Pátek

Na oběd jsme dnes navštívili čínsko-malajskou restauraci. Překvapivě, měnu se tu od našich Číňanů podstatně liší. Čísla tu nezačínají na M a M13 tu neznamená Kuře Kung-pao. I když to tu také mají. Já si dal malajské jídlo - curry s mušlemi - a bylo to pozoruhodné. Večer se konala každoměsíční pracovní pařbička v místnosti s krásným rozhledem za recepcí. Z počátku to vypadalo, že se moc nenajíme, ale nosili stále něco, takže jsem byl zcela spokojen.

Možná už je na čase začít sepisovat místní odlišnosti. Tou první je jídlo. Jí se tu po Anglicku. Největším jídlem dne je večeře, pak snídaně a nakonec oběd. Tento systém je ovšem výrazně změněn, pokud se jde na oběd do hospody, což se dělá zřídka, jak jsem vyrozuměl, ačkoliv se mi to podařilo dvakrát ze tří dnů. Já nejsem zvyklý se ke snídani každý den přejídat a když se to zkombinuje s prťavým obědem, asi tu zhubnu. Už bylo na čase.

Druhou odlišností, které nešlo si nevšimnout, jsou místní slečny. Jsou poněkud při těle. Tak o stupeň - místo vychrtlých tu jsou štíhlé, místo štíhlých normální, místo normálních plnoštíhlé a místo nich jen plno. Vyloženě otylých je taky dost. U kluků to tak kupodivu není, možná s výjimkou Maorů, kteří bez ohledu na pohlaví vydají vždy za dva a mají ohromné hlavy. Nicméně i tak jsou Maoři prima, protože jejich umění tu docela příjemně oživuje jinak sterilní Anglické prostředí.

No a nakonec bydlení. Místňáci, téměř komplet potomci Anglánů, neumí žít ve městech. Všichni mají malý domek, v centru není skoro nikdo. Večer tu chcíp pes. A ti co v centru zůstávají jsou v takové menšině, že kvůli nim místní společnost ještě nedokázala vymyslet záclony - ty bílé dirkované, které mají způsobit že vám sousedi nebudou čučet do ložnice. U vlastních domů asi nejsou tak potřeba, tak se tu s nimi nikdo neobtěžuje.