Poslední z domova

Poslední dobou jsem blog krapet zanedbával. Tak to zkusím v krátkosti dohnat.

Víkend po Belmontu jsme se jen tak váleli doma a akorát vyrazili na prohlídku parlamentu. Měli den otevřených dveří. Následně jsme vyrazili do botanické, mají ji tu pěknou - a co víc, je grátis.



Další víkend nebylo nejlépe, čehož jsme využili k tomu, abychom se opět - jak se již stává zvykem - jen tak povalovali. S výjimkou krátké procházky u letiště - mají tam pláž a pár kopců nad vodou. Eastern Walkway tomu říkají.
Jo, a druhý den jsme se vypravili na výlet na západ od města. Problém s touto oblastí je, že je celá soukromá. Doufali jsme, že přeci jen najdeme nějakou cestičku, která nebude přehrazena a opatřena výhružnými cedulemi. Mýlili jsme se. Museli jsme dojet až k moři, na Makara beach. I to byla pěkná procházka - cestou tam po pobřeží, zpátky po kopci nad mořem přes dělostřelecké baterie z války. Všude kolem spousty výhledů a ovcí.

Aenslee, moje kolegyně, měla narozeniny a pozvala nás a spousty jiných ke kamarádovi na farmu. Sjeli jsme se tam v sobotu odpoledne a vydrželi do pozdních večerních hodin. Klára se děsně těšila zvláště na zlatý hřeb - mazlení s jehňaty - a pak se ostýchala a málem si to nechala utéci. Celkově to byla povedená akce - potkali jsme spoustu divných lidí. A hrály se tam hry z mládí. Tedy místního mládí. Například závody ve strkání nosem do kulaté žvýkačky. Nebo závod v dopravě pomeranče do cíle pomocí úderů jiného pomeranče, jenž vězel v punčoše přivázané k pasu. K tomu bylo potřeba hýbat boky způsobem, který mohl evokovat různé věci.

Příště jsme se pro změnu vydali na celovíkendový výšlap na Mt Holdsworth. To je ta hora, kde jsem byl před půl rokem. Výlet by to byl celovíkendový, kdybychom nevyrazili až v sobotu po obědě, ale i tak jsme se pěkně prošli. První den jsem vylezli až na kopec a zabivakovali těsně před nejvyšším vrcholkem. Bylo krásně, tak jsme se kochali nádherným západem slunce - kde jinde se na něj dívat, než právě na hřebeni. A pak jsme ani nemuseli stavět stan. Jen jsme byli ráno úplně durch od rosy.

Poslední dva víkendy jsme nedělali vůbec nic. Zůstali jsme doma a užívali si toho, že nějaké doma máme. Jen jednou jsme se vypravili na Red Rocks a tuleně. Tuleně jsme tam nepotkali, akorát množství džípů a čtyřkolek. Dva z těch džípů patřili společnosti co na ty tuleně vozí turisty. Byli notně podroušeni a tvrdili nám, že tuleně viděli a že je za zatáčkou. Do teď nevím, co si o tom mám myslet - jestli dostali zdarma alkohol, aby nepřišli na to, že si spletli roční dobu a že teď tuleni nezimují, nebo jestli měli vážně štěstí a jeden tam byl.

No a následující víkend začneme cestovat a nepřestaneme po mnoho měsíců. Takže tohle je poslední zpráva, kterou píši z tepla domova na vlastním stroji.

Znovu Tongariro, znovu Belmont

Začínáme se opakovat. Až do teď, s výjimkou lachtanů, jsme nikde nebyli dvakrát. to se však nyní změnilo.

Dva týdny nazpět tu měli volné pondělí - svátek práce. Nějak se jim popletl kalendář, asi.  Dumali jsme, co s tím udělat, až za nás rozhodlo podnebí. Z původních dvou možností - Tongarira, stejně jako na Velikonoce, a Taranaki alias Mt Egmont, vyhrála ta první, neb na druhou bychom údajně potřebovali stále ještě mačky. Budeme si muset asi ještě chvilku počkat.
Vyrazili jsme v pátek a přespali na cestě. Je to sice o kus blíž než Rotorua, kam jsme jeli minule na dlouhý výlet, ale řídit v pátek v noci mi stejně nedělá dobře. Silnice jsou sice prázdné, ale po celém týdnu bývám unavený a je náročné neusnout.
Ráno jsme se dostali, spolu s davy turistů, na výchozí místo jednodenního Přechodu Tongarira - parkoviště nedaleko chaty Mangatepopo. Ač my jsme neměli v úmyslu sestoupit večer zpět do údolí (na rozdíl od těch davů turistů), ale plánovali jsme obejít celý čtyřdenní Severní Okruh (za tři dny), první část cesty byla bohužel společná. Na rozdíl od mé minulé návštěvy ale bylo lidí o chloupek méně - sice pořád Václavák, ale už ne Můstek, spíše Muzeum. Navíc bylo krásné počasí a nádherné výhledy na zasněženou sopku. Cestou jsme potkali další tři Čechy, tak jsme šli dohromady až ke Smaragdovým jezírkům.

S popisem to asi nemá smysl přehánět, jednou jsem o tom už psal a to by mělo stačit. Co se vyprávění týče, zas až tolik se toho taky nedělo. Zkrátka, od Smaragdových jezírek jsme neodbočili k chatě Ketetahi (konec prvního standardního dne pochodu, dle průvodce, a zároveň zacházka tam a zpátky 3 hodiny), ale rovnou jsme pokračovali dál došli k chatě Oturere. Ani tam jsme nezůstali - neměli jsme rezervaci - a pokračovali směrem na chatu Waihohonu, konci druhého standardního dne pochodu. Jinam tu ostatně ani jít nešlo. A asi hodinu před tou chatou jsme sešli do posledního údolí k říčce, postavili si tam stan - 500m od cesty je to legální - a užívali si panenské přírody a posledních výhledů na sopku osvícenou zapadajícím sluncem.

Druhý den jsme se pokoušeli jít zkratkou - od bivaku prostoupit údolím a dostat se k mostu přes říčku, u které jsme spali - neb jsme byli líní lézt zpátky na hřeben a znovu klesat dolů k tomu zmíněnému mostku po oficiální cestě. Nepočítali jsme ale s hustým křovím a bažinou. Po bezmála hodině marného úsilí jsme to vzdali, stáhli ocas mezi nohy a vylezli na místa, odkud jsme včera sestoupili k našemu tábořišti. Brzy jsme se dostali k chatě Waihohonu, natočili vodu a pokračovali dál. Vodu tu měli příšernou. Chata je to fungl nová, ještě ani není celá dostavěná, a vypadá vážně krásně - ale nádrže na vodu má také fungl nové a je z nich cítit plast. Tu vodu jsme pak pili další den a půl a vždy si při tom na tu krásnou novou chatu vzpomněli.
 Zbytek dne byl celkem nudný. Pořád stejné krásné výhledy - scenérie se celé hodiny vůbec neměnila. Pochodovali jsme mezi oběma dominantami parku, sopkami Ngauruhoe a Ruapehu, a ony tam pořád staly a nic nedělaly. Nuda. Večer jsme sešli skoro až k vesnici Whakapapa, cíli třetího standardního dne, a zakempili v říčním údolí nedaleko místních vodopádů. Začínám přicházet na chuť stanování - když kolem vás neběhají davy Holandských prcků a celou noc nehulákají ožralí Germáni a když místo toho můžete sledovat poslední paprsky slunce na okolních kopcích, má to něco do sebe.

Výhled na Ruapehu poblíž druhého tábořiště

 
Poslední den byl snad ještě nudnější než druhý - zrovna tak monotónní pochod, ale s trošku nudnějšími výhledy, neb jsme již nebyli mezi sopkami, ale vedle nich. Zato ale netrval moc dlouho, v jednu hodinu jsme byli u auta a frčeli domů.

Minulý týden se nám na žádný dlouhý vandr nechtělo. Tak jsem si vyrazili jen v sobotu a v neděli si pak váleli šunky. Šli jsme na přechod místního parku Belmont - takový hřebínek asi 450m vysoký, ze kterého nás před měsícem vyhodili, že se tam rodí ovce a že bychom rušili. Vypadá moc hezky - zelené kopečky s bílými ovečkami. A žádné stromy, takže všude výhled. A pochopitelně pořádný vítr.

Ovce v regionálním parku Belmont

Včera byl svátek Guy Foxe. Pro ty co neví, byl to chlapík, který zkusil vyhodit do luftu Londýnský parlament, a kterého přitom chytili a nedobře se mu vedlo. Nikdo nám tu ale nebyl schopen říci, zda slaví to, že ho při tom chytili, nebo to, že to zkusil. Ať tak nebo tak, celou noc to tu vypadalo jako v Čechách na Silvestra. Při té příležitosti byla v práci zorganizována večeře s možností přizvat rodiny či známé a s podívanou na centrální městský ohňostroj z balkónu ve čtyřiadvacátém patře. Stříleli ho v zálivu ze dvou lodí. Z obou létalo totéž, takže jsme to měli stereo. Akorát doprovodná hudba nebyla slyšet tak daleko.
No a dneska je zase nevlídno, tak si zase válíme šunky. Jen mám strach, že nám pohodička záhy skončí - právě přestalo pršet.

Roklinka, další tuleni a pár papoušků

Na první říjnový víkend hlásili slunné počasí. Takto převratná zpráva se nemohla nedostat na přední stránku místních novin. Hned vedle vlakové katastrofy. Tak jsme se rozhodli toho využít a naplánovali si výlety na oba dny.
V sobotu jsme vyrazili do parku Kaitoke, proslaveného tím, že v něm filmovali Roklinku. Bylo to tam pěkné - řeka protékala zalesněným údolím, do toho svítilo sluníčko, při koupání jsem sice trochu mrzl, ale zase jsem se nemusel bát že bych pobouřil kolemjdoucí turisty. Ale Roklinku to nepřipomínalo. Možná to bylo tím, že ji netočili v hlavním údolí, o pár metrů vedle. U takového potůčku, kterého by si člověk jinak nevšiml vůbec. A který ji nepřipomínal už tuplem.

Krajina okolo Kaitoke

V neděli jsem vyrazili znovu na tuleně, než odjedou. Vlastně už měli být měsíc pryč, dělají tu přesčasy. Asi se jim nechce k pólu do té zimy. Nebo tu pěkně zlenivěli. Vypadali na to. Bečky sádla, sotva se valili. Takže se většinou vůbec nevalili, jen se vyvalovali na šutru, občas se podrbali a když už jim bylo vážně vedro, skulili se pod svůj kámen do moře trochu se ochladit.

Pobřeží u Red Rocks, nedaleko tulení kolonie

Další víkend mělo být ošklivo, tak jsem nic nevymýšleli a rozhodli se zůstat doma. Sobotu jsme strávili chytáním bronzu. V neděli jsme toho nedělali o mnoho víc.

A tento víkend jsme se rozhodli pro kompromis. V sobotu měli vstup do místního safari zdarma, tak jsme napodobili celý Wellington a šli to tam očíhnout. Václavák hadr. Teoreticky tam mají i kiwi a weka ptáky (kiwi s ulomeným zobákem) a sovy morepork, ale ty je možné vidět jen v noci. Kromě nich tam je spousta různých druhů vrabců všech barev (prostě takoví ti ptáci, co jsou moc malí na jídlo, však my si rozumíme), pár kachen a volavek, tui (něco jako kos, ale místo žlutého nosu to má bílé bobule pod bradou) a papoušci kaka. Ti byli nejzajímavější. Celí hnědočervení (takže žádná andulka - s tropickými rybkami svou barevností rozhodně nesoutěží), celkem velcí a zcela nebojácní. Měli tam pro ně krmítka a napajedla, která byla obležená davy turistů. Ptáci si z toho naštěstí nic nedělali a vesele se krmili a napájeli. Krom toho tam byli i pravěcí pidiještěři  (třiceticentimetroví) a místní druh gekona (tzv. Wellingtonský zelený - děsně ohrožený. Ještě víc než místní ptáci.). Jako každý víkend, i teď měli otevřenou Weta cave - starý zlatý důl sestávající z jedné horizontální a jedné vertikální šachty, ve které přes den spí wety. Viděli jsme jich asi osm. Abychom se tam dostali, museli jsme si vystát třičtvrtěhodinovou frontu. Takže jsme se s Klárou shodli, že nikomu neřekneme, že wety jsou normální, jen trošku větší kobylky.

papoušek Kaka

Wellingtonský zelený gekon

V neděli pak, přesně podle předpovědi, pršelo, což nám opět dalo záminku nedělat nic.

