Shaanxi, Shanxi a Velká zed

Nejdříve drobná oprava: cesta do Xianu byla příjemná, neb jsme jeli lehátkovým vozem. Poněkud méně příjemná cesta na sedačkách, o které jsem psal, se ve skutečnosti konala až o čtyři dny později, mezi Xianem a Ping Yao. Po příjezdu do Xianu jsme neztráceli čas a vydali se k hoře Hua, tedy na Huashan. Ale ještě předtím jsme se radši pokusili koupit lístky na vlak mezi PingYao, naší další destinací, a Datongem, kam jsme mířili poté. Bylo to sice stále ještě celý týden daleko, ale vyděsilo nás, když jsme předchozí den nedokázali koupit lístky do lehátkového vozu a dostali jen lístky na sezení - a to pro vlak za čtyři dny (Xian - PingYao ), a ani ty už nebyly k mání vedle sebe, takže jsme jeli každý v jiném vagónu. Jak se ukázalo, dobře jsme udělali (tím myslím to nakupování lístků o týden dopředu, ne ježdění v jiných vagonech). Ale nepořídili jsme bez boje. U prvního okénka, po vystání velmi dlouhé fronty, mě vyhodili bez udání důvodu. Od druhého mě vyrazili také, jen co začala konverzace trochu váznout. Tam mi ale alespoň řekli, k jakému okénku jít dál. V něm na mě už čekali - a světě div se, uměli dobře anglicky. Takže mi vysvětlili, že lístky na vlak za týden dostat mužů, ale jen bez místenky, tedy na stání. Měl jsem přijít dřív. Naštěstí ale ten železničář sršel neobyčejnou ochotou a našel mi, že o den později jede vlak, který má volná nejen místa na sezení, ale i lehátka. Den navíc jsme k dispozici měli, takže volba byla jasná. Přeci jen, osmihodinová cesta v noci si trochu toho komfortu zaslouží.

Ale zpátky k věci. Po příjezdu v hoře jsme nechali batohy v hotelu, strávili čtvrthodinku vysvětlováním, že si pro ně přijdeme až zítra a že tam u té příležitosti i přespíme, a vyrazili jsme na kopec. U nástupu nás čekalo nepříjemné překvapení. Zdražili vstupné. O dost. Chtěli po nás 180 yuanů (x 2,6 na koruny) za vstup na nějakou blbou horu. Moc alternativ jsme ale neměli. Vylezli jsme tedy na hřeben a ubytovali se v nejdražším a nejhorším pokoji za celou naši cestu Čínou. Šestnáctilůžák, kde celou noc alespoň čtyři lidi neustále chrápali. A všichni to navíc byli Číňané, kterýžto národ se vyznačuje svou bezohledností. V pokoji si klidně kouří a když ve tři ráno vstávají na východ slunce, hlasitě se spolu baví. A celé to stalo dvakrát víc než nejdražší pokoj, co jsme kde měli až do teď.
 Ráno jsme zjistili, jak velkou jsme udělali chybu. Zdaleka jsme nebyli jediní, kdo přespával nahoře na kopci. Ale na rozdíl od nás a pár exotů spala většina domorodců venku na zemi nebo na lavičkách, obaleni pouze do pláštěnky. Měli jistě příjemnější noc a navíc zadarmo. Vedlejším efektem těchto bivakujících davů byl všudypřítomný bordel. Číňané jsou strašlivá prasata. Všechno háží po zemi. Jediné, co tuhle zemi zachraňuje před utopením v bordelu, jsou davy uklízečů.
Za hodinu jsme se probrodili odpadky až na úplný vrchol a naskytly se nám pěkné, ač trošku omezené, výhledy. (V Číně by nemělo cenu doufat, že by byl vidět například Ještěd z Boleslavi. Od té doby, co jsme sjeli z hor u Himalájí, nás smog provázel vždy a všude. Jediná otázka tak bývá, zda bude dnes vidět na kilometr nebo na deset.)
Po kopci jsme se volným krokem procházeli až do půlky odpoledne. A když už to vypadalo, že nás vedro zabije, slezli jsme dolů a zalezli do rezervovaného hotelu ve vsi pod kopcem.

 Ráno jsme se vrátili do Xianu, ubytovali se v zaplivanem hotýlku u nádraží - ovšem ne úplně nejzaplivanějšim, jen skoro, ty úplně zaplivané odmítají ubytovat cizince - a vyrazili jsme na špacír. Jako ve většině měst, i tady vystavují zvonovou a bubnovou věž. Taková větší obdoba našich zvonic, řekl bych. A také tam mají muslimskou čtvrť se stánkaři, z nichž většina se nám snažila vnutit sušené čínské dále. V tomto ohledu však selhali.

Ráno jsme naskočili do příměstského autobusu a vyrazili vstříc terakotové armádě. Ta odpočívá ve třech masových hrobech, původně pod lány kulturních plodin, aby je nikdo nenašel. Když v Egyptě stavěli pyramidy, alespoň si je vystavili, když už jim daly takovou práci. Čínani jsou ale holt jiní.
Začali jsme nejmenším hrobem, jak nám bylo doporučeno kolegy cestovateli. To proto, že ten největší je moc velký a jde-li člověk ve směru doporučeném Číňany a začne s ním, ostatní mu pak připadají zakrslé a nudné. Ve skutečnosti nám ale ta hlavní hala (hroby jsou zastrešené halami) zas tak úžasná nepřišla. Byl tam totiž nával. A ne jen tak ledajaký. Představte si pražskou tramvaj za špičky a protáhněte ji podél dvousetmetrové jámy v zemi.
Oproti mému očekávání byl odkryt jen zlomek válečníků. Doslova zlomek. Oproti dalšímu mému očekávání totiž ve zdraví nepřežil skoro ani jeden, všichni byli na kusy. A tak tam banda místních archeologů poskakuje kolem a lepí co se dá. A na co nemají zrovna čas, což je většina areálu, to zůstává stále pod zemí. Takže naši Blaničtí to mají ještě dobré. Tihle v Číně jsou také pod zemí, ale místo prostorné jeskyně mají hliněné chodby s propadlým stropem. A hlavu jako střep.

Večer jsme skočili na vlak a přepravili se do města Pingao, jednoho ze čtyř v celé Číně, které mají zachovalé historické jádro uvnitř hradeb. Ale to ne kvůli uvědomělosti místních občanů,ale jen kvůli tomu, že za časů velkého Maa byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit to strhnout a postavit něco moderního. Celé je to z šedivých cihel a na první pohled to tak vypadá dost nehostinně a nudně, ale není to zlé. Hned na nádraží jsme se nechali odchytit nadháněčem jednoho z nejlevnější hostelů v centru, který nás tam dovezl turistickým vláčkem. Takže jsme to měli výjimečně bez pobíhání po širokém dalekém okolí a shánění levného bydla, jen abychom znovu a znovu zjišťovali, že je moc brzy a mají ještě zavřeno. Stejně jsme se druhý den přestěhovali do levnějšího a lepšího hotelu, který jsme náhodou večer našli, ale to je mimo pointu. Nevýhodou toho druhého hotelu bylo jen to, že neměli internet a nemluvili anglicky. Takže nám trvalo asi půl hodiny jim vysvětlit, že nechceme ubytovat hned a nesnažíme se smlouvat o ceně (dostali se skoro na polovinu původní ceny, než na to přišli), ale že si chceme rezervovat pokoj na dalších pár dní. Oněch dalších pár dní jsme strávili oblézáním chrámů, měšťanských domů a hradeb. Mají jich tak akorát na tři dny, což je doba platnosti společné vstupenky, která je na ně potřeba.

Následně jsme se přesunuli o půl provincie dál na sever do města Datong. Je strašně nudné a my v něm měli strávit tři dny. Naštěstí jsem nastydl a válel se v posteli, což se nám postaralo o program. Ještě předtím jsme ale stihli navštívit slavné jeskyně s vytesanými Buddhy. Jeskyní tam byly tucty, Buddhů tisíce, od prťavých až po mnohopatrové.

Po přejezdu do Pekingu - ač vlakem, tak výjimečně ve dne - jsme začali hledat, kde složíme hlavu. Levných ubytoven tam jsou spousty. Ale jak recepční zjistili, že jsme bílí, hnali nás svinským krokem. Turistické hotely tam také jsou, ale buď beznadějně plné, nebo beznadějně drahé. Na nádraží jsme přijeli kolem třetí a v devět večer jsme pořád ještě nevěděli, kde tu noc strávíme. Pak se na nás usmálo štěstí a objevili jsme backpacker, tedy turistickou ubytovnu. Za cenu šestilůžáku nás ubytovali na trojlůžáku. A tam jsme zůstali až do konce.

 Program na hlavní město jsme měli poměrně bohatý. Z důvodu mé vytrvalé choroby jsme ho ale museli zkrátit jen na ty největší atrakce. Nakupování suvenýrů, na které byl původně den, se pak muselo vmáčknout někam mezi. Další čas jsme ušetřili vypuštěním prohlídky starých čtvrtí - takzvaných hutongů - kterých jsme si užili až až při hledání bydla. Navíc nestály za nic. Takže jsme viděli Zakázané město, Letní palác, což je takový pěkný park s pár paláci a chrámy, a Velkou zeď. Nechtěli jsme na ta nejnavštěvovanější místa té zdi, tak jsme jeli o něco dál, na něco od M. Sem tam na té zdi byly i místa, kde se to dalo vyfotit bez lidí. A bylo to celé do kopce a z kopce. Fakt nečekané krpály. Na zdi kvůli tomu musely být dost prudké schody. Nevýhodou toho místa je absence slušné dopravy, poslední úsek se musí taxíkem. Ale jelikož jsme se před autobusem sešli se třemi dalšími turisty, nebylo to zas tak zlé.

Let domů proběhl bez velkých vzrušení. Odlétali jsme v šest ráno, takže jsme na letišti museli být přes noc. A nebylo tam kde v klidu spát. Ukrajinská letadla jsou stará a nemají televizi, ale stejně jsme to prospali. Akorát v Kievě jsme měli trochu strach. Letadlo přistávalo a přitom byly všude kolem nás jen lesy. Už jsme byli sto metrů nad zemí - a stále jenom lesy. Kam to chce ten pilot poslat? Najednou jsme seděli - a město či kulturní krajina pořád nikde. Ale runway tam zjevně nakonec byla a to se počítá.

Přes Secuan

V pondělí jsme v Litangu přeci jen na vzdušný pohřeb vyrazili. V sedm ráno se sešlo deset turistů a čekalo se. Někdo několikrát volal hotelierovi a ten několikrát potvrdil, že dnes se opravdu dockame. Dočkali. Již po půl čtvrté hodině se dostavil nebožtík a dvacet truchlicich, samí chlapi. Řezník se obalil do igelitu, popadl nůž a sekeru, zamumlal pár modliteb a dal se do práce. My, stejně jako většina truchlicich, jsme prihlizeli asi z padesáti metrů, takže z těla jsme na tu dálku zas až tolik neviděli a nikdo neomdlel. Sedm domorodcu ale stalo hned vedle a odhaneli supy, kterých se dostavila tak kopa, možná i osmdesát.
Když bylo tělo trochu narezano - moc se s tím zase neservirovali - byli ptáci připuštěni k hostině. A to bylo něco. Všichni se vrhli na jednu hromadu tak čtyři metry v průměru a snažili se urvat zvanec. Peří litalo na všechny strany.
Když to už dostatečně ozrali a většina z nich jen tak bloumala kolem, řezník s pomocníky je zas odehnal a vrhnul se na zbytek sekerou. A po další hodinu či víc mlátil sekerou do kosti a drť smichaval s moukou. Pak zase dali prostor supum a zase letalo peří. A to byl konec.

Když už nás po týdnu Litang omrzel - i večeře zdarma se časem přejí - sedli jsme na autobus a ujížděli na Chengdu. Zase se jelo skrz pěkné hory, ale po třinácti hodinách natrasani jsme je už moc neocenili. Vystoupili jsme v Kandingu, městě na půl cesty. A začalo pršet. A náš vyhlídlý hotel zakerne přestěhovali. A ač mnoho lidí zjevně vědělo kam, každý nám říkal něco jiného. No, zmokli jsme dost.

Ráno jsme vyrazili na autobusak, jen abychom zjistili, že kvůli sesuvu půdy nic nejede. Jen mikrobusari se snažili nalákat zoufalé cestovatele na premrstene ceny. Nikdo si ale nebyl jist, zda jen marně nedoufaji, že přijedou, aniž by ten předpoklad měli něčím podlozeny. Tak jsme se zase ubytovali, tentokrát hned u autobusaku, a cekali.

A druhý den to vážně jelo. Po prijezdu do Chengdu jsem hned vyrazil na aerolinky zaridit zrušení letenek. Marně jsme se o to předtím pokoušeli telefonicky a faxem. Překvapivě, osobně to nebyl problém. Snad. Jestli někdy ještě uvidíme ty peníze. Pointa celého cvičení je ta, že jsme se rozhodli zkrátit náš výlet a po Číně se vrátit domu.

Chengdu je horké. Na procházky nepříliš vhodné, jak jsme zjistili. Ale mají tam slavnou operu. Tak říkají místnímu kabaretu. Udělali jsme si kulturní večer a zašli tam. Usadili nás do řad, jako v divadle, ale navíc před námi byly malinke stolecky s čajem. A celé představení pobihaly kolem uvadecky s konvicemi se strašně dlouhými nahubky a dolevaly horkou vodu. Na pódiu mezitím prezentovali takový průřez secuanskym uměním. Skládal se z velkého množství krátkých, tak desetiminutovyh představení. Krom opery byl i koncert kapely, pak jednoho člověka co hrál na něco jako místní housle potažené hadi kůží, dále stinohra, kde pomocí prstů předváděl různá zvířátka, nějaká komedie, která nám trochu unikla, a nakonec plivani ohně a rychlé nemění masek, kvůli kterému na to všichni hodí. Herci na sobě mají množství ruznobarevnych masek a dokáží si v mziku oka tu vrchní strhnout, takže najednou hrají jinou postavu. I celé ubory si takhle umí měnit. Pro na to ale nebylo funkční součástí hry, ale jen exhibice. Což bylo stejně lepší.

Poslední den v městě jsme se šli podívat na pandy. Mají tu chovnou stanici a v ní plno medvědů. A všichni jsou cernobili. Teda skoro. Ti spinavejsi jsou spíš do žluta. A pandy červené zase spíš do rudohneda. Taky jsou všechny line a jen se tak povaluji. Jediné, co je dokáže zvednout, je, když je začnou krmit speciálním pandim chlebem. Dávají jim ho na tyči a pandy panackuji, aby se na něj dostaly první, a perou se o to jako Číňané při nástupu do autobusu. A stejně jako Cinanum, i pandam je přitom úplně jendo, že se nakonec dostane na všechny. Naštěstí je krmí docela často, tak jsme si trochu toho pohybu také užili.

Ráno jsme odjeli autobusem do Jiuzaigou. Jako obvykle, cesta trvala celý den. Je to národní park se spoustou jezer a pár vodopády. Vypadá to tam podobně jako na Plitvickych jezerech, takže docela pěkně. Užili jsme si to. A zabralo to celý den, což je dobře, protože vstupné bylo nehorazne,tak jsme za ty prachy alespoň něco dostali. Nehorazne vstupne tu ostatne bývá normou, zvláště pak do národních parku.

Cesta z parku opět trvala nějakých osm devět hodin. Ještě že vždycky dělají přestávku na oběd. Dojeli jsme do Guangyanu, odkud nám pokračoval vlak. Jel přes noc. Abychom se na něj vůbec dostali, kupoval jsem lístky už v Chengdu. Ani tak jsem už nedostal lehátka, pouze mistenky na sezení. A abychom měli jistotu, že ho neprosvihneme, kdyby měl autobus zpoždění pár hodin (což se klidně může stát, jak ukázala naše předchozí zkušenost) nebo kdyby se stalo něco jiného necekaneho, dali jsme si den rezervu. Takže jel večer, ale až další den. Tak jsme šli do jednoho z nadraznich hotelů - ty bývají celkem levné - a zabydleli se.

Potřebovali jsme zabít celý den před odjezdem vlaku, tak jsme se šli projít po městě. A tam nás přepadla nějaká sedmnáctiletá holka a pozvala domu na čaj, že si prý chce procvicit angličtinu. Chudáci Cinani tu prý ve školách mají třídy po šedesáti, a to i na jazyky. Takže se naučí číst a psát, ale mluvit ne. Jednak to v takových počtech nejde, jednak se o to učitelé ani nesnaží. Tak jsme si pokecali.
Cesta vlakem trvala osm hodin a nebyl to žádný med. Každý jsme seděli v jiném vagónu a ulička byla ucpana lidmi bez mistenky. Každé místo pochopitelně obsazené. Ale přežili jsme to a ve zdraví opustili Secuan a přijeli do Xianu v Shaanxi.

Dalsich par dni v Litangu

V nedeli jsem se sel projit po kopcich, zatimco Klara zustala doma a
cetla si. Vylet to byl zajimavy, ke konci az moc. Kdyzjsem vylezl z
mesta, prochazel jsem kolem oblibeneho piknikovaciho mista. Nejaci
mistnaci tam na me volali "Hello" a at ze pry prijdu k nim. Tibetani
jsou vubec straslive pratelsti, i kdyz skoro nikdo neumi anglicky,
podobne jako ve zbytku Ciny. Ja tak pratelsky nejsem, tak jsem delal,
ze jim nerozumim. Nebylo mi to nic platne. Vyslali maleko klucinu,
ktery ke me dobehl a ukazoval mi celkem jasne, at jdu k nim. Tak jsem
sel. Byli tam tri holky a dva mali kluci. Holky, ac mladsi nez ja,
nejspis byly mamci tech klucinu. Jedna z nich umela trosku anglicky,
tak alespon nebylo trapne ticho ani jsem se nemusel hloupe smat a
krcit rameny jako obvykle. Obvykle domorodcum totiz byva jedno, ze
nerozumime ani slovo, stejne na nas vesele brebenti a vubec je
netrapi, ze z nas nedostanou zadnou odpoved. Dostal jsem najist -
nejakou sladkou housku a slunecnicova seminka - a kluci pak predvadeli
jak umi tancovat. Jeden predvadel neco co se asi naucil ve skole,
zatimco druhy machroval s necim podobnym breakdance. Pozoruhodne. Kdyz
mi prislo, ze uz neurazim, kdyz se zdekuji, tak jsem tak ucinil. A
vyrazil do kopcu. Kopce jsou to moc pekne, ale zrovna dneska trochu
destive. Prelezl jsem jeden hrebinek po delce a chystal se na navrat
udolim za nim, ale nezdarilo se. V udoli taborilo nekolik skupin
mistnich, coz by sam o sobe problem nebyl. Jejich psi ale problemem
byli. Nenechali me priblizit se ani na sto metru ke stanum. Takze z
prijemne prochazky udolim se stalo skrabani se prostredkem svahu. A
obejit psy a tabor a navratit se do udoli moc smysl nemelo - o kus dal
by byli dalsi. No, svah byl take pekny. Kdyz se mrholeni zmenilo v
dest, zamiril jsem primo k domovu. A kousek od mista, kde jsem byl
pred par hodinami krmen a kde ted, v desti, nebyla ani noha, jsem byl
prepaden. Prochazel jsem kolem nekolika potulnych orechu, kteri se
valeli u klasterni zdi - kdyz se na me ty bestie z niceho nic vrhly.
Hnaly se na me a cenily zuby. Ja se pro zmenu hnal od nich. Na
predstirani, ze po nich hodim kamenem (to casto funguje, psy tohohle
typu to gesto az moc dobre znaji), nebyl cas. Byli pul metru ode me a
nejake mavani rukama je moc netrapilo. Rval jsem na ne vic nez oni na
me. Jednoho jsem zkousel kopnout, ale uhanet pozadu z kopce dolu a
trefovat se do psa moc dobre spojit nejde. Kdyz uz jsem myslel, ze me
sezerou, tak jsem jim najednou utekl. Ani nevim, jak se to stalo.
Vecer jsem sel na jidlo take sam. Klare se do ryze nechtelo, obednala
si u me sest parku na spejli - to tu prodavaji a je to pomerne levne a
celkem i dobre. Vlezl jsem do nasi obvykle hospody, kde na me nejaky
domorodec cosi spustil a gestikuloval, at si prisednu. I ucinil jsem
tak. Pak prinesli nejake jidlo, vrazili mi do ruky hulky a dali mi na
vedomi, ze mam zacit dlabat. Kolem stolu si sedlo pet Tibetanu - cely
personal hospody a spratelene existence - a dlabali jsme. Kazdou
chvili se na me zasklebili nebo me pobidli, at si beru. Tak jsem si
bral. Jak se nakonec ukazalo, byl jsem hostem u jejich vecere -
odmitli si za jidlo nechat zaplatit. Takove zvyky bych si nechal libit
i v ceskych putykach.

Vetsina hostu v nasem hotylku, kteri s nami byli pred par dny na
pohrbu, co se nekonal, uz odjela. Ale ne vsichni. Jeden z tech, co tu
zustal - ne-li jediny - se dneska opet vypravil na ono misto a
skutecne se mu podarilo se pohrbu zucastnit. Vykladal nam pak, ze to
bylo naprosto uzasne. Tento privlastek me osobne k rozrezavani lidi a
jejich naslednemu pozirani ptaky uplne nesedi, ale budiz.
My jsme nikam nesli. Tedy, zkusili jsme to, ale po sto metrech opet
zacalo prset. Tak se valime doma a cas od casu zkousime volat do
Pekingu do aerolinek a overit si, ze nam zrusi letenky do Ameriky, jak
jsme je o to pozadali (faxem, tak jak si prali. E-mail zjevne
neznaji.) Zatim bez uspechu.

Z Yunnanu do Secuanu

Posledni ráno v Lijiangu jsme skočili do dodávky a za tři hodiny s ní ujeli dvouhodinovou cestu k začátku Soutěsky skakajiciho tygra. Poměrně široká řeka se tam vmackne mezi dvě petitisicovky tyčící se čtyři kilometry nad hladinou řeky, jež je ve výšce Snezky. A jak je ta voda vmackla do koryta o tretinove šířce, než je zvyklá, tvoří několik pozoruhodnych pereji.
Nechali jsme většinu bagaze v prvním hostelu u cesty a vyrazili po Vysoké cestě. Původně tam byly dvě - vysoká a nízká - ale z nízké je teď silnice, tak se dá chodit jen horem. A to vůbec nevadí, stejně byla vždycky hezčí.
Cesta byla krapet náročná. Během prvních tři hodin, v poledním žáru, jsme nastoupali 900 metrů. Za to se nám otevřely výhledy na protější kopec, ač celé jeho čtyři kilometry až k nejvyššímu vrcholu jsme ani tak neviděli. Do večera jsme došli do jednoho z místních guesthousu (ubytovny), zmateně nazvaného "Na půli cesty". Byl skoro až na jejím konci. A při večeři jsme na střešní terase pozorovali, jak z protejsiho kopce mizí světlo a pokrývá ho stín.

Ráno jsme dorazili zbývající puldruhou hodinu a svalili se do hospody. Odtud jsem se ještě došel podívat dolů k vodě, která tekla o pár set metrů níž. Hospodska vyhrožovala, že to tam trvá hodinu a půl každým směrem, zatímco průvodce trval na hodině. Stačilo ale o čtvrt méně. Klára se zatím obcerstvovala a kamaradila s Paulou, americkou Polkou, kterou jsme potkali u startu túry. A jelikoz byla fajn a nase plany se dost shodovaly, zacali jsme spolu cestovat.

Nechtelo se nam cekat pres hodinu na "autobus", tak jsme vyrazili pesky po silnici, ze neco chytime. A chytili. Mikrobus, nic jineho tu ani nejezdi. Sice delal drahoty, ale nakonec nas odvezl za stejnou cenu, jako kdybychom cekali na regulerni spoj. A pak nas rovnou prehral na sveho brachu, ktery nas mel odvezt od ubytovny s nasimi batohy do mesta Shangrila, kam jsme mirili. Brachovi se ale nelibilo, ze ma poloprazdne auto, tak jsme po par stech metrech presedali znovu - nejak se dohodnul s jinym dopravcem na optimalizaci nakladu, tak sesypali oba poloprazdne mikrobusy a vznikl jeden plny.

