Cesta tam a první den

 Pro ty co jsou mimo - v tomto blogu budu popisovat jak si lebedím na Novém Zélandu. A než vznikne nějaké nedorozumění - ano přijel jsem sem za prací, ale ne, jablka netrhám.

Začátek cesty byl poměrně zábavný. Nad Frankfurtem se ženili čerti a vypadalo to na zpoždění. Asi čtyři a půl hodiny. Takže bych buď nestihl přestoupit ve Frankfurtu, nebo, pokud by i následující let byl zpožděn, v Sydney. Slečna v pokladně ČSA tedy začala zuřivě hledat nějaké alternativy a poslala mě na druhý konec letiště, ať to zkusím přes Londýn. Odtud mě poslali zase zpátky, že zpoždění bude jen dvouhodinové. Let měl nakonec zpoždění jen lehce  přes hodinu. Ve Frankfurtu foukalo, ale bouřka už byla pryč.

V Praze mi také nechtěli přijmout batoh s nadváhou dvě kila. Přinutili mě přendat si část věcí (zvolil jsem stan) do příručního zavazadla. Prošel  jsem s ním v tašce dvěmi rentgeny, než jsem se ho zbavil na bráně ve Frankfurtu před odletem s Quantas tím, že jsem si ho nechal odbavit jako druhé zavazadlo. Byl jsem totiž trochu nervózní z toho, kdy přijdou na ty stanové kolíky.

Během desetihodinového letu jsem spal a krmil se. Dali nám  toho docela dost, i když kdybych byl celou dobu vzhůru, asi by mi  vyhládlo víc.  Tankovali jsmeu v Singapuru. Vypadá docela  pěkně, jak okolí tak letiště, všude koberce a údajně je tam i bazén  (bohužel jsem neměl s sebou plavky a navíc jsem se tam až zas tak dlouho stejně  nezdržel.

Objevil jsem, že uši na opěrátku se dají sklápět, a to tak, že se celá hlava může zafixovat jako do svěráku. Spí se pak báječně. Také se to celé dá zvednout trochu výš, aby ty sklopené uši netlačily do ramen. Úžasná vychytávka. Přoč jen jsem to nevěděl pri minulých letech, zjevně to jde dělat v úplně všech letadlech.

Opět jsem se utvrdil ve svém názoru na zákeřnost leteckých záchodů. Poprvé jsem objevil papírové kryty na prkýnko až když bylo pozdě, podruhé jsem věděl kam se dívat, ale byly tam jen ručníky. Že pod nimi jsou ty správné papíry jsem pochopitelně objevil opět pozdě. Další zákeřností bylo mýdlo. Poprvé jsem při pokusu o natankování si kousku na ruku schodil ze stěny celou nádobku. Podruhé tam vůbec nebyla. Přešel jsem tedy do druhého záchodu, tam kde jsem ji předtím schazoval a kte tedy prokazatelně bývala, ale nepomohl jsem si.

Do Sydney to trvalo už jen dalších šest hodin. Z trojsedačky, na které jsme byli dva, mě přesadili do plně obsazené čtyřky. Žádná slast. V Sydney se za mě pokusili vytáhnout další peníze, že prý jsem měnil datum letenky. Vše jsem popřel a tak vycouvali. Ze Sydney do Aucklandu jsem setěl s Emiráty novým Airbusem A380. Prý ho začali  vyrábět teprv před pár měsíci. Nebyla to špatná cesta. Například to mělo několik kamer, které se daly promítnout na obrazovce. Hlavně tam ale spousta místa na nohy. Ale to je spíš zásluha Emirátů než letadla, řekl bych.

V Aucklandu jsem měl hodinu a půl na přestup, což vzhledem k tomu, že jsme musel vyčekat frontu u imigračního a nechat si zkontrolovat stan a podrážky pohorek na bahno a dále pak se přepravit na lokální terminál, bylo na chlup přesně. Let do Wellingtonu byl vyloženě nudný - v porovnání s tím co mi dali tam je ta houstička od ČSA opulentní hostina. Na letišti mě naložil Anthony, můj kolega, a odvezl do mého apartmánu.

Po sprše, kterou jsem už sakra potřeboval, jsem ještě zvládnul se jít projít po městě a získat tak jakous takous představu o okolí. Také jsem se pokusil obstarat si snídani. Projevil se ale první podstatný kulturní rozdíl. Ačkoliv fástfůdy byly všude, obchody s potravinami nikde. Našel jsem akorát dvě večerky. O jejich sortimentu ale nejlépe vypovídá fakt, že ty dva hamburgry v mekáči, co jsem nakonec povečeřel, byly alespoň dvakrát hodnotnější strava než co prodávali v těch krámech. Nakonec jsem jeden objevil a zásobil se čedarem, džusem a máslem alespoň na měsíc. Malá balení tu moc nemají. Taky podle toho mnoho místních vypadá.

Ve středu se toho mnoho zajímavého neudálo. Ráno jsem se stavil podat žádost o číslo na daně. Slíbili mi ho zrychleně, v pátek. Naprosto jsem tím pak v práci šokoval slečnu z HR, nevěřila že se mi mohlo podařit z nich vymámit slib tak šibeničního termínu. Celý den jsem řešil různá školení a formuláře, dostal jsem se tak do půlky. Odpoledne jsme šel najít větší supermarket, o kterém mi řekl šéf. Našel, ale v podstatě tam měli totéž co v tom včerejším. Nic dalšího jsem nestihl. A tím skončil den.