Hory Teroru

Na tento víkend hlásili, že možná trochu zaprší a sem tam možná bude trochu foukat. (Mluvíme tu o Wellingtonu. Prší a fouká tu stále. Tentokrát jim to stálo za zmínku.). Tak jsme si to vyrazili užít do hor.

Dojeli jsme do Kaitoke (o jednu odbočku dál než kde točili Roklinku do Pána Prstenů) a vyrazili to lesního parku Tararua. Počasí bylo nádherné a náladu nám nezkazilo ani to, že už byly dvě hodiny odpoledne. Naplánovali jsem si šestnáctikilometrový výlet s možností ho trochu zkrátit a vykročili. Brzy se ukázalo, že kilometrové převýšení není úplná legrace, zvláště když se místním cestám nedá říkat jinak než pěšinka. Ale když už jsme začali stoupat, zpátky do údolí na kratší cestu se nám nechtělo a směle jsme pokračovali dál. Brzy jsme se vyškrábali na vrchol a potácivým krokem se vydali vpřed. Potácivý krok zde patří k věci a bez něj se nelze obejít. Je součástí diskuze s větrem, který se neuvážlivého turistu, deroucího se podél některého z místních hřebenů, stačí přesvědčit, že cesta bokem z kopce dolů by byla pohodlnější, zatímco turista namítá, že by radši dal přednost konzervativnější cestě, která nevede skrz hustý hvozd bez cest, a na které je nutné hýbat nohama, aby se zajistil postup, a nestačí pouze roztáhnout paže a nechat se nést. Posléze jsme sestoupili pár výškových metrů dolů, jak hřeben začal lehce klesat, a zanořili se do říše dřevin, čímž se vítr přestěhoval pár metrů nad naše hlavy a omezil se na roli zvukového doprovodu.

Pohled z hřebedu na jih při západu

Když jsem o těch horách slyšel poprvé, zdálo se mi, že jim místní říkají Hory Teroru. Později jsem to připsal přeslechnutí a této teorie se stále držím - a to napříč všem důkazům o opaku. Tak například ten les. Když už jsem zmínil Pána Prstenů, budu pokračovat v této paralele a nebudu se ostýchat nazvat ho Temným hvozdem. Je zcela zjevné, že v něm byly stromy. Tušili jsme je všude kolem. Navíc nic jiného by nepřinutilo vítr nechat nás na pokoji. Akorát že ty stromy nebyly vidět. Do jednoho se schovávaly za chuchvalci mechu a závěsy lišejníků. Jejich tlusté pokroucené kmeny často dosahovaly rozměrů vzrostlých buků, přesto z nich nebyla vidět ani trocha kůry. Jejich lístky byly prťavé, takže na první pohled - nebo za šera - to působilo dojmem jako mrtvý les plný stromových mrtvol. A propo za šera - jak jsem již naznačil, podmínky zcela nenahrávaly obvyklé rychlosti tři kilometrů v hodině, takže označení "za šera" bylo vbrzku velmi příznačné.

Takový temný hvozd není úplně špatné místo na bivak, zvláště když je na něj člověk víceméně vybaven, jako jsme byli my. Zem, ač na většině míst podmáčená, je pokrytá měkkým mechem, na kterém se leží jako na obláčcích. Je sice hrbolatá, ale rovné místo pro jednoho se najít dá bez větších problémů. Dokonce čas od času je možné zalézt pod kořeny stromů a pohodlně se tam skrýt před živly. Má jen dvě nevýhody - rovné místo pro dva se hledá o poznání hůř než pro jednoho. A navíc - jak už to s temnými hvozdy bývá - je strašidelný.

Brzy nám však nezbylo, než se po nějakém bivakovacím místě poohlédnout. Našli jsme jedno ne zcela mokré, ne zcela křivé a zcela větrné, a ubytovali se. V noci nás žádný possum nesežral, ani nás nepřepadla banda kiwi ptáků (do teď mě to mrzí), akorát k ránu začalo trochu pršet. Tedy - přišla mlha a začala hustě kondenzovat na větvích, které si to nenechaly líbit a nově nabyté vody se zas zbavovaly směrem dolů. Konečně jsem pochopil, jak je možné, že les na vrcholcích hor je tak vlhký. A proč byla cesta i včera za sluníčka plná pastí na neopatrného poutníka - všude, kde vypadala rovně a hladce, skrývala pod povrchem půl metru močálu.

Les v dešti

Zbytečně jsme to neprotahovali, dokončili jsme okruh a vrátili se údolím zpět k autu. I tak bylo šest hodin v lehkém dešti poněkud únavných. Po příjezdu domů jsme zjistili, že internet, který přestal fungovat krátce před naším odjezdem, nefunguje stále (jak jsem zjistil v pondělí, nevědomky jsme kopli do modemu pod stolem a zmáčkli tím čudlík Standby, o jehož existenci jsem netušil a který nepřestal fungovat ani po resetu). Tak jsem se věnovali vaření a pečení.

Skromné výlety

Tento víkend mělo být pekelně větrno. A jelikož mluvíme o Wellingtonu, kde bezvětří je definováno jako stav kdy klobouk drží na hlavě sám, bez zvláštního úsilí, pekelné větrno je stav hodný zamyšlení. A tak jsme se rozhodli nechodit na žádné vyšší kopce, pro případ, že by nás to sfouklo až do moře (touhle dobou je dost studené, takže by to moc příjemný zážitek nebyl).

Belmont Trig Regional Park

V sobotu jsme si lebedili doma, pekli chleba a otočený švédský koláč - a to, prosím, skutečně podle receptu (Klára na tom z nepochopitelných důvodů trvala), a akorát se šli projít na kopec nad náš dům - od větrné elektrárny k radomu. Není to tak zlé jak to zní, mezi těmi dvěma technickými stavbami je docela pěkný kousek přírody. Vycházka to sice byla krátká a počasí bylo nádherné a teplé, ale v dálce jsme viděli bouřkové mraky, které tam zůstávali velmi usilovně, a později jsme slyšeli o hrozivých bouřích a sněhových kalamitách po celém Zélandu, tak nám ani moc líto nebylo, že jsem nevyjeli nikam dál. Holt, počasí se zbláznilo, a místo aby bylo ve Wellingtonu hnusně a všude jinde ne, bylo to naopak. Asi místní obdoba Aprílu.
V neděli jsme pro změnu vyrazili do Belmont Regional park. Bylo totiž pěkně, tak jsem si řekli, že nebude od věci se projít trochu víc. Ku procházení jsme si vyhlídli pěkný hřeben, který měl jedinou nevýhodu - začínal a končil, jak to tak už hřebeny dělávají, na jiných místech. Což mi nikdy nevadilo, až do doby, než jsem si pořídil auto. Vyřešili jsme to tím, že jsme auto nechali na konci a odjeli o půl hodiny dál, na začátek. A vystoupali na první kopec, docela krpál, za nímž to už měla být víceméně hřebenovka. A dvacet metrů pod vrcholem došli k ceduli informující nás že z důvodu jehněčí sezóny (dva měsíce, během nichž se množí ovce) je cesta dál uzavřena. Toliko k výletu. Měli jsme ale ještě docela kliku - peněz jsme při sobě měli na zpáteční cestu dost. Ještě nám v peněžence pár centů zbylo.

Rotorua

V pátek po práci jsme chtěli vyrazit do Rotoruy. Takže, přesně podle očekávání, odpoledne přišel šéf a nutně ode mě něco potřeboval ještě ten den. Místo šesté jsme vyrazili v osm. A jelikož cesta trvá šest hodin, přespali jsme na odpočívadle ještě před Tongarirem, tak dvě hodiny před cílem. Zjistili jsme, že ač sedadla vyhodit nejdou, po jejich sklopení se v kufru a na nich dá spát víceméně pohodlně. Skoro ani nejsme zkroucení. Koupit kombíka se zjevně vyplácí.

Vstali jsme v šest ráno a vyrazili k první atrakci - Thermal Wonderland alias Wai-O-Tapu, skládající se z bublajících vod různých hustot a barev a jednoho gejzíru. Gejzír gejzí pravidelně v 10:15 ráno a respektuje i změnu zimního na letní čas. Jeho obdivihodná pracovní morálka a oddanost turistům byla záhy vysvětlena. Gejzíru by se takhle brzo ráno vstávat vůbec nechtělo, tak mu musí místní obsluha pomoci kostkou mýdla. Mýdlo nějak nadlehčí studenou vodu v rezervoáru, která pak přestane špuntovat teplou vodu v trochu nižším rezervoáru, vody se začnou míchat a vypařovat a výsledkem je až dvacetimetrový sloupec vody. Když na tenhle trik přišli poprvé, zhruba před sto lety - byla to banda trestanců z nedaleké věznice při praní prádla - trochu je to prý překvapilo.
V oblasti jsme strávili celé dopoledne. Nejen proto, že se v Rotorue ke všemu zajímavému platí nekřesťanské vstupné (dokonce bych si troufl říci lidožroutské vstupné, neb mám podezření že to tu všechno patří Maorům), ale i proto, že to vážně stálo za to.

Rotorua, Wai-o-tapu, Šampaňské jezírko

Další zastávkou byl Kerosene Creek. Teplý potok s dvoumetrovým vodopádem a tůňkou využívaný k veřejnému koupání. Jediné místo široko daleko, kde se dá termálně ráchat bez vstupného, budeme-li věřit průvodci. Taková ohřátá Klenice. Nejlepší je písek na dně - kousek pod povrchem je místy teplý.
Předtím, než padla tma, jsme stihli ještě prohlídku parku přímo ve městě Rotorua. V parku jsou stromy a keře a trávníky - jako ostatně v parcích bývají - a navíc ještě bublající bahna a vody a kouřící díry. A celé je to grátis, i když s tou první dnešní zastávkou se to srovnávat nedá. Den jsme završili rácháním v místním termálním brouzdadle při vaření večeře.
Přenocovali jsem opět v autě a opět na odpočívadle, zhruba tucet kilometrů cestou zpátky. Nedaleko odbočky na Vulkanické údolí, první plánovaný cíl druhého dne.

V neděli jsme si s brzkým vstáváním nedělali těžkou hlavu, neb od večera pršelo. Když déšť trochu polevil, vydali jsem se do toho údolí - jen aby se rozpršelo nevídaným způsobem v okamžiku, kdy jsme tam zaparkovali. Počkali jsme půl hodiny a když to nepolevilo, rozhodli jsem se že odjedeme a nastartovali auto. Nebo se o to alespoň pokusili. Zapomněli jsme vypnout světla a baterka si začala stěžovat. Ještě že měl místní přívětivý zřízenec startér na baterky.
Opět jsme se vydali k nedalekému Kerosene Creeku. Pršet přestalo sto metrů před cílem. Radost nám kazilo jen těch devět harantů, co naskákali do vody těsně před námi. Při odjezdu začalo pršet.
Zamířili jsme zpět na jih, tedy k domovu. Ale jelikož ještě bylo brzy, stavili jsem se na Ukrytém údolí alias Orakei Korako, další hydrotermální zajímavosti mezi Rotoruou a Taupem. Podle průvodce to je nejlepší termální flek na Zélandu. Jeho text však nechával drobný prostor k interpretaci - s jistou malou pravděpodobností chtěl autor říci že to byl nejlepší termální flek na Zélandu mezi výbuchem Růžových teras, které vedly předtím, a zaplavením tří čtvrtin tohoto údolí přehradou. Ať už kecal, neb mu bylo líto, že se napálil sám, nebo se nechal uplatit, nebo to myslel tím druhým způsobem, faktem bylo, že to nestálo za ty prachy. Cesta začínala gejzírem, který negejzil. A nikdo nedokázal říci kdy začne. Pokračoval terasou z vřídelních usazenin jménem Zlaté rouno. Na prospektu byla nádherně bílá, jako čerstvě padlý sníh. Ve skutečnosti vypadala jako rouno na řádně plesnivé, měsíc mrtvé ovci. Cesta pokračovala k Malířově paletě (Standardní jméno. Stejně jako Ďáblova jeskyně nebo Pekelná jáma. Každé hydrotermální místo v okolí je má.) - kterou z nepochopitelných důvodů obešla, takže to nejhezčí, co tu měli, jsme zahlédli jen z dálky a díky bujné neprořezané vegetaci jen zčásti. Zato jsme se mohli kochat odpadky při cestě a odloženými rezivějícími lopatami a dalšími nástroji. Místní bublající bahno také nestojí za řeč - pokud je bahno hustší, dělá moc pěkné obrazce z kroužků. Ale u řídkého bahna to bublání připomíná spíše průjem; estetický zážitek se žádný nekoná. Jeskyni tu měli pěknou, tak trochu propasťovatou - ale proč jí proboha museli říkat Aladinova? To by je trocha originality vážně zabila? Cesta končila Sodovkovým jezírkem, ve kterém byla někde u dna skutečně k zahlédnutí loužička vody.
Další, již poslední zastávkou se měly stát vodopády Huka. A také že staly. Představte si dvě Jizery protékající kaňonem patnáct metrů širokým a deset metrů hlubokým, zakončeným desetimetrovým skokem. Docela hukot, doslova.
No a pak nás již čekala jen cesta domů. Dalších pět hodin. Na to si asi nikdy nezvyknu.

Taupo, krávy na pastvě

Dort

Minulou sobotu jsem se rozhodl udělat Kláře dodatečně dort. Našli jsme si nějaké recepty, nakoupili něco co vypadalo příhodně a pustili se do toho. A nastala překvapení. Jedno za druhým. Tak předně těsto - místo klasického korpusu vznikl pěkný bochánek. Těsto samotné také nebylo tak úplně dortové, ale to už je detail. Pak jsem začal tvořit krém. Pudink problém nebyl. Recept dále vyžadoval nechat ho vychladnout a vmíchat do něj máslo. Z neznámého důvodu trval na tom, aby máslo mělo stejnou teplotu. Řekl jsem si, že tu druhou část splním, ale první ne - přišlo mi že bude jednodušší hodit tam máslo rovnou, nechat ho rozpustit ještě horkým hrncem a vmíchat to všechno do sebe. Trochu mě překvapilo, že se ty dvě hmoty tak úplně nespojili. Ale to určitě bylo tím, že recept nepočítal s místním, tedy jiným pudinkem, ve kterém již je instantní mléko. Výsledek byl jedlý, leč ne tak konzistentní jak jsem u krémů zvyklý a mazal se trochu hůř, neb ať jsem dělal co jsem dělal, stále mi pod nožem vznikala jakási struktura namísto hladkého povrchu. No co, řekl jsem si, šlehačka to překryje. Koupili jsme nějakou extrovní, měla 40% tuku. Říkal jsem si že to je dobré - i když tady na těch smetanách nepíšou, jsou-li vhodné ku šlehání, u takto tučné se člověk nemůže splést. Teď si tím už nejsem tak jist. Šlehal jsem a šlehal - a najednou to vypadalo docela hotově. Tak jsem do toho ještě dvakrát šťouchnul, abych se ubezpečil, že to vážně dělá špičky (při šlehání takovým tím drátkovým udělátkem místo pístu na který jsem zvyklý sice nejsou špičky zcela relevantní metrikou, ale říkal jsem si, že poznám, kdy by je to dělalo). Špičky by to dělalo, tak jsem přestal - jen abych záhy zjistil že je to tím dvojím šťouchem přešlehané. Takže zdobit dort nešlo - ze zdobícího pytlíku mi buď tekla syrovátka nebo se sypaly hrudky másla - ale když se syrovátka zcedila, tak se dort docela dobře dal tím máslem potřít. Finální produkt nevypadá úplně zle a ač chutná krapet podivně, je jednoznačně sladký a kulatý, tedy dá se nazvat dortem. Jen nevím, zda to je dostatečný důvod prohlásit pokus za úspěch.

Samoa

Jelikož je na Zélandu zima a slota a ve Wellingtonu obzvláště, vydali jsem se na týden na Samou. Plán byl odpočinout si od deště a trochu se ohřát. Částečně se nám to povedlo. Pršelo jen o trochu víc než ve Wellingtonu - ještě že jsem tam jeli ve druhém nejsušším měsíci, kdy průměrné srážky odpovídají průměrným srážkám v Liberci. Ale teplo bylo, takže ani ten déšť moc nevadil.

Cesta začala v sobotu ráno nákupem brýlí a šnorchlů, neb pošta nám za měsíc a půl nestačila dodat balík ve kterém se nacházely ty naše. Že by byla chyba šetřit na dopravném a spokojit se s dopravou lodí? Po úspěšném nákupu jsme se odpoledne odebrali na letiště a vyrazili do Aucklandu, odkud nám měl další ráno letět přípoj do Apie, tedy na Samou. Jelikož houmlesit na letišti celou noc nám přišlo trapné, ubytovali jsem se v levnějším (alespoň tedy na místní poměry) hotýlku kousek od letiště. Co nám při rezervaci zapomněli zmínit bylo, že ten den tam pod našimi okny proběhne jakási Indická oslava, snad svatba. No co budu povídat. Malé to jejich mecheche nebylo a tiché už vůbec ne. A my odjížděli ve 4, abychom stihli let v 6.

Let do Apie byl nezajímavý a hladový. Holt nízkonákladovky. Po příletu jsem jako jediní bílí (ne že by těch bílých bylo v letadle až zas tak tolik - a jiná letadla tam nebyla, nelze si to letiště představovat velké jako Frankfurkt. Nebo Ostrava) šli na autobus, který nás po hodině dovezl do hlavního města - tedy Apie. Odtud jsem se, poslušni rady paní na turistické přepážce letiště, vydali do vsi jménem Tafatafa, kde měly být levné fale (průvodce s tím souhlasil, takže jsme této informaci věřili) a kam se, na rozdíl od původně vyhlédnuté vsi, dalo dostat veřejnou dopravou. Autobus nám odjížděl z jiného autobusáku než kam jsme přijeli, tak jsem se nechali za $3 odvézt (tady to sice píšou $, ale říkají tomu tala a je to zhruba 7,5 Kč za $1). Při dojednávání ceny i při placení  nás čekal strašný šok. Taxikář po nás chtěl $3 rovnou, bez smlouvání - a místňáci nám předtím řekli, že cesta stojí $2,5-3! A při placení se nás vůbec nepokusil okrást! Tady to vážně není stará dobrá Asie. Na druhou stranu, bydlení je tu tak drahé, že už žádné další okrádání turistů nepotřebují (a to je to tu přitom skoro nejlevnější z celého Pacifiku - radši se neptejte co to stojí na Havaji). Ale to odbočuji. Nasedli jsme do autobusu - místa na nohy tu je na dřevěných sedačkách méně než v Indii, musel jsem sedět směrem do uličky - a vyrazili jsme. Na ten původní autobusák. A pak zase zpátky. Plný autobus byl holt řidiči byl málo, chtěl víc. A pak už pryč z města.

Po dvou hodinách v autobuse jsme těch zhruba 60 km překonali a po další čtvrthodině pochodu jsme dorazili k pláži. Asi sto metrů před mořem nás přepadla domorodka. To není mimochodem žádná sranda - naopak, je to pěkně nebezpečná záležitost. Místní domorodky nejsou nepodobny zápasníkům sumo - takový člověk když vás zalehne,  to může i bolet. A takové tu jsou všechny - akorát v hlavním městě jsme viděli pár výjimek. Nicméně tato domorodka nás nepřepadla s cílem nás zalehnout, ale s cílem nás ubytovat. A jelikož nám nabídla dobrou cenu - $50 na osobu s polopenzí, která, jak se později ukázalo, byla částečně rozšířena na plnou penzi pomocí dvou kokosů denně - tak jsme přijali. (Normálně je tu za nejlevnější třídu ubytování považováno $70 na osobu.) Poslala nás složit se do fale, kde jsme měli bydlet po zbytek týdne. Fale je pár kůlů - dle velikosti chýše, my jich měli tuším 6 - podpírajících podlahu a střechu. Při dešti a potřebě soukromí je možné spustit závěsy, které jsou většinou tvořené proplétanou igelitovou tkaninou s nápisem Humanitární pomoc vlády Austrálie (měli tu před rokem tsunami, tak dostali nějaké humanitární dárečky od okolních států).

Pláž vpravo od chatky

Teď bych se rád zmínil o té polopenzi, kterou jsem si objednali. Dlabali jsem v domě oné domorodky (nejsem si jist, zda je to Amanda nebo Brenda - jedno je pravděpodobně matka, druhé dcera, ale nejsem si jist která generace). Dům se skládal z jedné velké místnosti s absencí téměř všeho vybavení (až na lednici, televizi, remosku a pár postelolavic) a dvou malých místností, asi na krámy. Jídlo se zpravidla skládalo ze dvou chodů - polévky (takový eintopf, takže nám po pár dnech muselo být sděleno že to je polévka a ne vařená obloha  a že se to tedy jí před hlavním jídlem a nenandavá na talíř k tomu hlavnímu jídlu) a hlavního jídla. Polévka byly vařené okurky, snad dýně, možná ještě něco a nějaké maso. Obyčejně vepřové ve vlastní šťávě z konzervy. Hlavní jídlo bylo téměř vždy ryba, s výjimkou prvních dvou dní, kdy ryba nebyla, neb se neulovila. To nebylo zapříčiněno místními zvyklostmi, ale tím že jsem si ji vyžádali první den, a tak se toho Amanda chytila a vařila to pořád (ne že bych si stěžoval). Jako příloha se podávalo taro. Místní sladké brambory. Měli toho celou plantáž, takže nic jiného nejedli. Není to nic co by nám někdo musel závidět a po pár dnech se to vážně přejí. Koření tu neznají, takže vše bylo poněkud fádní.
Ke snídani byly různé věci. Někdy toho bylo strašně moc, někdy docela málo. Zpravidla z toho crčel olej. Chléb obyčejně býval nahrazován sušenkami. A i zde, při snídani, se občas uplatnila konstanta místní stravy - hovězí ve vlastní šťávě a majonéza (nejlépe dohromady).
Všechna jídla byla doprovázena mnoha úsměvy od Amandy a tak nám nezbylo, než je děsně chválit. Celá její rodina byla děsně přátelská (ostatně ostatní domorodci také) a tak jsme si spíše než někde na hotelu připadali jako u někoho doma.
Amanda uměla anglicky. Je to tu tuším úřední jazyk, spolu s tou jejich Samojštinou, ale to neznamená že by tím běžně na vesnicích mluvili nebo to bůhvíjak ovládali. Také nám každou chvíli něco říkala. Důsledkem bylo, že jsme se dozvěděli spoustu historek - dokonce dvakrát tolik, než kolik nám řekla, protože já i Klára jsme si je každý interpretovali jinak. Takže vždy po večeři jsme si mohli vyprávět co se během jídla, kdy jsem seděli vedle sebe, dozvěděl ten druhý, a náramně se tomu divit.

Nyní pár slov k pláži. Byla ze žlutého písku - těžké zklamání Klářiných nadějí. A byla opuštěná. Ve vedlejším resortu, sto metrů od nás, byla ještě jedna tlupa. A k nám přijeli v neděli přes den výletníci. Jinak jen my a domorodci. Ve vodě byly korály a spousty rybek. V dálce, tak kilometr od břehu, jsme viděli vlny lámající se o příbřežní šelf, ale u břehu to vypadalo jak slaný Mácháč. Tedy, při odlivu jako zrcadlo, při přílivu jako Mácháč. Celý týden jsem provozovali slunění, čtení, šnorchlování a vycházky po pláži sem a tam.