Shangrila je docela pekne mesto. Take hodne turisticke, i kdyz o trosku mene nez Lijiang. Je to tam samy Tibetan, hreben z jaciho rohu, jaci lebka, predrazeny kram s turistickym vybavenim a tak. Take tam maji predrazeny velky klaster a take mensi chramek, ktery je moc pekny a navic gratis. Ten ma vedle sebe ohromny zlaty modlitebni mlyn, ktery kdyz se trikrat otoci, tak to pry je jako odrecitovat nekolik miliardkrat budhistickou modlitbu. A navic na to clovek neni sam, kolem mlynu se vejdou tucty lidi a v kazde chvili jich tam tak ctyri pet toci. Od rana do vecera. Z dalky to vypada, ze to musi byt na elektriku, kdyz se to cely den nezastavi. Ale neni. Dalsi zajimavosti mesta jsou tanecky. Na obou namestich ve starem meste se kazdy vecer sejde banda lidi, nekdo v kroji, jiny ne, vyhrava muzika a oni tancuji tradicni kolove tance. Pekny zvyk.Take gratis - ucast i ocumovani. My jsme srabi, tak jsme jen ocumovali.

 

V hostelu, kde jsme se ubytovali, jsme potkali pozoruhodneho chlapika ze Zelandu, Ashleyho. Pocitacovy silenec, ktery se dal na farmareni. Jel z farmy ve Francie na svou planovanou farmu na Zeland na kole a pritom se bavil hranim si s desne chytrym mobilem, na kterem mel plnohodnotny linux. A ze byl sympaticky, tak jsme s nim a s Paulou druhy den trajdali po kopcich kolem mesta. Mesto je ve trech tisicich metrech a chlup a kolem jsou pekne kopecky, i kdyz ne moc spicate a uz vubec ne zasnezene.

 

Dalsi den jsme stravili povalovanim a trajdanim po starem meste. Take jsem byl koupit listky na autobus na rano, ale uz je nemeli, tak jsem koupil trochu jinam nez jsme chteli. Ne tak daleko.

 

Rano jsme dorazili na autobusak, nasedli a jeli. Prekvapive jsme opet cestovali s Paulou, ac mela listek na autobus o pul hodiny drivejsi. Jak se ukazalo, zadny takovy autobus nebyl, tak jela s nami. Cesta byla moc pekna. Jelo se skrz hory. Po case se zmenila architektura, misto drevostaveb byly kolem silnice domy z blata, jake jsme videli v Indii v Ladakhu. A krajina take vypadala sussi, podel cesty se tahly zavodnovaci kanaly, ac tu nepestuji ryzi. Dojeli jsme do mestecka Xiangcheng, ktere uz bylo v provincii Secuan. Najit ubytovani nebylo nejlehci. Bud bylo vse priserne, nebo predrazene. Nastesti jsme potkali Juichira, Japonce, ktery take dlouhodobe cestoval, a ktery navic umi cinsky. Diky nemu jsme alespon vedeli, ktery podnik je hotelem (dokazal rozlustit cedule) a kolik ze si tam uctuji. Nakonec jsme nasli neco primerene levneho a docela luxusniho.

Klara sla spat, brzke vstavani na autobus ji nedela dobre. A ja se sel projit po meste. Meli tam moc pekny klaster. Podle Pauly lepsi nez ten predrazeny v Shangrile. Aby nebyl pekny, kdyz byl jen devet let stary - ten puvodni srovnali se zemi nekdy pred sedesati lety pri povstani Tibetanu. Jediny problem byli mnisi. Zacali hodovat, kdyz jsem byl v pulce prohlidky. Jeden z nich ke me prisel a stal a koukal. A kdyz ja nic, tak zacal tleskat a vyhanet me aktivneji. Kdyz se mu to povedlo, naznacil nam, ze jeste muzeme jit nahoru. Tak jsme sli. A tam byl jiny mnich a ten tam naznacil, ze nahoru nemuzeme. Ale mohli jsme doprostred, tam meli desne slavnou kovovou stupu, asi metrovou, pry ze stribra a zlata, ktera na sobe mela polodrahokamy. Pred par lety tam pry nekdo v jednom z jich uvidel mnicha (tou dobou mrtveho), na jehoz pocest ji tam maji, a od te doby tam proudi davy. Me az zas tak uzasna neprisla, ale je pravda, ze jsme nepatral v jejich kamenech po zadnych mnisich.

 

Rano jsme vstali strasne brzy, neb dle pruvodce z mesta dal jezdi jen mikrobusy, a to v sest rano. Do jednoho jsme naskocili a uhaneli na Litang. Cesta je uzasna. Jede se pres sedla co maji skoro pet kilometru vysky, krajina se meni - chvili nahorni planina s kameny, jindy oble kopce, pak zase spicate. Architektura take. Z blatenych chysi se staly chyse kamenne, ktere vypadaly trosku jinak. A pak, v Litangu, se z vetsiny kamennych staly cihlove a betonove moderni budovy, ktere vypadaji priserne. Tedy alespon v centru, okraje mesta jsou postavene tradicne, z kamene.

Cesta trvala pet hodin a ze jsme byli unaveni a ze to vypadalo na dest, jen jsme se tak trochu prosli osklivym centrem mesta a zbytek dne se valeli a spali.

 

Ve ctvrtek jsme se vydali na vylet. Vylezli jsme nad kopec nad mestem. Slo se tam kolem klastera, uz se tesim, az ho navstivime. Kopce tu jsou oble a travnate, maji ctyri a pul tisice metru (mesto skoro ctyri), takze jsme se pri vyslapu trochu zadychali. Ziji na nich velci ptaci, jaci a spousta syslu. Shora je vyhled na spoustu dalsich zelenych oblych kopcu, na rovne udoli, ve kterem je mesto, i na spicate kopce na druhe strane toho udoli, ktere ale nevypadaji o mnoho vyssi. Je tu pekne a libi se nam tu, i kdyz nas hostel nevypada az zas tak pekne ani stylove jako mnohe hostely v drivejsich mestech. Holt, prisla sem civilizace, to s hotely dela strasne veci. Nejlepsi jsou na vesnicich.

 

V patek nas vzbudil hotelier rano v pul sedme, jestli pry nechceme na vzdusny pohreb. Takovy Tibetsky zvyk. Kdyz nekdo umre, tak ho rozrezou, kosti rozemelou a spolu s mozkem smichaji s moukou. A pak to nechaji sezrat supum. Desna turisticka atrakce, jak jsme zjistili. Tak jsme tam jeli. Ucast byla hojna. Tri tucty mrchozroutu, jednadvacet turistu a dve stada jaku. Jen neboztik se nedostavil. Normalne to zacina v pul devate, ale skupine Izraelitu, co s nami bydli, se nejak podarilo zblbnout naseho hoteliera, ze si myslel, ze to je uz po seste. Prijeli jsme tam v sedm rano. Cekali jsme a cekali. Supi to vzdali pred devatou. Turisti ne. Mnozi sem do techto koncin prijeli jen proto, aby to videli. V pul devate navic prijel nejaky domorodec a zacal delat ohen v jednom z krbu. Takze si vsichni mysleli, ze pripravuje obrad. Houby. Akorat se modlil, o zadnem pohrbu nic nevedel. Tak se vsichni sbalili a po dvou a ctvrt hodinach marneho cekani odesli. Hotelier na to rekl, ze cas urcuje mnich a ze on vlastne nevi, kdy to ma byt, ze mozna v poledne. Tak tam zase vsichni sli na poledne, jen nam se uz nechtelo. Stejne nic nevideli. Pohreb zacal v jedenact. Takze to prosvihli.

Yunnan

Cesta do Kunmingu byla zabavna. Mozna
vic, nez bychom si prali. Na nadrazi jsme
prijeli vcas, dve hodiny pred odjezdem
vlaku. Prodejna listku byla jeste zavrena, ac
tam jiz cekalo pomerne dost lidi. Otevreli
pul hodiny pred odjezdem, minutu se bavili
s nejakym cestujicim a zase zavreli. Tak jsem
cekal. A cekal. Pul hodiny po planovanem
odjezdu otevreli opravdu a ja dostal listky
na prvni usek nasi cesty. Tusim do Luizhou.
A tricet minut nato jsme vazne vyjeli.
Cestovali jsme tridou "tvrda sedacka", ve
ktere za casu Maa vazne byly tvrde lavice.
Nyni tam maji jiz lavice polstrovane, ktere
vsak nejsou o mnoho pohodlnejsi. V jedne
rade je trojlavice, ulicka a dvojlavice. Je to
trochu jako v nasich lokalkach. Az na to, ze
vagony jsou zcela narvane. Na spani to moc
neni. Ani trochu, abych byl uprimny.
Po prijezdu jsme meli ctyri hodiny na
prestup, a to i s nasim zpozdenim. Doufali
jsme, ze je to dost vcas na nakup listku do
lehatkoveho vlaku (kteremu tady rikaji "hard
sleeper", coz zjevne znamena tvrda lehatka,
ale jelikoz, podobne jako ta sedadla, vlastne
vubec tvrda nejsou, mozna to take znaci ze
cestujici musi byt tvrdy spac, neb lehatka
nejsou v uzaviratelnych oddelenich, ale
otevrena do ulicky a tedy neprilis izolovana
od hluku kolem), Patnact hodin pres noc na
tech "tvrdych" sedadlech se nam totiz vazne
travit nechtelo. Zli jazykove tvrdili, ze s
temito listky to byva problem, ze jsou
vyprodane dlouho dopredu. Dny. A jak se
ukazalo, zli jazykove meli pravdu. Nemeli
ani na tento, ani na pristi vecer. Tak jsme
usetrili a jeli opet "tvrdymi" sedadly.
Ve vlaku jsme nakonec meli trosku
pohodlnejsi sedadla nez na minuly segment
a navic jsme sedeli na dvojsedacce, ne na
trojsedacce jako predtim, coz bylo
podstatne lepsi. Takze trosku jsme se
vyspali, ale slava to nebyla.
V Kunmingu jsme pohrdli nadraznim
hotelem - ktery, jak se pozdeji ukazalo, mel
nejlevnejsi pokoje ve meste - a zacali obihat
hostely. Nakonec jsme se ubytovali v
jednom sice peknem, ale narvanem, kde
jsme museli spat na osmiluzaku - a jeden
Cinan tam v noci chrapal jako drevorubec a
nesel od toho odradit a nesel. Od pulnoci az
do rana.
Take jsme se sli projit po meste. Zrovna
byla nedele a parky byly narvane lidmi.
Nekteri prodavali vsechno mozne, jini hrali
na hudebni nastroje, tancovali, zpivali nebo
hrali k tanci. Lidi se pridavali a tancovali s
ucinkujicimi, kteri byli casto slavnostne
vystrojeni v krojich nebo nejakych uborech.
A nikdo za ta predstaveni nevybiral. Takovy
naval jich tam byl, ze casto bylo mozne
poslouchat tri koncerty najednou. A vesmes
vsichni vypadali jako duchodci. Asi uzitecna
forma zabavy - pripravit si vystoupeni a pak
ho predvadet v nedeli.
Druhy den jsme vyrazili za mesto na Zapadni
kopce. Maji tam radu klasteru a je to desne
slavne. Byla to pekna prochazka lesem - na
kopec se muzi taxikem nebo pesky,
autobusy tam nejezdi - a baracky to byly
fesne. Zlatym hrebem byl komplex nekolika
pavilonu a Draci brany - takova zakrsla
branka na skalnim utesu, ke ktere vede z
jedne strany tunel a z druhe neco mezi
tunelem a skalnim ochozem. Byla pro me
dost vysoka, pohodlne jsme pod ni prosel.
Vsichni Cinani, a ze jich tam bylo, se snazili
co jim sily stacily natahnout se a dosahnout
na takovy uklouzany oblazek na spodu te
brany. Lezli tam vsude po skalach a po te
brane, jenom aby si mohli sahnout. Byl
vysoko. Loktem bych na nej asi nedosahnul.
Nejaky dobracka nas informovala, ze ta
brana je desne slavna kvuli staremu
Cinskemu pribehu o rybe, ktera se chtela
podivat do sveta a tak ji stara moudra ryba
rekla, ze kdyz preskoci Draci branu, tak zvi,
jak to ve svete vypada. A tak se ryba krmila
a posilovala, az jednoho dne tu branu
preskocila. A lidi kdyz si maknou na tu
branu zespodu tak to pry je neco jako kdyz
to ta ryba preskocila. Jestli to moc nedava
smysl, tak to je dobre, me to taky moc
nedavalo.
Vecer jsme zase sedli na vlak. Tentokrat
jsme listky na lehatkovy vuz meli, jednak
proto, ze jsme je koupili hned po prijezdu
do Kunmingu a jednak proto, ze tam snad
ani jine vozy nemeli. A odjeli do Lijiangu. To
je trochu vic na zapad, takove mesto s
pomerne velkym historickym jadrem, ktere
je v Unesco. Turistu je tu vice nez v Praze a
suvenyru take. Kazdy dum je bud barem,
hospodou, hotelem nebo kramem se
suvenyry, pricemz tech poslednich je nejvic,
i kdyz hotely jsou v tesnem zavesu. A vsude
se ozyvaji hluky ze staveb. Dalsi a dalsi
historicke budovy tu rostou jako houby po
desti. Ale je to tu vazne pekne. Krivolake
dlazdene ulicky, lampiony vsude (trochu si
pripadam jako v bordelove ctvrti z
Amsterodamu, kdyz se to vecer rozsviti) a
typicke cinske stavby kam se podivas.
Nejlepsi to bylo hned rano, pri prijezdu, kdy
jeste bylo zavreno a v ulicich nebyli lidi. Pres
den je to horsi a na vecer uplna hruza. Na
hlavnim namesti se neda hnout, z kazdeho
baru rve nejaka hudba casto provazena
tanecky a vsechno stoji alespon dvakrat vic,
nez o dve ste metru dal na hranici
historickeho centra.
Dva dny jsme se prochazeli po meste a treti
se rozhodli projet se na kole do okoli. Jenze
zacalo prset. Tak to vypada, ze se budeme
jen tak valet na pokoji a relaxovat. No,
nevadi.

