Neděle

Dneska jsem vyrazil podívat se na byt, který našla Klára. Skoro to vypadalo, že jsem tentokrát jediný, koho zajímá - už ho inzerovali měsíc, tak jsem se tomu ani moc nedivil. Ale pak přišli ještě další dva zájemci. Byt se mi líbil, tak jsem vyplnil přihlášku a zítra bych se měl dozvědět, jestli mi to pronajmou nebo ne. Je sice trochu dražší, ale na pěkném místě s parádním výhledem a půlhodinová procházka do práce je po nábřeží, což už lepší být nemůže. Pak jsem vyrazil na druhou stranu města vylézt si na nějaký kopec v okolí. Vyhlédl jsem si ten nejvyšší v této části a podle oka k němu vyrazil. Nebyla to pěkná cesta. Pořád po silnici, sice podél vody, ale ta nebyla vidět, a kolem velkokrámů, garáží a podobných neestetičností. Navíc bylo pekelné vedro. Když už jsem toho měl plné zuby, objevil se přede mnou nezastavěný kopec a já se rozhodl, že není jiné možnosti nežli na něj vystoupat. Odhadl jsem, kudy by to mohlo jít, zeptal se domorodce, který mi můj názor, že tudy vede cesta na vrchol, potvrdil, a začal stoupat. Nevedla tam. Končila na křižovatce, kde jedno pokračování končilo u vrat a zákazu vstupu a druhé u stavebních strojů bagrujících místo pro nový dům, asi. Zkusil jsem ty stroje a škrábal se nahoru podél nich po něčem, co by se s trochou fantazie za pěšinku dalo považovat. Dovedla mě k plotu. A za ním směle pokračovala dál. Plot byl jen nízký, čistě formální, tak jsem ho překročil a pokračoval. Tam se cesta rozšířila a byla opravdu pěkně udržovaná. Asi obvodová cesta na něčím velkém pozemku, říkal jsem si. O kus dál jsem potkal dědu v klobouku a s nůžkami v ruce. Byl bodrý. Netvářil se, že by mě chtěl vyhodit. Pak z něj vypadlo, že tu cestu stavěl on (což jsem si myslel) načerno, bez povolení majitele (což jsem si nemyslel, bláhově se domnívaje, že on je tím majitelem) a že na tom dělá už pár let, jsa v důchodu. Měl děsnou radost že mě tam vidí, prý jsem první koho na té své cestě potkal. Děsně se radoval že sdílím nadšení z toho "jeho" kopce. A poradil mi, kudy dál. Tušil jsem zradu, podle všeho se mi snažil popsat cestu dál na pár hodin dopředu, ale kupodivu jsem to i trefil, jen s jedním kratším blouděním, které jsem si zavinil sám tím, že jsem mu úplně nerozuměl. Cestu měl krásně značenou žlutými fáborky, akorát když křížila regulérní cestu, tak byla neviditelná. Nemít přesné instrukce že po přejití cesty pokračovat přesně rovně a prolézt kolem igelitového pytle, ani by mě nenapadlo zkoušet tam tím hustníkem prolézt. Podle rad jsem tedy přešel dva tři kopečky a vrátil se zas na úpatí toho prvního, po čemž jsem se odebral k domovu, řádně znaven. Celkově mi to přišlo jako docela povedený den a doufám že z něj mám pár pěkných fotek z Dědkova kopce.

Výhled na Wellington. Celé město je obklopeno kopci, vypadá to tam dost zeleně. Trochu mi to připomíná Liberec, ale zatím tu nepršelo:

A tohle je pohled přes záliv. Na ty kopce se už těším. Jak si pořídím nějaký dopravní prostředek a budu mít volný víkend, hned na ně vyrazím. Jsou pořád na Severním ostrově, takže není problém se k nim dostat: