou, nevyšel, tak jsem musel přelézat kopec. Je sice pěkný, ale má výšku půlky Strahova a do kopce by se chodilo jak do práce, tak z práce, což spolu s docházkovou vzdáleností 35-40 minut podstatně snížilo lákavost obou bytů. První byl podle obrázků dost starý a skutečnost byla ještě horší. I tak o něj ale měl zájem docela dav lidí, z nichž dva se o něj skutečně ucházeli i po prohlídce. U druhého jsem si bohužel popletl adresu a čekal u něj zbytečně. Poté jsem se prošel po nábřeží a vykoupal na městské pláži. Oceán je vážně docela studený. Plavat se v tom dá, ale člověk se vážně nezahřeje. Večer jsem si konečně koupil opalovací krém, bohužel příliš pozdě. Vypadám jak rak.

Pátek

Na oběd jsme dnes navštívili čínsko-malajskou restauraci. Překvapivě, měnu se tu od našich Číňanů podstatně liší. Čísla tu nezačínají na M a M13 tu neznamená Kuře Kung-pao. I když to tu také mají. Já si dal malajské jídlo - curry s mušlemi - a bylo to pozoruhodné. Večer se konala každoměsíční pracovní pařbička v místnosti s krásným rozhledem za recepcí. Z počátku to vypadalo, že se moc nenajíme, ale nosili stále něco, takže jsem byl zcela spokojen.

Možná už je na čase začít sepisovat místní odlišnosti. Tou první je jídlo. Jí se tu po Anglicku. Největším jídlem dne je večeře, pak snídaně a nakonec oběd. Tento systém je ovšem výrazně změněn, pokud se jde na oběd do hospody, což se dělá zřídka, jak jsem vyrozuměl, ačkoliv se mi to podařilo dvakrát ze tří dnů. Já nejsem zvyklý se ke snídani každý den přejídat a když se to zkombinuje s prťavým obědem, asi tu zhubnu. Už bylo na čase.

Druhou odlišností, které nešlo si nevšimnout, jsou místní slečny. Jsou poněkud při těle. Tak o stupeň - místo vychrtlých tu jsou štíhlé, místo štíhlých normální, místo normálních plnoštíhlé a místo nich jen plno. Vyloženě otylých je taky dost. U kluků to tak kupodivu není, možná s výjimkou Maorů, kteří bez ohledu na pohlaví vydají vždy za dva a mají ohromné hlavy. Nicméně i tak jsou Maoři prima, protože jejich umění tu docela příjemně oživuje jinak sterilní Anglické prostředí.

No a nakonec bydlení. Místňáci, téměř komplet potomci Anglánů, neumí žít ve městech. Všichni mají malý domek, v centru není skoro nikdo. Večer tu chcíp pes. A ti co v centru zůstávají jsou v takové menšině, že kvůli nim místní společnost ještě nedokázala vymyslet záclony - ty bílé dirkované, které mají způsobit že vám sousedi nebudou čučet do ložnice. U vlastních domů asi nejsou tak potřeba, tak se tu s nimi nikdo neobtěžuje.

Druhý den v práci

Poslušně hlásím, že dneska se nic zajímavého nestalo. Takže další čtení jen na vlastní zodpovědnost.

Ráno jsem si opět přivstal a stavil se v bance, jen abych zjistil, že protekční podmínky, které nabízí naší firmě, mi jsou zcela ... pro kočku. Tak jsem si smluvil schůzku u místní obdoby poštovní spořitelny, tu prošvihnul a na druhý pokus si založil účet tam. V práci nebylo nic zajímavého už tuplem, pomalu končím se zabydlováním v kanceláři a pořádná práce ještě nezačala. Když mi padla, ponořil jsem se do hledání bytu. A udělal si dokonalý zmatek v nabídce. Budu se na to muset vyspat a zítra vydumat, čemu vlastně dát přednost. Stejně asi budu muset pár dní počkat až mi začne fungovat telefon, bez něj se shánění bydlení a domlouvání schůzek jeví jako neuvěřitelný opruz. No a tím mi skončil den. Tečkou byly špagety ala carbonara, které se mi docela povedly. Možná lepší než včerejší špagety s lososem.

V práci zjistila pouze jedna kolegyně z personálního, že mám narozeniny. Vyhrožovala zveřejněním, ale zastrašil jsem ji. Takže mám klid a můžu jít spát. Alkoholu si užiju zítra, měl by být tradiční každoměsíční ožírací pátek.

Cesta tam a první den

 Pro ty co jsou mimo - v tomto blogu budu popisovat jak si lebedím na Novém Zélandu. A než vznikne nějaké nedorozumění - ano přijel jsem sem za prací, ale ne, jablka netrhám.