Prijezd do Číny

Do Kantonu jsme přiletěli sice bez problémů, ale přistáli jsme po půlnoci. A hned jsme zjistili, že na priletove části letiště nemají ani jednu židli, zato tucty nadhanecu hotelu a taxíků. Hrdinne jsme se jim ubranili. Dali jsme s dohromady s jednou australskou cinankou, která měla stejnepotreby jako my - tedy přežít v klidu do rána - a našli si útulné mistecko v odletove hale.

Ráno jsme se vypravili na vlak nebo autobus do Guilinu, poblize kterého se nachází Yangshuo, město s těmi slavnými spicatymi kopci všude kolem. Přejeli jsme metrem celý Kanton, abychom se dostali na nádraží, odkud dle průvodce jezdí dálkové vlaky a autobusy - jen aby nám bylo sděleno, že musíme zase zpátky na nádraží poblíž letiště. Po složitém vyptávání - s angličtinou to je tu jak se safranem - jsme nasedli do autobusu a za šest hodin byli u cíle.
Cesta vedla po krásné dálnici, kde kromě nás skoro nikdo nejel. Kolem spousty bambusem porostlych kopců a v udolí vsi s novymi dvou a tripatrovymi domy, zpravidla bez omítky a bez zahrádky. Vypadalo to neutulne.
Byli jsme varovani, že na rozdíl od jižní Asie nám tady nikdo nebude na nádraží při výstupu z autobusu nutit ubytování a podobně. Přesto se tam jeden našel. Tak dlouho do nás hucel, až se usmlouval na slušnou cenu a tak jsme u něj zůstali. A když už byl v tom, tak nám zkusil prodat výlet lodickou. O ten jsme neměli zájem vůbec, musel se sám usmlouvat na tretinu původní ceny, než jsme mu na to kyvli. A jak se ukázalo druhý den, byla to možná chyba. Doprava měla být v ceně, přitom ve skutečnosti za nás zaplatil pouze cestu tam a i to jen poté, co jsme se s ním do krve pohádali. Navíc celý výlet měl trvat tři a půl hodiny - z čeho však dvě byla cesta autobusem a i ten zbytek byl zkrácený na hodinu. Takže nakonec nás pěkně obral. A to nemluvím o tom, že slibena snídaně se ukázala byti tretinova než sliboval a dostavila se každý den až po telefonické urgenci a slibene pivo zdarma bylo pouze kdyz nám prodával zájezdy.

Ale abych jenom nenadaval - výlet lodickou, ač predrazeny, byl ve skutečnosti docela dobrý. Na bambusovem voru jsme s Klarou byli sami, nepočítám-li kormidelnika u motoru. Projížděli jsme nejspíš nejhezčí krajinou v okolí a připomínalo nám to tam trochu Milford Sound ze Zelanu. Odpoledne jsme se procházeli po městě, což také nebylo tak nudné, jak to zní. Město je totiž vylozene vpletene mezi ty špičaté kopce a je docela pěkné. Ale hlavně jsme se váleli na hotelu a užívali si jeho luxusu, protože pršelo. Bydlení tu vůbec je dost dobré ve srovnání s předchozími státy, a ani není drahé.

V pondělí jsme si půjčili dvojkolo a vyrazili z města ven. To bylo poprvé, co jsme seděli na dvojkole, a ani jednoho nás to moc nenadchlo. Se dvema lidmi je to těžké a tak se to špatně ovlada. Oba se musí shodnout na slapani. A Klára ze zadu neviděla na cestu a nemohla se tak připravit, když jsme jeli přes hrby a vymoly. Ale krajina byla nadherna. Ani to, že jsme trochu zmokli, nám náladu nezkazilo. K obědu jsme se stavili u silnice v restauraci kombinované s farmou a dali si zeleninu s rýží. A bylo to naprosto skvěle a přitom za babku - stejně jako několikrát v následujících dnech, když jsme si dali něco podobného. Tady bych se klidně stal vegetarianem.
Taky jsme se spálili. Bylo zamraceno a mrholilo, ale přesto nenamazana kůže pěkně zrudla. Holt pobihat kolem obratniku týden od letního slunovratu není jen tak.

V úterý jsme se rozloučili s Yangshuo a přejeli na rýžové terasy poblíž Longsheng. Doprava autobusy byla velmi zábavná. První krok - dostat se do Guilinu - byl v pohodě. Tam nám ale na nádraží řekli, že do Longshengu se ze stejného autobusaku nedostaneme - což se neshodovalo s informací v průvodci. Trvalo nám hodinu, než jsme zjistili co a jak a jakým způsobem že se můžeme na ten druhý autobusak dostat. Tam jsme pořídili lístky až do vsi Pingan, kam jsme mířili - nebo jsme si to alespoň mysleli. Byli jsme vyklopeni uprostřed ničeho u odbočky z hlavní silnice. No ale nakonec jsme dojeli, ryzove terasy vypadají moc hezky a bydlíme v nadhernem pokoji v budove celé ze dřeva. Krásně to tu voní.

Plánem na úterý byl výlet do vedlejší vsi. Nezdarilo se. Uz během snídaně nás varoval déšť. Nedbali jsme a když ustal, vyrazili jsme. Čekala nás bouřka.

Čtvrtek byl zasvěcen dopravě. Do Longshengu jsme se dostali bez problémů, stejne jako o další dvě hodiny vzdalenejsiho Sanjiangu. Tam to ale začalo. Potřebovali jsme na nádraží rezervovat lístky do Kunmingu. Všichni nám říkali, že bez vcasneho nákupu to nejde. Jenže v Sanjiangu jsou dva autobusaky a naše jediná informace byla, že na vlak jezdí minibusy od jednoho z nich. A my přitom viděli jen něco, co se cenami i pristupem řidiče blížilo spíše taxíku. Kde je to druhé nádraží? Jezdí to tam odtamtud, nebo si máme na něco počkat tady? Nedoptas se. Nakonec na nás postvali policajta, který anglicky trochu vladnul. Ale i jeho inormace byly z poloviny silné neduveryhodne. No, nakonec jsme se na nádraží dostali a natáhli nás při tom jen o 20%, což je na Činu dost, ale což. Jenže ještě pořád jsme neměli vyhráno. Teď přišly na řadu ty lístky. A pokladna byla zavřená. A nikdo se neměl k tomu, že by nám ji otevřel. Po půl hodině ocumovani kolem a ležení kam bych neměl jsem prepadnul (asi) přednosti stanice, který byl ochotny a přehrál mě na svou kolegyni, která byla taky ohotna, nebyla líná použít ke konverzaci rukou (kdyby taková ochota byla u všech, domluvíme se skoro bez problémů. Jenže oni většinou jenom brebenti po svém a vůbec se nesnaží dorozumet) a navíc uměla i tři anglická slova. Myslím, že mi vysvětlila, že přestupní lístek mi tu stejně neumí vydat, tak ať prostě přijdu na ten vlak a na přestupu se uvidí - buď pojedu dál nebo už lístky nebudou. Tak jsme moc neporidili.
Dojeli jsme za město do vsi Chengyang, kam jezdí davy shlédnout jejich zastreseny most. Je vážně pěkný, ale ta cena… Zůstali jsme tam opět v dřevěném hotelu s výhledem na ten most. Spolu s námi se tu ubytovali dva místní turisti, kteří nás premluvili ke společně večeři - vpravdě lukulske hody to byly - a pozvali na domácí rýžové víno od pana domácího. Za oboji jim trikrat slava. To vino je sladké a moc dobré. Dělá se že suši rýže, která se napari, smicha s kvasnicemi a dá na pár měsíců do hliněné nádoby zrat. Nádoba se uzavře papírem a zapatla jilem. Výsledek stojí za to.

Líbilo se nám tu, tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den. Prošli jsme se po vsi a váleli na hotelu. Já pak ještě obrazil i okolní vesnice. Všechny jsou vesměs dřevěné, novější domy mají první patro z cihel a domy prominentu - skutečné pěsti na oči - jsou celé zděné a bílé nahozene. V každé dedine je Bubnování věž, což je jednopatrova vysoká věž sloužící jako kulturak a společenská místnost pro celou vesnici. Je to tu jiné než ve zbytku Číny proto, že tu žije minorita která si říká Dong. U ryzovych teras také žila minorita, zase nějaká jiná. Ta se krom obligatniho roje vyznačovala tím, že některé ženské měly vlasy až na zem a motaly si je do turbanu. A vybiraly od turistů poplatek za focení, kterého (toho focení) se dost agresivně dozadovaly.
No a tím končíme s touhle provincii. Jdeme na vlak a doufáme, že budou mít lístky až do Kunmingu.

Opět v KL

PO návratu do KL jsme se ubytovali ve stejnem hotelu jako minule. Dokonce nam dali i stejnou mistnost. Jen jsme to měli o pět ringitu levnější než minule, z nějakého záhadného důvodu. Darovanemu koni jsme ale na chrup nehledeli a ani nám moc nevadilo, že jsme se o cene museli pohadat ještě jednou při vlastním placení.

Ráno jsme si privstali a šli vystát frontu na Petronas Towers. Bohužel už nejsou gratis, jako bývaly. Po hodině a půl stání ve frontě konečně otevřeli a už půl hodiny poté jsme drželi v rukou lístky na most spojující obě věže ve výšce 170 metrů, tedy na 41. podlaží z 88 ( celá věž má 452 m). Pak jsme shledli sedmiminutovou reklamu na společnost Petronas (dělá do ropy. Mohlo to být horší, mohla vyrábět práci prášky). A pak už nás vyvezli výtahem nahoru. Dobrých pět deset minut jsme se kochali. A to bylo vše.
Následovala návštěva čínské ambasády. S vizem nebyl problém. Ač prve vyhrožovali, že bez zvaciho dopisu nám dvouměsíční pobyt nepovoli, ukázalo se, že jen strasili.
Dalším bodem programu byla návštěva ovocného trhu. Ale že bylo už po poledni, stavili jsme se na jídle. Podle vystaveneho menu měli ceny velmi slušné. Proto nás zprvu překvapilo, že chlapík za námi ve frontě tvrdil opak. Dozvěděli jsme se od něj, že ta putyka páté cenové kategorie je strašlivě slavná, neb tam před půl stoletím chodila místní obdoba Franka Sinatry, a taky že je strašně vyhlášená a že prý máme štěstí, že ta dlouha fronta není jeste třikrát delší, jako když tam byl minule. Klára si dala krevetu velikosti menšího humra, já se spokojil s obyčejnou sepii. A u kasy jsme se nestačili divit. Nezbylo nám, než stáhnout ocas mezi nohy a prohlásit, že se přeci jen obejdeme bez pití, neb na to prostě nemáme. Toliko k naší návštěvě ovocného trhu. Jak se říká, bez peněz na trh nelez. Na druhou stranu, fotilo se na něm pěkně.
V Jezernim parku jsme shledli jeleny myší. Oficiálně to je jelen, ale pražský krysarik by ho slupnul ke svačině a ještě by měl hlad. Taky tam měli zahradu orchidejí a ta nebyla zla. A co víc, byla zcela ppgratis.
Večer jsem se opět pokusil koupit murtabak - tedy tlustý velký livanec s buraky - a opět jim už došli. Druhý večer po sobě. Šlaka.