Výjimkou byla středa. To jsem vyrazili do národního parku. Šli jsme na devátou na autobus a docela jsme se zpotili abychom tam byli dost brzy, pro případ, že by jel na čas. Na zastávce někdo seděl, říkali jsme si prima. Pak nám pověděl, že jede na druhou stranu, a za hodinu odešel pěšky. Předtím nám ještě sdělil, že v devět nic nejede, až tak v deset, půl jedenácté. Chvilku před jedenáctou to opravdu přijelo. Dopravili jsem se k odbočce k moři a pochodovali po ní hodinu k pobřeží. To bylo tvořeno lávovými útesy, naším cílem. Pěkné byly, což o to. Ale zpátky to zas trvalo hodinu - a když tu zrovna neprší, tak je pekelné vedro. No, přežili jsme, i když to bylo o fous, a ponořili se do pralesa. Během další hodiny jsme se jím měli dostat ke hlavnímu vstupu do národního parku, skrz který ta cesta vedla, a k vodopádům a s nimi spojenému koupání poblíž. Po necelé hodině cesta zmizela. Zkoušeli jsem ji najít, ale tam, kde to vypadalo nejpravděpodobnější, se válel had - a Klára si najednou nebyla tak úplně jista, zda opravdu četla, že tu nic jedovatého nežije. A místní lesy se od našich liší v jedné drobnosti - mimo cestu se pralesem vážně jít nedá. Ne moc daleko. Tak jsme se vrátili, zapomněli na vodopád, počkali si na autobus (jel co by dup, asi jen za hodinku) a dojeli domů.

V pátek jsem to zabalili a vyrazili zpátky do Apie. Lákaly nás pohledy a podvodní rezervace. Začali jsme těmi pohledy. Na poště jich měli asi 10, jeden horší než druhý. V turistických informacích nám řekli, že je prodávají krom pošty ještě v jednom obchodě, ale mají menší výběr. Apie je hlavní město, takže konkurence tu kvete - žádný poštovní monopol na prodej pohledů, kdepak. Podívali jsme se tedy do toho druhého obchodu a naštěstí tam měli ještě i starou edici, podle barev tak 10 let. A jeden dva z nich urážely oči jen mírně, i když nebyli zrovna ilustrativní co se věcí co jsme viděli týče. Druhý den jsme je poslali - z pošty. I posílání se dá odbýt na dvou místech - údajně. Tím druhým je letiště. Akorát jsme tam pak při odletu žádnou schránku nenašli.

Po nákupu pohlednic jsme se vydali do hotelu ubytovat se. Měli jsme vyhlídnutý jeden levnější poblíž pobřeží. Levnější moc nakonec nebyl - za ty dva roky od vydání průvodce se tu ceny hnuly víc než jak se hýbaly v Thajsku, kde jsme měli průvodce starého tucet let. Že místnosti vypadaly příšerně, to také nebylo to nejhorší. Ale že okna nešly zavřít - tady prostě zavírací nedělají, dost na tom že byly nějaké - a nedaleko byla diskotéka se zrovna tak nezavíratelnými okny, to byl vážně problém. Zajímavý postřeh je, že čím větší periferie, tím jsou diskotéky hlasitější - asi pro větší světovost. No, a tady to je vážně díra.

V pátek i sobotu jsem se vypravili koupat a šnorchlovat do té korálové rezervace. Bylo se na co koukat. Tam co jsme bydleli předtím sice také korály byly a rybek se v nich honilo požehnaně, ale s tímto se to vážně srovnat nedalo. V Tafatafě jsme žasli nad Vězeňskou rybou , velmi hojnou (Humbug Dascyllus,  Dascyllus aruanus) a vrcholem byly Trojúhelníkové ryby (Pennant Bannerfish Heniochus chrysostomus). Ty zde byly, spolu se svým upgradem na barevnější verzi (Moorish idol Zanclus cornutus) slušným středem. Murénu, tak jako v Tafatafě, jsem tu neviděl, zato tu měli jehlice.Mě i Kláru uchvátila obzvláště Cykloryba  (Picasso Triggerfish Rhinecanthus aculeatus), která vypadá jako by měla cyklistický dres. Tedy jako papoušek co nemá vkus a v půlce dekorace si to rozm yslel a začal s novým stylem - pruhy různých barev, na zádech naopak barevný flek přecházející plynule od hnědé po bílou. Trochu při těle - jak ostatně mnozí postarší cyklisté bývají - zato však velmi aero...pardon, hydrodynamický tvar kterého dosáhla prodloužením čumáku. Další pěknou rybou, jednou z mých oblíbených, byla taková černá či nazelenalá s oranžovými pruhy (Orange Lined Triggerfish Balistapus undulatus) nebo půlnoční ryba - tmavě modrá se zlatými tečkami na břiše. Ještě lepší než individuální ryby byla hejna modrozelených malých rybiček (Blue-Green Chromis Chromis viridis), která se před námi vždy potápěla do hlubin, i když jsme na ně z hlubiny zaútočili. A zlatým hřebem byla zlatá rybka. Asi ji tu každý zkouší chytat - byla vážně vytrénovaná. Nejrychlejší a nejparanoidnější ze všech.

No, a po koupání a večeři jsme odlétli domů. Letělo se přes noc, tak jsme se moc nevyspali, ale zas jsme neztratili další den. A to je tak všechno k naší dovolené.

Včera jsem záviděl Rudovi

Včera jsme se vydali po práci do sauny. Ach to zklamání. Je umístěná v místním plaveckém bazénu. Jen jedna věc je na ní fajn - cena. Jako chudí přistěhovalci jsme dostali 50% slevu, takže to bylo vážně za babku. (Jsou to docela filutové, ti místňáci. Na slevu je potřeba speciální kartička a nikde tu moc nevykřikují, že se dá získat. Docela by mě zajímalo, kolik chudých přistěhovalců zjistilo, že na něco takového má vůbec nárok.) A pak to byla rána za ranou. V šatnách nemají skříňky. Lidi tam věší věci na háčky a co nepověsí, vezmou si s sebou do bazénu. Do bazénu se chodí kolem recepce, tedy půlka cesty je společná s těmi, co se ještě nepřezuli. ne že by to nebylo jedno, v botách se tu klidně leze až k bazénu. Vlastní sauna je strašně studená. Ledový bazének by tu člověk taky hledal marně - maximálně tak normální sprchu. (Nostalgicky jsem vzpomínal na Volary a bazének s plovoucími krami.) A místo na lehátkách se tu odpočívá na schodech a čučí na plavce a na lidi v posilovně - všechno je to tu v jedné hale. Oni pochopitelně čučí zpátky, ale to v podstatě ani nevadí, neb se tu do sauny chodí zásadně v plavkách. Z hygienických důvodů je přísně doporučeno sedět na ručníku. Dělal to tam celý jeden člověk. A když jsem vyšel ven, tak už nikdo. No, a když jsme toho měli dost a šli pryč, konečně jsem si užil trochu té zimy, o kterou mě připravila absence studeného bazénku. Někdo mi vyfounkul svetr, takže jsem šel domů v košili. (Stále tu máme ekvivalent ledna.) Inu, jsou chvíle, kdy bych Zéland za Finsko měnil hned.

Nuda, nuda, šeď, šeď

Tentokrát se vlastně nic zajímavého nestalo. V sobotu jsme museli odvézt auto na technickou. Musí se tu na ni chodit každý půlrok. Kolega mi poradil servis, se kterým byl spokojen, tak jsem dojel tam. Byla to dobrá volba. Mechanik nedělal problémy a navíc mi grátis mi seřídili světlo. Majitel je Bulhar, a když jsem mu řekl, že ho kolega tipoval na Rusáka, pěkně se štětil. Prý sem přijel, neb se mu začaly zajídat ty bandy mladíků s kalašnikovy, které se mu proháněly v Sofii pod okny.
Pak jsme se stavili v parku na Mt. Viktoria - příměstský kopeček porostlý lesem - a jeli zas domů, aby se Klára mohla trochu učit na pondělní písemku.

V neděli bylo krásně, tak jsem vyrazili na výlet do lesa Akatarawa. Asi 50 km na sever. Okruh správné velikosti byl mimo prošláplé trasy, což znamenalo, že tam nerostl původní les, ale celou dobu jsme šli skrz bory. Připadal jsem si jako někde na Kokořínsku - jediný rozdíl byl, že na Kokořínsku by bylo léto. Proč já sem vůbec jezdil.
Jelikož tam neměli značky, zabloudili jsme. Což mělo za následek akorát to, že jsme si výlet zkrátili a Klára se zase mohla učit. A navíc i to, že jsme museli brodit říčku. Tady vůbec mají dost zvláštní přístup k přechodům přes vodu. Zpravidla buď postaví visutý most, nebo nechají jen brod. Normální lávku jako by neznali.

Když už nemám o čem psát, tak se ještě jednou vrátím k possumům. Beztak se mě na ně pořád někdo ptá. Česky je to tuším vačice oposum. Jak jsem již psal, possum je takový kříženec kočky, myši a netopýra o velikosti větší miciny či drobného ratlíka. Žere to na co to přijde, a to je právě ten kámen úrazu. Občas to totiž prijde na kiwi ptáky, a to si místňáci berou dost osobně, páč se tak titulují sami (teda bez těch ptáků, akorát Kiwi). Takže abych to zrekapituloval - představ si roztomilou přemnoženou krysu velikosti vypaseného kocoura, která umí lézt na stromy a sloupy elektrického vedení - beton nebo dřevo, to je jedno - a jejíž oblíbenou zábavou po práci je slupnout nějakého toho místního holuba a vylézt si na elektrický sloup a zajiskřit si. Všichni je tu velmi okatě nenávidějí a je jim úplně jedno, že jsou pěkní. Jaký to rozdíl od Austrálie, tam je prý mají radši než klokany.

Zápisky z týdne

V úterý jsme byli s prací na bowlingu. Z celé firmy přišlo jen 29 lidí, s čímž organizátoři pravděpodobně nepočítali. Takže zas jedna z těch akcí, kde se jídlo dojíst prostě nedá. Těžko se mi pak šlo domů, přetěžko.

Včera nás Andy nalákal na Kawasakiho růži. Nebylo to zlé. Když jsme tomu nerozuměli česky, mohli jsme si přečíst o čem mluví v anglických titulcích. Akorát pro učení jazyka to moc užitečné nebylo - vždy když jsme slyšeli nějakou frázi která by nás zajímala anglicky a podívali se na titulky, akorát zrovna mizely.

Voda nahoře, voda dole

V sobotu pršelo. Pro změnu. Vstali jsme dvě hodiny po obědě a posnídali langoše. Večer jsme pak šli k Gisele a Davidovi na party. Začínala v 9. Příliš jsme se neopozdili a tak jsem byli první. Tento stav přetrval asi hodinu, načež dorazil Japonec - jediný z mnoha plánovaných účastníků, který předem řekl že přijde pozdě. Zbytek se skládal z Jihoameričanů, pro které party zpravidla začínají po půlnoci a tak se trousili od jedenácti, a Korejců, kteří se hodinu a půl snažili někde ve městě sehnat alkohol. Když se jim to konečně povedlo, stejně jim ho neprodali, protože jeden z nich neměl pas aby dokázal že mu již bylo 18 (před deseti lety. Měl jen kopii pasu).