Začátek cesty byl poměrně zábavný. Nad Frankfurtem se ženili čerti a vypadalo to na zpoždění. Asi čtyři a půl hodiny. Takže bych buď nestihl přestoupit ve Frankfurtu, nebo, pokud by i následující let byl zpožděn, v Sydney. Slečna v pokladně ČSA tedy začala zuřivě hledat nějaké alternativy a poslala mě na druhý konec letiště, ať to zkusím přes Londýn. Odtud mě poslali zase zpátky, že zpoždění bude jen dvouhodinové. Let měl nakonec zpoždění jen lehce  přes hodinu. Ve Frankfurtu foukalo, ale bouřka už byla pryč.

V Praze mi také nechtěli přijmout batoh s nadváhou dvě kila. Přinutili mě přendat si část věcí (zvolil jsem stan) do příručního zavazadla. Prošel  jsem s ním v tašce dvěmi rentgeny, než jsem se ho zbavil na bráně ve Frankfurtu před odletem s Quantas tím, že jsem si ho nechal odbavit jako druhé zavazadlo. Byl jsem totiž trochu nervózní z toho, kdy přijdou na ty stanové kolíky.

Během desetihodinového letu jsem spal a krmil se. Dali nám  toho docela dost, i když kdybych byl celou dobu vzhůru, asi by mi  vyhládlo víc.  Tankovali jsmeu v Singapuru. Vypadá docela  pěkně, jak okolí tak letiště, všude koberce a údajně je tam i bazén  (bohužel jsem neměl s sebou plavky a navíc jsem se tam až zas tak dlouho stejně  nezdržel.

Objevil jsem, že uši na opěrátku se dají sklápět, a to tak, že se celá hlava může zafixovat jako do svěráku. Spí se pak báječně. Také se to celé dá zvednout trochu výš, aby ty sklopené uši netlačily do ramen. Úžasná vychytávka. Přoč jen jsem to nevěděl pri minulých letech, zjevně to jde dělat v úplně všech letadlech.

Opět jsem se utvrdil ve svém názoru na zákeřnost leteckých záchodů. Poprvé jsem objevil papírové kryty na prkýnko až když bylo pozdě, podruhé jsem věděl kam se dívat, ale byly tam jen ručníky. Že pod nimi jsou ty správné papíry jsem pochopitelně objevil opět pozdě. Další zákeřností bylo mýdlo. Poprvé jsem při pokusu o natankování si kousku na ruku schodil ze stěny celou nádobku. Podruhé tam vůbec nebyla. Přešel jsem tedy do druhého záchodu, tam kde jsem ji předtím schazoval a kte tedy prokazatelně bývala, ale nepomohl jsem si.

Do Sydney to trvalo už jen dalších šest hodin. Z trojsedačky, na které jsme byli dva, mě přesadili do plně obsazené čtyřky. Žádná slast. V Sydney se za mě pokusili vytáhnout další peníze, že prý jsem měnil datum letenky. Vše jsem popřel a tak vycouvali. Ze Sydney do Aucklandu jsem setěl s Emiráty novým Airbusem A380. Prý ho začali  vyrábět teprv před pár měsíci. Nebyla to špatná cesta. Například to mělo několik kamer, které se daly promítnout na obrazovce. Hlavně tam ale spousta místa na nohy. Ale to je spíš zásluha Emirátů než letadla, řekl bych.

V Aucklandu jsem měl hodinu a půl na přestup, což vzhledem k tomu, že jsme musel vyčekat frontu u imigračního a nechat si zkontrolovat stan a podrážky pohorek na bahno a dále pak se přepravit na lokální terminál, bylo na chlup přesně. Let do Wellingtonu byl vyloženě nudný - v porovnání s tím co mi dali tam je ta houstička od ČSA opulentní hostina. Na letišti mě naložil Anthony, můj kolega, a odvezl do mého apartmánu.

Po sprše, kterou jsem už sakra potřeboval, jsem ještě zvládnul se jít projít po městě a získat tak jakous takous představu o okolí. Také jsem se pokusil obstarat si snídani. Projevil se ale první podstatný kulturní rozdíl. Ačkoliv fástfůdy byly všude, obchody s potravinami nikde. Našel jsem akorát dvě večerky. O jejich sortimentu ale nejlépe vypovídá fakt, že ty dva hamburgry v mekáči, co jsem nakonec povečeřel, byly alespoň dvakrát hodnotnější strava než co prodávali v těch krámech. Nakonec jsem jeden objevil a zásobil se čedarem, džusem a máslem alespoň na měsíc. Malá balení tu moc nemají. Taky podle toho mnoho místních vypadá.

Ve středu se toho mnoho zajímavého neudálo. Ráno jsem se stavil podat žádost o číslo na daně. Slíbili mi ho zrychleně, v pátek. Naprosto jsem tím pak v práci šokoval slečnu z HR, nevěřila že se mi mohlo podařit z nich vymámit slib tak šibeničního termínu. Celý den jsem řešil různá školení a formuláře, dostal jsem se tak do půlky. Odpoledne jsme šel najít větší supermarket, o kterém mi řekl šéf. Našel, ale v podstatě tam měli totéž co v tom včerejším. Nic dalšího jsem nestihl. A tím skončil den.