No a na pátek nám zbyla návštěva jeskyní Batu. Je to ohromná vapencova hala s troškou výzdoby a několika hinduistickymi chramky, které v ní zcela zanikají. A hlavně se spoustou opic všude kolem. Ty jsou na tom to nejlepší.
Ještě jsme stačili navštívit místní slavnou mesitu. Mysleli jsme, že nás tam nepustí pro nevhodný odev, ale půjčili nám oběma javory pro zakrytí nohou a Klare ještě hadru na hlavu. Vypadala legracne,ale slušelo ji to. Hlídač se ji snažil přesvědčit, ať si ji nechá a chodí už vždy jen tak.
No a teď sedíme na letišti. Nalili jsme do sebe všechnu svou vodu a teď čekáme na strašlivé následky.

Pangkor

Doprava na ostrov Pangkor nam zabrala cely den. Vecer jsem se byl jeste projit a po navratu mi Klara ukazovala v dalce na strome ptaky vypadajici jako velka straka. Tak jsem ji ukazal fotku tech ptaku z blizka, kterou jsem udelal cestou. Byla z toho cela vedle. Byli to totiz ptaci s anglickym jmenem Hornbill, kteri maji velky roh na velkem zlutem zobaku a ktere Klara strasne touzila videt. Je jich tu jak vrabcu.

Domaci nas varoval, at zavirame dvere pred opicemi. Druhy den na plazi jsem jednu konecne videl. Vracel jsem se zrovna z plavani k dece a Klara u toho zas nebyla. Je z toho ted trochu smutna, ale jeste tu nejake jiste uvidime.
Zkousel jsem se potapet. Koupali jsme se v Koralove zatoce a pry tam je snorchlovani dobre. Mozna, pokud nekoho zajima pisek a kalna voda.

V utery, cestou na plaz, jsme potkali strom obsypany opicemi. Klara se mi posmivala, proc pry je pozoruji po jedincich kdyz jich tu je tolik.
Mistni lodickari se nas snazili nalakat na vylet na ostrov. Pry je to tam skvele a da se tam dobre snorchlovat. Koralovy ostrov - tak se jmenoval - byl jen par set metru od brehu, tak jsem tam doplaval. Koraly tam skutecne byly. Takove male zakrsle vyrostky na balvanech. S rybami to bylo lepsi, tech tam misty bylo vazne hodne, ale bohuzel uplne vsechny nudne sedive. Rozmazlen
Pacifikem, nepobyl jsem tam dlouho.

No a ve stredu jsme akorat zabalili a odjeli zpatky do KL. Klara byla trosku nerudna, ze ji ani nenecham najist - dohodl jsem toriz spolecnou jizdu taxikem se dvemi cizimi holcinami a Klara pritom jeste nesnidala - ale nakonec to prezila a dokonce se mnou porad jeste mluvi.

Jidlo v Malajsii

Po prijezdu do Malajsie nas prekvapilo, kolik
Indu - a, po blizsim pohledu i Cinanu - je vsude kolem. Ti Cinane nam zprvu trochu unikli, casto jsou miseni s mistnimi a nejsou o tolik jini jak jsme zvykli z Evropy, ale jsou tu take. A vsechny tyto narody a pronarody si s sebou prinesli vlastni kuchyni. Takze se tu hoduje velice pestre. Jidlo tu sice je o neco drazsi nez v Indonesii, jako ostatne vse, ale za ten priplatek se dostane daleko vic masa a zeleniny, takze to za to stoji. Vzato kolem a kolem, oba si tu libujeme.

Cameron Highlands

Cekali jsme, ze kopce Cameron budou pokryte jednou velkou cajovou plantazi. Neni tomu uplne tak. Jsou pokryte dzungli. Z hlavni vsi vede tucet znacenych tras do okoli, ale pres caj nevede skoro zadna. Nas puvodni plan bloumat par dni po techto stezkach po pas v cajovych kericich tedy bylo nutne radne prepracovat.
Klara pri preprave z Indonesie chytila bacil a jeji nastydnuti se od te doby moc nelepsi, spise naopak. Prvni odpoledne tedy, pote, co jsme prijeli, zustala na pokoji a ja se sel projit sam. Vylezl jsem po trasach cislo 8 a 7 na kopec nad ves a, prestoze cestou spatril opici, overil, ze prochazky horskym pralesem tu to nejzajimavejsi nebudou.

Rano jsme skocili do autobusu a frceli na nedalekou cajovou plantaz. Tedy - spise jsme se plouzili krokem. Jak je uz nasim dobrym zvykem, i sem jsme prijeli akorat na prazdniny. A dnes zrovna zacinaly. I po vystupu z autobusi byla cesta k cajove fabrice zpestrena uskakovanim mezi cajove keriky. Tovarnu na caj jsme meli projitou za pet minut i s vykladem. maji tu akorat tri stroje. Vyroba caje neni totez co vyroba aut, komplexita je o chlup mensi. Zato to tam ale pekne voni, na rodil od plantazi vlastnich, ktere jsou bez zapachu.
Dalsi zastavkou byla motyli farma. Tvoril ji sklenik s kytickami a spoustou motylu. Moc pekni byli. Mistni deti z nich byly taky nadsene a hladily si je. Take tam meli tarantule, hady, skorpiony a kudlanky a podobnou havet. To, kupodivu, Klaru zas az tak nezaujalo.
No a to uz byl pomalu cas vratit se autobusem rychlosti chuze zpet.

Malajsie - prijezd do KL

Malajsie je o poznani jina nez Java. Tak predne tu je vsude spousta mista. Ohromne palmove haje, zatimco na Jave jsou vsude domy nebo ryzova pole a nic podobne lesu se mimo velke hory nenajde. Taky tu je - alespon tedy v Kuala Lumpur - podstatne vetsi civilizace. Poulicnich stanku je tu kriticky nedostatek, stejne jako bordelu v ulicich. Prislusne drazsi vsak jsou i ceny, bohuzel.
Ubytovali jsme se v ohromnem hostelu v Cinske ctvrti. Bydli tam tucty belochu. Docela sok. Uz jsme si zvykli, ze kdyz krom nas v hotelu bydli jedni nebo dvoje dalsi lidi, tak to je svatek. Tady to zjevne funguje jinak. Vecer jsme se prosli po okoli a shledli hinduisticky chram zevnitr a taoisticky z venku. Indu je tu spousta a Cinanu, ac nejsou tolik videt, mozna jeste vic - cinske napisy jsou skoro vsude. A to nejen v te cinske ctvrti, kde bydlime, ale i v centru mesta.

Rano jsme vyrazili na cinskou ambasadu pro viza. Nasledovala prohlidka Petronas Towers (jen zvenci, listky na vyhlidkovy ochoz dochazeji velmi brzy rano), ktere jsou vazne vysoke, a pak i zbytku centra.

pokracovani priste

Zapadni Java

Po skonceni s Karimunjawou nas cekal strastiplny prejezt doWonosoba. Spocival v sesti hodinach na lodi nasledovanych dvou a petihodinovou jizdou autobusem. Vic jsme toho ten den nestihli. Tedy krom najiti ubytovani, i kdyz i to bylo tak tak, museli jsme lovit hotel, neb losmeny (ubytovani v soukromi) uz meli kolem pulnoci zavreno. Nastesti nam dobre poradili hotelovi recepcni a nasmerovali nas do neceho co bylo nejen otevrene a volne, ale i v nasi cenove kategorii.

Rano jsme pak sedli na autobus a dojeli zbylou hodinu do Dieng. To je takova nahorni planina s naramne prijemnym podnebim - neni tam strasne vedro, jako ve zbytku Indonesie. Maji tam nejstarsi chramy v Indonesii, ktere stoji za houby, neb jsou male a nicim zajimave. Ale hlavne tam maji spoustu vulkanicke aktivity a pekne okoli. Prvni den jsme sli na krater s bublajici vodou a spoustou odpadku, ktery stal za houby, ale druhy den jsme si privstali, a skoro to stihli na vychod slunce na sedm kilometru vzdaleny kopecek. Pod nami plato v mlze, kolem nas spousta sopek, proste nadhera. A cestou zpatky jsme videli jezirko zbarvene na modro pomoci vulkanicke cinnosti, jezirko nezbarvene a docela uchazejici krater. Spokojenost naprosta.

Nasi dalsi zastavkou byl Puncak pass. Take je to vyse, takze tam je prijemna zima. A take se tam jede strasne dlouho - za den jsme to zase nestihli. Jezdi tam o vikendu davy s Jakarty, coz docela zahybalo s cenami ubytovani, ale nakonec jsme nasli jedno pekne. Apartman o dvou loznicich a obyvaku za cenu mistnosti bez zachodu. To je tak, kdyz se cloveku podari nacasovat pobyt na jiny cas, nez davy mistnich.
Maji tam narodni park s vodopadem. Cekali jsme ohromne zklamani, jako v Thajsku - zvlaste po tom, co jsme videli na Zelandu. Ale kupodivu to bylo docela fajn. A cestou zpatky Klara navic objevila strom s opicemi. Pozorovali jsme je a ony nic nedelaly. A kdyz delaly, tak se nam vetsinou schovavaly. Ale obcas se i drbaly, to bylo akcni.
Krom parku s opicemi tam maji i botanickou. Desne vyhlasenou. Ve skutecnosti to je ale spise pekny park nez to co by clovek cekal.

Dalsi zastavkou na ceste byla az Jakarta. Puvodne jsme chteli jeste shlednout cajove plantaze, ale nedobrali jsme se k dostatecne konkretnim instrukcim jak se tam dostat a co tam delat, tak jsme na ne akorat zirali z autobusu. Jsou pekne. Snad si je poradne prohledneme v Malajsii.

Jakarta smrdi. Ne tak jako Delhi - ne lidmi a odpadky - ale auty. A to dost. A je velka. A draha. Podle pruvodce je tam spousta veci k videni, ale kdyz jsme se prosli centrem, zacali jsme o tom pochybovat. Prijeli jsme v patek a meli jsme az do uterka do rana cas. V sobotu jsme tedy prosli stare centrum a to nas moc nenadchlo. Vetsina toho tu je rozpadla a to co neni stejne neni moc stare. V nedeli jsme potkali Elly, nasi mistni kamaradku z Karimunjawy, a ta nas vozila autem. Zacali jsme opet starym centrem a pokracovali do ZOO. To bylo prima. Jak rika pruvodce, neni svetoveho formatu. To znamena, ze vybehy nejsou dost velke a dosdt zarostle, aby se tam zvirata mohla pred navstevniky dobre schovat. Takze jsou skvele videt. Nejlepsi byl binturong - neco mezi kockou a medvedem, co zije na nekterym z mistnich ostrovu. Pry je to i v Praze, ale neni to videt, neb Praha ma ZOO svetoveho formatu a binturong je stydlivy. Po zavreni zoa jsme odjeli do parku Miniindonesie, kde kazdy kraj ma svuj dum. Cekali jsme skanzen, skanzen se nedostavil. Domy nejsou puvodni. Spise to vypada jako by architekt dostal zadani navrhnout vystavni palac za pouziti modernich materialu (betonu), a to tak, aby vysel z tradicnich dizajnu. Ale bylo to pekne. Videli jsme bohuzel jen dva "ostrovy", tedy tak osm domu, neb hodinu po prijezdu padla tma. Den jsme zakoncili prima veceri v prima restauraci.

V pondeli jsme chteli navstivit Monas - to je pomnik s parkem s jeleny, ktery je pres sto metru vysoky a da se tam jit jako na rozhlednu. A pak narodni muzeum. Oboje bylo zavrene. Holt pondeli. Ale nevadilo nam to, nijak zvlast jsme po tom netouzili. Dalsim bodem programu byl internet, a to jsme zvladli, jak je videt z teto zpravy.
Vecer jsme se pak vydali lovit humra. Chteli jsme jednou vyzkouset, jak to chutna. Hotelier tvrdil, ze jich je vsude spousta, ale jak se ukazalo, nemel pravdu. Druhy den nam jeste povidal, ze jich je spousta ve starem meste a ze v jeho vesnici se da sehnat maly za 100, velky za 150 korun. To jsme ale uz odjizdeli na letiste a leteli do Kuala Lumpur.