V neděli se mělo vyčasit, což bylo dobře, neb jsme měli s Andym naplánované kajaky. Vyrazili jsme na ně jen co jsme vstali. Jinými slovy dali jsme si sraz u vody v poledne a neopozdili jsme se s Klárou ani o půl hodiny. Na rozdíl od minule foukal vítr od jihu a tak nebyly bílé čepičky vln vidět, neb začínaly až za zatáčkou. Díky čemuž byla půjčovna ochotna lodě vydávat. Z nějakého důvodu nám však odmítli půjčit plavidla na půl dne, jak jsme chtěli, ale jen na dvě hodiny. Brzy jsme jim za to byli neskonale vděčni. Velmi záhy jsme seznali, že fakt, že pádlování v ekvivalentu ledna není příliš rozšířený sport, má své důvody. Ale hlavním problémem bylo vlastní plavidlo. Půjčují tu dva druhy kajaků - mořské cestovní a pak takovou zvláštní odrůdu mořských, nazval bych je rekreačními. Je to dutý výlisek a sedí se na něm. Pokud nejsou vlny, v pohodě, ne? No, ne zcela. Tak například ty jednomístné - půjčil si ho Andy - mají vzadu plavební kanál ve stylu raftů, kudy se každou chvilku dostane nějaká vlnka k zadnici. Gratulovali jsme si, jakou jsme měli kliku že jsme si půjčili dvojmístný kajak bez této vychytávky. Než jsme si uvědomili že ten chlad na našich hýždích není způsoben jen vlhkým sedátkem, ale spíše faktem že to sedátko je děravé, aby měla kudy odtékat - a potenciálně tedy i přitékat - voda která nacáká do lodi. Jediný problém byl v tom, že milý dizajnér ty lodičky vymyslel se sedátky pod čarou ponoru. To, že kajakové pádlo také není tak úplně jako to pro kanoe - na rozdíl od kanoového se druhý list zvedá nad hlavu spolu s množstvím kapek, což v kombinaci s místním větrem nedělá úplně dobrotu - byl již zanedbatelný detail.
Jeli jsme podél břehu, až jsem se dostali do Evans Bay. Takový záliv ve směru větru. Takže tam foukalo. A to až do té míry, že se na vlnách začaly dělat bílé čepičky. Vlny byly vysoké - celých asi dvacet centimetrů. V takovém hrozném počasí vůbec kajaky nepůjčují - co kdyby někomu stříkly do lodi a namočily zadek, že? Což se nám také hned stalo. Někdo by si mohl myslet, že to tou dobou bylo už jedno. Nebylo. Voda má tendenci se zahřívat, když se nechá na pokoji, a po čase už tak nestudí - pokud se nepřilije čerstvá. Takže nepřízeň živlů a hlavně strach z toho, že obsluha půjčovny přijde na to, že drandíme mezi bílými čepičkami, doběhne těch pár kilometrů k nám a řádně nás seřve, nás přiměli k návratu podél pobřeží zpět.
Ty dvě hodiny pádlování Kláru dokonale zmohly, takže jsme skoro rovnou jeli domů a už nevytáhly paty z bytu po zbytek dne. No a mě ostatně taky trochu. Ale ještě jsme se stihli stavit na jedno. A Kláře při té příležitosti zachutnal cider - druh piva, který se dělá z jablek a chutná napůl jako mošt. Koupil jsem to v hospodě jen pro tu novotu, vůbec jsem se nenadál že se po tom tak vrhne. Prý je to lepší než jakýkoliv normální ležák, co tu čepují (což, na druhou stranu, není zas až takové umění - o jejich kvalitě napovídá fakt, že z nich máme vždycky průjem. Kláře prostě nejedou. Mě nevadí, ale já nikdy nebyl žádný znalec piv.)

Klimatické katastrofy

1) Podobně jako v Evropě, i sem přišla strašná sucha. Už několik dní nepršelo. Naštěstí se to má zítra spravit.

2) Konečně jsem na vlastní kůži poznal, že globální oteplování není výmysl. Během mé minulé zimy bylo nezřídka -20°C, tuhle zimu kroutíme hlavami když náhodou teplota klesne pod +10.

Dneska trochu popisně

V sobotu mělo pršet. Nepršelo. Ale jelikož jsme to nevěděli, tak jsme se pořádně vyspali. Odpoledne jsme vyrazili do buše (tak místňáci říkají původnímu lesu a zeleni), tak na hodinku. Nebylo to daleko. Přímo v městě. To je jedna z výhod Wellingtonu - spousta zeleně hned na dosah. Jelikož bylo součástí buše i arboretum, konečně jsme přišli na to jak vznikají ty ohromné stromy s rozštěpeným kmenem u země, s dírami kde se často dá pohodlně prolézt. Ve skutečnosti to je místní břečťan. Usadí se ve větvích místního velikána a spustí kořeny podél kmene dolů. Postupně sílí a kořeny mu srostou v pořádný kmen. Časem hostitel umře - nikdo neví zda stářím nebo uškrcením - ale tou dobou už je břečťan dost velký na to aby se postaral sám o sebe. Takže má na svém kmeni zbytky po odumřelém vyhnilém obřím cizím kmeni, ale stojí si a žije si vesele dál. Trvá to celé slabých tisíc let.

V neděli mělo být pěkně, to však neznamená že bychom vyrazili o mnoho dřív. I tak jsem si ale udělali pěknou tříhodinovou procházku v přírodním parku královny Alžběty, který je tak 40km na sever na pobřeží. Skládá se z pláže a dun zarostlých vegetací. Také tam mají mokřady a v nich nějakého toho ptáka. Na břehu byl koberec mušlí - Klára z toho byla tak vedle že zapomněla sbírat.

Trocha optimismu

Minulý týden mi Pižmoň vynadal, že prý bych měl začít mluvit o místních poměrech v superlativech, pokud chci, aby sem přijeli na Vánoce na návštěvu. Uvažoval jsem o tom, ale půjde to ztuha. Ono toho až zas tolik k chválení není. Tak třeba v sobotu. Vyrazili jsme na výlet do lesního parku Rimutaka - to je ten naproti přes záliv. Procházeli jsme skrz druhohorní prales plný přesliček a plavuní, ze kterého vyrůstali pralesní velikáni s ohromným kmenem porostlí trsy trav a dalších bylin. Nebyli nepodobní stromům z filmu Avatar, po kterých se v něm proháněli Modráci. No prostě nuda - normální místní les, nic zvláštního. Vylezli jsme na kopec, slezli z něj dolů a odjeli domů. Cestou byly nějaké ty výhledy na záliv a Wellington z výšky, již zmíněné stromy a holubi místního typu na parkovišti, kteří se vůbec nebojí. Také jsme cestou potkali podivná individua šinoucí si to do některé z pár kilometrů vzdálených místních chat, které se dají pronajmout. Zjevně tam chtěli přespat. Jeden si pod paždí nesl polštář - takový ten jako je na posteli, žádný záprdek.
Takže venkoncem se žádné velké vzrůšo zase nekonalo. A na fotky můžete taky zapomenout - fotit pralesního velikána když mu člověk stojí u kořenů prostě nejde, a co se pralesa týče, tak s tím to není o moc lepší. Jednak je v něm tma - konec konců prales je prales, spousta listí a větví a tak - a jednak je to děsná změť všeho zeleného, takže na fotce by to byl prostě jen takový guláš obarvený chlorofylem.

Prales v Rimutace

V neděli nás zaskočilo počasí. Čekali jsme déšť, předpověď ho na neděli slibovala celý týden, ale v sobotu večer změnili páni meteorologové názor a začali prorokovat azůro. A taky že bylo. Tak jsem místo příjemného válení doma a požírání dobrot vyrazili opět naproti přes záliv, tentokrát na Pencarrow Head. Je to dvouhodinová cesta po pobřeží zakončená dvěma majáky, dvěma jezery (ale stihli jsme to jen k jednomu) a vůbec celkem fajnovou krajinou. Nevýhodou je, že se musí stejnou cestou tam i zpátky, protože všechny alternativy k té pobřežní cestě jsou soukromé. Klára byla nadšená z místních mušlí. Podle mě vypadají jako ty nejobyčejnější středomořské. Jsou ale větší a hlavně - údajně - takovéhle vůbec ale vůbec tam u nás nemáme. Matoucí? Nedivím se. Pro mě také. Já se zase bavil focením, což se mi pak večer vymstilo, jelikož jsem musel zpracovávat spousty obrázků. A jelikož jsme zkoušel fotit na RAW, zatímco normálně fotím JPEG, bylo to zpracovávání pro mě dost nové a vůbec mi to nejdřív nešlo.

Jezero u Pencarrow Head

V neděli jsem také upekl druhý chleba a pár housek k tomu. Osolil jsem ho, tak byl lepší než první, ale málo, takže to pořád nebylo úplně ono. Ale sůl nesůl, ta chuť mi přijde zvláštní. Ty luxusní chleby z krámu prostě chutnají jinak. Marně si lámu hlavu jak zlepšit recept.

Traktát nejen o podnebí

Tak tu máme Nový rok. Nebo alespoň jeho zrcadlovou obdobu. Zrcadlového Silvestra jsme včera oslavili domácí pizzou a bublaninoidním koláčem s rozinkami, který si Klára oblíbila. Alkohol jsme nenačali - a jsem tomu rád, docela mi stačily ty dva kousky co jsem měl v hospodě po práci. Každých čtrnáct dní totiž chodíme s celým oddělením do hospody (navíc k měsíčním pátečním sociálním drinkům a měsíčním oficiálním srazům oddělení). Byli jsme tam tentokrát celí tři - já a dva velcí bossové. Tedy boss a bosska. Docházková morálka je tu ještě horší než byla v Praze.
Ale zpátky k tématu. Počasí se dnes vydařilo, tak doufám, že tu platí stejné přísloví s Novým a celým rokem jako u nás. Pokročilá roční doba je ale znát, ráno cestou do práce mi v košili a svetru bylo chladno. Tak jsem se ani nezastavil obdivovat rododendron v plném květu, kolem kterého jsem procházel.

Tuleni

Tak nám zase propršel další víkend. V sobotu lilo usilovně od začátku do konce. V neděli mělo být lépe - a bylo. Déšť ustal už ve tři odpoledne. Tedy dvě hodiny před setměním. Tak jsem vyrazili na tuleně. Tady za rohem, u Červených skal, totiž mají kolonii.
Výletu předcházela diskuze, zda je lepší vyrazit když prší a tuleni budou pěkní lesklí, nebo za sucha. Můj názor se neprosadil.
Zmoklí tuleni ani moc nesmrděli. Váleli se mezi šutry a občas na nás opovržlivě frkli, když jsme přišli moc blízko. Je od nich ale moc pěkné, že se nechají dobře fotit - nikam neutíkají a když se k nim člověk přiblíží, zvednou hlavu a podívají se jeho směrem.

 

Ještě poznámka pro české příznivce biologie (Slováci, jak jsem se dozvěděl, stejně ve valné většině neroznávají tuleně od lachtana, tedy uškatce). I když mají tihle tuleni ouška a k pohybu používají nohy, jako lachtani, místo aby se jako poctiví tuleni jen tak sunuli po vzoru housenek, k ostatním tuleňům se počítají a nazvat je lachtany by je mohlo urazit.

Jinak Klára cestou nalezna "úplně úžasnou mušli". Vypadá to, že si teď postavíme výstavku. Má kooperace je, zdá se, vyžadována také.

Ještě drobnou odbočku od tématu. V pátek byla v práci pařba - tady, jak tady říkají, párty - k oslavě konce finančního roku. Měli jsme tam jídlo, mechanického býka a živou hudbu, která se zoufale snažila, ale přesto ji nikdo neposlouchal a všichni se mačkali v druhé půlce místnosti, daleko od hudebníků. Bylo tam děsně málo lidí, v porovnání s tím, kolik je nás ve firmě. Neslyšel jsem o tom, že by tu v půlce léta měli vánoční besídky jako v Čechách, tak jsem očekával ekvivalent našich vánočních dýchánků - a v tomto ohledu jsem byl absencí opulentnosti této akce krapet zklamán. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Nezůstal jsem tam moc dlouho a radši šel domů za Klárou.

Obrázek

Pořád se mě všichni ptají na obrázky, tak sem jeden dám: výhled z okna v mé kanceláři:

 

Další fotky jsem přidal k výletům o pár zápisů zpátky.

