Kde posumové dávájí dobrou noc a další příhody

V neděli jsem vstal tak nějak rozumně a tak jsem vyrazil na průzkum západních kopců. Prošel jsem kolem letiště kde se proháněli autaři a za neustálého hvízdání gum jsem se vydal po hřebeni sousedního kopce. Cestou jsem minul pár mrtvých posumů, chytají je tu do želez. Za hlavu. Vážně vypadají jako tlusté kočky s hustým kožichem. Brzy jsem zjistil, že místní kopce tak úplně vhodné pro turistiku nejsou. Buď jsem šel po širokých silnicích, vesměs neasfaltovaných, nebo se škrábal podél plotů po něčem, co sice vypadalo jako cesta, ale nebylo tak zjevně myšleno - mělo to takový sklon, že nahoru se nedalo vylézt bez pomoci plotu a dolu to šlo pouze sesunem spolu s hromadou štěrku. Docela jsem si odrovnal své městské botičky, budu si muset brzy pořídit nějaké nové, ať je nezničím úplně. Zlatým hřebem výletu byla cesta, která zprvu vypadala dobře, možná i lépe než ostatní podélplotové, ale nakonec se z ní stala pěšina a i ta pak zmizela. Podél plotu jsem tedy postupoval brodě se keři po něčem, co mohlo, ale také nemuselo být stezkou zvířecí. Říkal jsem si, že vracet se už nemá cenu. Neměl jsem pravdu. Pak jsem si říkal že teď už vážně nemá cenu se vracet, dolů z kopce že to je stejně daleko jako zpátky nahoru. Vycházel jsem z předpokladu, že dole na cestu narazím. Narazil jsem na potok. Nebyl jsem zcela nadšen, asi jsem vybíravý. Posléze se však ukázalo, že podobný nápad jako já, tedy postupovat podél potoka po proudu, měl kdysi i někdo jiný. To "kdysi" je zde klíčové. Nakonec se ale houští rozestoupilo, vlezl jsem do vzrostlého lesa a z něj na pastviny, no a to mi už zbývalo jen překonat pár plotů a byl jsem na silnici. Po ní jsem se vydal směrem kolem kopce a k domovu, abych zjistil, že jeden konec silnice je soukromý a nepřístupný bez písemného povolení, jak tvrdila cedule. A chlapík myjící auto jí přizvukoval. Druhou stranou to taky šlo, i když to bylo trochu delší a po asfaltu. Akorát jsem zase zjistil, že je 7 večer a já to mám ještě alespoň dobrých 10 kilometrů. Spasil mě stop. Lidi tu jsou příjemní, stopaře berou dost, akorát jsem je musel chvíli přesvědčovat, že ty peníze na MHD si od nich vážně nevezmu. Mám-li výlet zhodnotit, vypadá to tam prima pro kola, ale pěšky se mi tam znovu moc nechce. Radši budu jezdit někam dál, kde mají skutečné trampské cesty, tenhle kout světa zjevně nebyl pro tuto kratochvíli zamýšlen.

V pondělí se nic zajímavého nedělo, nepočítám-li cestu z práce ke klientovi. Trochu foukalo a bylo to proti větru. Uvažoval jsem, zda si zapnout sako, abych dokázal proti tomu větru jít, ale nakonec jsem to moudře neudělal - přišel bych o knoflíky a ocitl se tam kde jsem byl i tak - a zabojoval. Zpátky jsem zvažoval, zda nerozpřáhnout ruce a nepovyskočit, že bych se dostal do práce na tři skoky. Ale i to jsem si rozmyslel, nemusel bych trefit okno a mohl bych vyděsit kolegy ve vedlejší kanceláři, až bych se jim zvenku rozmázl na skle. Ale začínám si už zvykat. Jen mě trochu znervózňuje jak mi čas od času někdo naznačí, že pravá legrace přijde v zimě.
Taky jsem pokračoval v pátrání po autech. Zjistil jsem, že v mé cenové kategorii nelze koupit nic, co by nebylo v průvodci auty, který mi přinesl šéf, nedoporučeno. Na druhou stranu - do teď jsem jezdil Favoritem, o kterém zmíněná moudrá kniha tvrdí, že je třeba vyhnout se mu jako moru. A to doslova.

Dneska jsem si koupil kolo. Za $205, ojetinu. Jen o palec menší než bych potřeboval - tuším, že větší než 21" se nedělají a tohle je 20". A aby toho utrácení nebylo málo, přišel mi dopis od celníků, že mám zaplatit další stovku dolarů DPH na foťák. Můj průzkum, podle kterého se DPH neplatí do ceny $1000, se ukázal jako chybný. I tak byl ten foťák levnější než nejlevnější tady nebo v Čechách, ale jen kosmeticky.