Karimunjawa

V nedeli rano jsme nasedli na trajetk a ohromnou rychlosti (chuze) se za 6 hodin zminenym trajektem dopravili na Karimunjawu. Ta se sklada z hlavniho ostrovu (Karimunjawa) na kterem se nachazi hlavni vesnice (Karimunjawa) a pak dalsich, mensich ostrovu. Plan byl ubytovat se nekde pekne na pobrezi u plaze a rochnit se tam. Jak se ale ukazalo, plazi se tam moc nedostava. Jedna placena je par kilometru od vesnice, druha, zdarma, o poznani dal, a par dalsich na druhe strane ostrova, kamz se da dostat leda motorkou. Tak jsme bydleli v na Karimunjawe v Karimunjawe v losmenu, coz znamena ve volne mistnosti u nekoho doma. A na plaz chodili kazde rano pesky.

Jeden den jsme si pujcili motocykl a objeli ostrov. Zjistili jsme, ze ac nase plaz neni uplne nejlepsi, ostatni stoji za starou backoru. Problem s mistnimi plazemi je, ze je nikdo moc neuklizi. A to ani tu placenou. Je tam pet chlapiku, kteri vytrhavaji kyticky a podobne, ale plastove flasky proste neseberou. A vsechno, co kdo na celem ostrove kdy vyhodi, skonci v mori, a vetsina toho nasledne skonci prave na tech plazich.

Jiny den jsme vyrazili na vyjizdku lodi. Tak to tu delaji domaci turiste. Plaze je neberou, ale na koraly si vyrazi, ac neumi plavat. Dostanou snorchl, plovaci vestu a jsou vhozeni do vody, kde jim ukazou jak se hyba rukama a nohama  a nechaji je kochat se. A ke kochani tam toho je dost. Takhle rozmanite koraly jsme jeste nepotkali. S rybkami to neni tak skvele jako s koraly, ale i tak jsou prima. Akorat ne to uplne nejlepsi co jsme potkali, ale i tak porad mnohokrat lepsi nez Chorvatsko. Aby ne. Soucasti vyletu take byva navsteva plaze na jednom z mensich ostruvku, coz je dobre. Bordel tam skoro neni, vubec neni tezke predstirat, ze ho nevidime.
Nas prvni vylet lodickou byl s dalsimi dvemi cizinci, odkudsi ze Skandinavie. Mili lide. Dostali jsme od nich  mapu Ciny, takze ted uz si tam budeme umet koupit listky na vlak. Ukazeme jim na mape kam chceme a bude.


Tyden s tydnem se sesel a nastal vikend. A ne jen tak ledajaky vikend. O dva dny prodlouzeny. Takze cela Jakarta nalezla sem. Dusledkem toho bylo, ze jsme najednou nemeli kde bydlet. Domaci nas vyhodil, ze ma plno - pry si objednali ubytovani driv jak my. Tak jsme se sbalili, vzali stan a vyrazili na ostrov kempovat.
Idylka tropickeho raje se bohuzel nekonala. Ostrov nebyl ani v nejmensim opusten. Rybari byli vsude kolem, predevsim pak primo pred nami, padesat metru od brehu smerem do more na rybarskych plosinach. To jsou takove domky na kulech, kde se daji chytat ryby i bez jezdeni lodickou. Dalsi problem byli komari. Hned po setmeni byli vsude a nezbylo nam, nez ustoupit do relativniho bezpeci stanu. Ale ani to nas zcela nezachranilo - komary smele podporovaly miniaturni musky, pro ktere moskytiera nebyla vubec prekazkou. Ve stanu bylo pochopitelne straslive vedro. Nevydrzel jsem to a utekl se ochladit do more, jen abych se par metru od brehu, po ponoreni do pulmetrove vody, napichl na jezka. Jak jsem se lekl, ruku jsem vytahl a oprel se druhou - a tam byl take. Zbytek vecera bylo o zabavu postarano. Venovali jsme se chirurgii pomoci nesterilni jehly. Kupodivu se mi asi povedlo vytahnout vse, mozna az na jednu.

Rano jsme sli na plaz. Da li se tomu desetimetrovemu dvorecku bez poradneho pisku tak rikat. Pisek tam kus vedle take byl, ale tam zas nemeli stin a naopak meli vic igelitu nez toho pisku. Pobyt nam ale zprijemnil morsky orel, ktereho primo tam chovali v kleci, a k zajimavosti mista prispela i chovna stanice zelev (bez zelev vlastnich, pouze s jejich vajicky v kyblech pod piskem, takze videt nic nebylo)

Ale abych porad nenadaval - neni to vsude tak zle. Potkali jsme Francouze (tyden po odjezdu z ostrovu), ktery kempoval na ostrovu o kilometr dal a mel tam pisek, koraly, celkem samotu a zadne komary. Previt.

Druhy den, hned po prichodu na plaz, se prihnal Jophi, nas byvaly domaci, ze jede s nejakymi turisty lodi na koraly a jestli se nechceme s nimi. Jelikoz jsme meli ostrova az po krk, tak jsme jeli. A vecer nejakym zazrakem nasel v tom svem dome volnou mistnost, tak jsme se zase vratili do neceho poradnejsiho nez je stan.
Vecer jsme byli pozvani na opekani ryb. Cela ta banda, se kterou jsme byli na lodi, mela program i vecer - pozirani obyvatel more - a jelikoz mistnaci jsou desne pohostinni, nabidli nam, jestli jim s temi supinaci nechceme pomoci. No abychom nechteli.

Treti vylet lodi se konal o par dni  pozdeji, kdyz uz davy odjely. Vmackli jsme se na lodku s asi sedmi mistnimi studenty. Vylety s mistnaky maji tu vyhodu, ze jejich soucasti je i obed - grilovana ryba, jak jinak. A jako i s tou minulou skupinou, i vecer jsme s nimi sli na rybu. S nimi byla sranda trochu mensi, neb jejich anglictina, ac lepsi nez naproste vetsiny mistnich, nebyla uplne rozvinuta.

No a to je tak vsechno ohledne Karimunjawy. Celkove se nam tam libilo, bez ohledu na to co vsechno jsem o tom do ted napsal. Ty koraly proste nemaji chybu, ceny jsou velmi nizke, a ze jsme nebydleli primo na plazi, to se holt da prezit - koneckoncu, mene stastna individua uzivajici si dovolene v letoviscich v Evrope na tom nebyvaji o nic lip.

Indonesie - Borobudur a Jepara

Program dalsiho dne byla navsteva Borobuduru. Vstali jsme primerene - vzbudili jsme se sice pred patou, neb jsme hned vedle mesity a muezini si tu berou na pomoc tlampace, ale pak jsme, jako obvykle, jeste spali. Borobudur je pekne misto. Takova budhisticka pyramida, vsude same sochy budhu a vytesane vyjevy ze zivota vseho mozneho.

Potkali jsme Anglicana, ktery nam kladl na srdce, at si v Cine a tady a vubec rikame o studentske slevy. Ze staci jakakoliv karticka s fotkou - on pry pouzival ridicak. Pochvaloval si, kolik v Prambananu a Borobuduru usetril. A pak ze to je vysada Cechu.

Dalsi den jsem se stavili pro pasy. A po dalsi hodine behani po uradu a cekani az nam tam daji to jedno razitko jsme ho vazne dostali a muzeme tu byt dalsi mesic. Ne ze bychom mesic potrebovali.Uvazovali jsme, ze bychom uz odjeli k pobrezi a pripravili se na prepravu na Karimunjavu a na plaze, ale prselo, tak jsme jeste zustali

V patek neprselo a navic nam vic casu nezbyvalo, tak jsme vyrazili. Nejprve do Semerangu a pak do Jepary. Cesta trvala cely den. Nekolikrat cestou nas obstastnovaly bandy hudebniku - kytarista a obcas bubenik naskoci do autobusu, zahraji pisnicku, ktera vzadu, kde je trochu vic mista na nohy, stejne neni slyset, a pak vyberou drobaky a zmizi. Vetsinou neumi hrat ani zpivat a zaslouzili by si vyhodit z okna, ale je tam par vyjimek. No, a po dojeti do cile jsme se dozvedeli, ze lod, ktera podle pruvodce jezdi jednou tydne, odjela uz rano, misto az v sobotu. Ale v nedeli ma jet dalsi.
Ubytovali jsme se v jedinem losmenu (neco jako v Cechach privat) siroko daleko, kde jsme se dozvedeli, ze od napsani pruvodce silne zvysil ceny a je v porovnani ze zbytkem zeme docela drahy - a ze ani tak nas neubytuje na dve noci, neb ma tu dalsi plno. Ale uz byla noc, tak jsme tam zustali alespon jednu

Puvodne jsme mysleli, ze si v sobotu uzijeme te plaze, na ktere jsme se ubytovali. Plaz sestavala ze stanku, jak to tak na plazich uz byva, ale nejak tam chybela dalsi nutna soucast plaze - pisek. A navic prselo. Tak jsem se valeli v hotelu, dojeli zpet do mesta, ubytovali se v dalsim predrazenem hotelu a prosli si mesto.Chcipnul tu pes,stejne jako v Denpasaru, ale na rozdil od nej tu alespon neni moc aut.

Java - Yogykarta

Z Prambananu jsme odjeli do Yogykarty. Je to tak blizko, ze tam jezdi MHD, takze pekny klimatizovany autobus a zadne hadani o cene. Mesto je to nezvykle. Cela ctvrt, kde bydlime, je prolezla belochy. Az do ted jsme tu sotva potkali bilou kuzi, nepocitam-li Bromo, ale tam take byli jen od vecera do pul desate rano, kdy vsichni odjeli. Ted jsme teprv poznali, kde jsou vlastne zalezli.
A jelikoz je to tu velkomesto a maji tu cizineckou policii, hned jsme tam zajeli nechat si prodlouzit vizum. Desne nas prekvapilo, ze jsme se bez obstrukci dostali hned k tomu spravnemu okenku. Ale pak vse uvedli na pravou miru a zacali nas posilat od certa k dablu. Nicmene nebylo to nemozne a ted cekame na snad uspesne vyrizeni. Za ctyri dny to ma byt.

Dneska jsme vyrazili na obhlidku mesta. Maji tu jen jednu vec - sultanuv palac. Tak jsme tam sli. Pred palacem nas odchytil nejaky pruvodce a vysvetlil, ze palac je dnes zavren. Nic za tu informaci nechtel a nikam nas netahnul, aby z nas mel penize. To nas prekvapilo. O to vic nas pak prekvapilo jeste to, ze jsme zjistili, ze palac zavreny neni. Co z toho mel, ze nas vodil za nos?
Palac je muzeem harampadi a krom toho sestava z velkych mistnosti bez sten. Takove altanky. To meli pro prijimani hostu, poslouchani muziky a vubec na vsechno. Pozoruhodne je to, ale okouka se. Dva nam uz stacily, dalsi vyhledavat nebudeme.
Udelalo se pekne a je strasne vedro. Pres den 39, vecer 31 stupnu. Des bes.
Obcas delame experimenty s jidlem. Napriklad dneska jsem si na trhu koupil neco, co vypadalo jako turecky med. Ale sladke to nebylo. Buraky v tom byly, to jo, ale misto toho bileho cukru byly spojene bilou plisni. V hotelu nam prozradili, ze se to neji jen tak, ale vari. To vysvetlilo, proc nam to ani jednomu moc nejelo.