Výlet, co nikdy nebyl

Plán na sobotu byl realizovat odložený výlet z minulého týdne. Po důkladné rešerši výhod různých druhů startování auta s vybitou baterkou jsem se rozhodl ho prostě pustit dolů skopce. A tak jsem také udělal. A ono nic. Ani si neškrtlo. Tak jsme šli místo toho do města. Cestou jsme narazili na servis a dohodli se, že nám za úplatu baterku nabijí. To by člověk nevěřil, jak je taková krabice plná olova těžká, když se to má odnést kilometr v ruce. No, po chození sem a tam a hodině nabíjení, během které jsem si pořídil staronovou košili na čundry (s Klárou oficiálně schválenou barvou), bylo už na výlet trochu pozdě, tak jsme jen jeli nakupovat jídlo.

V neděli bylo nevlídno, tak jsme se vypravili do národního muzea. Mají ho docela velké a místy tam jsou i vážně pěkné expozice. Místy to zas vypadá jako dům pamětin - dvacet let staré broušené ozdoby věnované dobrotivým dárcem tuhle, modely vláčků támhle, bez koncepce a výrazné historické či jiné hodnoty. Dalo by se tam strávit pár dní, ale tato vidina Kláru zjevně nebrala, tak jsem po pár hodinách šli zas domů. Doma Klára upekla štrůdl a já neslaný přesušený chleba.

Výlet, co přišel zkrátka

Po vyspání páteční rozlučky s Dušanem a Michaelou, na které se i s námi sešlo 5 Čechů a jeden Slovák, a po překonání projímacích účinků místního piva, jsme se vydali na výlet za zátoku. Při nasedání do auta mě mírně rozladilo, že nám přestalo fungovat centrální zamykání. Trochu více mě pak rozladil fakt, že to bylo způsobeno vybitou baterkou kvůli nevypnutým světlům. A tak jsem šli pěšky. Místo plánované procházky jsme obešli místní rezervaci v Karori (je to hned za rohem) zvenku, podél plotu, a výlet završili návštěvou botanické zahrady, což je jen další z místních parků s pár záhony kytiček navíc. Moc jich touhle dobou nekvetlo, ale pár přeci.

V neděli jsme se na výlet vykašlali a váleli se doma. Taky jsme upekli pirohy a jablka v županu. Má rada nechat je v troubě ještě o chvíli déle nebyla zcela úspěšná, ač - či právě proto - že byla vyslyšena. I tak ale byly dobré. Večer jsme pak vyrazili k Dušanovi. V rámci odjezdu nám slíbili přenechání vánočního stromku a pár dalších drobností. Nakonec toho ale měli k přenechání trochu víc, takže jsme cestou domů sami vypadali jak vánoční stromečky. A nadávali jsme si, že jsme nerozchodili to auto a nepřijeli s ním.

Další týden či dva

Minulý týden jsem se popral s dveřmi od výtahu. Nechtěly mě pustit dovnitř. Vyhrál jsem, ale ztráty byly těžké. Nepřežil to displej v mobilu. Zjistil jsem, že to není levná legrace. Nechat si ho opravit v servisu stojí majlant. Nechat si poslat nový z internetu stojí polovinu ceny mobilu. Nakonec jsme ho koupil v Číně, tam byl za čtvrtinu toho co tady. Měl by přijít za dva týdny, tak uvidíme.

O víkendu mělo být pěkně, ale předpověď se nevydařila úplně. Sluníčko svítilo jeden den, v sobotu. Vyrazili jsme na krátký výlet na Colonial Knob, ale Klára byla pořád ještě marod a asi jí to trochu přitížilo. Tak jsme zbytek třídenního víkendu proleželi doma a dívali se na slejvák za dveřmi.

Takhle to vypadá, když se člověk dívá z Colonial Knobu na západ na oceán:

Včera jsme byli s Dušanem - kolegou - a jeho slečnou Michaelou v hospodě, ve středu mají pivo za polovic (malé jen za $4). Zdá se, že Klára bude příští dva roky abstinovat, místní mok jí nějak nejede. A to mají v každé hospodě aspoň 8 různých druhů.

O víkendu má být docela pěkně a Kláře už je celkem dobře. Tak asi budeme chodit na jednodenní výlety.

Klára přivezla déšť

Od té doby, co mi přijela Klárka, pořád jenom prší. Takže jsme už týden zalezlí doma a nikam nechodíme. Navíc Klára nastydla.

V pátek jsem byl na vernisáži výstavy maorské moderny. První chyba - přišel jsem včas. Půl hodiny jsem čekal v místnosti, kde nebylo nic krom nástěnné malby zobrazující barevné fleky a písmo přes ně. Dokázal jsem se tím kochat neuvěřitelných pět minut. Druhým exponátem pak byla čtveřice televizí, kde běžely zábavné klipy typu "Jak zvracím", "Zvedání své matky tak dlouho jak to jen jde" (ano, pět minut stál na místě a držel matku v náručí) nebo cosi s názvem "Pyramida", kde se zahákl provázky do stativu a filmoval si nohy při tom, jak hlemýždím tempem táhl stativ s kamerou po podlaze - čtvrt hodiny. Pak vypnuli i to. Nakonec přišlo vysvobození - vedoucí galerie vylezl na stupínek a začal pět minut mohutně gestikulovat a velmi plamenně hovořit. Maorsky. Pak to shrnul do dvou anglických vět a předal slovo. Když bylo po projevech, začaly se nosit jednohubky a nalévat víno. To však bylo zakázáno vnášet mezi exponáty. Takže příští hodinu a půl jsem trávil kombinací kořistění jednohubek - ulovil jsem jich za celou dobu přesně 10 - prohlídkou exponátů - v celé galerii jsou dva pěkné, zbytek je ve stylu těch videí - a házením do sebe sklenic vína při přebíhání mezi místnostmi. Pozoruhodný kulturní zážitek. Myslím, že na letošek mám vystaráno.

V neděli jsme podnikli výlet. Nasedli jsem do auta a vyjeli na kopec nad námi k větrné elektrárně na vyhlídku. Děsně foukalo a tak jsem po dvou minutách sjeli zase dolů. Víc se nedalo, vzhledem ke Klářině chorobě. Ale netruchlím - (ne)pravidelně k té turbíně běhám, takže jsem se stejným výhledem kochal i například dnes, čímž si to plně vynahradím.

Celkově si tu teď žiju dobře. S Klárou to je přeci jen větší zábava.

Už je nás tu víc, nebojíme se vlka nic

V sobotu jsem měl jít s Andym na kola, ale v pátek pršelo, tak jsme to odpískali. Místo toho jsem se šel projít na Belmont Trig, kopec nad Lower Huttem. Krátká, tříhodinová procházka. Večer jsem pak vyrazil s Andym do hospody Southern Cross. Když jsem tam přišel, zkoušel jsem ho najít, zda tam už někde nesedí. Vypadalo to jako fuška, prozkoumat všechny co tam byli, bylo jich tam dost. Pak jsem si všiml že hospoda pokračuje ještě dál - a tam jich bylo jednou tolik. A pak tam byla ještě jedna místnost. A čtvrtá taky. Tak jsem to vzdal, zavolal mu a zjistil, že ještě nedorazil. Během večera jsem se zabavoval pivem - mají pípu s 8 druhy místního piva + Heineken - a kulečníkem, o kterém kdybych řekl že mi nešel tak bych se nehorázně chválil. 

Pohled na wellingtonský záliv cestou na Belmont Trig:

V neděli jsem sotva stačil zamést, poklidit a vyžehlit košile a už přijela Klára. A hned šla spát. Tak jsem ještě upekl pizzu a koláč bublaninového stylu (i když ne moc nabublaný) s kiwi. Kiwi koláč je dobrý, když se dost ocukruje - kiwi je kyselé, zvláště když je trochu nezralé (zralé ovoce jsem tu v krámě ještě neviděl), takže to chutná trochu jako rebarbora. Pak jsem Kláru překvapil tím, že má jít druhý den do školy. Šum na komunikačním kanále - myslela si, že začne chodit až za týden. Pomstila se mi tím, že vstala už v půl sedmé.

Výlet co se trochu protáhl

Minulý pátek jsem se po práci vypravil na letiště a odcestoval do Napieru, což je uprostřed severního ostrova. Smyslem výletu bylo užít si ještě trochu více práce, než začne víkend. Jel jsem dohlédnout na inventuru. V Čechách jsem o tom vždy slýchal jen to nejzajímavější, až jsem se skoro i těšil. Nebylo to zas tak zlé, i když uznávám, že spánek má také něco do sebe.

Ráno mě tahali z postele telefonátem z recepce, že jsem se prý měl vystěhovat do 10 a teď už je půl dvanácté. Hrůza, člověka ani vyspat nenechají. Tak jsem se procházel po městě, celé centrum je postavené ve stylu Art Deco, o čemž jsem sice v životě neslyšel, ale prý je to známé. Něco mezi secesí, hotelem Internacional (nyní Holiday Inn) v Dejvicích a Boleslavskou spořitelnou. Prostě prvorepubliková architektura. Na Zélandu se sotva najde něco historičtějšího. A vážně to vypadalo dobře.

Ve čtyři mi letělo letadlo zpátky. Obě cesty byly s malým vrtulovým, Q900, nemýlím-li se, a byl to docela randál. Navíc před Wellingtonem jsme na chvilku vletěli do turbulencí - a to se začaly dít věci. konečně jsem pochopil, na co si Tomáš stěžoval když lítal do Slovinska a proč se mu tak nechtělo letět když to foukalo.

V neděli jsem vyrazil na výlet do kopců na druhé straně zálivu. Vzduchem je to sice kousek, ale po zemi přes 50km. Dojel jsem až na konec, k pobřeží, a plánoval jít do vnitrozemí, pak zpátky k pobřeží o kus dál a pak podél břehu k autu. Vyrazil jsem v 10, na místě byl v 11, před sebou pěkný devítihodinový výlet s volitelnou odbočkou na nejvyšší horu těchto kopců. Tu jsem si nakonec musel odpustit, abych se na pobřeží dostal do 6, za světla. To se povedlo - došel jsem ke břehu, setmělo se a začalo pršet. Řekl jsem si, že poslední dvě hodiny budou asi zábavné. Vědět ale JAK zábavné, smál bych se až bych se za břicho popadal. Rozdíl mezi pobřežní polňačkou a asfaltkou je totiž ten, že zatímco asfaltka se v noci leskne a jde odlišit od okolí i po hmatu, polňačka tohoto typu ne. Místy ji představují sotva znatelné koleje v rovině s okolním terénem. Bez světla tedy není možné po ní jít a nesejít. Já světlo naštěstí měl - dva mobily - ale oni si moc nerozumí s deštěm, navíc jednomu z nich jsem moc nevěřil, má trochu nespolehlivou baterku. Takže když mi ten druhý najednou zablikal a zhasl, docela mi zatrnulo. Naštěstí fungoval ten méně spolehlivý dobře. Jinak bych měl do rána o zábavu postaráno. Nakonec jsem zabloudil jen jednou a dvakrát si nebyl jist kudy cesta pokračuje. Navíc mi pomohl déšť - jinak sotva znatelné koleje se většinu cesty leskly. Ale skoro si říkám, jestli nepřišel čas s takovýmito legracemi přestat.

Pozorování sportu a výlet do lesa

Už dlouho jsem sem nic nenapsal. To je tím, že se prostě nic zajímavého nedělo. Ale páteční návštěva zápasu v ragby za zmínku stojí. Vypravili jsme se tam s prací v rámci klubu pro socky ("social club"). Je to zvláštní sport. Někdo chytí letící míč a než udělá krok, všichni se na něj sesypou. Míč se vykutálí z hromady, někdo jiný ho popadne a vyrazí. Po třech krocích mu zastoupí cestu soupeř, a tak mu nezbude než míč nahrát kolegovi o pár kroků stranou a o pár kroků vzadu. Ten udělá pár kroků vpřed a situace se opakuje. Míč se tak poměrně rychle přemístí na druhou stranu hřiště - například zprava doleva - zatímco jeho vzdálenost od brány zůstává konstantní. Když se na někoho sesype příliš mnoho lidí, rozhodčí to odpíská a nakáže oběma mužstvům, ať vedle sebe postaví 3 hráče držící se za ramena. Za ně si stoupnou další tři a strčí své hlavy do zadků těm prvním. Za ně si stoupne třetí řada a napodobí druhou. A pak naráz všichni začnou tlačit. Když z toho chumlu konečně něco vypadne, dostáváme se zase na začátek tohoto popisu.
Jelikož je obtížné dostat se tímto způsobem vůbec k bráně, divácká nezáživnost se kompenzuje tím, že každý gól se počítá za několik bodů a je následován penaltou za dalších několik. Takže ač to ze začátku vypadalo, že místňáci dostávají na řiť, nakonec vyhráli s ohromným náskokem.
Nejzajímavější na celé hře bylo házení outů. Hází se kolmo ke hřišti a týmy jsou po obou stranách předpokládané dráhy letu míče, pečlivě segregované. Když míč vyletí, z každého týmu někdo vyskočí - dva metry do vzduchu. To mě nepřestalo bavit sledovat až do konce.
A když říkám nejzajímavější z celé hry, tak do toho počítám i přestávku. Ano, roztleskávačky přiběhly, ale moc dlouho nepobyly. Navíc i z dálky bylo vidět, že půlka z nich má poněkud britské proporce. Během druhé půlky zápasu se pak promenádovaly podél hřiště - a to byla chyba. Předtím si člověk alespoň mohl myslet, že je alespoň ta druhá půlka pěkná.
Ale abych jenom nenadával - hra měla i své světlé momenty. Před zápasem jsme vyfasovali pytlík bonbónů. I když... když si vzpomenu na jejich chuť...

Po hře jsme zašli na jedno s ostatními expaty. Pivo tu je malé, chutná jinak než doma a stojí $8. Někdy i méně, ale dneska ne.

V sobotu jsem se konečně trochu prospal. Nevýhodou bylo, že především díky tomu - a také nutnosti upéci si pizzu na cestu a nechuti se po ránu honit - jsme vyrazil na výlet ve 3 odpoledne. Do cílové stanice jsem dorazil v 5, jelikož tu neznají dálnice a bylo to 100 km daleko. Do tmy jsem urazil hodinový úsek a pro dobrou míru po setmění ještě jeden. Přespal jsem v Horském domě, což je oficiálně přístřešek před nepohodou pro denní použití. Krom dveří a paland ale má totéž co nevybavené horské chaty. Tedy střechu, podlahu, lavice, ponk, nádrž s vodou a záchod.

V neděli jsem měl před sebou desetihodinový pochod, který jsem i se zacházkou zvládnl za osm a půl. Když jsem vyrazil, potkával jsem lidi scházející z další chaty a všichni mi povídali, jaké to mám prima, že je tak pěkně. Pak jsem se dostal nahoru na hřeben a padla mlha. A potkával jsem zase lidi a zase všichni povídali, jaké to máme prima, že je takové hezké počasí, že nám vůbec nefouká. Když jsem sešel z hřebene do lesa, vyšlo konečně sluníčko, což mi tou dobou bylo už docela ukradené.

Ty hory mají charakter Krkonoš, i když asi je tam trochu víc zalesněných vrcholků. Ne však na této cestě. Les je pozoruhodný, z místních neopadavých listnáčů s kmeny hustě obrostlými mechovým plnovousem. Na větvích občas sedí přerostlí holubi s bílým břichem a vůbec se nebojí. Některé stromy jsou obité plechem, aby na ně nemohli possumi. Je tam docela pěkně.

Večer jsem si chtěl zase něco upéci, ale došla mi mouka. No což, o hladu nebudu. Dnes v pondělí jsem chtěl udělat něco pro zdraví - jít si zaběhat - ale zjistil jsem, že jsem děsná troska, páč mě z předchozího dne bolí nohy. Tak nikam nepůjdu. Děs běs - kde jsem nechal mládí a sílu?

Business as usual - tedy během mé hlídky se nic zvláštního nestalo

Od posledního zápisu se toho mnoho nestalo. Pořád se jen válím doma. Dojel jsem si pro žehličku - byl to příjemný tříhodinový výlet. Problém s místním místopisem je v tom, že pod město spadá i jeho široké okolí. Takže když jsem žehličku kupoval, přečetl jsem si že prodejce bydlí v Lower Hutt, městě vzdáleném asi 15 km, podle toho kde se ve Wellingtonu začíná. Jenže žehlička se ve skutečnosti nacházela na opačném konci města, takže jsem to tam měl dvakrát dál.
Ve čtvrtek jsem se šéfem dojel pro stůl. V pátek jsem byl u druhého šéfa měnit olej v autě. Měl nářadí, já ne. Byla to docela zábava, kupodivu. Zas jsem se naučil něco nového. Například to, že když se bojím žhavého oleje tekoucího mi po ruce po odšroubování výpusti a když upustím šroub výpusti do lavoru kam ten olej teče, skončí pod deseticentimetrovou vrstvou horkého oleje černého jak smola a najít a vylovit ho není úplně jednoduché.
O víkendu jsem chtěl na čundr, ale nakonec jsem zůstal doma a četl si. V neděli jsem pak vyrazil pro postel. Vešla se dovnitř do kufru, ale nešly dovřít dveře a cestou jsem ztratil jednu tyč. Naštěstí není nutně potřeba, navíc ji původní majitelé druhý den našli na silnici, notně odřenou. Tak se pro ni stavím o víkendu. Tenhle týden jsem byl zase nakupovat - tentokrát autem. Utratil jsem tisíce. A včera jsem si dojel pro skříňku se šuplíky. Nebyla to příjemná cesta. V noci, za deště, úzkými silnicemi, místy kdy jsem nikdy nebyl a s volantem a řadící pákou na špatné straně. Měl jsem toho docela plné kecky. Budu si muset na takovéhle zhoršené podmínky dát pozor. Teď mi co se nábytku týče chybí už jen kuchyňský stůl.
A ten už mi taky nechybí, pořídil jsem si ho včera v noci. Spolu s přímotopem. Toliko k nábytku.

Jedna starost konečně za mnou

Minulý víkend byl do značné míry fádní. V sobotu ráno jsem se šel podívat na auto, které jsem viděl již během týdnu, tuším ve čtvrtek. Problém s nákupem aut v tomto období je, že když se k němu dostanu po práci, je již tma a houby vidím. Tak jsme ho tenkrát jen projeli a nijak zvlášť jsem ho nezkoumal. V sobotu jsem si na to ale udělal čas dopoledne a přizval si mechanika. Mechanik přijel, nastartoval, podíval se na oblak dýmu z výfuku a zakroutil hlavou. Pak jsme do toho sedli a projel se v něm a zase kroutil hlavou. Nakonec zkontroloval barvu různých kapalin, a tou dobou už třeštil oči. Pak mi decentně naznačil, ať si k tomu auto pořídím i dvoukolák, abych ho měl kam naskládat až se mi rozsype pod rukama, vzal si 100 dolarů místo obvyklých 140, že prý by víc bylo za tuhle práci nerozumné, a odjel. Tak jsem nekoupil auto.


Cestou domů jsem se stavil u dvou garážových výprodejů. Druhý byl k ničemu, ale v prvním jsem pořídil žehlící prkno – velmi levně. A dostal k němu pár látek, které se dají použít jako hadr, a sklenici. Zbytek dne jsem pak proflákal.


V neděli jsem si jel nakoupit do Pak & Save, což je údajně nejlevnější obchoďák v okolí. Je asi 6 km daleko, víceméně z kopce. Dojel jsem tam na kole a nakoupil plnou krosnu věcí, měl jsem vážně strach že se mi to do ní nevejde. Nakonec to bylo o fous. Součástí nákupu byl i mop, který se do batohu nevešel a čněl vysoko nad něj, takže jsem cestou domů musel dávat pozor na stromy a nenechat se rozptylovat smíchem kolemjdoucích. Na ten jsem už ale touhle dobou, po anabázi se židlemi, uvyklý.


Týden byl celkem bezvýrazný. Akorát v úterý jsem musel domů o polední pauze, protože mi měli přijít zapojit internet. Přijeli až před třetí. Ve čtvrtek jsme se šli družit do hospody, pozvané bylo celé poradenské oddělení, takže jsme se vešli k jednomu stolu. A taky mi ve čtvrtek přišel nový počítač, který jsem si koupil. Doufal jsem, že mi ho dovezou druhý den před osmou domů, ale bohužel, když jsem přišel do kanceláře od klienta, byl tam. Tak jsem musel řešit logistický problém – jak ho dostat domů. Do batohu se to nevejde, oproti židlím je to méně skladné. Auto nemám a otravovat dalšího kolegu se mi nechtělo. V náručí bych to neunesl. Tak jsem to vzal na hlavu a vyrazil, dumaje, zda dojdu. Překvapivě, došel jsem. Takže teď píši tuto zprávu na novém stroji, usazen v pohodlném křesle, s olbřímím 22“ monitorem usazeným vedle mě na židli. A těším se na svůj stůl – je již dva týdny koupený, jen ho dovézt.


Stejně tak žehlička. Ukázalo se, že sehnat něco je snazší než to pak dostat domů. Obvyklou zákeřností na Trademe, což je místní obdoba e-Bay, tedy online aukce, je to, že prodávající bydlí ve městě Lower Hutt, což je považováno stále za Wellington, ač jeho nejbližší část je asi 13 km daleko od mého bytu. Co je ale horší je fakt, že konkrétnější adresu se člověk dozví až když tu věc koupí. A Hutt je 16 km dlouhý.


V sobotu ráno – tedy dnes – jsem zkoušel zavolat na pár inzerátů prodávajících Toyoty. Bylo vyprodáno. Tak jsem sednul na kolo a vydal se zase do Lower Huttu, kde měli jednu neprodanou. Nebyla od uživatele, ale od překupníka, který nakupuje od firem a prodává firmám. A měl proklatě nepohodlné otevírací hodiny – měl jsem šanci se k němu dostat pouze v sobotu. A pochopitelně měl provozovnu na odvrácené straně Huttu, jen asi 3 km od místa kam zítra musím pro žehličku. Tak jsem tam dojel, podíval se na to, projel se s ním, zkontroloval barvu kapalin a zjistil, že to není katastrofa, ač měl být olej vyměněn už před 1000 km, a nechal se ukecat, že je to dobré auto. Uvažoval jsem zda na to poštvat mechanika, jenže tu byl ten problém s otevírací dobou a navíc mě ten garážník pomocí řady nepřímých důkazů přesvědčil, že by to nemuselo být nutné. Tak jsem to koupil rovnou.


Takže teď jsem hrdým vlastníkem Toyoty Corony z 1993, barvy lehce zlaté, ale spíš do bíla či stříbrna. Najeto má 218 000 a dostal jsem ji s prázdnou nádrží za 3400. Mělo to být o 50 dražší, ale to mi slevil, protože jsem měl řeči na ten olej. Je to kombík a vypadá docela dobře. Tiché je to, až překvapivě. Akorát dveře od kufru nedrží otevřené a nemá to hágusy, akorát kouli. Kufr je plný psích chlupů a vejde se do něj po složení sedaček kolo, čehož jsem hned využil. Kdo to dočetl až sem, dostane bojový úkol – zjistit, jak se vyměňuje olej a olejový filtr svépomocí.


Zvažoval jsem, zda se ještě nevydat pro tu žehličku, když už jsem tak daleko, ale nakonec jsem nápad zavrhl. Byl jsem smluven s Andym – to je ten co mě vzal z Tongarira, když jsem stopoval – že půjdeme na moře na kajaky. I tak jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním. Ale jak se ukázalo, bylo to úplně jedno. Dneska se kajaky nepůjčovaly. Prý na to není počasí. Bylo totiž krásně a prakticky bezvětří. Mladík co ty lodě půjčoval nám ukázal kamsi do dálky, že se tam prý čas od času na vlnách objeví bílá čepice, a to se prý na lodičky nesmí. Vzhledem k tomu, jak tu fouká, bych tedy předpokládal, že se na lodičky nesmí nikdy – dneska byl vskutku roztomilý den a nefoukalo na místní poměry skoro vůbec.