Java - Prambanan, druhy den

Dneska jsem vyrazili do okoli slavneho Prambananu. Je tam spousta mensich chramku, neco jako v Sukotaji v Thajsku. Pujcili jsme si na to bicikly v nasem hotelu. Je to, panecku, pozitek - slapat na stare herce skoleny u brady v hustem provozu. Provoz, pravda, neni zcela bez pravidel, nicmene ta pravidla jsou krapet odlisna od toho, co by clovek cekal. Uzili jsme si to oba. Ve vetsine chramu po nas chteli dva tisice rupii (4 Kc), ktere jsme neplatili a koukli se na to jen zvenci, odkud jsme videli prakticky vse. Vyjimkou byl prvni z nich, kde po nas chtel petinasobek, ale kdyz jsme se xichtili, ze mu to bez listku dat nechceme, slevil na petitisic za oba. Jeste jeden trochu vetsi chram i s kralovskym palacem tam maji, to je asi trochu vetsi, a chteji za to 10 USD. Kdyz jsme se zdrahali to zaplatit, hned nam nabidl slevu, ze nam da studentsky listek. Ale stejne jsme se na to vykaslali - polorozpadlych hromad sutru jsme tu videli uz dost a jsou vsechny prakticky stejne.
Vecer, jako jiz treti den, zacalo prset. A to ma byt ode dneska obdobi sucha. Skandal.
K veceri jsme si dali kraba. Vazne je to dobre maso. Akorat trva neuveritelne dlouho se k nemu dostat - a kdyz se to povede, clovek zjisti, ze tam vlastne skoro nic stejne nebylo. Dali jsme si to u jednoho z mnoha stanku u silnice, kde se obycejne stravuji mistnaci. Meli jsme to tedy i s romantickym revem motoru, dolby surround. Drobny problem byl, ze kuchari neumeli anglicky - a my neumeli jist kraby. Chteli jsme si nechat poradit. Ale nedokazali nam vysvetlit vubec nic. Tak jsme si holt nejak poradili. Na spolecenskou veceri by to ale asi nebylo, meli jsme omacku az za usima.

Indonesie 2 - Java - Prambanan

Hned rano jsme sedli na autobus a rozjeli se do Prambananu. Je to nejvetsi hinduisticky chram v teto casti sveta a je v Unescu. Tentokrat jsme jeli nechlazenym autobusem, tedy melo nas to stat teoreticky babku. Ale nemohli jsme se dohodnout na cene pred odjezdem a pak nas, jako obvykle, vzali na hul.

Chram je to pekny. Je hinduisticky (a misty budhisticky), neprekvapi tedy, ze tam od cizincu vybiraji nekrestanske vstupne. Hlavni chram je v oblezeni davu Indonesanu. Vypada, ze to je vazne atrakce ohromnych rozmeru. Belochy by clovek mohl na prstech spocitat. Odchytili nas tam tri studenti, ze jsou zaskolovani na pruvodce a jestli bychom byli ochotni stat se pokusnymi morcaty. Ochotni jsme byli a tak jsme dostali pruvodcovani gratis. Jen cast motivu na chramech cenzurovali, ze jim je teprv 16 a ze o tom tedy nemohou hovorit.
Po hlavnim chramu jsme se odebrali ku vedlejsim. Mimo jine tu je druhy nejvetsi budhisticky chram v zemi, take uvnitr oploceni kde se plati vstupne a ktere je v tom Unescu. Tam pro zmenu nebyla temer ani noha. Je to pritom jen kilometr daleko - a pro lina individua tam jezdi turisticky vlacek. Zvlastni.
Ted zneuzivame pohostinnosti vstupni mistnosti, kde se kupuji listky. Aby cizinci nemeli reci, ze plati takovou palku (strasnych 13 USD) a nic moc za to nemaji, tak je tu gratis caj, kafe a internet. Tak delame ostudu. Jeste ze nevi, odkud jsme.

Indonesie, cast 1

Prijeli jsme do Bali, konkretne na letiste u Denpasaru. Asi dvacet kilometru od mesta. Vysli jsme na silnici pred nej a cekali na bemo. Takove mikrobusy co tu slouzi misto verejne dopravy. A cekali a cekali. Ustlali jsme si u brany mistniho vojenskeho letectva, povidali si se strazi, a kdyby to netrvalo hodinu, rekl bych, ze to bylo fajn. Ale hodinu to trvalo a bemo se ani pak nedostavilo. Ani za dalsi pulhodinu. Tak jsme vzali taxika. Podle pruvodce ma stat asi polovinu toho, co predplaceni na letisti, pokud ho clovek primeje pouzit taxametr. Jelikoz jsme si vybrali spolehlivou spolecnost, primet ho k tomu nebylo tezke. Ale pruvodce keca. Bylo to i tak drazsi.




V Denpasaru chcipl pes. Vyspali jsme se - po dlouhe dobe nejen ze v posteli, ale i vlastni mistnosti nesdilene s nikym dalsim - a sli se podivat po te metropoli. Neni tam nic. Hlavni zajimavost - hinduisticky chram - je pomerne maly, neprilis stary (z minuleho stoleti) a presto omsely a vubec nezajimavy. A to je vsechno, vic toho nemaji. Ale jidlo je celkem levne a dobre, ovoce taky fajn, tak si nestezujeme. Odpoledne jsme se vydali do pujcovny motorek, ze se zmocnime dopravniho prostredku a dojedeme ke chramu Tanah Loh. Motorky vsak byly rozpujcovane - pokud si spravne prekladam majitelovo "finish - tomorrow", tak jsme odesli s prazdnou a nikam nejeli.

na sosky nejen v hlavnim chramu davaji hadry. Kolem pasu i hlavy. Vcetne statnich pomniku.

Rano - tedy, v pul desate, abych byl presnejsi - jsme se vydali zase k te pujcovne - a potazali se se stejnou odpovedi. Tak jsme sli na autobusak. A tam byli premluveni k pronajmuti drozky jen pro nas, ktera nas zaveze tam a zpet. Pochopitelne nas obrali nehorazne, ale videli jsme to a dovolit jsme si to mohli.

Chram Tanah Loh je obdoba naseho Karlova mostu. Misto babusek bumerangy, misto ruskych cepic didgaredoo. A davy turistu. Chram jako takovy neni zas tak zly, ale ani nestoji za tolik humbuku.

vedlejsi kaple u chramu Tanah Loh

Opet jsme se dopravili na nadrazi a zacali se handrkovat o cene do Probolinga, coz je uz na Jave. Nejlevnejsi by to melo byt neklimatizovanym autobusem, ale ridicovy cenove pozadavky byly nejnehoraznejsi a nam se nechtelo se hadat s takovou vychozi pozici. Tak jsme jeli s klimatizovanym, a myslim, ze jsme se dostali na nizsi cenu, nez pise pruvodce. Bylo nam slibeno obcerstveni cestou. Kdyz do autobusu vtrhla banda prodejcu vseho mozneho, zatimco jsme cekali na trajekt, mysleli jsme, ze to bylo ono a ze nas zase odrbali. Ale ne. Vazne nam dali najist, v poradne putyce o par hodin pozdeji (cela cesta byla osmihodinova) a vazne to bylo v cene.

V Probolingu, dle pruvodce meste zlodeju a podvodnych prodejcu jizdenek, nas prepadli podvodni prodejci jizdenek. Ale jeden z nich, Tony, nam nabidl dopravu k nasemu cili za 25 000 rupii (50 Kc), tedy cenu, kterou si uctuje normalni autobus. Neuveritelne.

V Cemoro Lavang je ubytovani drahe. Neni divu. Jezdi tam davy. Maji tam obri krater, uprostred ktereho je par dalsich sopek, z nichz jedna, Bromo, chrli velikanska oblaka popelu. Kdyz jsem se jeste vecer sel porozhlednout kolem, potkal jsem par Francouzek, ktere mi vypravely, jak rano cekaly tri hodiny v autobuse, aby je za 25 dovezl z Probolinga sem, jen aby autobusak prohlasil, ze nejede, neb neprisli lidi. A ony mu musely priplatit.



Rano jsme nevstavali v pul ctvrte, jako napriklad ty Francouzky, ale pospali jsme si. A vyrazili do krateru. Krajina je tu naramne sediva. Pred dvema mesici jim ta sopka zacala soptit a chrlit spousty popela, az prestala letat letadla do Indonesie, a je to tu poznat. Vsude nanosy popelu a vetsina stromu je mrtva. A i ted jeste je Bromo dost aktivni. Vylezli jsme na krater a divali se dolu do diry, ze ktere se valily ty mraky koure, ale na dno videt nebylo. Pak jsme se prochazeli kolem a lelkovali, v tom zaciname byt dost dobri.

Konickar se svym ponikem pred kraterem Broma

krater Broma v pozadi

vrchol krateru Bromo

ranni mlha nad polem. Vychod slunce jsme nevideli

Dalsi den jsme na vychod slunce vstali. A slunce nevyslo. Mraky prisly driv. Cekali jsme a cekali, ale nedockali se. A tak jsme odjeli do Sola. Zase jsme jeli s Tonym, nasim podvodnym prodavacem listku, neb nam zase dal cenu srovnatelnou s verejnou dopravou. Jen jsme mu meli slibit, ze ho nepraskneme tomu Svycarovi a Thajce, kteri jeli s nami. Nakonec jsme ho praskli, kdyz jsme zjistili, ze nas na slibeny objed zavezli do straslive drahe hospody (skoro tak jako ceske restaurace), kde za to dostal provizi. Svycar to ale bral sportovne a zatimco nas obirali v te restauraci, vykladal nam, jak ho obirali jinde. Historek mel dost. Zda se, ze se nechava odrbavat, kam vkroci. A jeho pritelkyne, ac je z techto koncin, mu z nejakeho duvodu vubec nepomuze.



Solo je pekne mesto. Jen kdyby nebyl zrovna patek, kdy zaviraji nejvetsi atrakci - kralovsky palac. Zato jsme zas videli festival tancu. Male holcicky se trumfovaly, ktera se to lepe naucila, a nekterym to i slo. Cele byly namalovane a nosily spousty cetek a vubec nehybaly trupem. Jen cupitaly chodidly, takze to vypadalo, jako by pluly po podlaze, a divne vrtely hlavou a mavaly rukama. Zajimave to bylo.

Australie

Prijeli jsme do Sydney. Doprava z letiste stoji 15 dolaru a vic, tak nam Nemka s Polakem prozradili, ze je lepsi do centra dojit pesky. Ze to neni tak moc daleko. Ale ac jsme vyhazeli spoustu zbytecnosti, ktere jiz nemuzeme tahat v aute, jiz v Christchurch, stale jeste mame batohy narvane a pekne tezke. Moc nas ten pochod nebavil.

Maji tu plno papousku. Daleko hezci nez Zelandsti ptaci, kteri jsou vesmes sedi a sedozeleni. A to si na nich Zelandani tak potrpi.

Dorazili jsme k Misovi - kolegovi z Bratislavy - a Basce, kteri nas nejen ubytovali, ale jeste nam delali po vecerech pruvodce. Za oboji jsme jim byli neskonale vdecni. A to nejen kvuli tomu, ze jsme nemuseli platit za ubytovani (Australie je desne draha. Svuj rozpocet jsem tu prekracovali tak dvakrat. A Sydney je nejdrazsi Australske mesto).
Maji tu moc dobre susi. Kam se hrabe Praha, tady se da sehnat za mene - ackoliv vsechno ostatni tu stoji dvojnasob.

Druhy den po priletu, coz byl prvni den, kdy jsme neco delali, jsme vyrazili do mesta. Videli jsme botanickou zahradu, ktera smrdi jako chlivek a stromy jsou v ni obsypane obrimi netopyry, kteri tem stromum prave neprospivaji - a kteri vyrabeji ten strasny smrad. Taky jsem videli operu a zjistili, ze  ty bile kopule jsou kachlickovane. A most. A centrum s mnoha mrakodrapy.

Opera a most

Obchodni centrum Sydney

Dalsi den jsme vyrazili na plaz. Ale ne na Bondy, ktera je nejslavnejsi, nybrz na Manly. Jede se tam trajektem a hned vedle plaze je pobrezni prochazka, kterou jsme hodlali absolvovat. Plaz samotna je pekna, ale koupat se nam nechtelo. Zas az takove teplo tu nemaji.
Behem prochazky se projevily vedlejsi priznaky ockovani. Nechali jsme se jeste v Christchurch opichat proti vsemu moznemu vcetne zlute zimnice. A prave tato injekce se muze projevovat chripkovymi priznaky, jak dela to co ma. A prave to nas potkalo. Byli  jsme desne malatni a unaveni, coz se casovym posunem vysvetlit neda (je tu jen hodinovy)

Prisel vikend a my vyrazili i s Misem a Baskou do Modrych hor. Maji tu takove udoli ohranicene sraznymi skalami. Je moc pekne, ale taky moc velke. Potloukali jsme se tam pak jeste par dni sami a at jsme sli kam chteli, porad byl vyhled totozny. Nejen ze se nemenil z hodiny na hodinu, ale ani ze dne na den.