Tak jsme se s Andym a jeho exspolubydlou akorát prošli po nábřeží, shlédli trh s rukodělnou výrobou – divné věci – a hasičský den. Ukazovali jak se rozřezává auto – praktická ukázka – byl jsem rád, že jsem zaparkoval doma a ne tady u nich. A také co se stane když se nechá olej na plotně. Měli na to přívěs s plechovými stěnami a v něm kuchyni. Na sporák dali hrnec s palcem oleje a zatopili. Po chvíli se oheň vznítil a zakuklený hasič předváděl, jak to uhasit pokličkou, prkénkem a pečícím plechem. To poslední mu nějak nevyšlo. Pak předváděl jak to neuhasit vodou. Ač byl zakuklen, netroufl si na to jen tak. Měl hrnek vody na třímetrové tyči a dával si moc dobrý pozor, aby stál co nejdál. Když do oleje nalil hrnek vody, staly se dvě věci. Ta druhá byla ta, že oheň zhasl. Ta první, která jí předcházela, byla ta, že ohně najednou bylo asi tak desetkrát tolik a zamířil ne nepodoben atomovému hřibu ke stropu a podél stropu ven z přívěsu. Hasič to okomentoval tak, že kdybychom u toho stáli, tak už nestojíme. Nemohu říci že mu nevěřím. A tím v podstatě skončil den.

Velká Procházka kolem Tongarira

O Velikonocích tu máme čtyři dny volna, tak jsem se rozhodl vyrazit někam dále od Wellingtonu, někam do národních parků. Nejvíc se mi líbilo Tongariro - sopky a jezera - tak jsem se rozhodl pro něj. Vede tam jeden z nejvýznačnějších treků co tu mají - trek třídy Velká Procházka (Great Walk). Na severním ostrově jsou jen dva takové. Mělo to být na čtyři dny, což mi přišlo akorát.

Plán byl vyrazit ve čtvrtek večer, hned po práci, a zkusit se tam dostat stopem. Během dne se mi ale ozval chlapík, od kterého jsem si koupil dvě křesla, že si je musím odvézt hned, poněvadž odjíždí do ciziny. Tak jsem se dohodl s Rayem, kolegou, že se tam se mnou staví. Má pěkné auto. Bohužel s malým kufrem. Jak tam ty křesla dostat jsme prostě nevymysleli. Nakonec mi pomohl prodejce, strčili jsme to k němu a odvezli. Dal jsem mu 10 dolarů, aby měl radost. Problém ale byl, že všechny věci jsem měl v batohu a ten byl v práci. Musel bych to všechno tahat domů a ráno zase zpátky, stop byl na druhé straně města než bydlím. Tak jsem se na to vykašlal a šel spát do kanceláře. Po 11 tam je klid, to odejdou uklízeči.

Ráno jsem se nadlábl dortem, který tam zbyl od předchozího dne, a vyrazil městem k severu. Nejezdilo tam vůbec nic. I seznal jsem, že na staré silnici mi pšenka nepokvete, a vydal se k dálnici. To také nebylo terno, místy je zahloubená, jinde zase vystouplá, na stopa příliš vhodná není. Prostě beznadějná situace, což ovšem v případě stopa nemusí být tak hrozné - řidiči jsou plni soucitu a mají větší tendenci stavět. Inu, vylezl jsem na tu dálnici a zjistil, že auta jezdí na druhou stranu. Nějak si ne a ne zvyknout. Tak jsem ji přeběhl a vydal se hledat místo na stání. Než se mi to povedlo, zastavilo mi auto - rodina se třemi dětmi - a že prý na dálnici se stopovat nesmí, tak mě někam svezou. Svezli mě k Tongariru, kde jsme se ocitli asi za 6 hodin, kolem 2 odpoledne. S dětmi se necestuje rychle. Na posledních 15 kilometrů k nástupu - respektive pro většinu lidí sestupu - mě svezl mikrobus jedoucí tam pro turisty.

S tím parkem se to má tak: je tam jedna cesta kolem menší, ale zato dokonale tvarované sopky, a to je ta Velká Procházka. Pak tam je cesta kolem větší, ale rozeklanější sopky, ta se jmenuje nápaditě Kolem hory, tam ale nikdo nechodí. A pak tu je Alpský Tongarirský přechod, což je pochod na den podél jednoho svahu hory, tam kde je to nejzajímavější. V podstatě to je shodné s jedním z denních pochodů té Procházky. A tam chodí davy. Ale jelikož to není dokola, musí se vždycky nechat nějak odvézt zase na začátek, a na tom nehorázně bohatnou místní dopravci.

Já tedy začínal tam, kde většina lidí končila, což nebylo zcela ideální místo, neb jsem musel navíc oproti normální cestě nastupovat hodinu a půl do kopce a totéž na konci zase sestoupit (normální cesta šla ze začátku nahoru a shora dolu na začátek, zatímco já šel nahoru, pak dolu na normální začátek, pak nahoru a dolu na svůj začátek - chápou všichni, ne?). Nejdříve se kolem mě hodinu a půl přeléval téměř souvislý dav - připadal jsem si jako na Václaváku. Pak lidi došli a nebyla tam skoro ani noha. Abych to zkrátil - první den jsem se dostal zhruba do půlky jednoho z denních pochodů, toho, kterého jsem si vybral jako svůj první úsek.

Ustlal jsem si na nádherně měkkém sopečném popelu. To bylo ale jediné pozitivum té noci. Byla pekelná zima - mrzlo. Na to jsem se svým hvězdářským spacákem nebyl zcela připraven. A už vůbec ne na to, že hned po setmění se skokem děsně ochladí - a s tím přijde rosa ve kvantitě nevídané. Takže můj spacáček byl durch. Trochu pomohlo, když jsem si vlezl v půlce noci do batohu, ale veselo mi nebylo ani pak.

Ráno byla mlha a zima. I vyrazil jsem dál. Časem se to vybralo. Spoustu krásných fotek jsem tam zkoušel udělat (samozřejmě jsem je zkazil, jako obvykle, ale jedna dvě dobré se snad najdou). Prošel jsem pouští z písku a popela, kde skoro nic nerostlo, a dostal se na konec prvního dne. Pokračoval jsem dál údolím mezi oběma sopkami, kde už nebyla poušť, nýbrž poměrně bujná vegetace, a dostal se na oficiální start, do vsi sestávající z turistických ubytoven a hotelů. Zeptal jsem se tam nějakého kluka, kde se tam dá najíst za slušné peníze, a on na to ať mu to řeknu až to zjistím, že to právě taky hledá. Tak jsem hledali spolu. Měl v autě spolucestovatele, Čecha. Vlezli jsme spolu do hospody, která vy padala nejlevnější, a zatímco se sprchovali, já si objednal jídlo. Když přišli, ohrnuli nos, že jsou prý malé porce a půjdou do jiné. Ale dali si pivo a počkali než dojím, tak jsme pokecali.

Nechtělo se mi spát na parkovišti, tak jsem vyrazil kousek dál po cestě. Na pěkném místě jsem odbočil do buše (tak tady říkají lesu, křoví a vůbec) a začal hledat fleka na spaní. Našel jsem ho, pěkně pod stromem, aby nebyla rosa, na měkké zemi. Uvelebil jsem se tam a chvíli si četl. Nade mnou poletoval vrtulník, měl jsem strach jestli po mě nejdou. Nesmí se tu totiž bivakovat blíž jak 500 metrů od Velké Procházky, a to já nebyl. Pak se najednou nocí ozvaly hlasy a dva lidi s baterkami si to rázovali přímo ke mě. Nejprve jsem se přikrčil, doufaje, že mě v noci neuvidí. Když byly tři metry ode mě, bylo mi jasné že jdou najisto. Už jsem se začal zvedat, aby to nebylo trapné že se před nimi schovávám do poslední chvíle, i když už dávno není šance. A najednou zahnuli a odešli. Cesta se totiž o kus dál stáčela a já ležel tři metry od ní. Tak jsem se posunul o dva metry stranou, abych alespoň nebyl vidět přímo, ale jak jsem zjistil ráno, stejně by mi to nepomohlo. Spalo se mi ale dobře

Vyrazil jsme podél dalšího denního pochodu, k začátku Alpského Tongarirského přechodu. Mělo to mít tři hodiny (normální denní tůry jsou psané zhruba na 5, ale to znamená 5 hodin ostré chůze bez zastávek a focení). Měl jsme to ušlé za dvě. Tak jsem pokračoval dál, dalším denním pochodem, tam jak to mělo být nejhezčí. Počasí ale bylo nejhorší - mlha a občas mrholilo. Pochodoval jsem v zástupu přes lávové jazyky vzhůru. Láva vůbec není hladká, jak by se mohlo zdát - spíš to vypadá jako hromada suti a balvanů. Když po čase, po pár set letech,  suť opadá, zbude masív s přivařenými balvany, které opadat nemohly, takže zase není hladký. To jen taková odbočka. Vylezl jsem tedy na kopec, prošel pár krátery, stavil se na vedlejším kopci - hodinová zacházka která za to rozhodně stála - a kochal se, jelikož se mlha zvedla a byly už jen mraky. Nechal jsem si ujít tříhodinovou zacházku na tu pěknou sopku, byla totiž proklatě příkrá, v mraku, a navíc fičelo. Do teď mi vrtá hlavou zda to nebyla chyba - přinejmenším ten mrak by se roztrhal než bych tam vylezl, což se dalo čekat. No, a ve tři odpoledne jsem stál na místě, kde už jsem byl předevčírem večer. Co dál? Dolů se mi ještě nechtělo, tak jsem načal druhý okruh. Do večera jsem ušel další denní pochod (fixloval jsem, normálně se má sejít o kus níž na chatu a zase druhý den vylézt nahoru, což trvá další 3 hodiny, a tomu já se vyhnul) a ustlal si kousek za odbočkou do toho údolí mezi horami, o kterém jsme psal. Vyrazil jsem po stezce Kolem hory, již jsem zmiňoval. Neměl jsem ale v úmyslu ujít ji celou (5 dní), jen jsem chtěl něco na práci na pondělní ráno.

Ráno jsem dvě hodiny pochodoval další pouštní krajinou vpřed, než jsem se dostal na odbočku na hlavní silnici - prašná cesta jen pro čtyřkolky - a další dvě hodiny šlapal po ní. Tam jsem 3/4 hodiny stál a pak mě nabral Andy, Angličan bydlící ve stejné čtvrti jako já. Cestou nás zdržela zácpa, tak jsme jeli 5 hodin.

fotky jsou na http://picasaweb.google.cz/lukas.pelant/Tongariro#

Večer jsem vzal kolo a jel si pro židle (nikoliv křesla, ty už jsem měl doma) - ten, kdo mi je prodal, už byl dost nervózní že jsem si je ještě nevyzvedl (dva týdny čekání se mu zdály moc). Za hodinu jsem byl tam, židle uvázal na batoh a vyrazil k domovu. Ve třetině cesty jsem si uvědomil, že nemám helmu. No, za blbost se platí, odhodil jsem židle do křoví a vydal se zpátky. Tam helma taky nebyla. Uvědomil jsem si, že jsem ji asi zapomněl v práci, kde jsem se předtím stavoval. Dobří lidé, exmajitelé židlí, mě ale odmítli pustit bez helmy na silnici (tady se to nesmí) a vnutili mi škopek, který byl krapet malý, ale lepší než nic. Tak jsem zase dojel k židlím, naložil si je a pokračoval k domovu. To by člověk nevěřil, jak jsou takové dvě masívní dřevěné židle těžké. Vůbec to není sranda. Nebo naopak, je to sranda až moc velká, záleží na úhlu pohledu. Hlavně že je ale mám už doma. Teď ještě ten stůl.