Tri Sestry - skalni formace u Katoomby v Modrych horach

Udoli Modrych hor s mraky

Modre hory u Blackheath

Modre hory u Blackheath

Druhy den jsme uz byli sami. Chvili jsme se jeste prochazeli kolem Katoomby a pak prejeli z Katoomby do Blackheathu. Kemp tam je asi 7 km za mestem. Opet jsme nekoho stopli a opet tam asi nemeli puvodne cestu, ale vzali nas tam i tak. Jedina nevyhoda byla, ze jsme jeli na korbe nakladaku - za deste. Prekvapive, na aute prsi daleko vic, nez kdyz se jde pesky. Nemluve o absenci odpruzenych sedacek, coz je na lesni ceste plne vymolu docela znat. Nasledujici den byla v planu navsteva Blue gum forest, coz je udoli s jistym druhem eukalyptu. Ja uz byl nastesti v poradku - po dvou nocich, kdy me kvuli te injekci bolela stehna, ze jsem bez medikamentu nemohl ani spat, se to spravilo - ale Klara jeste ne. Navic se desne bala hadu. Tak zustala u stanu a ja se prosel tim udolim. Je to jine udoli nez ve kterem jsme byli minule dva dny a jeden nasledujici. Je take trochu mensi. Takze vyhledy byly zase cerstve a fajn.

Dalsi den jsem dojeli do Wentworth falls, kde cesta vedla po hrane udoli, ktere jsem jiz popsal,  takze vyhledy nic noveho. Ale vedla nejen nahore po hrane skalu, ale i uprostred skaly po jakemsi skalnim ochozu, a to bylo prima. Vecer jsem zase dojeli k nasim kamaradum do Sydney.

Nasledoval presun do Ayers Rock, skaly uprostred pouste a tim i uprostred kontinentu. Pote, co jsme dorazili, jsme seznali, ze nas puvodni plan - pujcit si auto a spat a cestovat kolem v nem - je odsouzen k nezdaru. Zrovna zacinaly podzimni prazdniny - coz jsme netusili - a vsechny auta byly rozpujcovane do konce mesice. Coz, vzhledem k tomu, ze byla pulka mesice a my tam nemohli stravit vic jak tyden, byl problem.
Presunuli jsme se do kempu a tam se dali dohromady s Georgem. Opet Nemec, jako vetsina mistnich cestovatelu. Na rozdil od nas auto mel. A miril do King's Canyon, kam jsme take meli v planu zamirit. Tak jsme jeli spolu.
Do kanonu se jede tri hodiny. Nespechali jsme, tak jsem tam akorat dojeli a dali dve hodinove prochazky, nez jsme zalezli do kempu a skoncili u bazenu. Je tu totiz o poznani tepleji nez v Sydney a skoro porad nam tu svitilo slunicko. Take jsme cestou videli pozar buse. Ale jelikoz je po destich a mistni ruda poust vubec nevypada poustne, ba ani jako louky u nas na konci leta, ale je cela zlutozelena od keru a travy, tak se tem pozar moc nesiril a nikomu nebyl nebezpecny. Podezrivam mistnaky, ze ho zapalili naschval, aby jim vse nebezpecne shorelo dokud je jeste rozumna sance ze se to nerozsiri nekontrolovane. Pry to tu tak delali uz domorodci po nescetne veky, aby tim snizili riziko pozaru - a upekli si klokana ci dva. Pak je staci sebrat a ohlodavat.

Jak se ukazalo, vylet na King's Canyon byla dobra volba. Kanon jako takovy je fajn, ale jeste lepsi je jeho okoli. Nahorni plosina tam vypada jak cokolada - piskovec je rozpraskany do ctvercu a jednotlive dilky zvetrane, takze to vypada jako ohromna plan plna mohyl. Take tam maji jezirko, kde je nadherne koupani akorat v polovine ctyrhodinove prochazky, coz vychazi zhruba na poledne. Lepsi to byt nemuze. Vecer jsme se vratili do Ayers Rock, ci Uluru, jak tomu tady rikaji domorodci.

okolo King's Canyon

King's Canyon

okolo King's Canyon

Rano jsme vyrazili na tu skalu, tedy Uluru. Plan byl vylezt na vrchol. Dovezl nas tam opet Georg. Krom nas vzal jeste Leeho - Korejce, ktereho potkal ten den, co jsme prileteli. Lee byl okraden o vse cenne a byl prakticky svorc. Priletel do Uluru s 80 dolary (1 dolar je asi 18 korun. Ceny v Australii jsou nekdy az dvojnasobne proti Cecham, a ceny v Uluru nekdy az dvojnasobne proti zbytku Australie. Kemp stoji $18 na osobu a den) a letadlo zpet mu letelo za deset dni. Zkusil to ve vesnici, zda by ho nekde nezamestnali. A kdyz zjistil, ze ne, vyrazil si to se svym koleckovym kufrem a bez stanu po silnici do pouste. Asi umrit. Georg ho zachranil, poridil mu stan, ubytoval v kempu a nechal mu zmenit listek tak, ze odletal za tri dny, tedy prave tento den spolecne s Georgem.
Dojeli jsme ke skale a zjistili, ze vystup na horu je nastesti otevreny. Jak se pozdeji ukazalo, dalsi prilezitost bychom uz nedostali. Zaviraji to, kdyz je na skale vitr pres 50 km/h (nas pripad), teploty pres 36 stupnu (nastesti ne ted, ale v lete pry bezne), bourka (zridka) nebo kdyz to domorodce napadne (tak jednou za desetileti) Lee se snazil zustat dole. Nejspis chtel respektovat city domorodcu, kteri nemaji radi, kdyz jim turisti lezou na posvatnou horu. Ale se svou Asijskou nekonfliktnosti nemel proti raznemu Georgovi sanci. Georg nechtel slyset zadne vymluvy, ktere na nej Lee uz drive zkousel - jako treba ze nema dobre boty - a hnal do nahoru protesty neprotesty.
Nahore to je prima. Okolo hory, jak se ukazalo v zapeti, taky. Polovina fotogenickych mist se sice nema fotit, neb jsou posvatna, ale i tak tam zbyva dost veci na peknych par prima fotecek.
Odpoledne jsme dostopovali do kempu a na vecerni zapad slunce se vratili zase ke skale. Vetreli jsme se do auta jedne Australance z Melbourne, se kterou jsem se bavili minuly den. Vtirani do aut nam docela jde.

Uluru alias Ayers Rock

Zapad slunce na Uluru

Uluru

Olgas, skalni formace nedaleko Uluru, pri zapadu

Olgas a udoli uprostred nich s Klarou

Podobnym stylem jsme absolvovali i vychod slunce. Nasledovala dvouhodinova prochazka s rangerem, zcela zdarma, nepocitam-li vstupne do parku, a zcela zajimava a hodnotna. Pak jsme dostopovali k Olgam alias Katja Tjuta. To je soustava skal kus od Uluru, o ktere ledaskdo nevi, ale ktera je soucasti stejneho parku a troufam si rici, ze je jeste hezci. Vypadalo to tam jako v rajske zahrade.
Na Olgach jsou dve prochazky - jedna na tri hodiny, druha na hodinu. Jsou od sebe dva kilometry. Rikali jsme si, ze kdyz to je tak blizko, tak ani nebudeme stopovat a dojdeme to. Nebylo nam to nic platne. Zastavil nam, zcela bez naseho pricineni, deda s karavanem. Tady jim rikaji Sedi nomadi. Prodaji dum, koupi karavan a jezdi si po zemi krizem krazem, na coz casto padne pripadne dedictvi pro potomky. Je to tu docela rozsirene. Zavezl nas na tu druhou prochazku a pak jsme s nim tri hodiny cekali na zapad slunce, tentokrat pro zmenu u onech zminenych Olg. A jako jiz mnohokrat, tak jsme ten zapad prosvihli. Alespon jsme doufali, ze uvidime mesic, ktery vcera vychazel primo v prurve mezi Olgami pul hodiny pred zapadem. Ale nepocitali jsme s tim, ze dalsi den bude vychazet podstatne jinde. A tak nad Olgy vysel mimo prurvu a tim padem daleko pozdeji - zrovna v okamziku, kdy se priritila rangerka a zacala nas vyhanet, ze narodni park zaviraji.

Rano jsme se opet jeli podivat na vychod a opet s nasi, ted jiz znamou, Australskou rodinou. Zbytek dne jsme proflakali kolem skaly a v kempu.

Za celou dobu jsme nevideli ani klokana - nepocitam-li tech par mrtvol na silnici. Maji ve zvyku se vyhrivat po zapadu slunce na asfaltu, coz nedela dobre ani jim, ani projizdejicim autum.

Tim nam dosel pridel casu urceny na Uluru a okoli a my se porouceli, opet letecky, do Perthu. Jediny problem byl, ze jsme leteli pres Sydney. Je to jednak na uplne opacnou stranu, ale havne jsme vychytali jeden z "nejlepsich" dnu pro cestu. Zacalo to v Uluru, kde jim nesel internet a tak nam vsechny listky vypisovali rucne. Letadlo pak melo hodinu a pul zpozdeni. Po pristani v Sydney jsme cekali dalsi hodinu, nez nas pusti k chobotu. Jak se ukazalo, rano jim tam sestnact lidi probehlo kolem skeneru bez kontroly a od te doby byl na letisti desny zmatek a vsechno melo zpozdeni. Nas let mel dve hodiny - nastesti, protoze palubni listky nam vydali sice hned po priletu do Sydney, coz vsak bylo az pet minut po planovanem odletu naseho pripoje do Perthu.

Do Perthu jsem se dostali v pul druhe - a zjistili, ze Klare ztratili batoh. Zadny div, v tom zmatku v Sydney. Davy zpozdenych turistu vsude, personal nevedel, kde jim hlava stoji, stale se menily odletove brany... Jedine, co to trochu kompenzuje, je, ze tu je internet zdarma, takze se mi prave poradilo dopsat tento denik. Nevyhodou, ze je prave 6 rano mistniho casu, tedy 7:30 rano podle casu na Uluru, a my toho v letadle moc nenaspali - a podle toho take vypada muj pravopis, o stylu nemluve.

Perth neni spatne mesto, ale je to mesto. Priroda je priroda. Rano, kdyz jsme zjistili, ze nam pres noc nezvladli Klarino ztracene zavazadlo dorucit, jsme se porouceli z letiste a dojeli do centra. Potesilo nas, ze tu na letiste jezdi normalni hromadna doprava, ne jako treba v Sydney, kde si tu jednu zastavku nechaji poradne priplatit. Prosli jsme se po ctvrti levnych hostelu a zjistili, ze sehnat ubytovani nebude az zas takova legrace. Jsou Velikonoce a vsichni Australani jsou najednou naramne divi do cestovani. Museli jsme nakonec vzit zavdek necim, co nebylo zrovna vystavni ani extra levne, ale spat se tam dalo.

Druhy den jsme se prochazeli po Perthu a poradne se flakali. Nic zajimaveho.

Treti den byli na programu klokani. Ale nemelo to byt tak jednoduche, jak jsme si planovali. Tak napriklad vsechny smenarny byly zavrene a my byli svorc. Jeste ze tu maji bankomaty. Ale platit poplatek za vyber z bankomatu kvuli ctyriceti dvoum dolarum na zaplaceni posledni noci noclehu... ajajaj. Take jsme byli o hladu. Vsechny kramy zavrene. Cely den. Velky patek tu berou dost vazne, narozdil od nas. Takze nas to zaskocilo.

Nastesti ZOO otevrene bylo a klokany v nem take meli. Jsou hebci jako plysaci. Na koaly jsme zirali hodinu - docela vykon, vzhledem k tomu, ze to nejzajimavejsi bylo, kdyz jedna z nich pohnula hlavou. To bylo povyku od vsech divaku... Nakonec ale prisla osetrovatelka a nakrmila je, coz jednu z nich trosku rozpohybovalo, kdyz si musela pro svuj gablik dojit.

klokani

Prislo rano a my se porouceli z Australie. Dosli jsme na autobus a zjistili, ze ac na vnitrostatni terminal autobusy jezdi, na mezinarodni ne. Jen taxiky. To jsem tu mistni hromadnou dopravu trochu prechvalil. Skocili jsme tedy alespon na autobus na vnitrostatni terminal a doufali, ze tam bude nejaky autobus pendlovat mezi terminaly. Pry tam byt mel. Byl, ale jezdil jen jednou za hodinu, navic jsme na nej stejne uz nemeli dost hotovosti. Zase. Nezbylo nam, nez vzit taxika. Nakonec to bylo stejne drahe, jako bychom s nim jeli rovnou z centra. Ale co. Odleteli jsme.